Je zajímavé, že se na Boha spoléháme a více se k němu upínáme, když něco potřebujeme. Asi je to lidská přirozenost, ale není čím se vychloubat. Když je nám dobře, máme vše po čem toužíme a naši mysl zaměstnávají události či materiální věci dnešního světa, pro Boha najednou není místo. Ale jakmile přijdou těžší chvíle, když se nám něco nedaří, něco nám chybí, najednou si čas uděláme. Prosíme Boha, žádáme, přemlouváme a slibujeme a zákonitě očekáváme Jeho jasnou odpověď. Nejlépe v podobě vyslyšení našich proseb.
Jenže Bůh má své vlastní plány a vlastní načasování.
Někdy je Jeho plánem nám tyto prosby splnit, někdy si dává načas, abychom něco zažili, uvědomili si a nebo i změnili. Někdy je Jeho plánem naše prosby nevyslyšet. Ať je to ale tak či onak, Jeho plány jsou správné. Neměli bychom o nich pochybovat a neměli bychom za to Boha odsuzovat. Kdo vlastně jsme, abychom toto činili......
Já sama jsem měla chvíle pochyb, když jsme se s manželem snažili o miminko. První rok byl jednoduchý, všude se dočtete, jak to chvilku trvá a pokud se v prvním roce nedaří, není to nic divného. Druhý rok už byl náročnější. S lékařem už jsme řešili nějaké drobné hormonální problémy a mé tělo na léky zrovna dobře nereagovalo. Pro mě šlo do tuhého. Už jsem byla netrpělivá a navíc kolem mě snad každý těhotněl. Prošli jsme si i dvěma centry asistované reprodukce, ale když nás začali přesvědčovat k umělému oplodnění, rozhodli jsme se ho nepodstoupit. Já už vnitřně cítila, že takhle tedy otěhotnět nechci. Toužila jsem otěhotnět přirozeně, bez asistence lékařů, sestřiček a medicínských pomůcek. Chtěla jsem otěhotnět jen s manželem, ne s celým personálem nemocnice.
A tady už nastupovaly stavy smutku, nepochopení, žárlivosti na ostatní těhotné, pochyb vůči Bohu, proč mi to vlastně dělá... Nikdo mi nemohl pomoci, jen Bůh. Každá snaha mého okolí byla sice moc milá a částečně i povzbuzující, ale ač jsem se snažila přes den vypadat statečně, stejně jsem některé večery probrečela a trápila se. A Honza se mnou. Byl mi velikou oporou a skutečně se mnou musel vydržet hodně. Zato jsem mu moc vděčná a děkuji Bohu, že mi takového manžela poslal do života!
Za tu dobu čekání jsme ale zvládli s Honzou hodně. Cestovali jsme (já poprvé letěla letadlem), zařizovali si byt, chodili do kina a za zábavou, začla jsem vyrábět přáníčka a prodávat je na Fleru... Rozhodla jsem se víc položit do studia Bible. Chodila jsem na pravidelná studia, na přednášky, samozřejmě na Bohoslužby. Převzala jsem nedělní biblická studia pro dva malé kluky. V létě jsme s Pavlou připravovaly dětská studia v Kamenici pro nejmenší. Založila jsem tento blog a moc děkuji Pavle, že se ke mně přidala a pomáhá mi s tím! Na již zmiňovaném Fleru jsem založila klub se stejným názvem, jako je tento blog, abychom si mohli společně číst v Bibli a diskutovat o verších. Společně jsme ve sboru začaly s dámským biblickým večerem. Je toho hodně a jak můžete vidět, hodně toho mělo společného s Bohem. A já si říkám, opravdu bych toto všechno začala i s dětmi doma? Opravdu bych se snažila Boha poznat tak jak jsem to dělala a dělám? S pokorou v srdci můžu říct, že asi ne.
Ale Bůh do našich srdcí vidí a také ví, co nám může prospět.
Když už to byl 4 rok našeho snažení, rozhodli jsme se pro adopci. Oba jsme věděli, že chceme mít doma děti a že toto je možná to, co po nás Bůh chce. Abychom dali šanci nějakému děťátku, které nemělo ten nejlepší start v životě. Prošli jsme si celým schvalovacím procesem (dohromady 9.měsíců) a v době, kdy jsme dostali úřední potvrzení, že jsme schválení žadatelé.....................jsem otěhotněla! Zcela přirozeně a naprosto nečekaně :-) Adopci jsme prozatím pozdrželi, ale myslím, že Bůh nás tím vším nechal projít také i pro to, abychom si v srdci našli místečko i pro tuto alternativu. I pro to, abychom mohli v budoucnu pomoci.
