Krásné vánoční svátky...

PĚKNÉ VÁNOCE!

Vánoce

Jelikož máme malou holčičku, která brzo bude vnímat význam Vánoc, museli jsme popřemýšlet, jak to celé pojmeme. Přiznám se, že se nám nelíbí ta představa, že Ježíš, jako malé miminko - tedy Ježíšek - nám nosí dárky pod stromeček. To co tu každoročně probíhá nemá s oslavou narození Ježíše moc společného. Ale v pořádku, je to tradice a lidé, kteří Boha "neznají" s tím nemají problém. My se rozhodli, že k nám bude chodit Vánoční skřítek a o narození Ježíše si budeme povídat celoročně, ne jen v prosinci :-D

Teď se ale chci s vámi podělit o vánoční inspiraci, která nám připomíná Boha.

Zde se mi líbí cedulky pod hvězdou...

zdroj: (in)courage

Zde se mi líbí nápad na dáreček s veršem z Bible, který vyráběly děti.

zdroj: A Holy Experience

A zde je větvička, kam se každý den v prosinci přidává pojmenování Ježíše z Bible.

zdroj: Just following Jusus

A jak je to s Vánocemi u vás doma?

e-kniha zdarma od Sally Clarkson

Jen taková kratičká zprávička - pro vás, kteří nemají problém číst v angličtině, je tu zajímavá nabídka od známe křesťanské autorky Sally Clarkson.

Jako vánoční dárek nabízí svou knihu-brožurku zdarma, jen je potřeba se zaregistrovat na jejím blogu.

Zde je odkaz:

I TAKE JOY - SALLY CLARKSON

Novinky

Zdravím vás a přicházím s pár novinkama, které vás doufám potěší.

Možná tomu nebudete věřit, ale až teprve teď mě napadlo, že nemáme žádný kontaktní email pro vaše dopisy. Takže pokud budete mít pocit, že se nechcete svěřovat v komentářích pod články, můžete nám napsat na adresu 

bibleakava@seznam.cz

dále jsme zprovoznily i stránky na Facebooku, kde budou jen kratší příspěvky, komentáře, pozvánky na přednášky a samozřejmě oznámení o novém příspěvku na tomto blogu. Jste všichni srdečně zváni a těšíme se na vás!

Pro připojení můžete kliknout na ikonku Facebooku zde v textu, případně v panelu napravo a do vyhledávače zadat - Bible a káva.

(já vím, FB je modrý,ale mě se tahle barvička tak líbila svou ženskou odlišností, že jsem neodolala) :-D

Přeji pěkný den,
Monika

Priority

Včera večer jsem četla článek v časopise a zaujala mně zajímavá myšlenka. Zpovídaná autorka mnoha křesťanských knih - Lysa TerKeurst - zde odpovídala na otázku priorit v životě.  Uvedla, že byla zvyklá říkat, že dává Ježíše na první místo ve svém životě. Že to zní dobře, ale ....

teď to tu na chvilku přeruším a zeptám se vás...jaké priority máte ve svém životě vy? Zamyslete se, utřiďte si myšlenky než odpovíte. Nikdo vás neslyší, nemusíte si vymýšlet, buďte k sobě upřímní. Já bych taky ráda řekla, že dávám Ježíše na první místo. Vím, že kolikrát jsou ale mé myšlenky, touhy a představy nahony vzdálené od toho, co by chtěl Ježíš. Jsem člověk, který může hřešit a taky hřeší. Mohla bych víc studovat, mohla bych víc číst Bibli, mohla bych se víc modlit, myslet víc na Boha, ale mnohdy to nedělám. Jsem k vám upřímná, mohu říct, že nejsem hodna takové lásky, kterou k nám má Bůh. Ale i přesto mně Bůh má rád. Takže tu mám vždy nový den, kdy se snažím začít znovu a dělat věci správně. Někdy to jde líp, někdy hůř...takový už je život.

A teď se vrátím k odpovědi, kterou již zmíněná autorka uvedla. "Zní to dobře. Ale upřímně, nemyslím si, že Bůh chce být první na "seznamu". Myslím, že chce být centrem toho všeho. Chce být v centru mého srdce, domova, manželství, mateřství, v mých rozhodnutích a v mé službě."  A jak jsem to tak četla, musela jsem si povzdechnout "páni, že mně to taky nenapadlo" Měla pravdu v tom, že se moc jednoduše říká, jak dáváme Ježíše na první místo. Ale co to obnáší? Přesně to, co dodala potom. Nemyslet na něj jen ráno, když se probudíme a odškrtneme si první položku na seznamu - hotovo. Protože nemáme hotovo. Celý den je tu proto, abychom ho žili tak, že ctíme Ježíše a vše, co pro nás udělal.

A tak to mějme na mysli, když činíme rozhodnutí, když řešíme domov, manželství, mateřství, když žijeme naše životy zde na zemi. Já se o to budu taky pokoušet. S Boží pomocí.

Hezký večer,
Monika

Přednáška - TAJNÁ UČENÍ, PROROCTVÍ, VĚŠTBY, HOROSKOPY

DOVOLUJEME SI VÁS POZVAT NA KŘESŤANSKOU PŘEDNÁŠKU NA TÉMA

TAJNÁ UČENÍ, PROROCTVÍ, VĚŠTBY, HOROSKOPY

FASCINACE HVĚZDAMI, ANDĚLY, KARTAMI, MAYSKÝM KALENDÁŘEM, SKANDÁLNÍM ODHALENÍM O ŽIVOTĚ JEŽÍŠE...

