pátek 24. prosince 2010

Vánoční přání


Přeji vám klidné prožití svátků a úspěšný nový rok. Ať vám Bůh žehná a je součástí vašich životů!
Monika

sobota 11. prosince 2010

Závist

Na začátek bych se chtěla omluvit, že jsme dlouho nic nenapsaly, ale vynasnažíme se to napravit a připravit pro vás články a zamyšlení častěji než doposud. Pro dnešek jsem si vybrala téma Závist, které zaznělo na jednom našem nedělním kázání.

Každá z nás má asi představu co to závist je. Určitě jsme se s ní všechny setkaly a popravdě, určitě jsme samy někdy někomu záviděly. Myslím, že je to lidská přirozenost jako jiné reakce na určité podněty. Něco nás rozesmutní, rozveselí, překvapí a něco holt i vyvolá určitou míru závisti.

"Copak nejste tělesní a nechodíte po lidských cestách, když mezi sebou máte závist a svár?" 1.Korintským 3:3

Však v samotné Bibli najdeme hodně takových příkladů. Je opravdu úžasné, jak vše s čím se v dnešní době musíme vypořádávat, je zapsáno už v tak staré knize. Jak Bůh myslel opravdu na všechno. Když se podíváme do knihy Genesis 4:38 na příběh Kaina a Ábela. Jak Kain tak záviděl svému bratru, jak mu nepřál Boží náklonnost. Další příběh najdeme jen o pár kapitol dále v Genesis 30:1. Zde Ráchel bojuje s neplodností a se závistí vůči těhotné sestře. Když se podíváme do 1.knihy Samuelovi 18:6-11, najdeme zde příběh Saula a Davida. I zde se vyskytuje závist. Závist panovníka na svého poddaného, který má větší slávu než on sám. Dochází to až tak daleko, že chce Saul Davida zabít. No a pokud chceme najít nějaký příběh z Nového Zákona, pak se můžeme podívat do Jana 11:45-48. Zde farizeové závidí Ježiši jeho vliv na lidi. Mnozí tehdy Ježíši uvěřili, když viděli jeho zázraky a farizeové se báli o svou moc. Všechny víme, jak tento příběh končí - i když pro nás vlastně začíná.

A teď se můžeme podívat kolem sebe a zamyslet se nad tím, jestli opravdu musíme ostatním závidět. Když vidíme, že si někdo něco pěkného pořídil, mohu si říkat "jé, to bych taky chtěla". Když se někomu daří v práci, může mě to motivovat k lepším výkonům. Nic z toho není špatné. Vždy si budeme uvědomovat rozdíly mezi námi a ostatními. Proto je svět tak různorodý. Každý člověk má svůj život a ten je jedinečný. Ať už okolnostmi, tak povahou toho samotného člověka. Není špatné si to uvědomovat. Není špatné to vidět a mít na to nějaký svůj názor. Čeho bychom se však měly vyvarovat je nepřejícný postoj vyvolaný právě pohledem na výhody někoho jiného.

Mít vlastní přání něčeho dosáhnout, něco vlastnit jako ostatní kolem nás - to není špatné - ale nesmí se to změnit v nepřejícnost, zlost či posedlou touhu. A na závěr verše od Boha:

"Žijme poctivě jako ve dne: ne v obžerství a opilství, ne zhýrale a nestydatě, ne ve sváech a závisti." Římanům 13:13

sobota 13. listopadu 2010

Bůh má své vlastní plány

Je zajímavé, že se na Boha spoléháme a více se k němu upínáme, když něco potřebujeme. Asi je to lidská přirozenost, ale není čím se vychloubat. Když je nám dobře, máme vše po čem toužíme a naši mysl zaměstnávají události či materiální věci dnešního světa, pro Boha najednou není místo. Ale jakmile přijdou těžší chvíle, když se nám něco nedaří, něco nám chybí, najednou si čas uděláme. Prosíme Boha, žádáme, přemlouváme a slibujeme a zákonitě očekáváme Jeho jasnou odpověď. Nejlépe v podobě vyslyšení našich proseb.

Jenže Bůh má své vlastní plány a vlastní načasování.

Někdy je Jeho plánem nám tyto prosby splnit, někdy si dává načas, abychom něco zažili, uvědomili si a nebo i změnili. Někdy je Jeho plánem naše prosby nevyslyšet. Ať je to ale tak či onak, Jeho plány jsou správné. Neměli bychom o nich pochybovat a neměli bychom za to Boha odsuzovat. Kdo vlastně jsme, abychom toto činili......

Já sama jsem měla chvíle pochyb, když jsme se s manželem snažili o miminko. První rok byl jednoduchý, všude se dočtete, jak to chvilku trvá a pokud se v prvním roce nedaří, není to nic divného. Druhý rok už byl náročnější. S lékařem už jsme řešili nějaké drobné hormonální problémy a mé tělo na léky zrovna dobře nereagovalo. Pro mě šlo do tuhého. Už jsem byla netrpělivá a navíc kolem mě snad každý těhotněl. Prošli jsme si i dvěma centry asistované reprodukce, ale když nás začali přesvědčovat k umělému oplodnění, rozhodli jsme se ho nepodstoupit. Já už vnitřně cítila, že takhle tedy otěhotnět nechci. Toužila jsem otěhotnět přirozeně, bez asistence lékařů, sestřiček a medicínských pomůcek. Chtěla jsem otěhotnět jen s manželem, ne s celým personálem nemocnice.

A tady už nastupovaly stavy smutku, nepochopení, žárlivosti na ostatní těhotné, pochyb vůči Bohu, proč mi to vlastně dělá... Nikdo mi nemohl pomoci, jen Bůh. Každá snaha mého okolí byla sice moc milá a částečně i povzbuzující, ale ač jsem se snažila přes den vypadat statečně, stejně jsem některé večery probrečela a trápila se. A Honza se mnou. Byl mi velikou oporou a skutečně se mnou musel vydržet hodně. Zato jsem mu moc vděčná a děkuji Bohu, že mi takového manžela poslal do života!

Za tu dobu čekání jsme ale zvládli s Honzou hodně. Cestovali jsme (já poprvé letěla letadlem), zařizovali si byt, chodili do kina a za zábavou, začla jsem vyrábět přáníčka a prodávat je na Fleru... Rozhodla jsem se víc položit do studia Bible. Chodila jsem na pravidelná studia, na přednášky, samozřejmě na Bohoslužby. Převzala jsem nedělní biblická studia pro dva malé kluky. V létě jsme s Pavlou připravovaly dětská studia v Kamenici pro nejmenší. Založila jsem tento blog a moc děkuji Pavle, že se ke mně přidala a pomáhá mi s tím! Na již zmiňovaném Fleru jsem založila klub se stejným názvem, jako je tento blog, abychom si mohli společně číst v Bibli a diskutovat o verších. Společně jsme ve sboru začaly s dámským biblickým večerem. Je toho hodně a jak můžete vidět, hodně toho mělo společného s Bohem. A já si říkám, opravdu bych toto všechno začala i s dětmi doma? Opravdu bych se snažila Boha poznat tak jak jsem to dělala a dělám? S pokorou v srdci můžu říct, že asi ne.

Ale Bůh do našich srdcí vidí a také ví, co nám může prospět.

Když už to byl 4 rok našeho snažení, rozhodli jsme se pro adopci. Oba jsme věděli, že chceme mít doma děti a že toto je možná to, co po nás Bůh chce. Abychom dali šanci nějakému děťátku, které nemělo ten nejlepší start v životě. Prošli jsme si celým schvalovacím procesem (dohromady 9.měsíců) a v době, kdy jsme dostali úřední potvrzení, že jsme schválení žadatelé.....................jsem otěhotněla! Zcela přirozeně a naprosto nečekaně :-) Adopci jsme prozatím pozdrželi, ale myslím, že Bůh nás tím vším nechal projít také i pro to, abychom si v srdci našli místečko i pro tuto alternativu. I pro to, abychom mohli v budoucnu pomoci.

Už jsem za polovinou těhotenství a malé žďuchance naší Terezky mi stále připomínají Boha. Jeho veliký dar, který jsme od něj dostali. Dá se říct, že je to víc darů dohromady. Je to vlastní miminko; je to čas na Boha, který jsme měli; je to touha po adopci a pomoci těm malým drobečkům, kteří jsou sami. A tohle všechno budu té naši malé slečně vyprávět až se narodí. Tohle jí budeme s Honzou předávat, protože je to Boží plán a je prostě dokonalý!

(obrázek je z těchto stránek)
Monika

pátek 8. října 2010

Pravidla pro čtení Božího Slova

Na blogu "Like A Warm Cup of Coffee" jsem objevila tento krátký článek, který jsem pro vás přeložila. Myslím, že tato pravidla můžeme vyzkoušet i při našich studiích a čteních v Bibli. Tak jen doufám, že se vám budou hodit...



