Zobrazují se příspěvky se štítkemVíra. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVíra. Zobrazit všechny příspěvky
neděle 3. července 2016
PER ASPERA AD ASTRA
"PER ASPERA AD ASTRA" - "Přes překážky ke hvězdám".
Přesně tenhle citát jsem měla napsaný na šerpě na mém maturitním plese.
Tenkrát mi to moc neříkalo. Jasně, člověk občas bude muset asi něco překonat, zvládnout, a pak bude určitě zase dobře, vlastně nejlíp .....
Dneska to s odstupem 25 let vidím trochu jinak. Překážek je v životě opravdu hodně, hvězd pomálu. Ale na druhou stranu, jak se říká - nikdo nám hladký "průlet" životem nesliboval.
Někdy člověk má pocit, že všechno jde lehce, je nám fajn, daří se nám i našim blízkým. A pak najednou: střih .... Všechno je jinak a život nám přijde bolavý a těžký. Podíváme se kolem sebe a máme pocit, že ostatní to mají všechno jednodušší, bezproblémové, vypadají šťastně, spokojeně, zamilovaně, jejich děti jsou nejchytřejší, nejlépe vychované, poslušné ...
Ale život mě naučil, že většina lidí si svoje "kostlivce" nechává v domácí skříni. Málokdo se svěřuje s tím, že se mu nedaří, že se s ženou doma dost často hádá, že jeho děti působí poslušným dojmem, ale přitom mlátí ostatní děti na pískovišti kyblíčkem do hlavy ...
Proto je dobře, když si uvědomíme, že nejsme jediní, kdo mají starosti a trápení. Jediní, kteří dělají chyby, jediní, kterým se občas nedaří.
Uvědomuju si, že jsem se vlastně narodila na "šťastné planetě". Žiju v zemi, která je bezpečná, nehrozí tady zemětřesení ani tajfuny, nejsou tu jedovatá zvířata. Když mi bylo osmnáct, skončili komunisti, a tak můžu vyrazit do světa, kam se mi zachce, můžu u voleb volit koho opravdu já chci, Ať si lidi nadávají jak chtějí, žijeme v nádherné zemi a já ve městě, v kterém je tolik práce, že může pracovat každý, komu se alespoň trošku chce. A hlavně - můžu věřit v Boha, můžu se scházet s ostatními věřícími lidmi, můžu svoje děti učit o Bohu, aniž bych měla strach, že se ve škole prořeknou a bude z toho průšvih.
Tak co vlastně chci? Proč mi vadí ty překážky, které mě mají dovést ke hvězdám, k mému cíli, kterým je věčný život u Boha?
Je dobré nenechat se "otrávit". Neříkat si - "Já jsem chudák, nikdo se nemá tak špatně jako já", "Já mám v životě hroznou smůlu" .....
Bůh ví, že budeme zažívat starosti a trápení, neříká, že nám umete cestičku a překážky z našeho života odstraní. V Bibli je totiž psáno: "Kdo milují tvůj Zákon, mají hojný mír, žádné překážky je nesrazí" (Žalmy 119:165).
Prostě překážky v životě jsou a vždycky budou. Jen je prostě potřeba je zvládat a překonávat. Protože s Bohem nás i ty nejtěžší překážky nesrazí na kolena.
Prostě: Per aspera ad astra.
Mějte krásné léto!
Pavla
Štítky:
Bible,
Rodina,
Spravedlnost,
Trpělivost,
Utrpení,
Víra,
Vytrvalost
pátek 27. listopadu 2015
Jen je zahlédneš ....
Bohatství je, že máme střechu nad hlavou, jídlo, práci.
Velké bohatství je, že máme ledničku, do které to jídlo uložíme.
Velké bohatství je, že máme pračku, televizi, auto .... Každý si sem může dosadit, co chce.
Jenže to máme dnes, zítra může být všechno jinak. Nikdy nevíme, co nás čeká. A to, že se máme dobře teď, ještě nic neznamená. Vždyť: "Bohatství přece netrvá věčně, netrvá ani koruna králů" (Přísloví 27:24)
Bohatství, které nám neuletí, je naše víra. Bohatství, které máme, je Bůh. Tohle bohatství si chraňme. To si nikdy nenechme nikým a ničím vzít. Vždyť Bůh nám říká: "Bohatství a sláva se nachází u mě, trvalé jmění a pravý blahobyt" (Přísloví 8:13).