JAK POZNAT ŠARLATÁNSTVÍ, SPIRITUÁLNÍ BRAK A KOMERČNÍ MANIPULACI?

EXISTUJÍ SKUTEČNÉ DUCHOVNÍ HODNOTY, EXISTUJE NÁBOŽENSKÝ TEXT, KTERÉMU MŮŽEME BEZPEČNĚ DŮVĚŘOVAT?

DATUM: středa 7. 11. 2012

ČAS: 18.30 hod.

MÍSTO KONÁNÍ: TYRŠŮV DŮM, ÚJEZD 40,

II. VCHOD, 2. PATRO (vchod též z Všehrdovy ulice)

PŘEDNÁŠÍ: Bill Bynum

PO PŘEDNÁŠCE BUDE ČÁST VĚNOVANÁ OTÁZKÁM A ODPOVĚDÍM

VSTUP ZDARMA

PŘEDNÁŠKA TLUMOČENA DO ČEŠTINY

INFORMACE, DOTAZY: 777 630 724 mike.morrow@ecn.cz

Jak učit děti o Bohu

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o tipy, co dělat s dětmi, když je chceme učit o Bohu. Nejsem žádný expert a sama stále hledám novou inspiraci. Teď vám tu chci ukázat, co u nás doma funguje :-D

Knížky - Terezka je velká "čtenářka" a ve svém věku (19 měsíců) je schopná si listovat i v knížkách, které mají měkké stránky. Já sama jsem moc ráda, že se jí knížky líbí a dokáže si k nim i sama sednout a zabavit se. Snad jí to vydrží hodně dlouho...dnešní technická doba moc knížkám nefandí...

A které můžu doporučit :

 (zde se děti učí i barvy)

následující ukázka jsou knížky v angličtině a sehnala jsem je přes výborné stránky Christianbook , kde tehdy stály kolem jednoho dolaru. Knížky jsou obrázkové s minimem textu, takže je prostor pro naše vyprávění a angličtina není na škodu :-D

Další tip jsou CDčka s písničkama o Bohu. My si pořídili toto a v autě má už své stálé místo. Ale zpíváme si i doma a můžu potvrdit, že texty jsou chytlavé a rychle zapamatovatelné. A dá se k tomu dokoupit i příslušný zpěvník.

A do třetice všeho dobrého vám chci ukázat, co jsem vyrobila teprve včera, ale už se to setkalo s velkým Terezčiným ohlasem :-) Jde o kartičky, které můžete využít jako knížečku, jako skládanku a hlavně je to příležitost k vyprávění o Bohu. Já nejsem výtvarně moc zdatná, takže jsem si na internetu našla již předtištěné obrázky k miniknížečce, kterou jsem si přetvořila. 

Zde je odkaz: Danielle´s place 

 a takhle to vypadá, když už toho má Terezka dost :-D

A co funguje u vás? Těším se na vaše tipy.

Hezký den s Bohem vám přeje Monika s Terezkou.

KDYŽ ZHŘEŠÍM

Dnes se znovu obrátím pro pomoc na "biblickou pohotovost".

Když zhřešíte, zavolejte si do Žalmu 51.

V tomto Žalmu je popsána Davidova lítost a prosba o odpuštění. David zhřešil. Zcizoložil a zavraždil. Když se tak na tyto dva hříchy podíváme, můžeme mít pocit, že tohle David opravdu přehnal. Tohle jsou ty "opravdové" hříchy, ty pořádné, obrovské. Svést někomu manželku, a potom ještě zosnovat jeho vraždu ...

Ale hřích je hřích. Ať lžeme, úmyslně jezdíme načerno nebo dáváme úplatek. Není rozdíl, co je to za hřích.
Každý hřích nás odděluje od Boha. A i když by se nám chtělo  pozvednout obočí , podivit se nad tím, jak se takhle mohl David zachovat, a moralizovat, nedělejme to.

Každý máme své hříchy a každý z nás by byl bez Ježíše ztracený. Nezkoumejme, jestli má náš bratr hřích větší než my. Dost často nám v oku vězí obrovský trám a my ho nevidíme nebo vidět nechceme.

Důležité je prosit Boha za odpuštění. Litovat svých hříchů a toužit po tom, aby nám Bůh odpustil.
Žalm 51 nám může ukázat, jak takové pokání vypadá.

verš 3-6: "Smiluj se nade mnou, Bože, ze své lásky, v hojném svém soucitu odstraň mé poklesky. Důkladně omyj mě od mého provinění, od mého hříchu mě očisti! Uznávám všechny své zločiny, svůj hřích mám stále na mysli. Proti tobě, tobě samému, jsem zhřešil, před tvýma očima jsem se zla dopustil! Ve svých výrocích jsi proto spravedlivý, oprávněn jsi mě odsoudit!"

verš 13: "Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi!"

David má pocit, že si nezaslouží být v Boží přítomnosti, a myslím, že i my, když zhřešíme, bychom si měli uvědomit, že jenom díky Boží milosti nám náš hřích může být odpuštěn. Bez Jeho dobroty bychom měli smůlu. Bůh nechce naše oběti, ale chce naše litující srdce.