5 jednoduchých pravidel pro čtení a učení Božího Slova od Charlese Swindolla:


CO - Nikdy nezapomínejte s čím zacházíte. Je to Slovo Boží, Boží kniha - Boží hlas. To bude udržovat vaši vnímavost.

KDO - Vždy si pamatujte, kdo má autoritu. Je to sám Pán. To bude udržovat vaši pokoru.

PROČ - Mějte na mysli, proč učíte. To bude udržovat vaši pečlivost. Proč studujeme...proč učíme? K zachycení původního významu a dnešní aplikaci Písma.

KDE - Myslete na to, kde jsou lidé. To udrží vaši pozornost.

KDY - Zaměřte se na to, kdy vaše studium končí. To udrží vaši praktičnost. Když je vaše studium nebo učení Bible za vámi, co se změnilo?


Vždy studujte kontext a tak zachováte význam.

pondělí 13. září 2010

Přísloví

Mojí nejoblíbenější knihou v Bibli jsou Přísloví. Když je čtu, mám občas pocit, jako bych poslouchala svojí babičku. Babička mi často radila a ještě i někdy teď, když je hodně nemocná, radí. A používá plno veršů z Přísloví, i přesto, že nikdy Bibli nečetla. A zase naopak se mi stávalo, že mě překvapilo, že jsem naše některá "moderní" přísloví objevila v Bibli, aniž bych tušila, že z Bible pochází.


Co takové běžné přísloví: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá"? Když se podíváme do Bible do Přísloví 26:27, tak tam ho najdeme. A ještě pokračuje: "... kdo valí balvan, toho zavalí".

A často užívané přísloví: "Pýcha předchází pád" najdeme v Př. 16:18. Také má pokračování, které není už tak známé: " ... a namyšlenost zkázu".


Na knize Přísloví mám moc ráda, že k jednotlivým otázkám nebo problémům najdu jasné a logické odpovědi a návody. Není v nich nic tajemného, nic, s čím bych si musela lámat hlavu. Jasně a jednoznačně verš z Přísloví uhodí hřebíček na hlavičku :-).


A tak i vy zkuste hledat "odpovědi" v knize Přísloví. Je to opravdu taková ta pravá "babičkovská" moudrost :-)).


A tady je pár mých oblíbených veršů, které si často musím připomínat:

1) "Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit".
(Př. 3:27)
Někdy se mi stane, že mám pocit, že je toho na mě už tolik, že ze sebe
radši udělám "hluchou-slepou", a pak mě to hodně dlouho mrzí a honí se mi
to hlavou, že jsem klidně mohla pomoci. Uvědomím si totiž, že Bůh nikomu
nenaloží tolik, aby to už nemohl unést. Škoda, že si na to vzpomenu pozdě
:-)))

2) Jdi za mravencem, pecivále, pozoruj ho a zmoudříš hned!" (Př 6:6)
Tohle ani snad nemusím komentovat ... S tím asi bojujeme občas každý ...

3) "Záplava slov se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě" (Př 10:19)
Tak tohle je pro mě velký boj. Ráda mluvím, hodně mluvím, občas nejsem
k zastavení a pokušení trochu si "podrbat" je na světě. Zato pro mého manžela
by tenhle verš asi vůbec nemusel existovat - záplava slov, co to je??? :-)))


4) "Někdo rozdává - a ještě bohatne, jiný škudlí až běda - k vlastní chudobě!" (Př 11:24)
Nemyslím, že bych snad měla problém rozdávat (aspoň doufám), ale někdy nedomýšlím, a tak lehce přehlédnu, když někdo pomoc potřebuje. I to je špatně.

5) "Přítel miluje za všech okolností, bratr se rodí pro chvíle trápení" (Př 17:17)
Opravdových přátel nemám moc, ale když už je mám, jsou pro mě přesně tím, co říká tenhle verš. A já jim? Snad, doufám ...

6) "Tupec dá průchod všem svým citům, moudrý se ale drží zpět" (Př 29:11) Něco podobného jako verš z bodu 3, ale tentokrát jde místo záplavy slov o záplavu citů. A v tom jsem taky dobrá ... Takže je opravdu na čem pracovat.

Tohle bylo opravdu jenom několik veršů, které mám moc ráda, a proto, že Přísloví má 31 kapitol, určitě se tam zase příště podívám :-)).

Mějte se krásně

Pavla


čtvrtek 15. července 2010

Přednáška - Role žen v církvi

Naši přátelé z Kristovy obce Praha pořádají 30.října přednášku "Role žen v církvi", která se uskuteční v Praze. Tímto vás na ni srdečně zveme.

Téma je zajímavé a co přesně bude přednáška obsahovat? Slyšíme například, že ženy nemají kázat, nebo že žena nemá mít autoritu nad mužem. Často jsou ale příslušné biblické verše chybně vykládány, vznikají nedorozumění nebo se lidé přiklánějí k jednomu či druhému extrému. Seminář má za cíl zabývat se těmito otázkami na základě důkladného a nezaujatého studia Písma a touhy plnit Boží vůli.

Přednášejícím bude David Tarjan z Curychu (původem z Kanady), který se tímto tématem již dlouhou dobu zabývá, studuje ho a kázal a učil o něm mnohokrát v různých sborech ve Švýcarsku i Německu. Přednášet bude anglicky s překladem do češtiny.

Vstup na seminář je zdarma. Seminář začne cca. v 10 hodin a bude celodenní s přestávkami. Konkrétní místo a čas budou včas upřesněny. Pokud vás tato přednáška zaujala a chcete se dozvědět více, obraťte se přímo na Kristovu Obec Praha tím, že kliknete ZDE .

pátek 9. července 2010

Máte nakrmená zvířátka?

Nedávno jsem četla několik článků, kde se autorky smutně přiznaly, jak málo času tráví s Bohem. V dnešní moderní době, kdy většina z nás vlastní počítač a je zaregistrovaná na několika sociálních sítí je poměrně těžké si najít čas jen pro sebe a Boha. Technika je všude a láká nás. Přiznám se, že Facebook mě zase až tak nenadchl a tudíž mě jeho používání maximálně jednou týdně nijak neomezuje. Ale slyšela jsem o lidech, kteří na něm hrají jakousi hru na farmu a denně musí plnit různé úkoly, aby hra neskončila. Hodně mě to pobavilo. Představa, jak kromě úklidu u nás doma bych musela každé ráno zapnout počítač a uklidit ještě na virtuální farmě, dát všem zvířatům najíst a pospíchat z práce, abych v tom pokračovala...mě opravdu rozesmála. Ale když tak nad tím přemýšlím, stejnou vůli a trpělivost bych měla mít vůči Bohu. Přece nechci, aby tahle "hra" života skončila. A my skutečně máme před sebou úkoly, které bychom měli plnit, abychom neskončili. Bůh po nás chce jednoduché věci, které může každý zvládnout. Jen musíme chtít a vydržet.

Já osobně mám docela problém se soustředěností. V momentě, kdy bych se chtěla zklidnit, myslet jen na Boha, modlit se, mi často hlavou probíhají jiné běžné věci jako co nakoupit, co budeme dělat o víkendu, co se stalo v práci. Věci na které nechci zapomenout nebo naopak bych si přála, aby se nikdy nestaly... Mám v hlavě takový malý promítací sál a promítačka jede plnou rychlostí. A tak si tak sním o místě, kde bych se dokazála tak pořádně uvolnit, vypnout starosti běžného světa, ponořit se do rozhovorů s Bohem a nechat se jím vést. Jedna pisatelka s podobným problémem to chce řešit tak, že dítě nechá doma s manželem a sama vyrazí na kempovací víkend někam do hor, kde si bude číst v Bibli a modlit se. Představa je to moc pěkná, ale v mém případě dost nereálná. V našich končinách si nedovedu představit, kam bych se vrtla, abych na nikoho nenarazila a navíc, já strašpytel bych celou noc nezamhouřila oko...

Ale líbí se mi její chuť s tím bojovat. Její snaha o zlepšení svého života s Bohem. To, že takovou věc předem nevzdává a hledá řešení. A proto...i když sama na takový výlet nevyrazím, určitě se budu snažit hledat místa a chvíle, kdy se zastavím, vypustím z hlavy všechny ty starosti a nedůležité maličkosti, budu se kochat Božím stvořením a přitom s Ním budu promlouvat. Protože takové chvíle jsou mnohem důležitější, než nakrmená virtuální zvířátka :-)

Hospodin je můj pastýř,
nic mi neschází.
Na zelených loukách mi dává spočinout,
ke klidným vodám mě přivádí,
mou duši obnovuje,
po stezkách spravedlnosti vodí mě
pro jméno své.

