O hněvu

Na začátku prázdnin jsem se bála, že nebudu mít o čem psát a ejhle, zatím se vždy nějaké téma našlo. Takže i dnes takové malé zamyšlení, o tom, co ovlivnilo moje prázdninové dny...

Každé léto jezdíme na týden do míst, kam Honza jezdil jako dítě na chalupu. Od doby, kdy se nám narodila Terezka jsme se rozhodli, že se nemůžeme nahrnout k jeho tetě do chalupy a převrátit jí to tam vzhůru nohama a tak jsme si ve vedlejší vesnici začali pronajímat pokojík, kde máme veškeré pohodlí a přitom to neni daleko. Honza se vždy těší na kamarády, kteří nejsou z Prahy a tak je přes rok většinou nevidí. Já se zase těším, že Terezka uvidí své nové malé kamarády, naši novou generaci, jak navazují tam, kde tenkrát začali i jejich rodiče. Takže si s jednou takovou rodinkou domlouváme termín vždy tak, abychom se sešli a mohli si to všichni pořádně užít.

No a tak jsme v neděli večer dorazili a hned jsme volali kamarádovi, že už jsme na místě a kdy se můžeme vidět. Jaké ale bylo překvapení, když on nám oznámil, že přijede až na konci týdne. Samozřejmě, že chápeme, že se můžou vyskytnout nečekané události, kdo by to neznal, ale zamrzelo nás, že my jsme mu dali včas vědět termín, kdy dorazíme, abychom se tam sešli ve stejnou dobu a on, když věděl, že to nepůjde, nám nedal vůbec vědět. No co vám budu povídat, je vedro, já těhotná, v tom horku na padnutí se nemůžu ani vykoupat a platíme pronájem, když jsme ve stejnou dobu mohli být na naší chalupě a z bazénu nevytáhnout paty. Takže i když Honza říká, že ho to mrzí, ale co se dá dělat, ve mně se trošku honí hněv a rozladěnost.

zdroj obrázku

Jenže, při pohledu na Honzovu klidnou tvář, zatímco já ("bobtnala"), mně napadlo, že hněv není to, co by se Bohu líbilo. A tak jsem si našla v Bibli patřičné verše...

"Hněváte-li se, nehřešte; zkroťte svůj hněv, než slunce zapadne. Nedávejte místo ďáblu."

Efezským 4:26-27

Víte, milovaní bratři, že každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Lidský hněv přece k spravedlnosti před Bohem nevede.

Jakub 1:19-20

...neboť kvůli takovým věcem přichází na nepolušné lidi Boží hněv. I vy jste se tak dříve chovali; kdysi jste takto žili. Teď ale to všechno - zuřivost, hněv, zášť, urážky i sprosté řeči - odstraňte ze svých úst.

Koloským 3:6-8

No a vidíte to, je to tam :-)
A co s tím? Vím, že mám na čem zapracovat, ale snažím se vnitřně uklidnit a prosím Boha, aby mi pomohl tyto pocity vytěsnit z hlavy a ze srdce. Pořád si říkám, že se nestalo nic tragického, tak proč se tím trápit. Však jsem tady o stresování už psala. Člověka spousta věcí mrzí, ale neměli bychom to pustit až do svého srdce. Jak je psáno, nemělo by za tím zapadnout slunce. A tak si držme palce navzájem, abychom se dokázali přes ty drobné neshody, nedopatření a lidský hněv, přenést a hledali útěchu u Boha.

Odhoďte proto všechnu špínu a spoustu špatnosti a s krotkostí přijímejte zaseté Slovo, 

které má moc spasit vaše duše.

Jakub 1:21

Krásný den s Bohem,
Monika

"velký slinta"

Když už jsem se jednou rozhodla, že zruším blogové prázdniny, tak přede mnou vyvstal problém, o čem že to teda budu psát....i přes normální rok mám občas problém přijít s nápadem a teď se tu snažím vyplodit jeden článek za druhým. Proto vás všechny prosím, abyste byli shovívaví, protože občas jsou to opravdu jen takové úvahy, které se mi v poslední době honí hlavou. Ale co, je léto, prázdniny a tak je to možná právě správný čas na takové odlehčení....

No a jak je teď mým skoro zvykem, snažím se psát o tom, co se kolem zrovna děje. A tak se musím podělit i o dnešní zážitek, který se tedy nestal mně, protože jsem ho statečně zaspala, ale aktéry byl můj manžel Honza a hlavně dcerka Terezka.