Už jsem za polovinou těhotenství a malé žďuchance naší Terezky mi stále připomínají Boha. Jeho veliký dar, který jsme od něj dostali. Dá se říct, že je to víc darů dohromady. Je to vlastní miminko; je to čas na Boha, který jsme měli; je to touha po adopci a pomoci těm malým drobečkům, kteří jsou sami. A tohle všechno budu té naši malé slečně vyprávět až se narodí. Tohle jí budeme s Honzou předávat, protože je to Boží plán a je prostě dokonalý!
(obrázek je z těchto stránek)
Jenže Bůh má své vlastní plány a vlastní načasování.
Někdy je Jeho plánem nám tyto prosby splnit, někdy si dává načas, abychom něco zažili, uvědomili si a nebo i změnili. Někdy je Jeho plánem naše prosby nevyslyšet. Ať je to ale tak či onak, Jeho plány jsou správné. Neměli bychom o nich pochybovat a neměli bychom za to Boha odsuzovat. Kdo vlastně jsme, abychom toto činili......
Já sama jsem měla chvíle pochyb, když jsme se s manželem snažili o miminko. První rok byl jednoduchý, všude se dočtete, jak to chvilku trvá a pokud se v prvním roce nedaří, není to nic divného. Druhý rok už byl náročnější. S lékařem už jsme řešili nějaké drobné hormonální problémy a mé tělo na léky zrovna dobře nereagovalo. Pro mě šlo do tuhého. Už jsem byla netrpělivá a navíc kolem mě snad každý těhotněl. Prošli jsme si i dvěma centry asistované reprodukce, ale když nás začali přesvědčovat k umělému oplodnění, rozhodli jsme se ho nepodstoupit. Já už vnitřně cítila, že takhle tedy otěhotnět nechci. Toužila jsem otěhotnět přirozeně, bez asistence lékařů, sestřiček a medicínských pomůcek. Chtěla jsem otěhotnět jen s manželem, ne s celým personálem nemocnice.
A tady už nastupovaly stavy smutku, nepochopení, žárlivosti na ostatní těhotné, pochyb vůči Bohu, proč mi to vlastně dělá... Nikdo mi nemohl pomoci, jen Bůh. Každá snaha mého okolí byla sice moc milá a částečně i povzbuzující, ale ač jsem se snažila přes den vypadat statečně, stejně jsem některé večery probrečela a trápila se. A Honza se mnou. Byl mi velikou oporou a skutečně se mnou musel vydržet hodně. Zato jsem mu moc vděčná a děkuji Bohu, že mi takového manžela poslal do života!
Za tu dobu čekání jsme ale zvládli s Honzou hodně. Cestovali jsme (já poprvé letěla letadlem), zařizovali si byt, chodili do kina a za zábavou, začla jsem vyrábět přáníčka a prodávat je na Fleru... Rozhodla jsem se víc položit do studia Bible. Chodila jsem na pravidelná studia, na přednášky, samozřejmě na Bohoslužby. Převzala jsem nedělní biblická studia pro dva malé kluky. V létě jsme s Pavlou připravovaly dětská studia v Kamenici pro nejmenší. Založila jsem tento blog a moc děkuji Pavle, že se ke mně přidala a pomáhá mi s tím! Na již zmiňovaném Fleru jsem založila klub se stejným názvem, jako je tento blog, abychom si mohli společně číst v Bibli a diskutovat o verších. Společně jsme ve sboru začaly s dámským biblickým večerem. Je toho hodně a jak můžete vidět, hodně toho mělo společného s Bohem. A já si říkám, opravdu bych toto všechno začala i s dětmi doma? Opravdu bych se snažila Boha poznat tak jak jsem to dělala a dělám? S pokorou v srdci můžu říct, že asi ne.
Ale Bůh do našich srdcí vidí a také ví, co nám může prospět.
Když už to byl 4 rok našeho snažení, rozhodli jsme se pro adopci. Oba jsme věděli, že chceme mít doma děti a že toto je možná to, co po nás Bůh chce. Abychom dali šanci nějakému děťátku, které nemělo ten nejlepší start v životě. Prošli jsme si celým schvalovacím procesem (dohromady 9.měsíců) a v době, kdy jsme dostali úřední potvrzení, že jsme schválení žadatelé.....................jsem otěhotněla! Zcela přirozeně a naprosto nečekaně :-) Adopci jsme prozatím pozdrželi, ale myslím, že Bůh nás tím vším nechal projít také i pro to, abychom si v srdci našli místečko i pro tuto alternativu. I pro to, abychom mohli v budoucnu pomoci.
Už jsem za polovinou těhotenství a malé žďuchance naší Terezky mi stále připomínají Boha. Jeho veliký dar, který jsme od něj dostali. Dá se říct, že je to víc darů dohromady. Je to vlastní miminko; je to čas na Boha, který jsme měli; je to touha po adopci a pomoci těm malým drobečkům, kteří jsou sami. A tohle všechno budu té naši malé slečně vyprávět až se narodí. Tohle jí budeme s Honzou předávat, protože je to Boží plán a je prostě dokonalý!(obrázek je z těchto stránek)
Monika