Žalm 23:1-3





Ukaž mi, Hospodine, cestu svých zákonů,
abych je střežil jako svou odplatu.
Dej mi rozum, abych tvůj Zákon dodržel,
ať jsem mu celým srdcem poslušen.
Veď mě po stezce přikázaní svých,
tu jsem si přece oblíbil.
Nakloň mé srdce ke svým svědectvím
namísto lakomství.
Odvrať mé oči, ať nehledí k marnostem,
na své cestě prosím obživ mě!
Svému služebníku potvrď sliby své,
tak, aby lidé ctili tě.
Zbav mě potupy, z níž mám strach
–jak dobrá jsou nařízení tvá!
Jak toužím po tvých pravidlech
–svou spravedlností obživ mě!

Žalm 119:33-40

úterý 22. června 2010

Nenechat se proudem unášet...

Dneska cestou autobusem mně zaujala jedna slečna. Byla podobná sestřenici mého manžela, kterou už jsem nějakou dobu neviděla a tak jsem si slečnu chtěla pořádně prohlédnout, abych případně nezazdila příležitost sestřenku pozdravit. Nakonec se ukázalo, že to není sestřenka, ale zároveň mě upoutala kniha, kterou četla. Měla na ní takový černý, pevný obal na zip a já si říkala, že jeden přesně takový mám také - na Bibli. Tak mi to nedalo a šmírovala jsem dál a při otáčení stránek jsem si všimla, že je text ve dvou sloupcích a tak bych řekla, že to byla ekumenická Bible. Zásah, sama se sebou jsem se tak nějak vsadila, jestli to bude Bible a byla :-))

Když jsem si dostatečně užila své vítězství sama nad sebou :-) začala jsem přemýšlet o tom, že bych to do té slečny vůbec neřekla. Vypadala na studentku vysoké školy a tak jsem si říkala, jestli je to četba do školy nebo její vlastní iniciativa. Od těchto myšlenek jsem ale přešla k jiné, k tomu, že já si dneska v Bibli nečetla! Že v poslední době vůbec málo čtu v Bibli. A pak se mi vynořilo v mysli nedělní kázání.

Proto se musíme tím pečlivěji držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se proudem unášet pryč. Židům 2:1

Mluvilo se o tom, jak zrádné může být, když se člověk nechá uchlácholit životem a nedává pozor na možné nástrahy. Jako rybáři, kteří se nechají pomalu unášet klidným proudem řeky zatímco vyčkávají, jestli něco chytí. Viděli jsme video, kde takoví rybáři byli překvapeni a zaskočeni náhlým prudkým proudem, který je nahnal na jez a oni s tím už nemohli nic udělat. A určitě víte, jak nebezpečné mohou jezy být.

Stejně tak i my můžeme proplouvat klidným životem, užívat si bezstarostnosti a najednou bum, jsme někde, kde bychom být nechtěli. Jsme daleko od Boha, od naší záchrany, od spasení. Představte si širý oceán a jeho proudy. Jste ve člunu a najednou uvidíte ostrov a snažíte se dopádlovat až k němu, už už tam musíte být a najednou vás spodní proud žene na opačnou stranu. Ani to nepocítíte a jste zase daleko. Ale vidíte to. Vidíte ten kousek pevniny, která se vám pomalu ale jistě vzdaluje. A teď si představte, že jste uprostřed oceánu a nikde ani náznak pevné země. Tady nemáte vůbec žádnou možnost zjistit, jakým směrem plujete. Jaké proudy vás nesou a kam. A stejně tak je to v našich životech. Vezměte si Boha jako tu pevnou zemi. Jako ten pevný základ, který potřebujete. Protože pak uvidíte, jestli se vzdalujete nebo naopak přibližujete.



Nechci být sama na širém moři, nevědět kam pluji a co mě čeká. A v posledních dnech můj život trošku to moře připomínal. Mohla bych vám dát spoustu dobrých vysvětlení, proč nemám čas, proč musím dělat zrovna něco jiného, být někde jinde, ale výsledek je stejný. Odsunula jsem Boha na vedlejší kolej a On se mi začal vzdalovat. Chytil mně spodní proud a ten mně začal pomaličku, skoro neznatelně táhnout jinam. Ale ještě stále vidím ten ostrůvek a chci se k němu přiblížit, chci být na něm. Tak pryč s tou letargií a zpátky do "práce" :-) protože Bůh nás tak miluje, že nám dává šance, abychom se k němu přiblížili. Jako bychom do ruky dostali mapu a kompas a zbytek už je jen na nás...

středa 26. května 2010

Nenechávejme si Boha jen pro sebe...

Na jednom serveru jsem založila klub, který nese stejný název jako tento blog. Společně tam čteme Bibli a diskutujeme o věcech, které nás při tom napadnou. A jak to tak bývá, jsou věci, na kterých se neshodneme. Diskuze takhle přes počítač, kdy toho druhého nevidíme, neslyšíme je hodně ošemetná a člověk k tomu musí přistupovat hodně citlivě. Já sama to hodně prožívám a vím, jak moc se mně některé věci dotýkají, protože má slova vyzní jinak než jsem zamýšlela nebo mám pocit, že se na mně všichni spolčili a já už nevím, jak celou věc vysvětlit. Ale na druhou stranu jsem moc ráda, že jsem se do toho pustila a rozhodně z rozjetého vlaku skákat nebudu :-))

Co se mi na tom celém líbí je ta "škola", kterou mi to dává. Taková malá "vysoká" škola :-)) Na začátku jsem se pořád musela ptát manžela, jak na tuhle věc odpovědět, kde najít správné verše, která slova použít, aby to bylo zcela jasné a výstižné.... A teď, postupem času, zjišťuji, že si už některé věci umím obhájit sama, že buď přímo vím nebo umím najít verše, které potřebuji. Manžel mi nedávno řekl, že je strašně fajn, že si takhle můžu procvičovat reakce na různé argumenty. Ono je určitě dobře, když mluvíte i s lidmi, kteří s vámi nesouhlasí. Když budu obklopená jen těmi, kteří mi na všechno kývnou, kde v sobě najdu motivaci se zlepšovat, víc studovat Bibli a hledat Boží pravdu. Stále bojuji s uceleností, aby můj výklad vyzněl tak jak potřebuji, ale ten základ už v sobě mám. I když jsem stále ještě na začátku, už se cítím pevnější v "kramflecích" a mám z toho velikou radost.

Co tím vším chci říct? :-)) Hlavně to, abyste se nevzdávali, když něco nejde podle vašich představ. Když máte pocit, že vám nikdo nerozumí, že jsou proti vám. Nevzdávejte to a mluvte o Bohu, mluvte o jeho veliké lásce a hlavně o jeho úžasné milosti. Nenechávejme si Boha jen pro sebe :-) Bude hodně lidí, kteří nad tím mávnou rukou, kteří nebudou souhlasit. Ale i tak mluvte. Protože tohle všechno vás bude posilovat, motivovat a určitě i naplňovat. Bůh k nám promlouvá skrze Bibli a v ní najdeme vše co potřebujeme. Tak ji teď otevřete a pusťte se do toho.....

Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.

2.Timoteus 3:16-17

čtvrtek 13. května 2010

Kazatelova pomoc

V posledních dnech jsem řešila jakousi pracovně-osobní krizi. Dost jsem se v tom plácala, emoce mě zcela pohltily a já si najednou nevěděla rady. Takový ten pocit, komu mám věřit, když se mi lidé, které denně vídám a spolupracuji s nimi, odcizili. Na koho se můžu spolehnout, až to bude potřeba? Koho stále můžu považovat za přítele a na koho si mám dát pozor? Tohle všechno se mi honilo hlavou a celkově mi bylo smutno a slabo. Kam ten dnešní svět spěje? Lidé si navzájem nevěří, jsou neupřímní a co si budeme povídat, jsou i zlí a podlí. Asi jsem naivka, ale pořád jsem doufala v lidskou slušnost, která by měla být samozřejmostí. A ono to tak většinou i bývá, jenže pak se najde někdo, kdo nám tu naší naivitu zboří jako domeček z karet.

A pak jsem šla na přednášku. Byla o smyslu života podle knihy Kazatel v Bibli. Teda, já měla pocit, jako by ta přednáška byla pro mě samotnou. Pročítala jsem verše, které jsme probírali a žasla jsem. Ano, tohle přesně pasuje, tohle sedí!!! Ano, tak to přesně je!!!

Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
Je čas rodit se a čas umírat,
čas sázet a čas sadbu vytrhat,
čas zabíjet a čas uzdravovat,
čas bořit a čas budovat,
čas plakat a čas se smát,
čas rmoutit se a čas tancovat,
čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,
čas hledat a čas pozbývat,
čas chovat a čas odmítat,
čas trhat a čas sešívat,
čas mlčet a čas povídat,
čas milovat a čas nenávidět,
čas boje a čas pokoje.
Kazatel 3:1-8

On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. Kazatel 3:11

Proč se špatné věci dějí právě nám a proč zrovna teď? To jsou časté otázky, které nás napadají při různých malých či větších katastrofách běžných dnů. Někdy se stane, že můj den začne jednou malou katastrofou za druhou a já se pomalu bojím vyjít ze dveří bytu, abych si nějak neublížila a abych to všechno přečkala. To se bouchnu tady, tuhle se o něco škrábnu, pak se mi vysypou drobky na podlahu, poleju si knížku, něco rozbiju, zapomenu mobil doma....jsou to drobnosti, ale když se jich sejde víc najednou, je to frustrující...a Honza už mě zná, v tu ránu začnu brblat a mračit se a těšit se na nový den, který začne znovu a líp :-)) Ale líbí se mi ten verš 11, že vše se děje podle Božího načasování a jen my svou lidskostí nejsme schopni vystihnout celé to Boží dílo. Takže se nechme překvapit, co pro nás Bůh přichystal a v pravou chvíli se to dozvíme... Smiřme se s tím, že se občas něco nepovede. Že nás někdo rozlobí, rozesmutní nebo zklame. Vše má svůj čas a nic na zemi netrvá věčně. Po smutku zase přichází radost...

Nebuď snadno popudlivý k hněvu,mrzutost odpočívá v klíně hlupáků. Kazatel 7:9

No tak v tomhle bych mohla být názorným příkladem. Mým problémem je to, že tak snadno nezapomínám. Umím se zlobit docela dlouho a jen těžko snáším takové ty "splachovací " lidi, kteří hned na vše zapomenou a užívají si dál svého blaženého života. Ale proč bych to nemohla dělat taky tak? Co mi pomůže se dusit ve své zlosti? Proč ji mám ještě přiživovat? Vždyť i mě může být lehko, když to hodím za hlavu. Jsou věci, které neovlivním a pak přece není potřeba se jimi tak trápit... Já přeci nechci být hlupákem, který si zlostí kazí celý den. Všichni si zaslouží další šanci, protože i Bůh nám je dává. A když i tohle nepomůže, tak se podívejte na následující verš:

Na zemi není jediný spravedlivý,který by konal dobro a nehřešil. Kazatel 7:20

To je přesně mířená rána. Kdo jsem, že mohu někoho soudit? Že se mohu na někoho tak zlobit a nevidět své vlastní problémy-hříchy? Ať jsou lidé jací jsou, mně by mělo zajímat, jaká jsem já. Jak se chovám, jak věci řeším, jak moc důvěřuji Bohu, že mi v těchto věcech pomůže...

Bůh bude soudit vše, co se děje, i to skryté, ať už to bylo dobré anebo zlé. Kazatel 12:14

Pokud se bojíme toho, že nespravedlnost zůstane nepotrestána, vlastně tím snižujeme Boha. Snižujeme jeho moc, spravedlnost, vševědoucnost a také jeho lásku. A zase...kdo jsme, abychom to dělali? Bylo mi ouvej. Ne z těch problémů v práci, ale ze mně samotné. Vše jde ruku v ruce. Neměla bych soudit, protože sama hřeším. Neměla bych pochybovat, protože Bůh je všemocný a hlavně spravedlivý.

Raduj se, mladíku, ze svého mládí; ze srdce vesel se, dokud jsi mlád. Jdi, kam tě vede tvé vlastní srdce, za tím, co vidíš svýma očima. Buď si však vědom, že s tímto vším před Božím soudem budeš stát. Kazatel 11:9

A tak se chci radovat. Vážit si života, který mi byl dán od Boha. Nechci si ho kazit problémy v práci, vždyť to za to nestojí. Co je ale pro mně cenné? Boží slovo, které mi pomáhá vést mé kroky správným směrem. I teď mi pomohlo. Snad jednou, až se postavím před Boží soud, budu moci říct, že Boha znám, aby i On mohl říct, že zná mě...

středa 5. května 2010

Kristus 21 - nový blog

Kolem Vánoc jsem poprosila naši sestru a kamarádku ze sboru Táňu, aby napsala článek pro tento blog. Ujala se toho se ctí a vy jste si mohli přečíst nádherné vánoční zamyšlení. A proto jsem teď moc moc ráda, že se Táňa odhodlala a založila vlastní blog, který vám teď chci představit.

"Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází."

To je hlavní poselství, které bude provázet celý její blog. A toto poselství bychom si měli všichni vzít k srdci. Jsme jen lidé, kteří hřeší a hledají berličky, jak si tento svět na zemi užít do sytosti. Ale ne všechny cesty vedou správným směrem a my bychom měli být opatrní, aby nás někdo nebo něco nesvedlo z té správné cesty.

Proto přijměte pozvání a začtěte se do krásných slov, které najdete na blogu Kristus 21 (neboli Křesťanství a mýty).


Kliknutím na obrázek se přesunete na blog...

Monika

neděle 25. dubna 2010

pondělí 12. dubna 2010

Svoboda

Nedávno jsem ve svém příspěvku rozebírala jednu charakteristiku, kterou mládež v Anglii přisoudila křesťanům. Dalším z bodů bylo i to, že si o křesťanech myslí, že jsou méně svobodní.

Je to pravda? Jsme méně svobodní?

S tímhle názorem jsem se také už několikrát setkala.

"Jé, vy musíte každou neděli na Bohoslužbu? A to i když je venku hezky?!"
"Vy to máte blbý, vy se nemůžete rozvádět, co?"
"No jo, vy vlastně nemůžete mluvit sprostě, že jo?"

Ne, nemůžeme se rozvádět, máme chodit v neděli na Bohoslužbu a neměli bychom mluvit sprostě ...

Malinká část z věcí, které bychom měli nebo naopak neměli dělat.


Jsem tím ale méně svobodná? Omezuje mě to tolik?

Opravdu mi tak ubližuje, že v neděli dopoledne nejdu na procházku nebo na koupaliště? Je to ode mě taková oběť - věnovat Bohu svých pár nedělních hodin? Vždyť on je se mnou pořád, chrání mě, myslí na mě a má mě rád. A moc dobře věděl, proč je pro nás dobré setkávat se s jinými křesťany pravidelně. Cítím to dobře, když mám po sobě nemocné všechny děti a několik týdnů se do církve nedostanu. Je mi po všech smutno, ale zároveň cítím, jak se vzdaluju. Jak mě ovlivňuje každodenní život a svět kolem mě. Všichni jsme stejní a nevěřím, že je z lidí někdo tak dostatečně pevný, že všechno zvládne sám. A že dokonce jeho víra o samotě bude sílit! Nemůže to tak být. Bůh nás zná nejlíp a proto jsou v Bibli tyto verše:

"Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle".

A tak jdu v neděli na Bohoslužbu, ať padá sníh, který svádí ke koulovačce, nebo je 30 nad nulou . Jdu tam hlavně kvůli Bohu, ale taky kvůli sobě. Moje svoboda neutrpí sebemenší šrám ...

A jak moc omezuje moji svobodu to, že se nemohu se svým mužem rozvést? Vdávám se snad proto, abych při prvním problému vzala do zaječích? To pro mě není svoboda, to je zbabělost. "Vezmu si tě za manžela, ale pokud to nebude klapat, odcházím....". Dneska zcela běžná záležitost. Netvrdím, že moje manželství je zcela ideální, že se od rána do večera na sebe usmíváme nebo že jsme se nikdy nepohádali. Asi to ani nejde ... Ale snažíme se ... Nemluvím tady o nevěře partnera, protože v tu chvíli i nám, křesťanům, Bůh dovoluje takový svazek opustit. Mluvím tady o častých nedorozuměních a problémech, které se řešit dají, ale člověku se prostě a jednoduše nechce. A proto je tolik rozvodů. Lidem se prostě NECHCE. A tak jdou svou cestou. To je opravdová zbabělost, ne svoboda.

A to že se snažím nemluvit sprostě, nebrat jméno Boží nadarmo, vyhýbat se dvojsmyslným pořadům, neubližovat lidem, nejezdit v metru načerno, nedělat podvody na daních - tak to je jenom moje a zase moje rozhodnutí. Já si to svobodně zvolila.

Bůh mě vede, ale nechává to na mě. Čeká, jak se rozhodnu ... "Milá Pavlo, když budeš chtít, utrhni to ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, proto ho tady nechávám. Ale radím Ti, není to správné! Ale ruku Ti nepovedu, rozhodni se sama ..." . Tohle je pro mě svoboda. A té mám opravdu habaděj :-). A jsem za ní Bohu moc vděčná....-

Pavla

pondělí 5. dubna 2010

úterý 23. března 2010

Světlo a sůl

Dnes jsem šla na oběd s kolegy z práce. Zpočátku to bylo fajn, bylo o čem povídat a jarní sluníčko nás při procházce krásně hřálo a lechtalo v obličeji. Pak jsme si sedli, objednali si jídlo a pokračovali v povídání. A něco se pokazilo... Jeden kolega se rozpovídal o tom, jak to v našem státě funguje nebo spíš nefunguje... co by bylo lepší udělat nebo neudělat....a jeho slovník zničehonic poměrně zhrubl. To příjemné a uvolněné povídání se změnilo v monolog a mě se to přestávalo líbit. Mrzelo mě také to, že jsem mu vlastně ani neřekla, jak mi ty řeči vadí. Seděla jsem tiše a přestala se snažit nějak oponovat. Neměla jsem ani moc šanci.

