Krásný nový rok!

PAMATUJ NA SVÉHO STVOŘITELE, DOKUD ...

Včera jsem z auta zahlédla hodně starého pána. Byl to už od pohledu štramák - vysoký, prošedivělý, snažil se držet rovně. A proč o tom píšu? Napadlo mě, že to byl kdysi taky mladík, určitě pěkný kluk - možná sportovec, holky se za ním otáčely ... A možná se tak cítí pořád. Duše je stejná, tělo se znatelně mění. Stárneme všichni, jen mladým lidem se to zdá absolutně nereálné, že z nich jednou taky budou bábinky a dědouškové. A ani tak nějak nemají potřebu o tom přemýšlet.

Ale jak člověk jde životem, vidí a hlavně cítí, že se jeho schránka mění. A najednou se to stává skutečností, že i on bude jednou starý. Že možná časem už nedoběhne autobus, že naopak bude rád, když bude moci alespoň hodně zvolna kráčet. Že začne drobný text na výrobcích oddalovat od svých očí, aby mohl lépe zaostřit. Že bude mít pocit, že lidi naschvál mluví potichu ...

Ale tohle všechno mnohem lépe popsal v Bibli v knize Kazatel král Šalamoun. A nemá to být smutné čtení. Jen jde o to, abychom si uvědomili, klidně i teď v předvánočním čase, že se nemusíme tolik honit kvůli dárkům, kvůli cukroví nebo kvůli úklidu. Že si máme vážit každé chvíle, kdy jsme spolu, a kdy ještě spolu můžeme být. Nezapomínejme na staré lidi kolem nás, nezapomínejme na rodiče a prarodiče, buďme k nim vždy laskaví, trpěliví a plni pochopení. Tak se projevuje láska ...

A hlavně nezapomínejme na svého Stvořitele, dokud máme ještě čas ...


KAZATEL 12:1-7

"Pamatuj na svého Stvořitele, dokud jsi ještě mlád,
dříve než přijdou zlé dny a roky, o kterých řekneš:
Nemám je rád!

Dřív než ti slunce zhasne tak jako světlo měsíce a hvězd
a než se obloha znovu temnými mraky zatáhne.

Strážcové domu se tehdy rozechvějí,
udatní mužové se přikrčí,
prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely,
ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.

Tehdy se zavřou dveře do ulice
a mlýnek zvolna umlkne,
budeš se probouzet šveholením ptáků,
všechny písně však budou zastřené.

Tehdy se člověk začne bát výšek 
a každá cesta hrozbu znamená,
mandloň rozkvete bílým květem,
příliš těžká je i kobylka
a všechna chuť se ztratila.

Člověk odchází do věčného domu,
ulicí krouží truchlící.

Pamatuj na svého Stvořitele,
dřív než se přetrhne stříbná šňůra
a zlatá mísa než se rozbije,
dřív než se roztříští džbán nad pramenem
a kolo u study se rozláme,
než se prach vrátí do země, kde býval,
a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.


Mějte se krásně,

Pavla

Přednáška - ARCHEOLOGIE A BIBLE

Přijďte na přednášku :)

IQ nebo EQ?

Dneska jsem zahlédla v novinách nadpis článku, kde bylo psáno, že Češi patří mezi nejméně empatické lidi na světě. Přiznávám, že jsem ten článek nečetla, jen mě napadlo, že by bylo dobré podívat se do Bible, jak o empatii a soucitu s druhými mluví Bůh.

Jak jde člověk životem, zjišťuje, že hodnota IQ o člověku moc nevypovídá. Ano, dozvídáme se, že dotyčný člověk s vysokou inteligencí je pravděpodobně bystrý, nadprůměrně schopný v určité oblasti, nadaný .... Ale znamená to, že je to dobrý člověk? Znamená to, že je schopen empatie? Může být, ale také nemusí. Někdy si můžou nadprůměrně inteligentní lidé žít ve své "vědecké" bublině a nevidět kolem sebe ...  Prostě ono "IQ" není tak důležité jako "EQ" - emoční inteligence.

Stalo se vám někdy, že jste na první pohled nebo spíš po pár minutách někoho odsoudili, že je asi jednodušší? Že asi není moc chytrý?  A pak jste zjistili, jak je to báječný a laskavý člověk? Že zrovna na něj byste se obrátili, když byste potřebovali pomoc? Že byste nešli za tím opravdu chytrým, vzdělaným a od pohledu "moudrým" člověkem, ale že byste šli za tím, koho jste na první pohled odsoudili, že chytrosti moc nepobral?

V tom to je - laskavý, empatický, soucitný může být každý člověk. I ten po lidsku chytrý a vzdělaný, i ten druhý...  A takový člověk je nám blízký, s ním nám je pěkně a bezpečno, u takového člověka víme, že se nám nebude vysmívat, nebude na nás koukat svrchu a bude s námi plakat, když my pláčeme, a bude se s námi radovat, když my se radujeme  (Římanům 12:15) ...

Když jsem nedávno procházela evangelia, překvapilo mě, kolikrát je v Novém Zákoně zmiňováno, jak Ježíš byl pohnut  lítostí s druhými.

Tady je pár příkladů Ježíšova soucitného chování:

- Ježíše prosili dva slepci, aby jim otevřel oči. A Ježíš?  "Naplněn soucitem se Ježíš dotkl jejich očí a
  oni ihned prohlédli a následovali ho" (Matouš 20:30-33)

- Ježíše prosil malomocný muž, aby ho očistil. A Ježíš? "Naplněn soucitem, Ježíš vztáhl ruku
  a dotkl se ho se slovy: Já to chci. Buď čistý!" (Marek 1:40-41)

- Ježíš viděl plačící vdovu, které právě zemřel její jediný syn. A Ježíš? "Jakmile Pán uviděl tu vdovu,
  byl k ní pohnut soucitem. Neplač, řekl jí. ... " A potom mrtvého syna vzkřísil a vrátil ho jeho matce.

Můžeme říct, že nedokážeme uzdravit slepého ani malomocného a už vůbec nedokážeme "vzbudit" mrtvého. Ale někdy podle našeho lidského měřítka "málo" může být ve skutečnosti pro druhého opravdu moc. A když dokážeme využít emoce, které nám Bůh dal, k dobrému, pak druhým můžeme ukázat naši lásku, trpělivost, soucit, lítost ...