Verše o bohatství, boháčích a chudobě:
Žm 37:16
Žm 73:12
Př 10:4
Př 11:28
Př 14:24
Př 23:4
Abdiáš 2:5
Marek 4:19
Marek 10:23
1.Tim 6:17
Př 18:11
Př 21:17
Lk 18:18-25
Lk 18:25
Př 19:1
Př 28:27
Př 22:16
Př 28:8
Kaz 4:13
Mat 6:2
Mat 6:3
Lk 21:1-4
Př 14:31
Př 19:22
Př 22:9
Př 28:6
Př 28:11
Kaz 4:14
Př 10:2
Př 20:21
Př 21:6
Př 21:20
Př 22:1
Př 11:24
Př 13:11
Př 30:8-9
Př 13:22
Př 14:23
Krásný a bohatý den,
Pavla
čtvrtek 25. června 2015
Vzdálenost srdce ...
Tento lid mě ctí svými rty, srdcem je mi však vzdálený.....
Matouš 15:8
![]() |
| zdroj obrázku |
Tato slova říká Ježíš farizeům, když mu vyčítají, že jeho učedníci přestupují tradice starších. Ale ta slova patří i nám. Dnešním lidem, mně i vám.
Kolikrát se chováme jako farizeové? Kolikrát se držíme tradic a zavedených postupů aniž bychom přemýšleli nad tím, zda je to správně podle Boha. Je hezké říct, že jsme věřící, křesťané a milujeme Boha. Je to vlastně dost jednoduché. Ale až naše skutky, jednání prokáží, zda je tomu opravdu tak. A já vidím, jak každý den chybuji. Můj zavedený styl života, moje zvyky, moje preference a záliby občas upozaďují to podstatné a důležité. A já se každý den bojím, jak správně vychovávat naše děti, pokud jim nebudeme dobrým příkladem.
Víte, děti jsou vnímavé a právě ony moc dobře vidí, zda do věci dáváme jen slova nebo jestli je tam i srdce. Jsou to taková naše zrcátka a někdy ten pohled do onoho zrcadla může ukázat něco, co vlastně ani nechceme vidět. Když občas slyším svou čtyřletou dceru, jak se se mnou pokouší dohadovat (tak zkusit se to musí, že) , tak mě úplně zamrazí, protože slyším svá vlastní slova. Slova, která vypouštím z úst, když už jsem vystresovaná, unavená a ztrácím trpělivost s její tvrdohlavostí.
Jsou prostě jako houby, nasají vše, co vidí a slyší. Takže je v našem vlastním zájmu, aby ta naše robátka viděla a slyšela to, na čem opravdu záleží. Jak důležitý je náš vztah k Bohu, jak důležitá je jeho láska k nám, proč se nenechat strhnout ostatními a jít po správné cestě.... Protože pokud to budou jen prázdná slova, naše okolí (až už jsou to děti nebo dospělí) to odhalí a řeknou si, že to asi není důležité.
Nechci být Bohu vzdálená, nechci se od něj oddělit. A také chci, aby si k Bohu našly cestu i mé děti. Aby to byl opravdový vztah, který bude vycházet ze srdce a ne jen povrchně z úst.
Stojí to za zamyšlení, nemyslíte?
Krásný den s Bohem.
Monika
pondělí 16. září 2013
Práce naše a Boží...
Honza měl minulý týden kázání a mně se tak líbilo, že jsem mu uzmula poznámky, abych vám to mohla alespoň trošku zrekapitulovat (to víte, těhotenský mozek má teď velké mezery, takže si netroufám psát z hlavy) :-D
Podívejme se spolu do Bible a přečtěme si uvedené pasáže:
Jan 2:5-6 (kde Ježíš proměnil vodu ve víno)
Jan 9:1-7 (kde Ježíš uzdravil slepého)
Mohl Ježíš sám přinést vodu, kterou pak proměnil? Mohl Ježíš svou mocí slepého hned uzdravit? Odpověď můžeme najít v následujících verších:
Matouš 8:5-13
Matouš 9:27-31
V tom prvním verši se dovídáme o uzdravení setníkova sluhy podle jeho víry. Dále je uzdravení dvou slepců, také podle jejich víry. Ježíš mohl vodu přinést sám a mohl slepého uzdravit hned, ale nechal je, aby udělali, co mohli a to, co už nebylo v jejich silách, to nadpřirozené, to učinil Ježíš sám. Takže proč tedy Ježíš v těchto případech neprojevil svou moc rovnou? Protože chtěl od těchto lidí vidět skutek jejich víry.
