PŘEDNÁŠKA - Jaké je poselství Bible?

OTEVŘENÉ OKNO

Nedávno jsem četla článek o ženě, která před lety přišla tragicky o svého syna, a o tom, jak se s tím vyrovnávala a co jí pomáhalo takovou hrůzu zvládnout. Zaujalo mě, jakou po prožití tohoto trápení přijala životní filozofii. Nazvala to: "Když Pánbůh zavře dveře, otevře okno".

Když jsem si to přečetla, dýchlo to na mě nadějí. Nadějí, že ať člověk prožívá v životě různé zkoušky a trápení, o kterých má pocit, že se snad ani nedají unést, že se to nakonec zvládnout dá. Že Bůh je pořád s námi. I když můžeme mít pocit, že je hrozně daleko a že nechce slyšet naše prosby o pomoc.
Protože tak to prostě není. Stejně tak jako každý milující rodič stojí poblíž svého trpícího dítěte, tak stejně se můžeme spolehnout na Boha, že ho máme po svém boku pořád. Prostě pořád ....

Když skončí jedna kapitola našeho života, následuje další, jiná. A každá zkouška nás posílí. Nemůžu říct, že bych byla šťastná z toho, že procházím zkouškami, že mě potkávají nesnáze a trápení. Neraduju se z nich. Ale po nějaké době (třeba po hodně letech) se ohlédnu a uvědomím si, že mi ty zkoušky něco daly, i když je to třeba něco obyčejného, pro druhého samozřejmého.

Tak nějaký příklad z mého života :) :

Moje dcera měla v deseti letech svoji první ledvinovou koliku. Byla to drobná, křehká holčička, s kterou cloumaly ve vlnách nesnesitelné bolesti a zvracení. Trvalo to neskutečně dlouho ... Co mi to mohlo dát? Mně pobyt s Káťou v nemocnici dal to, že jsem zblízka poznala velký počet doktorů a sester a přestala jsem z nich mít takový ten nezdravý respekt, kdy jsem se bála na cokoli zeptat, cokoli rozporovat. Kdy jsem srazila paty, jen jsem zahlédla bílý plášť.  Najednou jsem se dokázala ozvat, když se mi nelíbil přístup sester k malým dětem na oddělení, když se mi nelíbil nezájem nebo arogance. Přestala jsem zastávat takový ten názor z dob našich babiček: Hlavně panu doktorovi neodmlouvat, aby se nenazlobil .. Pro někoho možná samozřejmost, pro mě, s mojí povahou, ne.

A druhým příkladem z mého života může být starání se o umírajícího člověka. Poprvé to bylo, když jsem se snažila pečovat o manželovu mamku. Co mi to mohlo dát? Co mi mohlo dát vidět trpět blízkého člověka? Myslím, že to dalo nám oběma. Manželově mamince to dalo to, že viděla, že jsou kolem ní snachy (střídaly jsme se tři), které se o ni postarají, nestrčí ji do LDN a dokážou to i přestože mají malé děti, svoje rodiny a svoje starosti. Určitě jí to pomohlo v tom, že najednou byla hodně otevřený člověk, který mi dokázal říct, že mě má rád a že mi děkuje. A mně? Co to dalo mně? Hrozně moc. Já jsem zjistila, že jsem toho schopná. Že dokážu něco tak fyzicky a psychicky náročného. Že dokážu sedět u umírajícího člověka, povídat si s ním o smrti a držet ho za ruku. Že dokážu vidět na vlastní oči přechod na ten "druhý břeh". Že dokážu zaopatřit mrtvého člověka. Já - která jsem se bála jen představit, jak to vypadá, když člověk umírá a zemře. Takže i tahle zkušenost mě opravdu obohatila. Ale nikdy bych o tuhle zkoušku dopředu nežádala a nedokázala jsem se z ní těšit ani radovat, když jsem jí procházela. A i přesto mi něco dobrého přinesla, něco mě naučila.

Jak jsem nahoře psala o mamince, které zemřel syn ... Tak pro ní tím otevřeným oknem od "Pánaboha" bylo to, že se začala scházet s rodiči, kteří taky přišli o svoje dítě, podporovali se a pomáhali si. A jí to přivedlo k tomu, že si založila něco jako poradnu pro lidi, kterým zemřelo dítě nebo někdo blízký. A protože tím sama prošla, tak může na téhle cestě lidem pomoct a ulehčit jim ji. To se stalo její náplní a novou prací. Takže to bere tak, že i ta obrovská bolest vedla k něčemu dobrému.

A tak i přesto, že pod zkouškami a trápeními pláčeme, trpíme a skučíme, jednou všechno skončí. Přijde čas, kdy zase vydechneme ... A kdy si všimneme toho otevřeného okna od našeho milosrdného Boha ...

Mějte se krásně,
Pavla