A jak jsem tady nedávno psala - často se vymlouváme na čas, na to, že máme svých starostí dost, na to, že nám není dobře ....
Ale v Bibli si můžeme přečíst o smrti Jana Křtitele, a o tom, jak se Ježíš po téhle hrozné zprávě odplavil o samotě na pusté místo, aby mohl truchlit. A pak, když se  lidé dozvěděli, kde Ježíš zrovna je, tak se za ním pěšky z měst vypravili. Člověk by řekl, že měl Ježíš právo je odmítnout. Mohl říci: "Dneska ne, dneska chci truchlit, nechte mě, prosím, o samotě. Já mám na to právo, stejně jako jindy vy. Jděte, prosím, domů!".
Ale Ježíš, když viděl ten veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné (Matouš 14:13-14).

Takže se musíme "pochlapit", musíme pomáhat a naslouchat, i když se nám nechce, i když bychom zrovna chtěli dělat něco jiného.

Podruhé bychom nemuseli dostat šanci.... Mohli bychom se zařadit mezi ty, které je lepší o nic nežádat, za kterými je lepší nechodit, za ty, kteří si žijí ve své "bublině" a jejich emoční inteligence je na nule. Buďme druhým oporou a potěšením, mysleme na ostatní .. Prostě se chovejme tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám.

Mějte se moc pěkně,

Pavla

Čas letí ...

... a já nějak nemůžu popadnout dech. Mám v hlavě tolik věcí, které bych chtěla stihnout, které bych chtěla víc promyslet a dotáhnout, ale vidím všechno jak z rychlíku. Mé poslední prázdniny utekly jak voda a ani jsem si nestihla uvědomit, že jsou a už skončily. Můj návrat z mateřské se posunul z prosince na říjen a tak máme s Ondrou jen měsíc na to, aby si zvykl na školku. Z toho je teď týden doma s nachlazením....

Máte to taky tak, že vám hlavou víří spousta myšlenek, nápadů, představ co jak udělat, jak lépe, organizovaněji...do toho vám přiskakují povinnosti, zařizování a celkově všední život?

A tak jsem z toho tak nějak zaseklá. Kolikrát zjistím, že místo práce jen sedím a přemýšlím a nejsem schopná něco pořádně udělat. Mysl mi přeskakuje z jedné věci na druhou.místo abych se zvedla a něco udělala. Tak, to je můj život. Předpokládám, že každá z vás to tak někdy v životě mívá. Určitě nejsem výjimka. Co ale s tím?

Dala jsem si od spousty věcí pauzu. Dělám jen nejnutnější věci a věci na vyřízení si dávkuji, aby toho nebylo tolik najednou. Ale víte co? Stejně jsem pořád v takovém napětí, ve stresu, který je jakoby pod povrchem. Zakousl se někde uvnitř a nechce se vzdát. A tak si tak říkám, proč? Proč nechce pryč?

Možná je to tou velkou změnou, která se chystá. Skoro 6 let jsem byla doma a teď bude vše zase jiné. Sice už jsem dřív pracovala, ale teď mě čeká další změna, protože po práci budu běhat do dvou školek, budu mít méně času na rodinu, budu mít méně času na vše, co jsem dřív mohla dělat. Příští rok nás čeká škola! A člověk si uvědomuje, že stárne. Že se vše mění. Lidé, místa, celý náš život se někam posouvá a mění.

A v tom velkém životním zmatku si pořád můžu říct, že je tu něco, co se nemění. Co zůstává stále stejné a nic ani nikdo na tom nemůže nic změnit. Je to Boží láska, kterou k nám Bůh má. Je to jeho láska a milost, kterou nám nabízí. Je to jeho náruč, kterou pro nás otevírá, pokud se chceme přivinout. On se nemění, zůstává stejný po staletí. Není to uklidňující? Ta představa někoho, kdo tu je pro nás vždy, za každé situace ...a i když děláme věci špatně, i když na něj zapomínáme, je tady a trpělivě čeká.

zdroj obrázku

Tak jsem si tu trošku vylila své srdce a je mi líp. Není to tou záplavou písmenek a slov z nich vzniklých, je to samotným Bohem. V tom ruchu všedního dne jsem si totiž uvědomila, že pro všechen ten stres jsem začala Boha opomíjet. Nebyl na něj prostor v mé mysli. Nebyl čas, chuť, nálada ....  Ale teď jsem mu zase pootevřela dvířka do mé duše a cítím, že je mi s ním krásně. Proč jsem to neudělala dřív???

Přeji krásný den s Bohem,
Monika

PŘEDNÁŠKA

Přijďte na přednášku :).

SOUCIT nebo JE MI TO LÍTO

"Je mi to líto" - často používaná fráze, někdy myšlena upřímně, někdy opravdu jen "frázovitě". Ale i pokud je myšlena od srdce, je to pouze vyjádření, které nás k ničemu nenutí, nic po nás nechce. To, co nás posune k akci, je SOUCIT. Soucit je emoce, která nás donutí jednat, něco udělat.

Dnes se má za to, že člověk by se neměl nechat ovládat emocemi, ale zrovna tahle emoce je ta kladná, která nás vede k tomu, abychom dělali to, co po nás chce Bůh.
Zachariáš 7:9  "Prosazujte opravdové právo a jedni druhým projevujte soucit a laskavost".

V Bibli je příběh o vdově z Naim, které právě zemřel její jediný syn. Když ji uviděl Ježíš, byl k ní POHNUT SOUCITEM. A potom přistoupil k mrtvému chlapci a vzkřísil ho z mrtvých. (Lukáš 7:11-14).

Přiběh o milosrdném Samařanovi mluví jasně - kolem zraněného člověka prošel bez povšimnutí jak kněz, tak levita. Lidé, od kterých by člověk čekal soucit a pomoc. Pak se objevil Samařan, od kterého by se právě pomoc neočekávala, spíš nezájem. Ale ten BYL POHNUT SOUCITEM a raněnému pomohl. Jako jediný ... Jeho soucit ho povzbudil k akci. Neřekl si jen "Je mi ho líto" ...
To byl ten správný BLIŽNÍ, o kterém Bůh mluví. (Lukáš 10:30-37).

A do třetice příběh o marnotratném synovi. Tenhle synek byl pěkné kvítko, všechny našetřené peníze, které dostal od táty, ve světě rozházel, a pak toho litoval a vracel se zbědovaný domů. A jeho táta? Když ho z dálky zahlédl, BYL POHNUT SOUCITEM a odpustil mu (Lukáš 15:11-32). Stejně jako Bůh s námi soucítí a odpouští nám.

A tak podporujme tuhle emoci, udělejme si čas, ať můžeme pomáhat a být soucitní. Nevymlouvejme se, že prostě nestíháme, a že se určitě najde někdo jiný, kdo rád pomůže a hlavně bude mít na to čas.


A tak ještě pár veršů o soucitu, ať nás to povzbudí k tomu více se snažit.

