Věřme srdci

S manželem rádi sledujeme americký pořad "Kdo přežije". V každé sérii je skupina lidí, kteří soutěží na nějakém hodně zajímavém - opuštěném - místě (Cookovy ostrovy, Fidži, Čína, Mikronésie) o to, kdo zůstane ve hře nejdýl.  Jde o strategii, protože ne vždy se vyplatí být nejsilnější, nejchytřejší člověk ve skupině. Nechci vás trápit s pravidly hry, protože je toho tolik a jak se znám, neumím to vysvětlit stručně :-D

Ale předchozí série v Číně mě zaujala hned na samotném začátku, když se jednotliví soutěžící představovali. Byla tam paní jménem Leslie, která pracovala v jakémsi křesťanském rádiu a považovala se za běžnou věřící. Hned po příjezdu do oblasti Číny, kde se soutěžilo, byli všichni pozváni do chrámu, kde se konal obřad uvítání. Mniši tam soutěžícím ukazovali, jak se mají klanět a co mají dělat, když na ně přijde řada. A tak se tam všichni klaněli před zlatými soškami bůžků a čeho všeho až na tuto Leslie, která vyběhla ven dříve, než na ni přišla řada.  Byl na ni vidět ten velký vnitřní zápas, který ve své hlavě a ve svém srdci vedla.

A proč? Sama to pak vysvětlovala. Ač jí všichni přesvědčovali, že tento "obřad" je čistě pro uvítání lidí, pro ni to představovalo něco naprosto jiného. Viděla totiž ty jejich sošky bohů, které stáli na vyvýšených místech. Byly pokryté zlatem a vyvišované a ctěné. Lidé si klekali a klaněli se jim. Ale Bůh nám říká, že toto vše se může také nazývat modlářstvím. Nikomu jinému než Bohu bychom se klanět neměli.

Ať ta slavnost byla jakákoliv, věřím, že naše srdce nám samo řekne, jestli je vše v pořádku nebo nikoliv. A tak, když měla Leslie veliké pochybnosti a její srdce ji zrazovalo od takového konání, myslím si, že udělala správně, že se toho nezůčastnila. Možná si i myslela, že riskuje vyřazení ze soutěže, ale i přesto se v tu chvíli vzdala naděje na výhru milionu dolarů. A tak si říkám, zda i my bychom jednali stejně. Kolikrát se setkáváme v běžném životě s podobnou situací, kdy nás někdo svádí k něčemu, co je v dnešním světě bráno za normální, ale podle Boha je to nepřípustné. Umíme si ujasnit, co je dobré a co už ne? Umíme se vzdát možných výhod či materiálních věcí jen proto, abychom nespadli do propasti hříchu? Posloucháme své srdce?

Slýchám argument, že jsou na světě určitě místa, kam žádný věřící nepřišel a nemohl tedy kázat evangelium. Jak je to pak s těmito lidmi, kteří tam žijí, u konečného soudu? Ale Bůh nám každému dal do srdce poznání dobrého a zlého a tak pokud si nejsme jisti, jak to Bůh myslel, zkusme zkoumat svá srdce, protože to nám napoví, jestli děláme dobře nebo ne. Leslie sice hru nevyhrála, ale zato šla domu obohacená o zkušenosti a hlavně s čistým svědomím, že nepodlehla svodům.

VĚZENÍ

Nedávno jsem četla článek, který mě opravdu zaujal. Je to dopis ukrajinské expremiérky Julie Tymošenkové, která je ve vězení a je odsouzená na sedm let. Na rovinu přiznávám, netuším, jestli opravdu něco provedla nebo je zcela bezúhonná, ale i přesto se mi její dopis z vězení moc líbil.

Týkal se totiž její víry v Boha.

Dopis začíná těmito slovy: "Říká se, že v zákopu není nikdo ateista. Po svém zinscenovaném procesu a čtyřech a půl měsících strávených na cele jsem zjistila, že ateistou není nikdo ani ve vězení".

Věřím tomu, že být ve vězení musí být pro člověka kruté. Pro člověka, který není recidivistou a není tam tedy jako doma ... Občas si říkám, že stačí na silnici trochu nepozornosti a klidně se kdokoli z nás může dostat do vězení. A nemusíme vraždit, korumpovat, krást ... Vůbec si to nedovedu představit.

V neděli jsem na dětské biblické hodině tenhle článek použila a společně jsme ho rozebírali. Když si děti měly představit, že by se do vězení dostali třeba neprávem nebo opravdu ne ze špatného úmyslu, a potom by na cele byli sami, věděli by, že se dalších sedm let nedostanou na sluníčko, naopak jim ve dne v noci svítí světlem přímo do obličeje a k tomu je nepřetržitě nahrává kamera ... Nemohli by se vidět se svoji rodinou, neměli by si s kým popovídat ...

Myslím, že v takové situaci je úplně přirozené, že se člověk upne k Bohu, začne vyhledávat Jeho "společnost".

I v článku je to podobně popsáno, totiž - že když je člověk ve vězení a trpí a je sám : "..... stává se modlitba jediným intimním, důvěrným, konejšivým rozhovorem, který člověk může mít. Uvědomíte si, že Bůh je vašim jediným přítelem a jedinou dostupnou rodinou ..... neexistuje nikdo jiný, komu byste se mohli svěřit se svými obavami a nadějemi".

Najednou můžeme mít pocit, že téhle ženě až závidíme... Ptala jsem se dětí, proč si myslí, že my tolik necítíme Boží přítomnost, proč ho tak málo bereme za nejlepšího přítele. Odpověď byla jasná - máme kolem sebe plno lidí, kteří nás mají rádi, a taky si žijeme v dostatku, nám nic nechybí. Pak se na Boha jednoduše zapomene ... Potom ho prostě nepotřebujeme ...

Občas se mi stává, že mám pocit, že mi můj manžel málo naslouchá, že si se mnou nepovídá tolik, jak bych chtěla, mám pocit, že v tu chvíli si nejsme moc blízcí. Vždycky, když se takhle lituju, mi přijde na mysl: "A jak se cítí Bůh? Vždyť ty si s ním taky povídáš tak málo, taky je ti "cizí". Tak se teď nediv, aspoň vidíš, jaké to je". Také mě občas přepadne touha zlepšit svůj vztah k Bohu, chci se víc modlit, chci víc studovat Bibli, chci, abych si s Bohem opravdu byla blíž. Ale jak dlouho mi ta touha vydrží? Přijdou první starosti, první zaneprázdnění, a kde jsou moje předsevzetí, kde je moje snaha?

Julija Tymošenková ještě napsala: "V temnotě cely čerpám sílu a naději z faktu, že Bůh se mi tu zdá být nějakým způsobem velmi nablízku. Vždyť kde jinde by mohl Kristus přebývat než u těch, kdo trpí a jsou utiskováni?"

Já věřím, že Kristus je s námi pořád, i tehdy, když netrpíme, když je nám naopak moc fajn, jsme zdraví, šťastní, je nám krásně. Nebo i tehdy, když je nám tak akorát. Je s námi pořád. Jenom v těch chvílích bolesti, nemoci, trápení a útisku si to mnohem víc uvědomujeme, tehdy jsme vděční za Boží blízkost, za to, že nás dokáže utěšit, že nás má rád.

Tehdy si nejvíc vážíme jeho přátelství.

Měli bychom mít na mysli, že nikdo z lidí nás nedokáže milovat tolik jako Bůh. Ani naši manželé, naše děti, ani naše maminka s tatínkem. Bůh s námi bude vždycky a vždycky nás bude mít rád. On je totiž Láska.

Mějte se krásně

Pavla