Připadá mi to trochu podobné jako vztah k mým dětem. Když něco provedou, netoužím po tom, aby dostaly přísný trest, ale po tom, aby toho litovaly a dokázaly se omluvit. Chci jejich kajícné srdce, stejně jako Bůh naše.

A tak pokud zhřešíte, zavolejte si do 51.Žalmu. A podle příkladu Davida proste s upřímným srdcem za odpuštění. Očistné je, že víme, že Bůh je milosrdný a neskonale laskavý. U Něj je všechno možné.

Krásný den,

Pavla

MONOTÓNNOST ŽIVOTA

DOVOLUJEME SI VÁS POZVAT NA KŘESŤANSKOU PŘEDNÁŠKU NA TÉMA

MONOTÓNNOST ŽIVOTA

 - A JAK Z NÍ VYSTOUPIT?

JAK POCHOPIT PRAVÝ SMYSL ŽIVOTA?             

JAK SE UBRÁNIT PRÁZDNOTĚ A MARNOSTI?

CO K TOMU ŘÍKÁ ODVĚKÁ MOUDROST UKAZUJÍCÍ K VĚČNOSTI?

DATUM:                                středa  24. 10. 2012

ČAS:                                      18.³⁰ hod.

MÍSTO KONÁNÍ:                TYRŠŮV DŮM, ÚJEZD 40,

                                              II. VCHOD, 2. PATRO                                                                                                                                                      

                                              (vchod též z Všehrdovy ulice)

  

 PŘEDNÁŠÍ:                          Mike Morrow

PO PŘEDNÁŠCE BUDE ČÁST VĚNOVANÁ OTÁZKÁM A ODPOVĚDÍM                  

VSTUP ZDARMA                    

 PŘEDNÁŠKA TLUMOČENA DO ČEŠTINY                        

 INFORMACE, DOTAZY: 777 630 724          to-morrow@volny.cz

..... AŽ DO SMRTI

Zítra to bude dvacet let, kdy jsme si s mým mužem řekli "ano". Měli jsme sice svatbu na radnici, ne někde v kostele, ale i přesto jsme si svoje "ano" řekli před Bohem. Před Ním jsme si slíbili, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Zatím se nám to daří a věřím, že je to právě i díky tomu, že Bůh se "proplétá" celým naším manželstvím. Nebylo to tak ale vždycky ...

Když jsem se s Honzou v roce 1989 seznámila, hned na prvním rande si se mnou začal povídat o víře. Chtěl to udělat, protože kdysi chodil s nějakou slečnou, a když se jí zmínil o Bohu, rezolutně ho zarazila, že s tím tedy nechce mít nic společného. A tak potřeboval vědět, jak jsem na tom já ...

Já jsem nevyrostla ve věřící rodině, ale od mých deseti let, kdy mi umřel děda, kterého jsem měla moc ráda, mě začaly zajímat věci mezi nebem a zemí. Svou dětskou hlavou jsem nebyla schopna pochopit, že bych dědu už nikdy neviděla, a tak jsem si vlastně "vysnila" Boha, který mi dědu opatruje. A pak se po letech objevil Honza. V té době chodil do katolické církve a já s ním začala tedy chodit do kostela.

 To místo mě nadchlo - svým tichem, klidem a možností dokonale se soustředit na modlitbu. Potom mi postupně začaly některé věci vadit - kněží se svou nadřazenosti (vždyť všichni lidé jsou si rovni), zpovědi (vždyť jediným prostředníkem je  Ježíš), klečení a modlení se k sochám představujícím Ježíše nebo Marii, nemožnost, aby se kněží oženili (když podle Bible naopak ženatí mají být). Prostě cítila jsem, že je mi sice v kostele hezky, ale NĚCO mi tam skřípe ... A i Honza to cítil podobně ...

Potom Honza potkal člověka, který nabízel, že učí POUZE Bibli. To bylo to, co Honzu zaujalo, to slovíčko POUZE. Nic navíc, prostě jen Bibli. A tak začal studovat a po nějaké době se stal křesťanem. Já jsem se dál o víru zajímala, ale měla jsem strach, že  kdysi na začátku jsem vlastně do kostela začala chodit kvůli  Honzovi, ne kvůli sobě, tak jsem teď chtěla, aby moje rozhodnutí bylo opravdu jenom MOJE. A tak jsem vyčkávala ....

V roce 1992 byla svatba a za rok poté se nám narodila naše Kačenka. Honza chodil dál na studia Bible a na Bohoslužby a já postupně poznávala lidi, s kterými se Honza scházel. Ale pořád jsem do církve nechodila. Studovala jsem si doma. A protože jsme už měli miminko, začal Honza chodit na Bohoslužbu i s Kačenkou. A já potom na ně čekala u metra, když se vraceli v neděli z Bohoslužby domů. Honza mě do ničeho nenutil, nechával mě přemýšlet. A to mi moc pomohlo ... Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem poprvé přišla do církve mezi ostatní křesťany, ale za to si pamatuji, že když jsem čekala svoje druhé miminko, tak jsem se nechala pokřtít, což bylo v roce 1996. Čtyři dlouhé roky jsem si vyšlapávala svojí cestičku k Bohu ...

A jsem ráda, že jsem si ji mohla "vyšlapávat" v klidu.