"Komu jde o spravedlnost a soucit, nalezne život, spravedlnost a slávu" (Přísloví 21:21)

"Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí" (Pláč 3:22)

"Ničema dluží a nechce platit, spravedlivý však má soucit a rozdává" (Žalmy 37:21)

"Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí,
 pokorou, mírností a trpělivostí" (Koloským 3:12).

Mějte se krásně,
Pavla

PER ASPERA AD ASTRA

"PER ASPERA AD ASTRA" - "Přes překážky ke hvězdám".
Přesně tenhle citát  jsem měla napsaný na šerpě na mém maturitním plese.

Tenkrát mi to moc neříkalo. Jasně, člověk občas bude muset asi něco překonat, zvládnout, a pak bude určitě zase dobře, vlastně nejlíp .....

Dneska to s odstupem 25 let vidím trochu jinak. Překážek je v životě opravdu hodně, hvězd pomálu. Ale na druhou stranu, jak se říká - nikdo nám hladký "průlet" životem nesliboval.

Někdy člověk má pocit, že všechno jde lehce, je nám fajn, daří se nám i našim blízkým. A pak najednou: střih .... Všechno je jinak a život nám přijde bolavý a těžký. Podíváme se kolem sebe a máme pocit, že ostatní to mají všechno jednodušší, bezproblémové, vypadají šťastně, spokojeně, zamilovaně, jejich děti jsou nejchytřejší, nejlépe vychované, poslušné ...

Ale život mě naučil, že většina lidí si svoje "kostlivce" nechává v domácí skříni. Málokdo se svěřuje s tím, že se mu nedaří, že se s ženou doma dost často hádá, že jeho děti působí poslušným dojmem, ale přitom mlátí ostatní děti na pískovišti kyblíčkem do hlavy ...

Proto je dobře, když si uvědomíme, že nejsme jediní, kdo mají starosti a trápení. Jediní, kteří dělají chyby, jediní, kterým se občas nedaří.

Uvědomuju si, že jsem se vlastně narodila na "šťastné planetě". Žiju v zemi, která je bezpečná, nehrozí tady zemětřesení ani tajfuny, nejsou tu jedovatá zvířata.  Když mi bylo osmnáct, skončili komunisti, a tak můžu vyrazit do světa, kam se mi zachce, můžu u voleb volit koho opravdu já chci, Ať si lidi nadávají jak chtějí, žijeme v nádherné zemi a já ve městě, v kterém je tolik práce, že může pracovat každý, komu se alespoň trošku chce. A hlavně - můžu věřit v Boha, můžu se scházet s ostatními věřícími lidmi, můžu svoje děti učit o Bohu, aniž bych měla strach, že se ve škole prořeknou a bude z toho průšvih.

Tak co vlastně chci? Proč mi vadí ty překážky, které mě mají dovést ke hvězdám, k mému cíli, kterým je věčný život u Boha?

Je dobré nenechat se "otrávit". Neříkat si - "Já jsem chudák, nikdo se nemá tak špatně jako já", "Já mám v životě hroznou smůlu" .....

Bůh ví, že budeme zažívat starosti a trápení, neříká, že nám umete cestičku a překážky z našeho života odstraní. V Bibli je totiž psáno: "Kdo milují tvůj Zákon, mají hojný mír, žádné překážky je nesrazí" (Žalmy 119:165).

Prostě překážky v životě jsou a vždycky budou. Jen je prostě potřeba je zvládat a překonávat. Protože s Bohem nás  i ty nejtěžší překážky nesrazí na kolena.

Prostě: Per aspera ad astra.

Mějte krásné léto!

Pavla

KDYKOLI BOJÍM SE

Často se bojím. Nemám ale strach ze zlodějů (i když mě záhadně houkající alarm uprostřed noci dokáže srdce dostatečně rozbušit).

Nejvíc se bojím o své děti.  Dokud byly děti malé, mohla jsem je ochránit, vzít je do náruče, schovat je pod peřinu, pofoukat jim odřené koleno. Teď už jsou dcery dospělé (a syn velký) a já poznala úplně jiné strachy. Už u nich nemusím sedět, když mají horečku, nemusím jim číst v noci Káju Maříka, když nemůžou spát ... Ten strach je mnohem intenzivnější. Bojím se o jejich vztahy, štěstí, víru, lásky ... A vím, že už musím stát stranou (což tedy moc neumím :D ).

 Jsou chvíle, které mi dokážou trhat srdce na tisíc kousků. Pak mi stačí dceřin úsměv a navrácená radost a klid a moje srdce je v tu chvíli zase celé. Život s dospívajícími dětmi je jako na houpačce. Jsou dny krásné a pohodové, pak jsou dny opravdu těžké a bolavé. A já bych pořád u nich chtěla stát, ochraňovat je a "nedat je za nic na světě". Ale už nemůžu, pokud samy nechtějí. A někdy to prostě už ani nejde. Ale nemusím jen tak nečinně koukat a říkat si, že s tím nic nenadělám, že je holt musím nechat být, že mi zbývá už jen ten strach...

Můžu něco dělat - můžu se za ně modlit. Dělám to vlastně při každé modlitbě. A myslím, že to budu dělat, dokud budu žít. I když budou moje děti šťastné, i když budou nešťastné, i když se budou mít krásně, i když budou procházet trápením...

A tak nám Bůh, díky modlitbě, může pomoci všem - mým dětem, aby je ochránil, a mně, abych o ně neměla takový strach .......

 "Kdykoli bojím se, v tobě mám naději" (Žalmy 56:4).

Mějte se pěkně,
Pavla

Spoléhám se na Boží charakter nebo na jeho skutky?

Je to už dlouho, co jsem uvěřila a nechala se pokřtít. Když to teď počítám, tak to letos bude už 11 let. Čas letí a když se tak ohlédnu zpátky, vidím tu cestu, kterou jsem ušla při poznávání Boha. Ne, nejsem na konci té cesty, popravdě jsem stále na začátku. Ještě stále mě nepřestává udivovat, co se dočítám v Bibli. Ještě stále poznávám nové a nové věci, které mě mohou přiblížit k Bohu. A ještě pořád zjišťuji, jak často klopýtám a špatně se rozhoduji, když jednám dle své vůle a ne podle té Jeho.

Nedávno jsem na internetu našla video, kde se autorka ptala, na co v těžkých chvílích spoléháme. Říkáte si, že by to neměla být těžká otázka? Máte pravdu, ale jistá záludnost tu je. Když se vám nedaří, spoleháte se na Boží skutky nebo jeho charakter? Čekáte na Boží pomoc a doufáte, že se věci změní nebo vyřeší jako mávnutím proutku?