Přestala jsem ho poslouchat a přemýšlela o verších z bible, kde se píše o tom, jak by se křesťané měli shromažďovat. Přemýšlela jsem o tom, jak jdu z každé nedělní Bohoslužby, úterního biblického studia či holčičích biblických studií tak příjemně naladěna. Jak jsem nabitá pozitivní energií. Jakou mám radost, když se s lidmi z našeho sboru vidím a trávím s nimi čas. Jak po setkání s nimi mám spoustu energie a dobré nálady se do všeho pustit.

Dnešní okolní svět nás může hodně ovlivňovat a je jen na nás, jak se necháme. A také, koho na sebe necháme takhle působit. Ale ono to funguje i naopak. Však i my působíme na ostatní. Ježíš říká v kázání na hoře, že máme být světlem a solí na tomto světě. Samozřejmě si pod tím nemáme sebe představovat jako lampičku se solničkou zároveň. Ale naše jednání a činy mají být světlem. Mají odkrývat temnotu a ukázat světlo v podobě Ježíše. Vzpomínáte na pohádku Byl jednou jeden král? Pamatujete si na tu velmi důležitou ingredienci k vaření, které bylo nedostatek? Jak moc měla Maruška ráda svého otce, pana krále? Ano, byla to sůl. I takto vzácné a důležité je evangelium. A my křesťané bychom ho měli šířit a dávát potřebným.

Vy jste sůl země. Kdyby sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí? Nebude už k ničemu, jen se vyhodí ven a lidé ji pošlapou. Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Matouš 5:13-16

Jedni naši známí museli poslat svou 12ti letou dceru Barunku na 6 týdnů samotnou do lázní. A jednou se holky z jejího pokoje rozhodly, že budou vyvolávat duchy. Dovedete si to představit. Malé holky, které se nudí. Barunka se připojila, ale protože je z křesťanské rodiny, věděla, že to není správné. Strašně si to pak vyčítala a modlila se za odpuštění. Vzala si svou Bibli a četla si v ní. Ostatní holky byly překvapené a chtěly vědět, co to Barunka dělá. Tak jim pověděla o své víře, o Bohu a společně se pomodlily. Od té doby si večer pravidelně četly v Bibli a společně se modlily.

Nevím, jestli v tom holčiny budou pokračovat i když už jsou každá doma. Ale to semínko v nich je. A to semínko do nich zasela malá dvanáctiletá holka. Myslím, že byla větším světlem a solí, než kdokoli z nás. Já myslím, že jsem při tom dnešním obědě docela obyčejně "zhasla", ale vím, že Bůh mě má rád a dá mi další šanci to napravit. A já se jen modlím, abych tentokrát tu situaci zvládla a rozsvítila se jako velká žárovka a solila a solila :-)))

neděle 7. března 2010

Je to tak?

Nedávno jsem četla průzkum mezi studenty Newcastlu, kteří měli popsat, jak na ně působí křesťané a co si všeobecně myslí o věřících lidech. Takže ....


Tito lidé tedy jsou ....

... méně svobodní ...
... méně elegantní ...
... izolovanější ...
... méně sexuálně uspokojení ...
... nudnější ...
... po psychické stránce slabší ...
... mají méně zájmů ...
... jsou méně realističtí ...
... jsou méně zapojeni do dění skutečného světa ...
... jsou méně šťastní ...
... méně přátelští ...

Takže celkový obraz křesťana pro mladého nevěřícího člověka je prý takovýto:

"Je s nimi nuda. Nepijí, netančí, nemluví sprostě. Dělají, jako kdyby sexuálně nežili. Neumějí se bavit, a tak se snaží zkazit zábavu všem kolem sebe. Rozdávají peníze a v neděli chodí do kostela, jako kdyby to byl nějaký společenský klub. Víra je pro ně zkrátka taková berlička. Ti lidé jsou hloupí a naivní a horší je, že se nám to neustále snaží vtloukat do hlavy. Jsou to buď fanatici a nebo jsou sladcí jako cukrkandl. Jsou bezpáteřní, jsou to prostě podivíni ..... "

Nemůžu říct, že by mě závěr výzkumu nějak potěšil, ale na druhou stranu mě vůbec nepřekvapil. Vím, že kdysi na mě věřící lidé také tak působili. Ráda bych si vybrala jednu věc ze seznamu a trošku ji rozebrala. Příště se třeba vrhneme na další :-))

Vzpomínám, že když jsem kdysi chodila do jednoho společenství věřících, hodně mě odrazovalo, že většina mladých holek, které společenství pravidelně navštěvovaly, byly neupravené, šedivé myšky, čím hůře oblečené, tím lépe.

Verše v 1.Petrovi 3:3 ženám říkají: "Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech - v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech - ale ve vašem srdci. ....."

Ale já si nemyslím, že by nám tím Bůh říkal, že máme na svůj vzhled úplně rezignovat. Určitě se nám strojení a zdobení nemá stát modlou, nemáme strávit hodiny před zrcadlem s otázkou, jestli už jsme opravdu dokonalé. Ale znamená to, že nemůžu být moderně oblečená? Že se mi nemůže zalíbit tričko, že nemůžu mít radost z nových botiček?


Jak je vidět z výsledků výzkumu, od věřících žen se to tak nějak očekává - že budou méně elegantní, nezajímavé, na pohled k nerozeznání od mužů ... Nemyslím, že moderně oblečená žena rovná se vyzývavá a provokativní žena. I moderní oblečení může být slušné. Jenom najít tu správnou míru ....

Stejně tak na druhou stranu neobvykle zahalená žena může přitáhnout mnohem více pozornosti, než by chtěla. Tohle se mi potvrdilo na dovolené v Egyptě. K bazénu přišla muslimka oblečená do speciálních nejmodernějších plavek muslimského světa - byla oblečena do jakéhosi neoprenu - přikryté vlasy, ruce, tělo, celé nohy. Přes gumový oděv měla ještě nějakou volnější sukni. U bazénu se nenašel jediný muž (ani jediná žena), který by si tuto ženu neprohlížel od hlavy až k patě. Stala se středem pozornosti a její muž z toho byl tak nervozní, že za chvíli zavelel k odchodu.


Každý extrém je škodlivý. Když budu chtít působit moderně, můžu to lehce přehnat a stejně tak, když budu neupravená, neladící, neforemná - může se stát, že už nebudu stát za pohled ani svému muži ... Ještě na jednu věc vzpomínám, může to být tak 15 let zpátky. Oblékla jsem se slušně, cudně, mikina až ke krku, dlouhé kalhoty, nic vyzývavého, zároveň nic nemoderního. Jenže jsem zkombinovala nekombinovatelné - měla jsem červenou mikinu, červené lakové lodičky a k tomu zelené džíny. Přišlo mi to celkem roztomilé (!). Ovšem do té doby, než jsem si všimla pohledů ostatních. Tehdy by díky mně studenti z Newcastlu připojili ještě jednu poznámku, jak vypadá správný křesťan: .... nemá vkus a obléká se jako šašek z cirkusu ....

Nedržela jsem se totiž verše z 1.Timotea 2:9, který nám říká: "Pokud jde o ženy, ať se zdobí upraveným oděvem, cudně a rozumně, ne nápadnými účesy, zlatem, perlami nebo drahými róbami..."


Tady je nám řečeno, že se můžeme zdobit, ale náš oděv má být cudný a rozumný. Dnes už se mi kombinace zářivě zelené a červené rozumná moc nezdá :-) .....

Proto si myslím, že je moc důležité, jak vypadáme. Jak na ostatní lidi působíme. Dost často můžeme svým vzhledem ostatním zavřít pusu k nějaké důležité otázce. Proč, když mládež ve věku mých dětí potká třicetileté ženy, oblečené a učesané jako šedesátnice, tak proč řeknou: to byly určitě jehovistky? Ženy od Svědků Jehovových jsou vždycky hrozně příjemné a milé, ale svým vzhledem odradí většinu mladých lidí - prostě nepůsobí jako z masa a kostí. A to se věřícím ženám často stává, že svůj vzhled považují za zcela nedůležitý. Z výzkumu mezi mládeží to jednoznačně vyplývá. Působíme na mladé nevěřící lidi jako podivínky. A takovým lidem se dost často ostatní vyhýbají.

Není to prostě jednoduché - nepřekročit hranici ani k jednomu extrému. Znám to velice dobře ...