Máme se tedy, podle tohoto verše, o sebe přestat starat a čekat až nás Bůh zázračně nasytí a oblékne? Ne, ale říká nám, abychom neměli starost. Netrápit se tím, ale nepřestat pracovat. My máme dělat svou část práce a Bůh učiní to, na co my už nestačíme.
Zde vidíme oběť vlastního syna a její smysl. To naše víra nás může zachránit a dát nám věčný život. Zde nám to Bůh jasně dává vědět.
Jakub 2:26 (víra bez skutků je mrtvá)
Jeden z těchto skutků je třeba křest. Mohl by Bůh člověka spasit i bez křtu? Samozřejmě. Ale Bůh chce vidět lidské rozhodnutí pro Boha. Chce vidět, že jsme ten krok učinili, že jsme se pro něj opravdu rozhodli a myslíme to vážně. Jen o tom mluvit nestačí, je třeba jednat a uvědomovat si, jak moc je to důležité.
Na závěr je tu malá anekdota...
při záplavách je na střeše svého domu uvězněn muž. Najednou se dole objeví muž na malé loďce a nabízí pomoc. Uvězněný muž ale odmítá se slovy, že čeká, až ho zachrání Bůh. Později se objeví záchranářský člun a také chce muži pomoci. Ale muž opět odmítá se stejnou výmluvou. Voda už postupuje rychle nahoru a nad domem se objeví helikoptéra a chce muže zachránit. Muž ji však odhání a čeká na Boha, aby mu pomohl. Muž se však ve vodě utopí a přichází k Bohu. Nechápe, proč mu Bůh nepomohl a hned se na to ptá. A Bůh mu odpovídá " A kdo si myslíš, že ti poslal loďku, člun a vrtulník???!"
Musíme si uvědomit, že pokud Boha o něco žádáme, pak sami musíme udělat maximum toho, co je v našich silách a Bůh udělá tu část, která je nad naše síly.
***
Tak co, také čekáte, až nás Bůh podaruje vším, co potřebujeme a přitom máte nohy "na stole" ? No, neříkám, že by to nebyla pěkná představa, ale jak je z následujících veršů zřejmé, v tom případě bychom byli jako ten muž z anekdoty, který jen čeká a čeká...
Přeji krásný den s Bohem!
Monika
Podívejme se spolu do Bible a přečtěme si uvedené pasáže:
Jan 2:5-6 (kde Ježíš proměnil vodu ve víno)
Jan 9:1-7 (kde Ježíš uzdravil slepého)
Mohl Ježíš sám přinést vodu, kterou pak proměnil? Mohl Ježíš svou mocí slepého hned uzdravit? Odpověď můžeme najít v následujících verších:
Matouš 8:5-13
Matouš 9:27-31
V tom prvním verši se dovídáme o uzdravení setníkova sluhy podle jeho víry. Dále je uzdravení dvou slepců, také podle jejich víry. Ježíš mohl vodu přinést sám a mohl slepého uzdravit hned, ale nechal je, aby udělali, co mohli a to, co už nebylo v jejich silách, to nadpřirozené, to učinil Ježíš sám. Takže proč tedy Ježíš v těchto případech neprojevil svou moc rovnou? Protože chtěl od těchto lidí vidět skutek jejich víry.
Nemějte tedy starosti. Neříkejte: "Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?" Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno.
Matouš 6:31-33
Máme se tedy, podle tohoto verše, o sebe přestat starat a čekat až nás Bůh zázračně nasytí a oblékne? Ne, ale říká nám, abychom neměli starost. Netrápit se tím, ale nepřestat pracovat. My máme dělat svou část práce a Bůh učiní to, na co my už nestačíme.
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.
Jan 3:16
Jakub 2:26 (víra bez skutků je mrtvá)
Jeden z těchto skutků je třeba křest. Mohl by Bůh člověka spasit i bez křtu? Samozřejmě. Ale Bůh chce vidět lidské rozhodnutí pro Boha. Chce vidět, že jsme ten krok učinili, že jsme se pro něj opravdu rozhodli a myslíme to vážně. Jen o tom mluvit nestačí, je třeba jednat a uvědomovat si, jak moc je to důležité.
Na závěr je tu malá anekdota...
při záplavách je na střeše svého domu uvězněn muž. Najednou se dole objeví muž na malé loďce a nabízí pomoc. Uvězněný muž ale odmítá se slovy, že čeká, až ho zachrání Bůh. Později se objeví záchranářský člun a také chce muži pomoci. Ale muž opět odmítá se stejnou výmluvou. Voda už postupuje rychle nahoru a nad domem se objeví helikoptéra a chce muže zachránit. Muž ji však odhání a čeká na Boha, aby mu pomohl. Muž se však ve vodě utopí a přichází k Bohu. Nechápe, proč mu Bůh nepomohl a hned se na to ptá. A Bůh mu odpovídá " A kdo si myslíš, že ti poslal loďku, člun a vrtulník???!"
