PŘÍSLOVÍ - 17.kapitola

17. KAPITOLA

¹Lepší je suchý kus chleba v klidu
než dům plný masa a sváru.

²Chytrý sluha bude pánem nezdárného syna,
s jeho bratry se o dědictví podělí.

³Na stříbro je tyglík a na zlato pec,
lidské srdce však zkoumá Hospodin.

⁴Zlý člověk dá na ničemné řeči,
lhář poslouchá zlé jazyky.

⁵Kdo zesměšňuje chudáka, uráží jeho Tvůrce;
škodolibý člověk trestu neujde.

⁶Korunou starců jsou jejich vnuci,
ozdobou synů otcové.

⁷Hlupáku nesluší vznešená slova,
tím méně urozeným lživá řeč.

⁸Úplatek působí jako zaříkadlo:
úplatkáři se daří, kam se obrátí.

⁹Kdo stojí o lásku, přikrývá všechny viny,
ten, kdo je připomíná, rozeštve přátele.

¹⁰Na rozumného více zapůsobí výtka,
než kdyby tupci stokrát nařezal.

¹¹Na nic než na vzpouru zlosyn nemyslí,
bude však navštíven poslem ukrutným.

¹²Raději narazit na zuřivou medvědici
nežli na hlupáka s jeho tupostí.

¹³Kdo odplacuje zlem za dobro,
jeho dům už nikdy neopustí zlo.

¹⁴Začátek hádky je protržení hráze –
raději přestaň, než spor propukne!

¹⁵Omlouvat ničemu i odsoudit poctivého –
obojí se Hospodinu hnusí nastejno.

¹⁶K čemu jsou peníze v rukou tupce?
Když nemá rozum, moudrost nekoupí!

¹⁷Přítel miluje za všech okolností,
bratr se rodí pro chvíle trápení.

¹⁸Přišel o rozum, kdo rukou upíše se,
kdo za bližního složí záruku.

¹⁹Kdo se rád hádá, ten rád hřeší,
kdo si otvírá ústa, říká si o potíž.

²⁰Kdo má falešné srdce, nenajde štěstí,
kdo má křivý jazyk, špatně dopadne.

²¹Kdo zplodil tupce, má důvod k žalu,
hlupákův otec radost nepozná.

²²Radostné srdce – nejlepší lék,
ztrápený duch je kostižer.

²³Darebák přijímá tajné dary,
aby cesty práva podvrátil.

²⁴Rozumný má moudrost přímo před sebou,
oči hlupáka ji v celém světě nenajdou.

²⁵K mrzutosti je otci tupý syn,
svou matku naplňuje hořkostí.

²⁶Pokutovat nevinného jistě není dobré,
natož bít urozené, když jednají poctivě.

²⁷Kdo získal poznání, ten šetří slova,
rozumný člověk se umí ovládat.

²⁸I hlupák, mlčí-li, za moudrého je brán,
rozumně vypadají ústa zavřená.

Líbí se mi hned první verš: ¹Lepší je suchý kus chleba v klidu, než dům plný masa a sváru.

Je lepší suchý chleba nebo maso? Moje děti by zajisté odpověděli: masíčko :-) a většina z nás, pokud nejsme vegetariáni, asi také.

Jenže toto přirovnání není jen o chlebu a mase - k chlebu je přidán klid a k masu svár. Teď už bychom asi volili jinak.

Já osobně nemám ráda hádky ani křik. To samozřejmě neznamená, že se u nás doma nedohadujeme, že nikdy nezvýšíme hlas. Ale já i můj manžel máme rádi pohodu a klid. Můj muž asi proto, že se jeho rodiče doma často hádali a on, když byl malý, radši zalézal do nějakého koutu nebo části domu, kde hádající se rodiče neslyšel.

Já to zase měla naopak - moji rodiče se skoro nikdy nehádali. Asi tedy samozřejmě hádali, ale tak, abychom ani já ani moje sestra toho nebyly přítomny. Jenom jednou jsme byly svědky jejich hádky, a to jsme potom se sestrou probrečely půl noci, protože jsme na hádání nebyly zvyklé a měly jsme strach, že hádka rovnou vede k rozvodu. A tak ani já netoužím po tom mít dům plný sváru a hádek. Když máme s Honzou spor, není mi z toho duchovně ani fyzicky dobře. Jediný klad, který to má, že jsem schopná vycídit půl domu (při rozčílení totiž uklízím a uklízím ... ) :-).

Nejsem tedy zvyklá mít doma nějakou "Itálii", a proto mě jakékoliv dohadování rozhodí. A můžu mít na stole klidně skvělý smažený kuřecí řízek, který miluju, a i přesto se cítím špatně.

Když je doma klid, pohoda, prostě tak nějak "milo", opravdu bych snědla i špenát, který nemám ráda. Bůh ví, jaká přirovnání má vybrat. Ví, že my, lidé, si jídlo opravdu umíme užít a že nám zazáří oči, když je nám na stůl předloženo naše oblíbené jídlo. Jenže ta volba mezi svárem a klidem je jasná. Každý z nás radši zvolí klid a oželí tu dobrotu předloženou na talíři.

Ve verši 14 je psáno, že¹⁴Začátek hádky je protržení hráze –raději přestaň, než spor propukne!

To je obrovská moudrost a člověk se musí dobře sebeovládat, aby dokázal zarazit hádku. Většinou se hádáme proto, že s něčím nesouhlasíme, že si jsme jistí, že ta naše "pravda" je prostě pravdivější. A proto nemáme touhu hádku přerušovat nebo zastavovat. My chceme přece druhému dokázat, že máme pravdu! Jenže dokážeme druhému říkat svůj názor, aniž bychom museli zvyšovat hlas? Dokážeme být naprosto klidní a dokážeme diskusi ukočírovat? Pokud ne, je v tuto chvíli lepší přestat, protože potom člověk většinou řekne věci, kterých později lituje.

A Bůh to ví, proto nám radí, abychom byli opatrní. Hádku přirovnává k protržené hrázi - tu také nikdo nezastaví, žene se dopředu a ničí, co jí přijde do cesty. Stejně se chováme my při hádce, zůstane po nás zloba, křik, zlá slova, která nemůžeme vzít zpátky. Bůh je moudrý, a pokud my v určitých situacích moudří nejsme, měli bychom si jeho slova připomínat, určitě nám to pomůže.

Krásný den,

Pavla