Já jsem totiž nad tím přemýšlela a opravdu se mi často stává, že když se dostanu do „úzkých“, prosím Boha o pomoc. Ať už sedím v zubařském křesle (tam se velmi často modlím!!!) nebo stojím před nějakým rozhodnutím. Prosím ho, aby mi v té konkrétní situaci pomohl - ať to nebolí, ať je to rychle za mnou, ať vyjde tahle možnost, ať mám takovou a takovou práci …..... Takže prosím a spoléhám se na jeho skutky.

zdroj obrázku

Co ale Boží charakter? Uvědomujeme si ho? Dáváme Bohu při svých modlitbách prostor pro jeho vlastní vůli. Pro jeho svobodné rozhodnutí, co udělá? Zní to legračně a samozřejmě, že Bůh si od nás nedá nic diktovat. Ale jednáme tak s ním?

Schválně jsem si našla pár charakteristik Boha a tady jsou:

Bůh je:

JEDINEČNÝ

Proto jsi veliký, Panovníku Hospodine. 

Ano, není nikdo jako ty a není Boha kromě tebe – tak, jak jsme na vlastní uši slyšeli. 

2.Samuelova 7:22

NEMĚNNÝ

Bůh není člověk, aby lhal, ani syn člověka, aby litoval. 

Což by on řekl a neučinil, promluvil a nenaplnil to? 

Numeri 23:19

VĚČNÝ

Toto praví Vznešený a Vyvýšený, který přebývá ve věčnosti 

a jehož jméno je Svatý. 

Izajáš 57:15

VŠEMOHOUCÍ

Hle, já jsem Hospodin, Bůh veškerého těla. 

Cožpak je pro mě nějaká věc nesnadná? 

Jeremjáš 32:27

VŠUDEPŘÍTOMNÝ

Kam odejdu před tvým duchem? Kam uteču před tvou tváří? 

Vystoupím-li na nebesa, tam jsi ty. Ustelu si v podsvětí, jsi i tam. 

Když se vznesu na křídlech jitřenky a usadím se za koncem moře, 

i tam mě bude provázet tvá ruka, tvá pravice se mě chopí.

 I kdybych řekl: Jistě mě přikryje tma, i noc se kvůli mně stane světlem, 

Ani tma před tebou není temná, noc ti svítí jako den, 

temnota jako světlo. 

Žalm 139:7-12

VŠEVĚDOUCÍ

A žádné stvoření není před tím skryté; před očima toho, 

jemuž se budeme zodpovídat, je vše nahé a odkryté. 

Židům 4:13

OPOVRHUJÍCÍ ZLÝM

Vždyť ty nejsi Bůh, který má zalíbení v ničemnosti; zlý s tebou přebývat nemůže. 

Namyšlení se ti nemohou postavit před oči; 

nenávidíš všechny činitele nepravosti. 

Žalm 5:5-7

LÁSKA

Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. 

  1.Jan 4:8

MILOSRDNÝ

Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. 

Lukáš 6:36

POKOJ

Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, 

ve svém těle zrušil nepřátelství. 

Efezským 2:14

PRAVDA

Posvěť je v pradě; tvé slovo je pravda. 

Jan 17:17

NEZAUJATÝ

Petr otevřel ústa a řekl: „Opravdu nyní chápu, že Bůh nikomu nestraní,

ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost. 

Skutky 10:34-35

SVATÝ

Neboť já Hospodin jsem váš Bůh. 

Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý. 

Leviticus 11:44

SPRAVEDLIVÝ

Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; 

milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou. 

Žalm 89:15

Když se tak dívám, co všechno o Bohu víme a kolik dalších věcí ještě v Bibli můžeme nalézt, dochází mi ta jasná odpověď, která se tímto nabízí na otázku – proč Bůh nevyslyšel moji modlitbu. Proč? Protože kdo jsme my v porovnání s Bohem? Jakou moudrostí a pravdou a spravedlností se můžeme „ohánět“?

Proto, až příště budu Boha prosit o pomoc, měla bych si vzpomenout na tyto jeho charakteristiky a spoléhat se na JEHO moudrost, JEHO vševědoucnost, JEHO spravedlnost a JEHO LÁSKU, protože i když neuvidíme odpověď hned, on nám odpověděl. Ať to vidíme dříve nebo později, nebo třeba vůbec, neměly bychom pochybovat, že vše, co dělá, co nám splní a co ne, je pro naše dobro. Má to svůj důvod, který zná Bůh a to je hlavní.

Krásný den s Bohem,
Monika

PŘEDNÁŠKA - CO BUDE PO SMRTI?

Krásný den s Bohem...

Jsem doma sama. Honza vzal děti na výlet a já pro svou alergii trávím sobotní den o samotě. Nemusím, mohla bych si naplánovat návštěvy, nákupy, procházku, cokoliv. Ale já si ráda užívám samoty a klidu. Protože pak jsem ráda, když se rodinka vrátí domu a já vidím tu přeměnu z klidného, uklizeného bytu na chaotický, hlučný domov s hračkami všude kolem a s lidmi, které miluji.

A tak mám teď čas psát. Ale jde to nějak ztěžka. Ono psát na povel není úplně to ono. Napsala jsem si v průběhu pár týdnů pár poznámek, o čem bych ráda napsala, ale když se teď na to dívám …. nějak se mi do toho nechce. A to není dobře. Musím psát od srdce a ne z donucení a tak se omlouvám, že se tu takto zcela nebiblicky vypisuji :-)

Musím se vám ale s něčím svěřit. Stává se vám někdy, že jste v takové nijaké náladě a pak se vám najednou zlepší? Že se třeba podíváte na pěkný film, přečtete si knížku, zetelefonuje vám kamrádka nebo si uvaříte něco výborného k obědu a nicmoc nálada je v tahu? Určitě ano. I já to tak mám. Ale za poslední roky jsem zjistila, že mám jeden výborný lék na takovou náladu. U mě funguje okamžitě a vždy. A myslím to naprosto vážně. Jste napnuté? Chtěly byste vědět, co to je? Já doufám, že vás to zajímá. Mně osobně opravdu zabírá, když do ruky vezmu Bibli.

