PŘÍSLOVÍ - 25.kapitola

25. KAPITOLA

¹Zde jsou další Šalomounova přísloví,
shromážděná na dvoře judského krále Ezechiáše:

²Slávou Boží je věc tajit,
slávou králů je věc prozkoumat.
³Jak výšku nebe a hlubiny země,
tak srdce králů nelze vystihnout.

⁴Když se od stříbra odloučí struska,
zlatníkovi se ukáže ryzí kov.
⁵Když od krále odloučí darebáka,
spravedlností se zpevní jeho trůn.

⁶Před králem se nedělej důležitým,
mezi významné lidi nestav se.
⁷Je lepší být vyzván: „Pojď výše,“
než být před urozenými ponížen.

I když něco spatříš na vlastní oči,
⁸nepouštěj se pro to rychle do sporu.
Co by sis mohl nakonec počít,
kdyby tě tvůj bližní k hanbě přivedl?

⁹Spor se svým bližním když vyřizuješ,
neodhaluj cizí tajemství.
¹⁰Ten, kdo to uslyší, potom potupí tě,
tvá špatná pověst tě už nepustí!

¹¹Zlatá jablka na stříbrných mísách
jsou slova řečená v pravý čas.
¹²Zlatá náušnice, klenot z ryzího kovu
je moudrá výtka pro vnímavý sluch.

¹³Chladivým sněhem uprostřed léta
je věrný posel těm, kdo jej vyslali;
duši svých pánů jistě občerství!

¹⁴Oblaka, vítr – a žádný déšť!
Chvástavé sliby – samé chyby!

¹⁵Trpělivostí si i vůdce nakloníš;
jemný jazyk i kosti rozdrtí.

¹⁶Najdeš-li med, jez ho s mírou;
jinak se přesytíš a zvrátíš jej.

¹⁷Navštěvuj svého přítele jen vzácně,
jinak se přesytí a znenávidí tě.

¹⁸Kdo proti bližnímu křivě svědčí,
je jako kyj, jak meč, jak ostrý šíp.

¹⁹Jak vyražený zub, jak vykloubená noha
je důvěra ve zrádce v těžký den.

²⁰Obírat o šaty v chladný den,
nalévat ocet do rány –
totéž je truchlivému zpívat písničky.

²¹Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst,
a pokud žízní, dej mu pít.
²²Na hlavu shrneš mu tím žhavé uhlí,
sám Hospodin ti odplatí.

²³Severní vítr s sebou nese liják,
tajné řeči pak zlobné pohledy.

²⁴Lepší je stěhovat se do kouta na střechu
než s hašteřivou ženou sdílet dům.

²⁵Chladivá voda pro hrdlo vyprahlé
je dobrá novina ze země daleké.

²⁶Zakalený je pramen, studna zkažená,
když spravedlivý před ničemou kolísá.

²⁷Jíst mnoho medu nemusí být dobré,
usilovat o slávu může být neslavné.

²⁸Bezbranné město, zborcená hradba
je ten, kdo sám sebe nezvládá.

Jste netrpěliví? Pokud ano, jste na tom jako já. A pokud jste na tom jako já, je dobré si vrýt do paměti verš 15: ¹⁵Trpělivostí si i vůdce nakloníš; jemný jazyk i kosti rozdrtí.

Když vzpomínám na svého taťku, vím, že nás měl moc rád, ale zároveň vím, že neměl moc trpělivosti, když se s námi učil. Rozzlobil se, když nám něco vysvětloval, a my to hned napoprvé nepochopili. Vždycky jsem si říkala - až budu mít svoje děti, budu mnohem, mnohem trpělivější ...

A jak myslíte, že na tom jsem? Já mám velké pochopení pro ostatní děti a lidi, jsem k nim shovívavá a cokoliv jsem jim ochotná vysvětlovat třeba pětkrát dokolečka. Jenže na svoje děti se rozčílím během chvilky (hlavně když holky nemůžou pochopit matematiku :-)). A tak se vždycky snažím a říkám si: Nezapomeň, že jsi to nechtěla dělat! Ale asi si to při učení do školy říkám málo....

Vztekem a výbuchy člověk nic nezmůže. Kdo si to myslí, nezná dobře Písmo. Bůh nám to ve verši 15 říká jasně. A i přesto, že to víme, může se nám stát, že se nedokážeme ovládnout a nebo si z nějakého důvodu myslíme, že "silou", křikem a tím, že někoho vylekáme, zmůžeme víc. Nezmůžeme. Nikdy!

Vidím to zase na svých dětech. A i já jsem byla stejná. Vztek a rozčílení mě naopak zatvrdil a já si výtky vůbec k srdci nebrala. Naše mamka to se mnou uměla - mluvila se mnou hezky, citlivě a to na mě opravdu působilo. Doteď si pamatuju, jak jsem jednou v pubertě přišla domů "v náladě" (velké náladě). Mamka se na mě jen smutně podívala, nevyčítala, nerozčilovala se a jen řekla: "To mě teda moc mrzí, Pavlínko". Ty její smutné oči si pamatuju dodnes (a je to už 25 let). A já jsem od té doby už nikdy v "náladě" nepřišla, nechtěla jsem ji zklamat.... Kdyby tenkrát křičela a vyhrožovala, nejsem si jistá, že by to na mě mělo takový účinek.

I já se snažím u svých dětí podobné situace řešit v klidu, zvlášť u holek jde přes city všechno mnohem líp. Taky vidím, že mě nechtějí zklamat, a to je dobrý začátek pro to, aby ty špatné věci později nechtěli dělat i kvůli sobě a kvůli tomu, že jsou špatné (nejen kvůli mým smutným očím..).

Protože "jemný jazyk i kosti rozdrtí". Musíme na to myslet, když někoho chceme učit, domlouvat mu, poučit ho, ochránit ho. A i když mu chceme ukázat na to, co dělá špatně, musíme velmi pečlivě volit slova a taky to, jak to vyjádříme. Pokud na tom nebudeme pracovat, nemůžeme počítat s tím, že by se k nám znovu někdo s důvěrou obrátil. Potom jsme pro takového člověka "strašákem" a nemůžeme si myslet, že bychom si ho někdy naklonili, jak říká verš 15.

Není to vůbec jednoduché, ale trpělivost chce obrovský trénink. Většinou jsem nejvíc výbušná, když se necítím dobře, když jsem třeba nemocná. Ale to mě neomlouvá, Bůh nemluví o tom, že

mám být jemná a trpělivá jedině tehdy, když se cítím výborně. Když tohle nezvládám, nezvládám sama sebe, a pak na mě dokonale sedí poslední verš z této kapitoly: ²⁸Bezbranné město, zborcená hradba je ten, kdo sám sebe nezvládá.

Pavla