Teď uteklo dvacet let našeho manželství, procházíme těžkostmi a starostmi jako každý jiný. Ani nám se nevyhýbají problémy, i my se na sebe někdy mračíme a řekneme si věci, které toho druhého zabolí. Nejvíce se asi dohadujeme o výchově našich třech dětí. Ale .... My máme v našem manželství Boha, On nás doprovází, pomáhá nám, dost možná občas nad námi kroutí hlavou nebo se pousměje, cože jsme to zase vymysleli :))). Stojí ale při nás a my se snažíme k Němu přivádět i naše děti. Jak to dokážeme, ukáže až čas. Ale jaké máme manželství, můžeme vidět už teď. Jsem se svým mužem šťastná, je mi s ním moc hezky, vážím si ho a mám ho moc ráda.

 Před pár dny jsme spolu podnikli dvoudenní výlet do Paříže, taková oslava našeho výročí. Byli jsme po dlouhých devatenácti letech spolu někde sami, bez našich dětí. A řeknu vám - bylo to skvělý! :) Taková druhá svatební cesta! Myslím, že z těchto dvou dnů budeme ještě dlouho čerpat. Když jsme se totiž hned druhý večer po návratu malinko poškorpili, vzpomněli jsme si, jak nám bylo v Paříži spolu krásně, a museli jsme se tomu dohadování nakonec zasmát.

Miluju svého muže i po dvaceti letech a budu se snažit udělat všechno pro to, aby to tak bylo  až do smrti (..... a tak jsme začali zámečkem na pařížském mostě - klíčky jsme si totiž odvezli z Paříže do Prahy, tak tam asi "spolu" budeme viset navždycky :))).

Pavla 

KDO MĚ ZNÁ NEJLÍP?

Nedávno "přistál" na mém Facebookovém profilu krásný obrázek. Jeho název zněl : " Bible Emergency Numbers", tedy něco ve smyslu - do které kapitoly v Bibli se podívat, když mě něco trápí, prostě taková Biblická první pomoc.

Začala jsem tedy studovat jednotlivá trápení a "jejich" verše. Ráda bych vám dnes napsala toto pohotovostní číslo :) :

"Když Vám Bůh připadá daleko, zavolejte do Žalmu 139".

A tam se Vám ozve:

"Ty mě, Hospodine, zkoumáš, ty mě znáš. 
Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas,
už zdálky rozumíš mým myšlenkám!
Sleduješ, jak chodím i jak uléhám,
všemi mými cestami se zabýváš.

Ještě než přijde slovo na jazyk,
ty už to, Hospodine, všechno víš!
Zezadu i zepředu jsi mě obklopil,
svou dlaň jsi na mě položil.
Takové poznání je nad mé chápání -
- je příliš hluboké, na to nestačím!"

A "hlas" na druhé straně telefonu pokračuje tím, jak nás znal už dávno před naším narozením.

"Mé nitro zformovals ty sám,
v lůně mé matky jsi mě tkal.
Chválím tě za tvá díla ohromná,
za to, jak podivuhodně jsem udělán
a že mou duši tak dobře znáš!

Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta,
když jsem byl hněten v zemských hlubinách!
Můj zárodek tvé oči viděly,
všechno jsi zapsal do knihy -
- dny, jež mi byly určeny,
než začal první z nich".


Nádhera! Musím říct, že jsem si tyhle verše četla několikrát dokola. A cítila jsem vděčnost, že Bůh je se mnou opravdu úplně od začátku, že je se mnou pořád, že Ho mám pořád vedle sebe, že na tohle se můžu opravdu spolehnout. Vím, že mě zná nejlíp, líp, než se znám sama. Protože já o sobě sice dost často smýšlím kriticky, ale někdy nad sebou dokážu parádně přimhouřit oko. To Bůh na mě kouká očima otevřenýma, ale zároveň opravdu spravedlivě.

A tak, když budete mít pocit, že Bůh je moc daleko, zavolejte si do Žalmů 139 a vzpomeňte na to, že Bůh byl při tom, když jste byli milimetr velcí a je s vámi i teď, když děláte chyby. Bůh by nás ale nikdy neopustil, to je naše jistota ...

Pavla

Jak daleko je Bůh?

Jsem snad Bůh, jen když jsem blízko?

praví Hospodin.

Nejsem snad Bůh i daleko?

Může se někdo tak dobře skrýt,

že bych ho neviděl?

praví Hospodin.

Já přece naplňuji nebe i zem!

praví Hospodin.

Jeremiáš 23:23-24

Dnes ráno jela Terezka s manželem do školy. Jelikož tam ještě nejsou studenti a tak je poměrně klidný režim, mohl si manžel dovolit ji vzít sebou. A já zůstala sama a mohla si v klidu zasednout k Bibli a něco si v tom tichém ránu přečíst. Otevřela jsem Bibli čistě namátkou a stránky se rozevřely na knize Jeremiáš, přesněji na 23.kapitole. A tak jsem začala číst....

Velká část této kapitoly je věnováva falešným prorokům, ale co mě zaujalo a dá se říct, i trošičku pošťouchlo byly výše zmíněné verše. Jak daleko si myslím, že je Bůh, když dělám věci, které nejsou úplně správné? Když se třeba zmiňuji o někom a jeho nepěkné vlastnosti či skutku ... slyší mě i Bůh? Když se celý den nepodívám do Bible....vidí mě Bůh? Když se večer dívám na nějaký né zrovna vhodný film či seriál....ví o tom Bůh?