Kdyby mi to řekl někdo jiný, asi bych si potají v duchu říkala, že je to pěkná …... (doplňte si samy). Ale čím jsem starší, víc poznávám Bibli a skrze ni Boha, tím víc si uvědomuji tu sílu, kterou mi Bible dává. Vlastně to není Bible, ale Boží slovo, které ke mně promlouvá. Když se necítím dobře, když jsem smutná, když nevím co by …. a vezmu do ruky Bibli, vše tohle najednou zmizí. Zůstává jen Boží slovo, jeho láska a péče o nás. Jeho milost a záchrana. Jeho touha nás zachránit a mít u sebe. Člověk si začne uvědomovat, jakou cenu pro někoho má. Ať máte sebevíc milující rodinu, ať jste sebevíc spokojenější, když přijde na mysl představa, co nás čeká, vidíme, že potřebujeme Boha. A jaký je? Prostě úžasný. I přes naše omyly, naši pýchu, naši drzost, naše hříchy nás miluje. I přes to všechno má chuť s námi budovat vztah a přivést nás na správou cestlu. Na tu jedinou, která k němu vede.

zdroj obrázku

Vím, že ve svých článcích často říkám, abyste vzaly Bibli do ruky a četly. Ale pokud to uděláte, poznáte ten úžasný pocit, který přijde, když si uvědomíte, že je psaná pro vás. Pro každou z vás. At už si myslíte, že ji potřebujete nebo ne.

Zahoďte předsudky, že Bible není potřeba. Že stačí v něco věřit a hotovo. Otevřete svá srdce a čtěte. Přemýšlejte o jeho slovech. O tom, co nám chce říct a jak moc nás miluje. Nepotřebujete nic jiného. Jen tu Bibli, která vás už navede, co dál.

Přeji krásný den s Bohem.

Monika

2 šance

Přeji krásnou slunečnou sobotu!

Nedávno jsem viděla v televizi krátkou reportáž o nějakém muži, který pomohl ženě bez domova. Strávil s ní jeden den, kdy ji vzal na jídlo, do kadeřnictví a také koupil nové oblečení i boty. Chtěl jí ukázat, že se dá vrátit do toho života, ve kterém dřív žila. Po měsíci tu ženu vyhledali a zjistili, že si našla práci a snaží si dát život do pořádku. Člověk z toho měl opravdu radost, že taková malá akce vyvolá takovou reakci. Že jeden den změní celý život. Co mi však také utkvělo v paměti byl výrok moderátorů, kteří reportáž uváděli, kdy řekli, že druhou šanci málokdo dostane....

Ano, asi je to pravda. Kdo žije na ulici by asi mohl vyprávět víc než já. Kdo si sáhne na dno potřebuje veškerou sílu a podporu, aby se zase zvedl. Ale …. ano, i zde je ale …. když jsem to slyšela, uvědomila jsem si, že někdo tu vždy bude, kdo nám chce dát druhou šanci. Je to jak stále natažená dlaň, která nám nabízí pomocnou ruku. A nemusíme se nacházet na ulici bez domova nebo v bezvýchodné situaci. Ta pomoc tu totiž je i teď, když se cítíme dobře, jsme spokojeni, šťastní a zdraví. I když máme kolem sebe moře přátel, teplou postel v krásném bytě a spoustu peněz na to, abychom si dopřáli co potřebujeme. Protože i když se to nezdá, my tu pomoc potřebujeme.

Jak je psáno:

„Nikdo není spravedlivý, není ani jediný; nikdo nechce porozumět, Bůh nikomu nechybí.

Všichni zabloudili z cesty, dočista se zkazili; není, kdo by konal dobro, není vůbec žádný.“

Římanům 3:10-12 (podle Žalmu 14:1-3)

...všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.

Římanům 3:23

Je tu někdo, koho se to dotýká? Já musím za sebe říct, že když tato slova čtu, jde mi mráz po zádech. Když si uvědomím, jak si sami nalháváme, že je vše v pořádku, že žádnou pomoc nepotřebujeme. Když si vzpomenu na vše, co není v Božích očích správné, ale v našem světském světě je to schvalované....

Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsem ještě byli hříšníci.

Římanům 5:8

A to je ta pomocná ruka, kterou bychom měli přijmout a dát se vést. Uplatnit naše právo na svobodnou volbu a udělat ten správný krok k Bohu, který nám toho tolik nabízí. Vím, že to, co nám nabízí je pro dnešní svět neviditelné a těžko uchopitelné, ale při bližším pohledu nás musí vzít za srdce ta obrovská Boží láska, kterou nám nabízí. Stačí vzít do ruky Bibli a číst.

zdroj obrázku

Krásný den s Bohem.

Monika

TRPĚLIVOST V SITUACÍCH, V KTERÝCH SE NACHÁZÍME

Trpělivost můžeme nejvíc prokázat ve chvílích, kdy procházíme zkouškami a těžkostmi.

Když se nám něco přihodí, třeba onemocníme, většinou se ptáme: "Proč zrovna já?"  (ale - proč ne zrovna já ? ..). A pak netrpělivě očekáváme a žádáme, aby už všechno bylo za námi. Abychom se uzdravili, abychom neměli trápení s dětmi, abychom neměli starosti o živobytí ...

A právě v takových situacích nám může pomoci, když si uvědomíme, že Bůh říká, že VŠECHNO napomáhá k dobrému (Římanům 8:28 - "Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému ...."). Když procházíme něčím těžkým, nerozumíme tomu, proč se nám to děje, a třeba teprve po hodně letech uvidíme, že i to špatné, co nás potkalo, nám nějak pomohlo. Třeba nám posílilo naši víru nebo naši lásku k našim blízkým. Nebo jsme si dokázali najednou uvědomit, co je v našem životě důležité a co je podružné ... Každá zkušenost v životě nás někam posune, a proto se vyplatí být v těžkých chvílích trpěliví (ono nám stejně nic jiného nezbyde :).

V Římanům 5:3 je psáno, že soužení působí vytrvalost.

Buďme trpěliví, pracujme na sobě. Můžeme si vzít příklad třeba z malého dítěte, které se učí chodit -padá, zvedne se, padá, zvedne se ... a tak pořád dokola. A zkouší to trpělivě tak dlouho, až prostě jednoho dne ten první krůček udělá (a to je potom radosti).

A nakonec ještě jeden citát: Co je největším nepřítelem trpělivosti? Pýcha.

Mějte se moc hezky,

Pavla

TRPĚLIVOST S DRUHÝMI

Minule jsem psala o tom, že láska je trpělivá, že máme mít s druhými lidmi trpělivost.

Trpělivost ve vztazích je totiž opravdu důležitá, protože pokud trpěliví nejsme, bývá to zdrojem nedorozumění.

Ale jak to udělat? Jak se snažit? Co udělat, aby naše trpělivost rostla?


1) To nejjednodušší - Buďme jako Bůh :).

    Bůh má totiž s námi totiž tu největší trpělivost, jakou si jen umíme představit. Tohle jsou opravdu
    krásné a povzbudivé verše - "Hodpodin je milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi
    laskavý. Nevznáší stále výčitky, nechová zlobu navěky. Nenakládá s námi, jak zaslouží náš
    hřích, neodplácí nám podle našich vin. Jako je vysoko nebe nad zemí, tak velkou lásku má
    k těm,  kdo ho ctí. Jako je od západu východ vzdálený, tak vzdálil od nás naše přestupky.           Jako je otec  k dětem laskavý, tak je laskavý Hospodin k těm, kdo ho ctí" (Žalmy 103:8-13).