Mějte se krásně,

Pavla

Bůh a utrpení (z přednášky "Haiti - a co na to Bůh")

Toto je stručný výtah z přednášky konané ve čtvrtek 4.3.2010, kterou prezentoval Jan Vlček. Musela jsem poznámky trošku zkrátit, materiálu bylo dosti a dosti, takže možná že další část bude použita v jiných příspěvcích.
******************************************

Utrpení je něco, co obklopuje každého z nás každý den. Ať už se nás dotýká přímo nebo nepřímo, všichni ho registrujeme a všichni o něm víme. Nejsou snad noviny, ve kterých by se nepsalo o válce, vraždě, znásilnění, automobilové nehodě, povodni, požáru, nemoci nebo něčem podobném. Každý večer nás televize zahrnuje informacemi o hrůzách, které se v ten den staly v tom či onom koutě světa.

- války
- terorismus
- přírodní katastrofy
- hlad a bída
- tragický osud malých dětí
- nehody
a mnoho dalšího

Ptáme se proč? A když pak utrpení zasáhne přímo nás v podobě nevyléčitelné choroby či smrti blízké osoby, tak to cítíme jako nespravedlnost. Ve světle těchto tragédií je pro většinu lidí odpověď na otázku, zda existuje Bůh, jasná. Existuje-lí takové utrpení, pak Bůh prostě nemůže existovat. Alespoň ne v té podobě, ve které je nám prezentován - jako Bůh všemohoucí, milující a starostlivý. A tím jsme se dostali ke klíčové otázce:

MŮŽE EXISTOVAT VŠEMOHOUCÍ, MILUJÍCÍ A STAROSTLIVÝ BŮH SPOLEČNĚ S TAK VELKÝM UTRPENÍM?

Znamená existence utrpení nutně neexistenci Boha? Bůh a utrpení nemohou existovat vedle sebe a tedy se navzájem vylučují? Je tato překážka na cestě k víře nepřekonatelná?

VŠEMOHOUCÍ BŮH
Může Bůh svou všemohoucností učinit cokoliv? Ano, může učinit vše, co je smysluplné a proveditelné, co dává smysl a není to ve vnitřním rozporu. Každý člověk chápe, že nelze narýsovat kulatý čtverec, že je to nelogické a je to nesmysl. A nesmysl se nestává smysluplným jen proto, že ho dáme do souvislosti s Bohem. Nesmysl zůstane stále nesmyslem. Bůh může učinit to, co není v rozporu s jeho podstatou. Podstatou je jeho bezchybnost (proto nemůže udělat chybu), věčnost (proto se nemůže zničit), dokonalá spravedlnost (proto nemůže z dobra učinit zlo a naopak).

MILUJÍCÍ BŮH
Vztah tvůrce a stvořeného tvora je zvláštní a naprosto jedinečný. Nelze ho přirovnat k žádnému vztahu dvou bytostí. Bůh je od nás neuvěřitelně vzdálený a zároveň je nám velmi blízký. Vysvětlit jaká je Boží láska vůči nám pouze pomocí slov a přirovnání snad ani není v lidských možnostech. Každé vysvětlení v sobě zahrnuje pouze některé aspekty této lásky. Ale existuje jedno přirovnání, které asi nejlépe vystihuje vztah Boha vůči nám. Vztah otce a syna. Láska, kterou je otec vázán ke svému synovi je tak silná, že by otec pro syna obětoval cokoliv a svůj vlastní život. Zároveň je to ale láska autoritativní vyžadující respekt a poslušnost. Otec uplatňuje svou autoritu a vyšší rozum k tomu, aby ze svého potomka vychoval morální a plnohodnotnou lidskou bytost. Skutečně milovat nějakou bytost neznamená jen chtít, aby se měla dobře, ale chtít, aby to byla bytost hodná milování. A přesně to je láska, kterou k lidem chová Bůh.

PÁD ČLOVĚKA
Člověk byl stvořen Bohem. A jak je psáno v Bibli, vše co Bůh stvořil bylo dobré (1.Mojžíšova 1:31). Tedy i člověk. A Bůh dal člověku svobodnou vůli. Člověk nebyl nucen k tomu, aby Boha miloval a uctíval. Mohl si dělat co chtěl a jak chtěl. Tuto svobodnou vůli člověk svobodně použil a pojedl ze stromu, ze kterého mu bylo zakázáno jíst. Tím, že tak učinil, vzbouřil se proti Bohu. Protestoval proti tomu, aby mu Bůh říkal jak má žít. Bůh mu to samozřejmě mohl odpustit a mávnout nad tím vším rukou, ale tato situace by nikam nevedla. Člověk by se nic nenaučil. A tak byl člověk vyhnán, aby si zkusil žít bez Boha. Tak se zrodil hřích a každý další člověk je hříchem ovlivňován a sám hřeší. Není to dědičný hřích, ale neseme důsledky hříchů ostatních lidí stejně, jako ostatní nesou důsledky našich.

Tady se už dostáváme konkrétně k problému utrpení. Mám zato, že velká většina utrpení je způsobena lidských hříchem - lež, manželská nevěra, krádež, vražda, terorismus, válka. Proč Bůh dopouští takové utrpení tak dobrým lidem? Nemůže to zastavit? Bůh nerozlišuje malý a velký hřích. Pro něj mají všechny hříchy stejnou hodnotu. Co je tak špatné na tom, že člověk pojedl ze zakázaného stromu? Vzpoura. Každým hříchem člověk zavrhuje Boha a v tom jsou všechny hříchy stejné. A zda může to utrpení zastavit? Je to v jeho moci, ale nemůže to udělat. Především by se nevyřešil spor, který vznikl lidskou vzpourou – zda je člověk schopen žít šťastně a pohodlně bez Boha.

Chce-li Bůh abychom ho svobodně uctívali, musí nám dát možnost se ho zříct. Stvořit svobodnou vůli bez možnosti zhřešit je jako nakreslit kulatý čtverec. Je to nesmysl. Znamená to, že Bůh je tvůrcem zla? Ne, Bůh nestvořil zlo, ale vytvořil možnost zla. A tím i utrpení jako důsledek zla. Lidé jsou ti, kdo tu možnost realizovali. Příčinou zla není Boží moc, ale zneužití lidské svobody.

Existují ale ještě další okolnosti, pro které nás Bůh nechává trpět. Bůh se na spor nedívá lidskýma očima. Když se člověk s někým pře, většinou chce mít pravdu za každou cenu. Těší se až toho druhého pokoří a vítězoslavně se mu bude vysmívat. Takový ale Bůh není. On má zájem na tom abychom uznali chybu, napravili se a tím se zachránili. Pokud to během našeho života neuděláme, bude nás muset v den svého soudu spravedlivě potrestat. Jak se píše v bibli, tím trestem je věčné odloučení od Boha, místo věčného utrpení. Nebylo by logické, že se Bůh pokusí udělat cokoliv, aby nás toho ušetřil?

Existuje lepší způsob, jak zachránit naši duši bez utrpení? Myslíte si, že bude člověk spoléhat na Boha, bude si uvědomovat, že ho potřebuje, pokud bude žít ve štěstí a blahobytu. Nebude! Člověk začne hledat Boha, až když mu něco chybí, až když trpí. Nejvíce upřímně věřících lidí vždy bylo mezi trpícími. Nebudeme-li trpět, Boha těžko poznáme. Není to nemožné, ale je to nepravděpodobné. V bibli se píše: „snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ (Matouš 19:24). To samé by se dalo říci i o člověku, který nezakusil menší, či větší míru utrpení. Je lépe, aby člověk zakusil dočasné utrpení teď a pak ho čekalo věčné štěstí, než aby to bylo obráceně.

Jaká je tedy odpověď na naši původní otázku? Bůh může existovat se všemi svými vlastnostmi tak, jak je prezentován v bibli. Zároveň má velmi dobré argumenty k tomu, aby utrpení na zemi připouštěl. Bůh ale utrpení záměrně netvoří, ale připouští je. I když se to nezdá logické, využívá ho k našemu prospěchu.

A víte co znělo na Haiti po zemětřesení? Toto ze citace z tiskové zprávy agentury AFP (Tisková agentura Francie)

"Pane, přijď nás zachránit," zpívají tisíce Haiťanů shromážděných na předměstí Port-au-Prince Pétionvillu a odevzdávají se do vůle boží uprostřed trosek a mrtvol, které po sobě zanechalo zemětřesení.“

pátek 19. února 2010

Tiché kázání

Na internetu jsem našla tento převyprávěný příběh, který se mi moc líbil a chci se s vámi o něj podělit.

Člen jedné církve, který dříve navštěvoval Bohoslužby pravidelně, na ně najednou přestal chodit. Po několika týdnech se pastor rozhodl ho navštívit. Pastor našel muže doma samotného, sedícího před sálajícím ohněm v krbu. Muž tušil důvod pastorovy návštěvy, pozval ho dál, usadil ho do pohodlného křesla poblíž krbu a čekal. Pastor se uvelebil jako doma, ale nic neřekl. V hrobovém tichu pozoroval tančíci plameny okolo žhavých špalků.