Terezka je totiž na chalupě vrchní chytač slintů.... pro neznalé: slovo cinta případně slinta je označení, které používá naše dcerka pro slimáky. A tak každé ráno kontroluje zahradu a nevítané návštěvníky nabírá na lopatku a odhazuje za plot. No a dneska přiběhla za Honzou, že je venku "veliký slinta". Tomu to nedalo a šel se podívat, co tím Terezka míní. No a slimák to tedy opravdu nebyl. Byl to had. Já tedy hady opravdu nemusím, takže jsem ráda, že jsem u toho nebyla. Každopádně můj hrdinný manžel poslal Terezku do chalupy a hada, o kterém s jistotou věděl, že to není žádný slepýš, "zlikvidoval" sekerou.... Omlouvám se za tu drastičnost, ale co se týče hadů, jsem srab, takže s tímto řešením jsem neměla žádný problém.

A tak když mi to potom u snídaně vyprávěli, byla jsem moc ráda, že se Terezka šla tatínkovi pochlubit dříve, než se snažila dostat toho velikého slintu na lopatku. Využili jsme této události a vysvětlili, jak se má příště chovat, když hada opět uvidí. Ale víte co, dokud se to nestalo, ani nás nenapadlo, abychom ji před hady varovali. Celkově hodně nebezpečných věcí nás nenapadne dokud se neobjeví na obzoru. A tak je dobře, když máme příležitost před nimi varovat včas.

A teď takové připodobnění....stejně nás chce poučit a varovat i Bůh. V Bibli je spousta varování a názorných příkladů, co vše se může stát. Bůh je s námi každý den a snaží se nás opatrovat, ale my musíme znát jeho slovo, abychom věděli, jak na okolnosti reagovat. I dítě, které má kolem sebe rodiče a přitom neposlechne se může zranit. Ale pokud poslouchá své rodiče a zná pravidla či varování, které od nich dostal, může se obejít bez zbytečných strastí. A tak vezměme tu Bibli do rukou a podívejme se, co nám Bůh chce říct, před čím nás chce chránit a jakým směrem by se náš život měl ubírat. Protože on je náš rodič a miluje nás!

Krásný den s Bohem,
Monika 

Starosti a modlitba...

O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete.

Filipským 4:6

Řidičák jsem si udělala ve svých čerstvých 18ti a pak jsem leta letoucí neřídila. Až můj manžel měl dostatek trpělivosti a klidu, aby mně přinutil s tím znovu začít. Říkám si, že pokud má KIKA nábytek na svých parkovištích kamery, tak se noční hlídač musel dost pobavit. Nicméně se podařilo a já začala jezdit. Žádné velké trasy, ale na drobné popojíždění to stačí. Jsem ráda, že nejsem závislá jen na městské dopravě a když je vyloženě deštivo, tak je příjemné se dopravit k doktorům autem než zmoknout při cestě na zastávku autobusu. Já bych doběhla, ale s dvouletou dcerkou je ta cesta hoooodně dlouhá :-)

Ale abych tu nebyla za profíka, tak se musím přiznat, že mám problém věřit ostatním řidičům. Už jednou se nám stalo na dálnici (to jsme měli ještě starou škodovku), že při předjíždění kamionu se řidič obrovského kolosu rozhodl změnit pruh a nás neviděl....no, naštěstí si nás na poslední chvilku všiml a vrátil se do svého pruhu, ale já to pak dost dlouho rozdýchávala. Mé pokusy o řízení to trošku zbrzdilo, ale jak už jsem psala, tak jsem se rozjezdila a popojíždění po Praze mi nečinilo problémy. No a pak naprosto stejná situace...jedu za kamarádkou přes Prahu a najednou se do mého pruhu cpe kamion, který vůbec netuší, že tam jedu...co vám mám povídat....nemohla jsem si vzpomenout, jak zmáčknout klakson a jen jsem pevně sevřela volant a doufala, že řidič ucítí náraz a uhne dřív než mně smete ze silnice. Myslela jsem na Terezku, kterou jsem měla v autě a neskutečně se bála....

Jelikož toto píšu, tak je jasné, že jsme s Terezkou vyvázly. Řidič nás uviděl asi 3 vteřiny před nárazem a uhnul dřív, než se něco stalo. Byla jsem z toho tak vyklepaná, že právě teď jsem ve fázy, kdy se mi řídit moc nechce. Navíc jsem těhotná, takže se přece jenom více bojím. Jen moc doufám, že se mi povede znovu se přemoci a zase řídit, i když na dálnici si asi nikdy netroufnu. Prostě nemám důvěru v ostatní řidiče a bojím se jich. Jo takhle kdyby byla dálnice prázdná, to bych se vyjezdila...