2) Snažme se druhé chápat, snažme se jim porozumět. 
   
    Platí, že čím více se snažíme někomu porozumět, tím víc s ním budeme mít trpělivosti,
   
   "Trpělivý člověk oplývá rozumností, ten, kdo je ukvapený, dělá hlouposti" (Přísloví 14:29)
    
    Většina konfliktů nevzniká ani tak z rozdílných názorů, ale z nedostatku pochopení
    a porozumění, z neschopnosti druhého vyslechnout a dát mu čas, aby mohl vysvětlit,
    jak to míní, co má na mysli. Máme se totiž trpělivě navzájem snášet v lásce,

    "Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce ..." (Efezským 4:2)

   

  3) Snažme se být trpěliví, když s druhými mluvíme, buďme laskaví a mírní.

      Nebuďme hádaví a vznětliví - protože ostrá slova a zvýšený hlas nic nevyřeší ani nezmění,
      naopak vyvolají napětí, a pak hádku.

    "Vznětlivý člověk vzbuzuje sváry, trpělivý dovede spory uklidnit" (Přísloví 15:18)

    "Pod tlakem vzniká z mléka máslo, pod tlakem vytéká z nosu krev, pod tlakem hněvu
    vzniká svár" (Přísloví 30:33)



4) Jak si tedy pomoci fyzicky, aby člověk byl trpělivý?

    Je potřeba najít způsob, který je zrovna pro nás vhodný, který nám pomůže zbavit se
    naučeného způsobu chování.

    - počítat do deseti nebo do sta :D
    - přikrýt si ústa rukou
    - na malou chvíli odejít z místnosti
    - zhluboka dýchat
    - napsat si dopředu, co chceme druhému říkat, abychom všemu porozuměli, a teprve pak
      reagovali ..
    - zpomalit v řeči i v myšlení (vyčkat se svými reakcemi)
    - představit si, jak by reagoval někdo, koho si vážíme (Ježíš, babička, přítel ...)

    Mně třeba pomáhá vzít si do náruče naší kočičku, která stoprocentně pozná, že nejsem
    v klidu, a začne vrnět, a tím mě zklidní. Ale nezabere to vždycky :) :).

   Pokud vás napadnou další pomůcky, napiště nám je, prosím, dole do komentáře.

Tak to byla trpělivost ve vztazích, trpělivost s druhými lidmi. Myslím, že většina lidí s tím bojuje,
nejsme dokonalí, ale potřebujeme trénovat. Já tedy určitě.

Příště bude ještě jeden článek o trpělivosti - bude to o trpělivosti v situacích, v kterých se zrovna nacházíme - většinou jde o trápení, starosti, obavy ...

Mějte se krásně a hodně trpělivosti přeju! :)

Pavla

MŮŽE EXISTOVAT BŮH, KDYŽ EXISTUJE TOLIK UTRPENÍ?

LÁSKA JE TRPĚLIVÁ

Máte trpělivost s druhými lidmi? Nebo vás dokážou lehce rozčílit?

V 1.Koritnským 13:4 je psáno, že láska je trpělivá. Zároveň druhé přikázání, které máme od Boha, je, že máme milovat bližního svého. Takže z toho vychází, že MUSÍME mít s druhými lidmi trpělivost. Jenže někdy máme pocit, že to je tak těžké ....

Každý člověk je jedinečný, je jiný, každý člověk umí něco jiného, má jinou povahu a jiné schopnosti. (Římanům 12:7-8 - "... kdo má službu, ať slouží; kdo je učitel, ať učí; kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje; kdo rozdává, ať je štědrý;  kdo pečuje, ať je pilný; kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí.").

Ne každý může být učitel, ne každý dokáže povzbuzovat ...
Někoho, kdo je energický a rychlý, může iritovat, že je někdo pomalý a klidný. A zase toho klidného může rozčilovat hlasitý a hlučný člověk.
Dokonce i děti v jedné rodině jsou rozdílné, jedno je výborný vyjednavač, druhý skvělý pomocník ...

Takže máme - různé talenty (dary) od Boha
                     - různé schopnosti
                     - různé povahy
                     - různé životní zkušenosti

Proto v jednání s lidmi musíme být trpěliví.

 Bůh po nás chce, abychom byli trpěliví i při tom, když ostatní lidi učíme Bibli, když povzbuzujeme nebo když druhé napomínáme. Někteří lidé neumí ostatní napomenout tak, aniž by se neurazili, aniž by se jich nedotkli. Někdo si dokonce myslí, že je správné povzbuzovat negativní cestou. Jenže takového člověka většinou málokdo poslouchá, naopak se "posluchač" zatvrdí a na netrpělivost reaguje vzdorem.
2.Timoteovi 4:2 - "Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, napomínej, povzbuzuj a vyučuj s nejvyšší trpělivostí".
1.Tesalonickým 5:14 - "Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, těšte malomyslné, podporujte slabé a se všemi mějte trpělivost".

Mně se líbí, když jsou vůči mně ostatní trpěliví, když na mě berou ohled, a tak se musím takhle k ostatním snažit chovat také (Lukáš 6:31 - "Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám")


Mějte se krásně,

Pavla

PÝCHA

Pýcha (též povýšenost, namyšlenost, zpupnost, latinsky Superbia) je vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby.  Takhle popisuje na internetu slovo "pýcha" Wikipedie.

Ani jedno z těchto vysvětlujících slov nezní dobře - hned si představíme někoho s hlavou pyšně zvednutou nahoru, někoho, kdo je "ředitelem zeměkoule", někoho, kdo ví všechno a všude byl alespoň třikrát.

Na co všechno můžeme být pyšní? Na náš majetek, úspěch, vlastnosti, vzdělání, postavu, dokonce i na naše znalosti, třeba i na to, jak dobře známe a pamatujeme si verše z Bible. Je totiž hodně nepříjemné poslouchat hovor dvou věřících mužů, kteří se "přebíjejí" verši a tím ukazují, jak jeden nad druhým mají moc. Jak je jeden lepší než druhý, protože zná více veršů vztahujících se k tématu, o kterém diskutují, někdy se i dohadují. Pak najednou máte pocit, že vůbec nejde o Boha, ale jen a jen o dobrou paměť, znalosti těch dvou diskutujících a hlavně o jejich ega. Jenže k čemu to pak je ....? Je to opravdu to, co po nás Bůh chce?