Aj aj aj.........odpověď zní samozřejmě ANO!!!

No, tak to není zrovna něco, co člověku zvedne náladu. Vědět, že vše, co jsem v životě udělala a nejsem na to zrovna hrdá,  někdo viděl. Ale i přes to všechno co jsme kdy udělali, řekli, mysleli si...nás Bůh miluje. Ano, nesmíme zapomínat, že i přes naše nedostatky nás Bůh má rád a stále nám nabízí pomocnou ruku. S ním můžeme všechno zvládnout a překonat. A to je přece skvělé, ne? A tak začněme dnešní den (a i ty následující) jinak. Začněte ho s Bohem. Berte ho jako svého druha, kamaráda, přítele, který s vámi tráví všechen čas. Posnídejte spolu, jděte spolu do školy či do práce, navštivte své přátele a užijte si příjemný večer třeba při společném čtení...

přeji vám příjemně strávený den s naším milovaným, ale i milujícím Bohem!
Monika

Prázdniny

Je to už dlouho, co tu přibyl nový příspěvek a já se za to moc omlouvám. Poslední týdny byly pro nás docela hektické a já měla trošku problém si sednout k počítači a pokusit se vyplodit něco smysluplného, co bych se nestyděla tady publikovat :-D

A protože se blíží prázdniny a nás čekají výlety, cestování, a nebudeme pokaždé v dosahu počítačové techniky :-D nechci tu slibovat, že se to v nejbližší době změní. Proto jsme se s Pavlou dohodly vyhlásit takové malé blogové prázdniny. Nebojte se, v září tu budeme v plné síle s novými náměty, články a určitě nějakým společným studiem.

Užijte si léto a ať vás Bůh provází na vašich cestách.
Monika a Pavla

Rozhodnutí

Zase jsem jednou brouzdala internetem a objevila jsem rozhovor, který mně opravdu zaujal. A pak, že se na internetu nedá nic kloudného najít :-D

Zpovídali tam krásnou, mladou a úspěšnou dívku, která získala práci snů u společnosti se spodním prádlem - Victoria´s Secret. Stala se firemním "andílkem", jak byly pojmenovány modelky a předváděla spodní prádlo, chodila na společenské akce a ................ začala mít pocit, že to není správné. Nejprve si říkala, že to prostě k té práci patří, ale čím déle to dělala, tím víc cítila, že je to špatné. A pak jí Bůh otevřel oči a ona pochopila velice důležitou věc - že její tělo je chrám, který Bůh stvořil pro to, aby ho uctívalo. Že její tělo ve spodním prádle by měl vidět jen její manžel a že být sex symbolem pro ostatní muže je něco, co chce ve svém životě naprosto změnit.

Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu. 1.Kor.6:19-20

Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy. 1.Kor.3:16-17

Najít pravdu v Bibli je jedna věc, ale změnit svůj život podle toho, co po nás Bůh žádá je druhá. Myslím, že všichni víme, co je dobré a co špatné. A kolikrát si sami sobě ospravedlňujeme ty drobnosti, které nejsou zrovna ke chválení. Nemusí se jednat o těžký hřích. Já sama za sebe můžu říct, že mám problém s leností, když se má uklízet. Neumím si uspořádat čas, abych měla víc času na Boha. A určitě bych tu mohla vyjmenovat mnohem víc věcí (ale to už bych se asi styděla, jak špatné to se mnou je)  :-D A vidíte, umím své problémy pojmenovat, vím o nich, ale kolikrát se stane, že s tím nic neudělám.

Tato dívka však svůj život od základu změnila! Rozhodla se, že už nikdy nebude pózovat pro pánský časopis. Rozhodla se, že ji ve spodním prádle uvidí jedině její manžel a nikdo jiný. Rozhodla se skončit s touhou stát se sexsymbolem a místo toho být správným Božím příkladem. Pochopila, že vše čím prošla, mělo svůj smysl. Může totiž svědčit o tom, jak ji Bůh změnil. Může být dobrým příkladem pro ty slečny, které si teďka prohlíží módní časopisy a touží po slávě modelky. Může být příkladem toho, že i krásná dívka, které svět leží u nohou, dělá těžká rozhodnutí, které ostatní lidé kolem nemusí chápat. Určitě ji všichni z branže neklepali po ramenou a negratulovali k tak úžasnému rozhodnutí. Ale stalo se! Ona to udělala a stejně tak to můžeme udělat i my.

Nenechme se semlít okolním světem, který nás tlačí do věcí, které se nám nezdají. I když je to moderní, úžasné a já nevím co ještě, nemusí to nutně znamenat, že to Bůh schvaluje. A když si budeme říkat, to je ale těžké, vzepřít se...tak si třeba vzpomeňte na tuto dívku, která to dokázala. Je to dívka z dnešní doby, ze světa, ve kterém také žijeme. Není to pohádka, není to vzpomínka na minulost....ne, je to současnost a možná proto nám to může pomoci.