A teď je tu ten výše zmíněný verš. O nic nemějte starost.........za vše se modlete.....  A co teď? Pokaždé, když si sednu za volant, modlím se. Terezka už mi pomáhá s "amen" na závěr. Věřím, že díky Bohu se nám vyhnuly karamboly a já vždy dojela v pořádku. Jen mám trošku problém se vyvarovat starostem. Přepadnou člověka a těžko se jim odolává. A tak jsem se rozhodla, že se budu modlit i za to, aby ty starosti neměly takovou sílu a já je dokázala přemoci. Abych si je dokázala odehnat od těla a pustila Boha do svého srdce.
Protože to je to, co Bůh chce. Chce se o nás postarat a opatrovat nás. Miluje nás, tak jako my milujeme své děti. A když si uvědomím, jak moc miluji svou dceru, chápu, co Bůh cítí k nám!

A co vy, co vám dělá starosti?

Pěkný den s Bohem!
Monika

Hormony nebo Bůh :-)

Dneska to bude takové odlehčené téma, tak snad se vám článek bude líbit.

Při svém druhém těhotenství vše prožívám zcela jinak. Už není čas to tak prožívat, nečtu si diskuze od žen ve stejném stupni těhotenství a ani se tak nehlídám (jídlo nebo třeba to, že kolikrát nosím už starší dceru v  náručí). Nedávno jsem překvapila svého manžela, když jsem mu vyprávěla, co se mi stalo na jednom holčičím srazíku, kde jedna z kamarádek byla poprvé těhotná a začala řešit, zda už jsem registrovaná v porodnici. Společně s druhou kamarádkou byly překvapené, že jsem se ještě neregistrovala a to už jsem byla kolem 16 týdne těhotenství. Jak je asi známo, v Praze se musí registrovat poměrně brzo, už kolem 12-14 týdne, aby na vás zbylo místo (hlavně v takových těch "profláknutých" porodnicích). Je pravda, že při prvním těhotenství jsem v nejdřívější možný čas běžela do porodnice, abych ve své průkazce měla to velmi důležité razítko a mohla si oddechnout, že mám kde rodit :-)

Ale tentotkrát ne. Rozhodla jsem se rodit v jiné porodnici, která není tak natřískaná, takže jsem si říkala, že neni zas takový spěch. No a nakonec - na ulici vás rodit nenechají, takže pokud nemám speciální požadavek na porodnici, tak je vlastně jedno, kde skončím. Ne, že bych chtěla v den porodu jezdit sem a tam :-) A tak jsem Honzovi vyprávěla, jak na mně kamarádky nevěřícně koukaly a přesvědčovaly mně, že se musím, ale opravdu musím, co nejrychleji registrovat. A pak mi řekl, že se mnou souhlasí, že neni třeba se z toho nějak nervovat, ale že ho překvapuje, že to říkám zrovna já :-D

A já si uvědomila, že je to tak. Že jsem hrozný stresoun, že mně hodně věcí dokáže vykolejit. Že mám ráda, když je vše tak jak má být a veškeré odchylky mně děsí. Ne, nejsem perfekcionistka, ale mám ráda pořádek. (nemluvím o pořádku v domácnosti, to byste asi koukali) :-D
No a řeknu vám, že jsem měla velkou radost, že se teď dokážu od spousty věcí oprostit a neřešit je ve stresu.

Ušpiní se dcera, protože nechce pomoci s jídlem? Ať. Tak to hodím do pračky.... 

Nemám přesně naplánovaný jídelníček na celý týden na chalupě? Ať. Obchod není daleko, tak se v týdnu pojede na nákup a dokoupí se nutnosti...

Já neříkám, že to nejsou věci, které přidělají práci. Ale když nejde o život, tak o nic nejde, ne? A kdo mně zná, tak ví, že takový kliďas jsem nebývala. Moc jsem si přála změnit svůj přístup. Bůh po nás chce, abychom se spoléhali víc na něj než na sebe. Což se hezky říká, ale těžko mění, pokud to je ve vás již dlouhodobě zažité. Ale pokud dáme Bohu šanci to ukázat, uvidíme, že to funguje. Přiznám se, že nevím, zda tato změna v mém přístupu je výsledkem kombinace těhotenských hormonů a již prožité zkušenosti z prvního těhotenství, nebo zda mi v tom přímo pomohl Bůh. Ale říkám si, že za vše ve svém životě vděčím Bohu a tak i toto může být vzkaz od Boha. Jeho pomoc. Kdo ví. Každopádně mi to připomíná to, že nemám spoléhat na sebe. Nemám očekávat, že vše bude pod mojí kontrolou. Že je tu někdo, komu na mně záleží a má pro mně připraven takový plán, který je pro mně ten nejlepší.

Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu,
nespoléhej se na vlastní rozumnost. Na každém kroku snaž se jej poznávat,
on sám tvé stezky urovná. Sám sebe neměj za moudrého,
cti Hospodina a vyvaruj se zla!

Přísloví 3:5-7

Mám tyto verše moc ráda. Jsou jednoduchá, přímá a velice silná! A tak určitě nevadí, že jsem je určitě již na tomto blogu zmiňovala. Ať i vám pomohou se zamyslet, jak své životy ovládáte nebo kontrolujete.

A jedna "důležitá" informace na závěr.......už jsem registrovaná v porodnici :-D

Krásný den s Bohem,
Monika

Nadhled

Ještě jednou se vrátím k našemu pobytu na Loučeni. Já vám nevím, ale při tom pohledu na zdejší přírodu, na krásně udržovaný park za svitu sluníčka a zpěvu ptáků jsem měla víckrát pocit Boží blízkosti. Člověka přepadaly myšlenky na jeho stvoření a na jeho dary, které nám tím dal.

A při procházkách mnohých bludišť či labyrintů jsem se zamyslela i nad tím, kam vedou naše cesty zde na zemi. Jak se občas ztrácíme v uličkách našich životů, jak mnohdy hledáme správnou cestu a vidíme jen kousek před sebe. Přesně tak jako v těch zdejších bludištích. A přitom stačilo se podívat z větší výšky a správná cesta se před námi otevřela jak na otevřené dlani.

Říkám si, že my lidé nemáme ten správný nadhled a tak se nemůžeme podívat z větší výšky na naše cesty životem. Ale Bůh ten nadhled má. Může to udělat a on to samozřejmě dělá. On přesně zná ty naše cestičky a připravil pro nás tu správnou cestu. Teď je jen na nás, zda mu budeme důvěřovat a necháme se jím vést nebo zda budeme tvrdohlavě lpět na našem vlastním rozumu a budeme si klestit cestu bludištěm úplně sami.

Já dávám přednost doprovodu. Myslím, že Bůh je ten správný společník na takovou cestu a já mu v tom chci plně důvěřovat. A co vy?

Krásný den s Bohem,
Monika

Jsme Boží děti !!!

Ruším blogové prázdniny :-) Je to pro mně taková malá výzva, abych vytrvala a protože jsme se zařídili tak, že budeme o prázdninách online i na jiných místech než doma, tak jdu do toho :-) Takže se omlouvám za mystifikaci, články budou !!! A jeden tu pro vás už mám...



Honza jako učitel maturitní třídy letos dostal jako dárek od svých studentů dvoudenní romantický pobyt pro dva. Za což jim děkuji i já, protože se to vztahovalo i na mně :-) Vybrali jsme si zámek Loučeň a rozhodli se vzít sebou i Terezku. Pár lidí bylo překvapeno, proč si tu romantiku neužijeme sami ve dvou, ale nám nějak přišlo, že to bez Terky nebude ono. A dobře jsme udělali. Zámek Loučeň je znám i pro svá bludiště a labyrinty, kterých je v zámeckém parku kolem 11 a prohlídky zámku jsou dělané i pro malé děti. 

Dále náš pobyt zahrnoval i piknikový koš, který jsme si užili v jednom zákoutí zámeckého parku, kde jsme si vychutnali dobroty a kochali se krásou okolí. A v tu chvíli jsme s Honzou měli úplně stejnou věc na mysli. Jak jsme rádi, že jsme sebou Terezku vzali. Kolik legrace si tam užila, jak zkoušela najít cestičky v bludištích, jak si vychutnávala zmrzlinu, běhala po parku a házela si s námi balon. Na její tvářičce jsme viděli, jak je spokojená a šťastná. Nic víc jsme v tu chvilku nepotřebovali, její spokojenost byla pro nás to nejdůležitější.

A tak jsem se v tom poklidu rozhlížela kolem, po tom krásném zeleném parku, jak slunce svítí a hřeje, když v tu chvilku mě napadlo i to, že tak jak my se díváme na Terezku, Bůh se dívá na nás. My jsme jeho děti, které běhají po světě, prožívají své životy a pokud jsme spokojeni my, Bůh je také. Prožívá naše starosti, bolesti i žal. Raduje se s námi, veselí se a je s námi šťastný. Proč složitě přemýšlet, jaký vztah máme mít k Bohu? Proč řešit, jaký vztah má Bůh k nám? Proč pochybovat? Je to jednoduché, protože i Bůh o nás v Bibli mluví jako o svých dětech a proto stačí, když se podíváte kolem sebe, jaký vztah máme ke svým dětem a je jasno.....

Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! 

1.Jan 3:1

Přeji krásný den s Bohem,

Monika