Po několika minutách, vzal pastor kleště na uhlí, opatrně vybral jeden jasně zářící hořící uhlík a položil ho na jednu stranu v krbu, kde byl úplně osamocený. Pak si opět sedl do svého křesla a byl zticha. Muž to vše potichu sledoval. Jak se plamínek na samotném uhlíku chvěje a zmenšuje, a kde byla předtím prchavá záře, tam již nebyl žádný oheň. Brzo byl uhlík studený a bez “života”. Pastor se podíval na své hodinky a zjistil, že je čas odejít. Pomalu se zvedl, vzal studený “mrtvý” uhlík a položil ho zpět do prostředka ohně. Najednou uhlík začal znovu zářit světlem a teplem ostatních hořících uhlíků kolem sebe. Když pastor dorazil ke vchodovým dveřím, muž řekl se slzami na tvářích “Moc vám děkuji za návštěvu a hlavně za to ohnivé kázání. V neděli přijdu.”


A jak je to s vámi. Jste tím osamělým uhlíkem, který ztrácí plamínek? V Bibli je psáno, že bychom měli chodit na shromáždění. Bůh nechce, abychom byli sami. A když se podívám na tento příběh, ještě víc jsem vděčná, že mi v této zemi nikdo nebrání se scházet s ostatními křesťany, že se můžeme každou neděli setkávat a společně uctívat našeho Pána. A že spolu máme tak krásné společenství!

Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Židům 10:24-25

neděle 14. února 2010

Od pondělí do pátku

V pátek se u nás doma konal babinec čili pěkně řečeno ženské biblické studium. Sešly jsme se nad tématem "práce a křesťan". A já bych tady ráda uvedla několik věcí, ke kterým jsme se dobraly a co jsme se dozvěděly. Tak hurá do toho :-)

Myslím si, že většina křesťanů slovo "práce" vůbec nezahrnuje do správného zbožného života. Je to svým způsobem nutnost - pracovat, ale jinak nic víc. Jenže - člověk přece v zaměstnání stráví valnou většinu času. Smutné je, že ani my - křesťané, toho o práci toho druhého moc nevíme. A tím nám také uniká hodně informací o někom, kdo by nám měl být hodně blízký. Neznáme jeho starosti, trápení, nevíme, jací jsou jeho kolegové, jak moc ho práce vyčerpává, jak moc mu bere času nebo jestli má třeba strach, že o svou práci může přijít.

Dost často je zvláštní i náš pohled na různé druhy zaměstání. I mně se stává, že nad některým zaměstnáním "ohrnuju" nos - zedník, ochranka v supermarketu - vyslovím to s jistou povýšeností. Ale co tesař? Taky je mi to málo? A přitom to bylo zaměstnání dostatečně na úrovni pro Božího syna ....

Musíme si uvědomit, že každá práce, kterou dobře odvádíme, je pro Boha dobrá.

Já osobně do práce nechodím už skoro 17 let a dost často, když se mě někdo zeptá co dělám, odpovím - ... "aaale, jsem v domácnosti" (cítíte ten nádech nedůležitosti?) ...
Jako reakci můžu použít ukázku z knížky "Od pondělí do pátku" od Marka Greena, který na tuhle typickou odpověď ženy v domácnosti sám reaguje takto - "Představte si tedy, že mluvíte s ředitelem IBM a zeptáte se ho, co dělá. Taky nemávne rukou a neřekne "Ále, jsem JENOM ředitelem IBM"....
Moc se mi to líbilo a začala jsem o tom přemýšlet jinak. Co mě vede k tomu, že když se starám o tři děti, manžela, nemohoucí babičku, dvě kočky, psa, dům, zahradu, že si myslím, že moje práce je mnohem míň hodnotnější než práce managera, ředitele, chirurga.....?

Myslím, že je to všeobecný tlak okolí. Všechno se přepočítává na peníze a já přece nedostávám ani halíř. To znamená, že moje práce nemá žádnou hodnotu ... Ale je to tak? Jsem přece uklízečka, kuchařka, pradlena, taxikářka, zahradnice, učitelka, zdravotní sestra, chovatelka a sociální pracovnice v jednom. A jenom proto, že nejsem placenou kuchařkou v Alcronu, zdravotní sestrou na soukromé klinice a uklízečkou v IBM, přece moje práce není méně hodnotná. Beru si z toho tedy poučení :-)

A teď se dostávám k Bibli. Nějak si také vůbec neuvědomujeme, že i většina biblických hrdinů měla svá zaměstnání. Všeobecně je bereme jako "duchovní velikány", ale na to, že to byli úplně obyčejní lidé jako my, úplně zapomínáme. I oni měli svá zaměstnání, i oni měli starosti a museli pracovat z plných sil.
V 1.Moj 41:41 se dozvídáme o Josefovi, který se stal správcem celé egyptské země (a jeho víra mu v tom nijak nebránila), stejně tak Daniel byl správcem (Daniel 2:48). Někdo byl lékařem, někdo obchodníkem, někdo výběrčím daní, někdo porodní bábou. A taky se dost často dozvídáme o tom, jak se snažili svoji práci dělat poctivě a dělat ji s tím, že ji dělají pro Boha.

Problémem je, když si myslíme, že naši hodnotu najdeme v práci. Pak se práce stává opravdu jenom honbou za větrem a pomíjivostí (Kazatel 2:10-11). Ale naše hodnota je ve vztahu se Stvořitelem, ne v naši práci. A proto, ať děláme jakékoliv zaměstání, musíme ho dělat nejlíp, jak umíme. Musíme ho prostě dělat pro Boha.

Mějte se krásně,

Pavla

pátek 29. ledna 2010

Přísloví 17:14



Tak co vás napadne? :-))

Pavla

pátek 15. ledna 2010

... ne má vůle, ale tvá!

Před několika lety jsem četla knížku, ke které jsem se minulý týden znovu vrátila. Jmenuje se "Naia se smí narodit" a je to skutečný příběh.





Jedná o problému, o kterém by si možná hodně křesťanů myslelo, že by měli jasno hned, že by vůbec nebyl sebemenší důvod "přemýšlet". Taky si to o sobě myslím .... Ale - když je člověk přímo účasten určité tragické situaci - nedokáže nikdy dopředu říct, jak by se zachoval, jak by přemýšlel.

Věřím tomu od určité chvíle - a to od té, kdy jsem se o víkendech starala o Honzovu umírající mamku. Bylo to tak hrozně náročné - jak fyzicky, tak psychicky. Vidět člověk umírat, vědět, že má asi bolesti, které nepřizná, rozmlouvat s ním o smrti a o pohřbu, o jeho strachu ... Vzpomínám si na chvíli, kdy už se pomalu blížil babiččin konec, ona byla chvílema už někde "jinde", chvílema přítomna, já už několik hodin seděla u její postele a věděla jsem, že jinak pomoci nedokážu a nemůžu. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak jsem šmahem odsuzovala lidi, kteří pomýšlejí na eutanazii. Samozřejmě, vím, že je to hřích, vím, že Bůh něco takového zakázal, ale najednou jsem cítila, že lidem, kteří v Boha nevěří a starají se o umírajícího člověka, rozumím. Ta bezmoc a beznaděj je deptající. Jistě - můj postoj k eutanazii se vůbec nezměnil, ale změnil se můj postoj k lidem, kteří o ní přemýšlejí....

A stejně tak se změnil můj postoj k lidem, kteří zažívají něco podobného, jako hlavní hrdinové mé knížky. Co s vámi udělá věta: "Lékař manželům oznámil, že jejich nenarozené miminko má díru v srdci a zároveň vyjádřil obavu, že trpí Downovým syndromem"? Co by to se mnou udělalo, když se mě to netýká přímo, když to jenom čtu nebo o tom slyším? Přece je to jasné - čekají postižené miminko, to se jim narodí, oni se o něj postarají ... Přesně tak, jak Bůh chce....

Jenže pak se dostanete čtením knížky tomu mladému páru "pod kůži". Prožíváte s nimi obrovský šok, jejich deprese, zlobu, strach a hlavně - váhání. Jistě - oba jsou křesťané, oba vědí, že zabít člověka je hřích. Jenže ten jejich malý "člověk" je těžce postižený, možná bude po narození hodně trpět, bude nespočetněkrát operován, bude mít bolesti, bude zažívat posměch a trápení ....

Pro nás, kteří jsme takovou situaci nezažili, jasný doklad jejich slabé víry ... Nebo že by ne? Já myslím, že ne. Myslím, že většině z nás, křesťanů, by se takové věci honily hlavou. A já ty manžele obdivuji, že byli ochotni o tom svém váhání a tápání napsat knihu. Že to dokázali přiznat, že i jim, věřícím lidem, se takové myšlenky honí hlavou.