Ta dívka se jmenuje Kylie Bisutti a pokud chcete o ni vědět víc, zde jsou její oficiální stránky:

Kylie Bisutti

KRÁSA POMÍJÍ

Povinností nás - žen - je, abychom navždy zůstaly mladé a krásné. Do toho nás tlačí dnešní doba. Máte větší nos? Šup s vámi na plastickou operaci. Máte silnější stehna? Jak s tím můžete žít - šťastné budete pouze pokud podstoupíte liposukci. Máte řídké vlasy? Vám radost do života stoprocentně vnese napletení vlasů umělých.

Hladká pleť, zářivě bílé zuby, štíhlý pas, řádně vyvinutý dekolt, gelové nehty, prodloužené vlasy - tohle všechno vás učiní šťastnými. Potom už vás čeká jen radostná budoucnost, dokonalý manžel, dokonalé děti, dokonalý život ... Bez toho všeho ale máte smůlu ...

Zvláštní je, jak takové postoje dokáží ovlivnit naše mozky. Vidím to na svých dětech. Jedna z mých dcer se stala ve škole terčem šikany. Podle jejích spolužaček nebyla vzhledově dokonalá. A došlo to tak daleko, že 

radši přestoupila na jinou školu, aby měla pokoj od takových hloupých názorů. Velkým problémem je, že si od té doby ale nevěří. Nádherně zpívá, ale přesto má pocit, že to za nic nestojí, vyloupla se z ní moc hezká holka, ale i tak jí je stoprocentně jasné, že to všichni říkají jen proto, aby ji uchlácholili ...

Říkám si ale - k čemu dokonalost? Proč musím mít v pase maximálně 60 centimetrů? Proč musí můj obličej zdobit drobný nosík? Jsem pak lepší člověk? Budou mě potom mít lidi radši? Bude mě mít radši Bůh?

Nedávno jsem pročítala noviny a padla mi do oka  fotka bývalé filmové hvězdy. Ta byla tak krásná, když byla mladá! Mohlo by se říct - dokonalá. Krásné vlasy, bílé zuby, vosí pas ... Přesně to, co žádá dnešní doba. Jenže i tahle kráska zestárla. Najednou je to stará, sešlá, nijak půvabná paní ... Ani se člověku nechce věřit, že je to jedna a táž žena. Že je v těch fotkách rozdíl jen nějakých padesát let ... A utekly určitě tak rychle! A i nám všem roky utíkají stejně rychle ...

Naše babičky byly taky jednou mladé pěkné holky, taky určitě měly pocit, že to tak zůstane navždycky. A staly se z nich vrásčité, přihnuté, unavené staré paní. I z nás se stanou ... 

Bůh nám v Příslovích 31:30 říká: Klamný je půvab a krása pomíjí, žena, jež Hospodina ctí, si chválu zaslouží.

Je dobré si to připomínat. Protože pak můžeme být šťastné i s větším nosem, nohama do "x" nebo odstátýma ušima. Nenechme si něco vnucovat okolním světem a poslouchejme Boha, On je moudrý, to On ví, co je pro nás nejdůležitější a nejlepší.

Krásný den,

Pavla

CO JE LEPŠÍ? Kazatel 7:2

Lepší je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování ...

Tyhle verše z Bible jsem během posledních čtrnácti dnů naplnila vrchovatě ... Nejdřív svatba, potom pohřeb ...

Dvakrát jsem za posledních čtrnáct dnů byla svědkem - nejprve na svatbě, pak jsem se stala svědkem při opouštění tohohle světa ...

Nezastírám, že mi na svatbě bylo líp. Moc jsem se tam těšila, užila jsem si ji, pobavila jsem se, byla jsem s lidma, které mám ráda ...

Dneska jsme měli pohřeb naší babičky. V noci jsem nemohla spát, byla jsem nervózní, bolelo mě břicho a těšila jsem se, až to bude za mnou ...

Jenže .....

Jenže ten verš má pokračování - neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.

Pravda je, že o tom, že taky jednou umřu, jsem na svatbě opravdu nepřemýšlela. Tam mi to nepřišlo na mysl ani na chvilku. Ale na pohřbu je to jinak. Myslím, že každý, kdo tam dnes seděl a díval se na babiččinu rakev, tak si musel uvědomit svoji smrtelnost, to, že tady taky jednou nebude ... Proto to Šalomoun napsal, ne proto, že by bylo špatné se bavit a mít radost, ale prostě proto, že na pohřbech máme čas přemýšlet a třeba nás to k něčemu může přivést.

Já jsem si to pravé "uvědomování" užila, když jsem seděla u babiččiny postele v nemocnici, kdy umírala. To byly hodiny a hodiny ticha, času na přemýšlení habaděj. Tam jsem dokonale viděla to smiřování a usmiřování, tam jsem viděla tu změnu, kdy člověk, který dřív o Bohu moc nemluvil, najednou celou svoji mysl Bohem naplnil. Babička už vlastně o ničem jiném nemluvila - než o Bohu, o umírání, o nebi, o setkání a o naději.

Moc toužila umřít, chtěla, abychom se spolu pomodlily, potom sama prosila Boha o odpuštění, a když se Bohu omluvila za všechno špatné, co kdy udělala, bylo vidět na její tváři, jak se jí ulevilo. Najednou byla její tvář jiná, úplně uvolněná. Když jsem tohle vyprávěla svým dětem, bylo znát, jak to na ně moc zapůsobilo.