"Tak praví Hospodin: "Ať se mudrc nechlubí svou moudrostí ani hrdina svým hrdinstvím ani boháč svým bohatstvím. Kdo se chce chlubit, ať se chlubí tím, že mě zná a že mi rozumí, neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství, právo i spravedlnost na zemi; ano, v tom mám zalíbení, praví Hospodin" (Jeremiáš 9:22-23)

"Viděl jsi člověka, co si moudrý připadá? Více se dá čekat od hlupáka" (Přísloví 26:12


S pýchou nemůže být člověk sám .... To mu potom je k ničemu - jaký má majetek, jaké má znalosti, jak je krásný - když není nikdo kolem, kdo by to mohl obdivovat. Že tam není nikdo, kdo by obdivoval naparujícího se páva ... Postavím se před zrcadlo a řeknu si "Hm, jsem opravdu krásná, ty nádherné vlasy ....", ale pocit blaha se nedostavuje ... Není tam totiž nikdo další, kdo by moje nádherné vlasy a moji krásu ocenil ....  A tak je to se vším. Potřebujeme se předvádět, ukázat, jací jsme machři a kabrňáci. Ale nedopadneme dobře ....
"Pýcha předchází pád a namyšlenost zkázu" (Přísloví 16:18)
"Hospodinu je každý nadutec ohavností, trestu neujde, buď si jist" (Přísloví 16:5)


Buďme také opatrní, abychom  ze sebe neměli pocit, jak jsme pokorní a ve skutečnosti by mohla naše pokora být pýchou. Stejně, jako se to stalo farizeji, který se takhle modlil: " .... Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydřiduchové, nespravedliví, cizoložníci, třeba jako tenhle výběrčí daní. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech svých příjmů ....."  A jak na takovou rádoby pokornou modlitbu reagoval Ježíš? " ..... Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen" (Lukáš 18:11-14)


Naučme se být pokorní. Místo chvilkového pocitu blaha z toho, že jsme lepší než ostatní, je určitě lepší zažít pokoj z pokory: "Pokorní ale obdrží zemi, rozkoš naleznou v hojnosti pokoje" (Žalmy 37:11)

Mějte se krásně

Pavla

RADY

"Kdyby měly rady větší cenu, lidé by jimi skrblili".
"Leckdo vděčí za své úspěchy radám, jichž neuposlechl."
"Svými dobře míněnými radami sledujeme nejčastěji vlastní zájmy".


Tohle jsou lidské citáty ohledně dávání a přijímání rad. Čím to je, že v našich životech bereme rady jako nutné zlo, že za radami ostatních hledáme něco záludného, že bereme rady jako něco otravného a zbytečného?

A vy máte rádi, když vám někdo radí? Já tedy moc ne.... Ve chvíli, kdy se mi někdo snaží poradit, naježím se a nemám z toho radost. Nejen že nemám ráda, když mi radí někdo, na jehož radách a postojích mi nijak nezáleží, ale dokonce i když mi radí lidé, kteří mě mají rádi a určitě vím, že mi chtějí pomoci. Ale potom doma, v klidu a o samotě, o těch radách vždycky přemýšlím. Co si z nich člověk má vzít? Co si vybrat? Koho poslechnout? Na čí radu dát?

A tak ve chvílích, kdy se mi nechtějí poslouchat rady ani opravdu těch moudrých, těch, kteří mají zkušenosti, těch, kteří to se mnou myslí dobře, tak na mě platí přesně tyto verše:
"Hlupák je přesvědčen, že jde správně, kdo je však moudrý, dá si poradit" (Přísloví 12:15)
"Poslechni radu, přijmi poučení, abys byl příště moudřejší" (Přísloví 19:20)
"Rada v srdci člověka je voda hluboká, kdo je rozumný, ji umí načerpat" (Přísloví 20:18)

A jak je to s radami z naší strany? Také se nerada hrnu do toho, abych ostatním radila. Když jsem byla mladá, tak jsem o tom moc nepřemýšlela, a asi jsem občas poskytovala nevyžádané rady, a taky jsem radila v "oborech", které mi bylo naprosto cizí. Dnes už neradím .. A když mě někdo požádá o pomoc, řeknu pouze, co bych pravděpodobně udělala já, jak bych možná v takové situaci jednala. Neříkám, co by kdo měl určitě udělat. Někdy si totiž nedokážeme přesně představit, v jaké situaci se ten druhý nachází, jaké jsou okolnosti toho všeho.

Když už chceme poradit, tak rada musí být v souladu s tím, co nám říká Bůh. Určitě bychom  neměli souhlasit se špatnými věcmi. Od toho máme Bibli, která nám vždycky zaručeně poradí správně. A tak pokud Bibli nebudeme číst, nemůžeme vědět, co je podle Boha správně. Protože dost často nám náš "selský rozum" prostě nestačí. Můžeme si myslet, jak moudře mluvíme, a nakonec je to třeba přesně naopak.

Proto buďme opatrní, jaké rady ostatním dáváme. Mluvme tak, aby na nás platil tento verš:
" Rady moudrého jsou pramenem života, z osidel smrti pomohou uniknout." (Přísloví 13:14).

Mějte se krásně,

Pavla

LASKAVOST

Vždycky mi je příjemně ve společnosti laskavých lidí a když je někdo hrubián, radši rychle mizím pryč. Nemám ráda hádky, a tak jsem ráda, když se mnou ostatní mluví laskavě. Snažím se o to taky (i když ne vždycky se mi to podaří :).

V Bibli je psáno, že Bůh je velmi laskavý ("Hospodin je milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý. Nevznáší stále výčitky, nechová zlobu navěky. Nenakládá s námi, jak zaslouží náš hřích, neodplácí nám podle našich vin." - Žalmy 103:8-10). Jestliže Bůh může být velmi laskavý, pak my MUSÍME být laskaví, je to naše povinnost, Bůh to po nás žádá ("Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám" - Efezským4:29).

Když chceme druhým pomoci, nemusíme konat velké činy, často jako lék stačí laskavé slovo - "Laskavá slova jsou jako plástev medu, jak balzám na duši, celému tělu lék" - Přísloví 16:24. Stejně tak to platí obráceně i pro nás - když toho máme moc, nevíme třeba jak dál, tak nám někdo může pomoci vlídným a milým slovem ("Starosti člověka tíží v srdci, laskavé slovo ale radost navrátí" - Přísloví 12:25).

