PŘÍSLOVÍ - 1.kapitola

Miluju Přísloví, a tak se s chutí pouštím do 1.kapitoly.

1. KAPITOLA

¹Přísloví Šalomouna, syna Davidova,krále nad Izraelem,
²k nabytí moudrosti a k poučení,
jak rozumět hlubokým výrokům,
³jak si osvojit, co učí rozum,
spravedlnost, právo a poctivost,
⁴jak předat prostoduchým chytrost,
mládeži prozíravost a vědění.

⁵Moudrý ať poslouchá a rozmnoží svou znalost,
rozumný ať dá si poradit,
⁶jak porozumět úslovím a jinotajům,
rčením mudrců a jejich hádankám.

⁷Klíčem k poznání je úcta k Hospodinu;
moudrostí a poučením jen hlupák pohrdá.

Nenech se zlákat

⁸Poslouchej, synu můj, otcovo poučení,
od matčiných pokynů se nevzdaluj.
⁹Půvabným věncem na tvé hlavě budou,
náhrdelníkem budou na hrdle tvém.

¹⁰Nenech se zlákat, synu,
když hříšníci tě mámí:
¹¹„Pojď s námi, budem ze zálohy vraždit,
někoho nevinného jen tak přepadnem,
¹²jako hrob zaživa je spolknem,
vcelku, jako když padnou do jámy.
¹³Všemožné cennosti si snadno pořídíme,
domy si naplníme kořistí.
¹⁴Na naši kartu vsaď svůj osud,
společný měšec budem všichni mít!“

¹⁵Na cestu s nimi nepouštěj se, synu,
nevydávej se v jejich šlépějích –
¹⁶jejich nohy běží k neštěstí,
k prolití krve spěchají!
¹⁷Líčit síť před očima ptáků
je jistě zcela zbytečné.
¹⁸Tihle však na sebe smrtelnou léčku strojí,
na vlastní duši číhají.
¹⁹Tak skončí každý, kdo hledá mrzký zisk –
o vlastní duši ho to připraví.

Moudrost na ulicích volá

²⁰Moudrost venku na ulicích volá,
na náměstích svůj hlas pozvedá,
²¹na rušných nárožích hlasitě vykřikuje,
v průchodu městské brány proslov má:

²²„Kdy omezenců láska k malosti už skončí,
kdy drzounů záliba v drzosti,
kdy tupců nenávist ke všemu vědění?
²³Obraťte se, když vás napomínám,
hle, svého ducha na vás vylít chci,
právě vám chci svá slova oznámit!
²⁴Dosud jsem volala, však nechtěli jste slyšet,
ruku jsem nabízela, nikdo však nevnímal,
²⁵všechny mé rady zavrhli jste,
mými domluvami se nikdo neřídil.

²⁶Vašemu neštěstí já nyní zasměji se
i hrůze, jež vás přepadne. Bavit se budu,
²⁷až jako bouře zachvátí vás hrůza,
až jako vichr udeří vaše neštěstí,
až soužením a tísní budete sevřeni.
²⁸Až mě pak volat budou, neozvu se,
budou mě shánět, avšak nenajdou.

²⁹Protože nenáviděli poznání,
úctu k Hospodinu si zvolit nechtěli,
³⁰mými radami se nikdy neřídili,
mojí domluvou vždy jen pohrdli,
³¹proto ať snědí, co si navařili,
vlastními plány ať se nasytí!

³²Omezenci zajdou na vlastní umíněnost,
spokojenost tupců je jejich záhuba.
³³Kdo mě však poslouchá, ten pohodlně žije
v bezpečí před hrozbou všeho zla.“

"Moudrost" - to je to nejdůležitější slovo, které se prolíná celým Příslovím. Určitě to nemá co do činění s inteligencí. Můžu být člověk s tituly před i za jménem, můžu vystudovat tři vysoké školy, můžu mít obrovské znalosti a rozhled, ale to není to, o čem Bůh mluví. I člověk velice vzdělaný a velice inteligentní může moudrost postrádat. A naopak člověk, kterého na první pohled podle vzhledu odsoudíme, že asi moc moudrosti nepobral, může velice překvapit. Třeba nevystudoval, třeba nemá politický ani kulturní rozhled, ale po chvíli hovoru s ním zjistíme, že je opravdově MOUDRÝ.

A Bůh nám svoji moudrost předává v Bibli. "Moudrost" lidská je často odlišná od moudrosti Boží. Dost často se rozhodujeme podle pocitů, podle toho, jak to cítíme, podle toho, že si myslíme, že dokážeme rozlišit mezi dobrem a zlem, že my na to máme patent. Uvedu příklad - nedávno jsme si doma vyprávěli o jednom doktorovi, který je opravdu hodně chytrý a vzdělaný, zároveň je i milý a laskavý doktor. Ale je to doktor, který dělá interrupce. Velice chytrý a znalý člověk tvrdí, že miminko, které žena čeká, ještě vlastně vůbec není člověkem. Boží moudrost ale mluví jinak ...

A my se denně setkáváme se situacemi, kdy si věříme, že nám na to náš rozum stačí, že my se rozhodneme správně ... A pak zjistíme, jakou chybu jsme udělali.

Abychom se toho vyvarovali, máme tu Bibli. Máme tu Přísloví, která nám pomohou nabývat tu opravdovou moudrost.

Kapitola 1 nám také radí, jak se zachovat, když nás lákají špatní přátelé, jak skončíme, když se toho držet nebudeme.

A můj nejoblíbenější verš z kapitoly 1?

Jsou to verše 8 a 9:

"Poslouchej, synu můj, otcovo poučení, od matčiných pokynů se nevzdaluj. Půvabným věncem na tvé hlavě budou, náhrdelníkem budou na hrdle tvém".

Všichni jsme asi zažily v mládí situaci, kdy nás "šíleně" rozčilovalo, když nám rodiče radili nebo nás před něčím varovali. Připadalo nám, jak je to hrozně otravné, že říkají pořád stejné věci dokola, a že nás se to stejně netýká. A dost často, když jsme neposlechli, dostali jsme od života lekci ... A pak jsme vyrostli a najednou se nám často stává, že si vzpomeneme, co říkala mamka, co říkal taťka nebo co nám radila babička. Teď jsou nám jejich rady půvabným věncem a když máme děti, snažíme se jim předávat rady dál. Nechceme, aby se spálili, aby si ublížili ... A přejeme si, aby verš 8 a 9 naplno fungoval v jejich životech.

Krásný den,

Pavla