Když babička zemřela a já jsem přivolala sestru, podívala se na babičku a řekla: "Je vidět, že byla smířená a usmířená. Proto je taková hezká a milá ...". Stává se jí prý, když jde obstarat člověka, který právě zemřel, a který byl zlý a protivný, a který vůbec nebyl vyrovnaný s tím, že umírá a nadával do poslední chvilky, tak že obličej takového mrtvého člověka až děsí. Vždycky je prý patrné na první pohled, jestli se člověk smířil a usmířil. Smířená se smrtí byla babička stoprocentně, protože už po ní moc toužila a prosila o ni. A usmířená? Myslím, že byla s Bohem usmířená, i když to rozhodnutí musíme nechat na Něm.

Všichni jednou zemřeme, i my, i když se nám tomu špatně věří ... Usmiřujme se s Bohem celý život, prosme za odpuštění a buďme vděčni za každou chvilku, kterou můžeme strávit v domě smutku - tady naše myšlenky opravdu nic neruší, tady můžeme upevnit svou víru, náš vztah s Bohem, tady si uvědomíme, kam směřujeme ...

Krásný den,

Pavla

NOVÝ ZAČÁTEK

Nedávno jsme prožili velkou radost. Naše čtrnáctiletá dcera se rozhodla, že se nechá pokřtít. Poslední rok o tom už hodně uvažovala a často o křtu mluvila. Krok po kroku se k tomuto důležitému rozhodnutí blížila ...

Naše děti nebyly křtěné jako miminka. Držíme se veršů z Bible, kde je psáno, že křtu má předcházet víra (Marek 16:16 - "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo však neuvěří, bude odsouzen"), a také verše z Matouše 19:14, kdy Ježíš říká: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské". Věřím, že víra je pro křest nepostradatelná. Pokud by tomu tak nebylo, mohla bych třeba svého nevěřícího příbuzného násilím strčit pod vodu a pokřtít ho bez jeho rozhodnutí a souhlasu. A Ježíš sám o dětech říká, že JIM patří království nebeské. A proto jsme naše děti křtít nenechali. Od malička je samozřejmě vedeme k víře, učíme je, studujeme s nimi Bibli, ale to rozhodnutí musí přijít od nich. Nikdy jsme na ně netlačili, možná i proto, že já i můj manžel jsme si k víře došli sami, sami jsme se pro Boha rozhodli, a tak to rozhodnutí - přijmout Ježíše Krista za našeho Pána - vzešlo opravdu z nás.

Proto si tolik přejeme, aby i naše děti tohle rozhodnutí ve svém životě udělaly. A tak křest naší Janinky byl pro nás opravdovou radostí a nádherným dnem. A moc toužíme po tom, aby se jednou k tomuto nejdůležitějšímu kroku v životě rozhodla i naše starší dcera a taky náš "benjamínek".

Bez víry, křtu a snahy dělat správné věci máme cestu k Bohu totiž uzavřenou.

Krásný den,

Pavla

Věřme srdci

S manželem rádi sledujeme americký pořad "Kdo přežije". V každé sérii je skupina lidí, kteří soutěží na nějakém hodně zajímavém - opuštěném - místě (Cookovy ostrovy, Fidži, Čína, Mikronésie) o to, kdo zůstane ve hře nejdýl.  Jde o strategii, protože ne vždy se vyplatí být nejsilnější, nejchytřejší člověk ve skupině. Nechci vás trápit s pravidly hry, protože je toho tolik a jak se znám, neumím to vysvětlit stručně :-D

Ale předchozí série v Číně mě zaujala hned na samotném začátku, když se jednotliví soutěžící představovali. Byla tam paní jménem Leslie, která pracovala v jakémsi křesťanském rádiu a považovala se za běžnou věřící. Hned po příjezdu do oblasti Číny, kde se soutěžilo, byli všichni pozváni do chrámu, kde se konal obřad uvítání. Mniši tam soutěžícím ukazovali, jak se mají klanět a co mají dělat, když na ně přijde řada. A tak se tam všichni klaněli před zlatými soškami bůžků a čeho všeho až na tuto Leslie, která vyběhla ven dříve, než na ni přišla řada.  Byl na ni vidět ten velký vnitřní zápas, který ve své hlavě a ve svém srdci vedla.

A proč? Sama to pak vysvětlovala. Ač jí všichni přesvědčovali, že tento "obřad" je čistě pro uvítání lidí, pro ni to představovalo něco naprosto jiného. Viděla totiž ty jejich sošky bohů, které stáli na vyvýšených místech. Byly pokryté zlatem a vyvišované a ctěné. Lidé si klekali a klaněli se jim. Ale Bůh nám říká, že toto vše se může také nazývat modlářstvím. Nikomu jinému než Bohu bychom se klanět neměli.

Ať ta slavnost byla jakákoliv, věřím, že naše srdce nám samo řekne, jestli je vše v pořádku nebo nikoliv. A tak, když měla Leslie veliké pochybnosti a její srdce ji zrazovalo od takového konání, myslím si, že udělala správně, že se toho nezůčastnila. Možná si i myslela, že riskuje vyřazení ze soutěže, ale i přesto se v tu chvíli vzdala naděje na výhru milionu dolarů. A tak si říkám, zda i my bychom jednali stejně. Kolikrát se setkáváme v běžném životě s podobnou situací, kdy nás někdo svádí k něčemu, co je v dnešním světě bráno za normální, ale podle Boha je to nepřípustné. Umíme si ujasnit, co je dobré a co už ne? Umíme se vzdát možných výhod či materiálních věcí jen proto, abychom nespadli do propasti hříchu? Posloucháme své srdce?