Jako všechno v životě, i to - být laskavý - znamená pro nás práci. Ne vždycky je nám do zpěvu, někdy jsme unavení, někdy podráždění nebo nervozní, někdy spěcháme ... Ale to nás neomlouvá, nemáme výmluvu. Musíme se snažit být laskaví za každé situace. U sebe vím, že se mi nejméně daří ve chvíli, když spěchám nebo když mě něco opravdu hodně bolí. Uvědomuju si to, ale zvlášť u toho spěchání se mi to moc nedaří. Jsem zvyklá všude chodit včas, možná spíš radši o trochu dřív. A jakmile někam odcházíme celá rodina, já stojím ve dveřích oblečená a hlasitě popoháním zbytek rodiny, ať si pospíší. A vím, že v tu chvíli jsem podrážděná a nervozní a dost často můj hlas nezní vůbec laskavě. Ale stejně jako ostatní, ani já nemám výmluvu. Tak holt musím pořád trénovat, snad to jednou zvládnu :).

"Laskavý člověk odmění i sám sebe, surovec ani sám sebe nešetří" (Přísloví 11:17).

Mějte se hezky.

Pavla

MÍT DOBROU POVĚST

Moje dcera, když byla malá, se toužila stát slavnou zpěvačkou. Důležité bylo to "slavnou". Líbilo se jí, jak lidi známé zpěvačky obdivují, jak jásají, když vstoupí na podium, jak po nich všichni chtějí podpis a fotit se s nimi. A já často potom mluvila o tom, jak je těžké, aby si mladý člověk, když se stane slavným, udržel dobrou pověst. Vlastně mi to vždycky přišlo spíš jako nemožné.

Vzpomínám si třeba na zpěvačku Miley Cyrus, která jako malá dokázala při koncertech na podiu mluvit o víře v Boha, kterou má. Uteklo pár let a asi díky drogám, alkoholu a "slávě" místo zpěvu vlastně předvádí erotickou show. A tak by se člověk mohl podívat na většinu mladých slavných lidí. Nedokážou tu slávu unést a končí to pro ně velice špatně. Jejich pověst je špatná a pravděpodobně se s nimi už potáhne celý život, i díky internetu a dalším technologiím.

Ale nemusíme jít až do showbyznysu, aby člověk musel bojovat za svoji dobrou pověst. Každý z nás se denně musí snažit, aby jeho pověst nebyl zničená, abychom obstáli.
Křesťan musí mít dobrou pověst, a má mít dobrou pověst i mimo církev. Často nás to může svádět k tomu, že se pěkně chováme jen mezi lidmi, kteří se chovají také dobře, a jakmile přijdeme mezi ostatní lidi, přizpůsobíme se zase jejich způsobu chování - v práci, ve škole, v obchodě ... Kdekoli nás to může svést k tomu, že si svoji pověst pokazíme. ("Správce církve musí mít dobrou pověst i mimo církev, aby neupadl do pomluv a do ďáblovy pasti" - 1.Timoteovi 3:7).

Co když je o nás známé, že na nás není spoleh? Že něco slíbíme a většinou nedodržíme? Že si ke svému vyprávění něco přidáváme nebo ubíráme? Že pro sprosté slovo nejdeme daleko? Že jsme líní? Že nejsme ochotní ostatním pomoci a radši se vymlouváme? Co když pomlouváme? ("Spor se svým bližním když vyřizuješ, neodhaluj cizí tajemství. Ten, kdo to uslyší, potom potupí tě, tvá špatná pověst tě už nepustí!" - Přísloví 25:9-10).

Zbavit se špatné pověsti je hrozně těžké. Mnohem jednodušší je udržet si tu dobrou. Chraňme si dobrou pověst jako zlatý poklad.

"Na stříbro je tyglík, na zlato pec, podle své pověsti člověk pozná se" (Přísloví 27:21)

Mějte se krásně,

Pavla

SVĚDOMÍ

Nedávno jsem četla jeden citát o svědomí, který mě zaujal, už proto, že právě jsem studovala, co o svědomí říká Bible. Ten citát zněl: "Svědomí, to je ten tichý hlásek, který nám šeptá, že se někdo dívá."

Ano, Bůh se dívá ..... Bůh se dívá, poslouchá nás, a dokonce zná i naše nejtajnější myšlenky.

"Hryzalo" vás někdy vaše svědomí? Mně mnohokrát. A není nad to, když má člověk svědomí čisté, a když se mu dobře usíná a dobře spí.

Teď právě prochází naše rodina těžkým obdobím. A když jsem četla tyto verše ze Žalmů 26:2: "Zkoumej mě Hospodine, zkoušej mě, prověř mé srdce i mé svědomí!", tak jsem si říkala - Jen to ne, nechci už být zkoušená a prověřovaná, už ne, prosím ....  Jenže vím, že procházíme v životě zkouškami proto, abychom se osvědčili. Abychom dokázali, že Boha a jeho zákony posloucháme a následujeme nejen ve chvílích jednoduchých a šťastných. To se to totiž poslouchá .. :).  Ale právě nejvíc se osvědčíme ve chvílích, kdy chceme všechno vzdát, kdy máme pocit, že je toho na nás naloženo nějak moc, kdy se nám chce nějakou kličkou si ulevit, ...

A proto máme svědomí ... Aby nás drželo, aby nám pomáhalo být pevní.

V 1.Timoteovi 1:19 je psáno: ".... uchovej si víru a dobré svědomí, které někteří zahodili, a proto ztroskotali ve víře". Je tak jednoduché se v těžkých chvílích vzdát toho, v co věříme. Když je nám fajn nebo se nás to netýká, jsme horliví zastánci spravedlnosti.  Pak přijde zkouška, která nás prověří, jak moc vážně jsme to všechno mysleli. A myslím, že když nás "hryže" svědomí, je to pořád dobré, pořád ho totiž slyšíme, pořád nám napovídá, že je něco špatně, ať s tím něco uděláme ...

A i když si sami můžeme myslet (nebo se ukonejšit), že je všechno v pořádku, neměli bychom zapomínat na verše z 1.Korintským 4:4 - "Mé svédomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán". Někdy se nám může stát, že upozadíme naše svědomí a snažíme se sami sebe přemluvit, že vlastně jednáme správně anebo na to máme právo, tak jednat.

Poslouchejme naše svědomí, protože Bůh nám podle něj jednou odplatí - "Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám lidská svědomí, abych každému odplatil podle jeho cest, tak jak za své skutky zaslouží" (Jeremiáš 17:10).

A tak budeme muset celý život bojovat. Bojovat za to, čemu věříme, za to, co je v Božích očích správné, za to, abychom se nesnažili utéct sami před sebou, protože: Ani nejlepší běžec neuteče před vlastním svědomím.

Mějte se krásně,

Pavla

PŘEDNÁŠKA

Přijďte na přednášku :).

PŘEDNÁŠKA

Přijďte na přednášku :)