pondělí 19. prosince 2016

PAMATUJ NA SVÉHO STVOŘITELE, DOKUD ...



Včera jsem z auta zahlédla hodně starého pána. Byl to už od pohledu štramák - vysoký, prošedivělý, snažil se držet rovně. A proč o tom píšu? Napadlo mě, že to byl kdysi taky mladík, určitě pěkný kluk - možná sportovec, holky se za ním otáčely ... A možná se tak cítí pořád. Duše je stejná, tělo se znatelně mění. Stárneme všichni, jen mladým lidem se to zdá absolutně nereálné, že z nich jednou taky budou bábinky a dědouškové. A ani tak nějak nemají potřebu o tom přemýšlet.

Ale jak člověk jde životem, vidí a hlavně cítí, že se jeho schránka mění. A najednou se to stává skutečností, že i on bude jednou starý. Že možná časem už nedoběhne autobus, že naopak bude rád, když bude moci alespoň hodně zvolna kráčet. Že začne drobný text na výrobcích oddalovat od svých očí, aby mohl lépe zaostřit. Že bude mít pocit, že lidi naschvál mluví potichu ...

Ale tohle všechno mnohem lépe popsal v Bibli v knize Kazatel král Šalamoun. A nemá to být smutné čtení. Jen jde o to, abychom si uvědomili, klidně i teď v předvánočním čase, že se nemusíme tolik honit kvůli dárkům, kvůli cukroví nebo kvůli úklidu. Že si máme vážit každé chvíle, kdy jsme spolu, a kdy ještě spolu můžeme být. Nezapomínejme na staré lidi kolem nás, nezapomínejme na rodiče a prarodiče, buďme k nim vždy laskaví, trpěliví a plni pochopení. Tak se projevuje láska ...

A hlavně nezapomínejme na svého Stvořitele, dokud máme ještě čas ...


KAZATEL 12:1-7

"Pamatuj na svého Stvořitele, dokud jsi ještě mlád,
dříve než přijdou zlé dny a roky, o kterých řekneš:
Nemám je rád!

Dřív než ti slunce zhasne tak jako světlo měsíce a hvězd
a než se obloha znovu temnými mraky zatáhne.

Strážcové domu se tehdy rozechvějí,
udatní mužové se přikrčí,
prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely,
ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.

Tehdy se zavřou dveře do ulice
a mlýnek zvolna umlkne,
budeš se probouzet šveholením ptáků,
všechny písně však budou zastřené.

Tehdy se člověk začne bát výšek 
a každá cesta hrozbu znamená,
mandloň rozkvete bílým květem,
příliš těžká je i kobylka
a všechna chuť se ztratila.

Člověk odchází do věčného domu,
ulicí krouží truchlící.

Pamatuj na svého Stvořitele,
dřív než se přetrhne stříbná šňůra
a zlatá mísa než se rozbije,
dřív než se roztříští džbán nad pramenem
a kolo u study se rozláme,
než se prach vrátí do země, kde býval,
a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.


Mějte se krásně,

Pavla