Slýchám argument, že jsou na světě určitě místa, kam žádný věřící nepřišel a nemohl tedy kázat evangelium. Jak je to pak s těmito lidmi, kteří tam žijí, u konečného soudu? Ale Bůh nám každému dal do srdce poznání dobrého a zlého a tak pokud si nejsme jisti, jak to Bůh myslel, zkusme zkoumat svá srdce, protože to nám napoví, jestli děláme dobře nebo ne. Leslie sice hru nevyhrála, ale zato šla domu obohacená o zkušenosti a hlavně s čistým svědomím, že nepodlehla svodům.

VĚZENÍ

Nedávno jsem četla článek, který mě opravdu zaujal. Je to dopis ukrajinské expremiérky Julie Tymošenkové, která je ve vězení a je odsouzená na sedm let. Na rovinu přiznávám, netuším, jestli opravdu něco provedla nebo je zcela bezúhonná, ale i přesto se mi její dopis z vězení moc líbil.

Týkal se totiž její víry v Boha.

Dopis začíná těmito slovy: "Říká se, že v zákopu není nikdo ateista. Po svém zinscenovaném procesu a čtyřech a půl měsících strávených na cele jsem zjistila, že ateistou není nikdo ani ve vězení".

Věřím tomu, že být ve vězení musí být pro člověka kruté. Pro člověka, který není recidivistou a není tam tedy jako doma ... Občas si říkám, že stačí na silnici trochu nepozornosti a klidně se kdokoli z nás může dostat do vězení. A nemusíme vraždit, korumpovat, krást ... Vůbec si to nedovedu představit.

V neděli jsem na dětské biblické hodině tenhle článek použila a společně jsme ho rozebírali. Když si děti měly představit, že by se do vězení dostali třeba neprávem nebo opravdu ne ze špatného úmyslu, a potom by na cele byli sami, věděli by, že se dalších sedm let nedostanou na sluníčko, naopak jim ve dne v noci svítí světlem přímo do obličeje a k tomu je nepřetržitě nahrává kamera ... Nemohli by se vidět se svoji rodinou, neměli by si s kým popovídat ...

Myslím, že v takové situaci je úplně přirozené, že se člověk upne k Bohu, začne vyhledávat Jeho "společnost".

I v článku je to podobně popsáno, totiž - že když je člověk ve vězení a trpí a je sám : "..... stává se modlitba jediným intimním, důvěrným, konejšivým rozhovorem, který člověk může mít. Uvědomíte si, že Bůh je vašim jediným přítelem a jedinou dostupnou rodinou ..... neexistuje nikdo jiný, komu byste se mohli svěřit se svými obavami a nadějemi".

Najednou můžeme mít pocit, že téhle ženě až závidíme... Ptala jsem se dětí, proč si myslí, že my tolik necítíme Boží přítomnost, proč ho tak málo bereme za nejlepšího přítele. Odpověď byla jasná - máme kolem sebe plno lidí, kteří nás mají rádi, a taky si žijeme v dostatku, nám nic nechybí. Pak se na Boha jednoduše zapomene ... Potom ho prostě nepotřebujeme ...

Občas se mi stává, že mám pocit, že mi můj manžel málo naslouchá, že si se mnou nepovídá tolik, jak bych chtěla, mám pocit, že v tu chvíli si nejsme moc blízcí. Vždycky, když se takhle lituju, mi přijde na mysl: "A jak se cítí Bůh? Vždyť ty si s ním taky povídáš tak málo, taky je ti "cizí". Tak se teď nediv, aspoň vidíš, jaké to je". Také mě občas přepadne touha zlepšit svůj vztah k Bohu, chci se víc modlit, chci víc studovat Bibli, chci, abych si s Bohem opravdu byla blíž. Ale jak dlouho mi ta touha vydrží? Přijdou první starosti, první zaneprázdnění, a kde jsou moje předsevzetí, kde je moje snaha?

Julija Tymošenková ještě napsala: "V temnotě cely čerpám sílu a naději z faktu, že Bůh se mi tu zdá být nějakým způsobem velmi nablízku. Vždyť kde jinde by mohl Kristus přebývat než u těch, kdo trpí a jsou utiskováni?"

Já věřím, že Kristus je s námi pořád, i tehdy, když netrpíme, když je nám naopak moc fajn, jsme zdraví, šťastní, je nám krásně. Nebo i tehdy, když je nám tak akorát. Je s námi pořád. Jenom v těch chvílích bolesti, nemoci, trápení a útisku si to mnohem víc uvědomujeme, tehdy jsme vděční za Boží blízkost, za to, že nás dokáže utěšit, že nás má rád.

Tehdy si nejvíc vážíme jeho přátelství.

Měli bychom mít na mysli, že nikdo z lidí nás nedokáže milovat tolik jako Bůh. Ani naši manželé, naše děti, ani naše maminka s tatínkem. Bůh s námi bude vždycky a vždycky nás bude mít rád. On je totiž Láska.

Mějte se krásně

Pavla