Nejhorší pro ten manželský pár byl nátlak rodiny a okolí. Silně věřící rodiče Grega byli zásadně proti interrupci a používali opravdu tíživý tlak na svědomí manželů. Zbytek rodiny byl zase zásadně pro interrupci a vykreslovali manželům, jaký tragický život a utrpení čeká jejich děťátko a nakonec i je. Nic příjemného ani z jedné strany. Ale rozhodnout se museli oni. A šli na to správně - mnohem víc začali studovat Bibli, navštěvovali rodiny se stejně postiženými dětmi, posilovali zároveň vztah i mezi sebou.


Jednoho dne se dostali při studiu Bible k veršům, kdy se Ježíš modlí v zahradě před svou smrtí. V jednom z veršů nalezl Greg úlevu - Ježíš taky přece prosil Boha, aby od něj odebral ten těžký kalich. Vždyť i on - Bůh -měl strach a chtěl z toho všeho utéci. Je tedy něco špatného chtít z tak těžkého břemene, jako je těžce nemocné dítě, utéct?

Ale Tierney manželovi verš dočetla .... "Ať však se nestane má vůle, ale Tvá!" (Marek 14:36). Ježíš pokorně přijal svůj úděl a na základě tohoto verše přijali svůj úděl i Greg s Tierney.

Často jim znělo hlavou - "ne má vůle, ale Tvá!", a to je posilovalo.


A nakonec ještě pár úryvků, které i nám mohou být nápomocny, když si nebudeme vědět rady, když se budeme rozhodovat v maličkostech nebo v neskutečně těžkých věcech:

"... oba měli v hlavě stejnou myšlenku: Budeme mít tohle dítě. Tohle vysoce rizikové dítě, ne takové, jaké jsme čekali, ne takové, jaké jsme sami chtěli, ale přesto milované dítě. Naše dítě. Nazvali to krokem víry...."

Tierny řekla: "Kdybych musela jít na potrat, nějak bych se s tím asi vyrovnala, ale rozhodnout se pro ukončení těhotenství jen ze strachu, že bych to v budoucnosti nezvládala, s tím bych, myslím, nemohla žít. Nebo my oba. Proč bych nedovolila Bohu, aby to těhotenství řídil podle svých záměrů? A jestli má mé dítě zemřít při operaci srdce, tak zemře při operaci srdce. Můj táta ať si klidně říká - Tierney, proč bys tím vším měla procházet a proč by vaše dítě mělo snášet tolik bolesti? - MUSÍM VĚŘÍT!"


I my musíme věřit a musíme nechat Boha, aby náš život šel podle jeho záměrů. Ale zároveň si musíme uvědomit, že když nezažijeme určitou zkoušku nebo situaci, nemůžeme druhého odsuzovat nebo pomýšlet na jeho slabou víru. Dost možná bychom se totiž divili, jak "silná" by v takové situaci byla naše víra ...

Mějte se krásně,

Pavla

čtvrtek 14. ledna 2010

Jsem služebnicí

Tento článek je převzat z blogu "Living By Faith" od Lauren, která souhlasila s jeho použitím. Když kliknete na následující obrázek, zobrazí se vám její stránky:




Jsem služebnicí
Divili jste se někdy, proč se necítíte schopně? Já ano. Mnohokrát. Tolikrát. Tak toužím sloužit Pánu, ale jsou chvíle, kdy se cítím, jako bych naprosto selhala. Věci se nedějí - dělám všechno špatně. Nejde to dohromady. Divím se proč??? Proč se to děje?!

Možná, protože nerozumím své roli. Jsem služebník - On je Pán. Já jsem hlína - On je hrnčíř. Nemohu dělat nic bez něj. Jako služebnice musím čekat na instrukce od Boha, jak Mu sloužit. Jako když mám něco, co vím, že musím udělat, ale nemám prostředky na splnění úkolu. Každý sluha v domácnosti ví, že má být jídlo na stole 3krát denně. Ale pokud mu pán nedá peníze, aby mohl nakoupit potraviny, pak nemůže splnit úkol. Nemá vlastní zdroje. On je zcela závislý na svém pánovi - dokonce i být sluhou.

A stejně je to v našem vztahu s Bohem. Jsem zcela závislá na Bohu, který mi dává schopnost mu sloužit. Nemohu být efektivní jen sama o sobě. Nemohu úspěšně vést dívčí biblické studium bez příspěvku od Pána. On mi musí dát moudrost, trpělivost, milost, porozumění, soucit, lásku a výdrž, abych mu věrně sloužila.

A hádejte co. On to dělá. Pokud budeme čekat na Pána, naplní nás vším, co potřebujeme, abychom Mu sloužili po všechny dny našich životů. Jediná věc, kterou vyžaduje z naší strany je vědění, že jsme slabí, nedostateční a zcela závislí na Kristu. Jen se dívejme k Němu ...On přijde.


Jako služebníci k svým pánům vzhlížejí, jako služebnice vzhlíží ke své paní, tak my k Hospodinu, našemu Bohu, vzhlížíme: Kéž už se nad námi smiluje! Žalm 123:2

Lauren

sobota 9. ledna 2010

Předsevzetí

Doufám Pavlo, že ti nebude vadit, když se tu opět rozepíšu já :-)) Ale zrovna jsem psala na svém blogu o svých plánech pro tento rok a jako jeden bod jsem uvedla, že chci častěji aktualizovat blog. Zjistila jsem totiž, že jsem loni měla míň příspěvků než rok před tím a tuto sestupnou tendenci hodlám v tomto roce zastavit :-) A zároveň se o to postarám i tady, tedy pokud mi Bůh pomůže s inspirací, co vlastně psát :-)

Vlastně hned tři body ze šesti v mém seznamu se týkají Boha. Rozhodně chci mít víc času na Boha. Loňský rok to bylo jako na horské dráze. Takže letos hodlám vše podřídit Bohu. To On je na prvním místě, ne já. Chci víc číst Bibli, chci víc studovat, chci se víc modlit. Chci víc psát o Bohu a chci o něm říct hodně lidem. Tak doufám, že se vám tu líbí a naše články rádi / rády čtete, protože jich bude víc, aspoň to mám v plánu a s Boží pomocí to určitě půjde :-) A třetí bod je zatím tajný, přece jenom je to zatím sen, ale myslím, že se v letošním roce odhodlám a pustím se do jeho plnění. A nebojte, dozvíte se o něm včas :-)))


A jaká předsevzetí máte vy?
Ať už jsou jakákoliv, mějte jedno na mysli:

"Nuže - ať už jíte nebo pijete, ať už děláte cokoli, všechno to dělejte k Boží slávě."
1.Korintským 10:31


Monika

středa 6. ledna 2010

Prostě nemám čas...

Poslední dny jsou v mém případě ve znamení stresu, spousty práce a únavy. V práci řešíme roční uzávěrku, jedna kolegyně je už delší dobu na neschopence a mě se ráno ale vůbec nechce vstávat. Nevím, jestli je to ročním obdobím nebo mám tak špatný spánek, že si neodpočinu...ale každopádně poslední dny jsou pro mě dost vysilující. Moc mě mrzí, kolik věcí nestíhám, kolik přátel zanedbávám, jak velkou prodlevu s blogováním mám a jak už jsem dlouho nešáhla na výrobu přáníček.....ale nejvíc mě mrzí, že zanedbávám Boha.

Ráno ještě skoro v polospánku s Honzou čteme knihu 1.Samuela a já u toho nepatřičně zívám. V práci se k nějaké vzpomínce na Boha ani nedostanu. Při obědě si jen rychle vzpomenu a zašeptám modlitbu. Večer jsem tak unavená, že místo čtení před spaním rovnou usnu. A přitom .........

"Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout." Matouš 11:28

Tak kdepak asi dělám chybu. Honím se, abych stihla vše, co chci a přitom nestíhám nic. Myslím si, že mám svou hlavu a vše bude podle mě, ale Bůh mi ukazuje, že tudy cesta nevede. Akorát se pachtím a večer únavou padám. Neříkám tím, že bych se měla vykašlat na práci a zůstat doma. Nic nedělat, odpočinout si a začít nanovo. Ale Bůh mi sám radí, že se mám obracet na něj. Že to On mi může pomoci a pokud bude chtít, určitě to udělá. Jen se na něj musím obrátit a to ve svém uspěchaném rozvrhu nestíhám. Musím se naučit, udělat si chvilku jen pro něj. Zastavit se v uspěchaném dni, srovnat dech, vyčistit si hlavu od čísel a účtů a mluvit k Němu. Prosit ho, děkovat mu, mluvit s Ním. Je toho tolik co říct....takže mě omluvte, musím končit, mám zrovna důležitý rozhovor.