Musíme si uvědomit, že pokud Boha o něco žádáme, pak sami musíme udělat maximum toho, co je v našich silách a Bůh udělá tu část, která je nad naše síly.
***
Tak co, také čekáte, až nás Bůh podaruje vším, co potřebujeme a přitom máte nohy "na stole" ? No, neříkám, že by to nebyla pěkná představa, ale jak je z následujících veršů zřejmé, v tom případě bychom byli jako ten muž z anekdoty, který jen čeká a čeká...
Přeji krásný den s Bohem!
Monika
úterý 30. dubna 2013
Sdílení víry
Pro dnešní příspěvek jsem se inspirovala knihou Craiga Groeschela "The Christian Atheist"
Jak je vlastně možné, že lidé, kteří mluví o své víře ve svém okolí nebývají bráni vážně. Někdy jsou útrpně vyslyšeni, někdy ani to ne a ve velké míře si ten druhý stejně myslí to svoje. A to je asi taky jeden z důvodů, proč se mnoho křesťanů nesnaží svou víru a Boží Slovo šířit dál.
Jedna kapitola knihy pojednává o sdílení víry.
Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu
a buďte připraveni podat odpověď každému,
kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje.
1.Petr 3:15
Jak je vlastně možné, že lidé, kteří mluví o své víře ve svém okolí nebývají bráni vážně. Někdy jsou útrpně vyslyšeni, někdy ani to ne a ve velké míře si ten druhý stejně myslí to svoje. A to je asi taky jeden z důvodů, proč se mnoho křesťanů nesnaží svou víru a Boží Slovo šířit dál.
Nedivím se, i já mám své zábrany a meze. Neumím moc mluvit na veřejnosti, mám problém o víře začít jako první. A to ani nemluvím o tom, že má obrovská zábrana je, mluvit o víře před svou rodinou. Ostuda, já vím.
Podívejme se na slovo "evangelizace" - řecké slovo "evangelizo", které znamená - hlásej a sdílej dobrou zprávu. Evangelium je v překladu "dobrá zpráva".
Jsme ale jen lidé a máme obavy
- abychom nebyly moc hrrr
- abychom se nestaly neoblíbené
- abychom se nezesměšnily
- abychom nevyprovokovaly hádku
Měly bychom mít ale na paměti tu urgentnost, tu důležitost celé věci. Věříme v peklo? Když zemře někdo nevěřící, často slýcháme, že to byl v jádru dobrý člověk a je na lepším místě. A kdo ví, třeba ano. Soudit nás bude jen Bůh. Ale v Bibli jsou pokyny, jak se chovat, jak žít a hlavně co udělat pro svou spásu. A to by pro nás mělo být měřítkem. A kdo to za nás udělá, aby naši blízcí a přátelé byli zachráněni? Myslím, že je na nás, abychom se postaraly o to, že se naše okolí dozví pravdu.
Autor v knize uvedl svůj příběh, kdy ho jedna žena pozvala do nemocnice, aby si promluvil s jejím otcem. Měl s ním promluvil jako pastor o Bohu, protože od svého okolí nechtěl nic slyšet. Autor za ním přišel a jelikož nechtěl pána hned odradit, optal se na zájmy, jak jde život a tak. Strávil s ním celé odpoledne a hodně se o něm dozvěděl. Čekal na vhodný okamžik, aby rozhovor stočil k Bohu, ale nedařilo se. Nakonec se rozhodl, že na to nebude tlačit. Vybudoval si s mužem jakýsi vztah a až se vrátí druhý den, zkusí mu už o Bohu povědět. A tak druhý den přišel a zjistil, že pán zemřel........................................
Nezmeškejme naši šanci někomu zvěstovat Boha. Je to příliš důležité, abychom to oddalovaly!
Pěkný den s Bohem!
Monika
Nezmeškejme naši šanci někomu zvěstovat Boha. Je to příliš důležité, abychom to oddalovaly!
Pěkný den s Bohem!
Monika
středa 24. dubna 2013
Podobenství o rozsévači (Matouš 13)
Dneska se chci podívat podrobněji na jedno podobenství, které jste už jistě četly nebo o něm slyšely. Najdete ho v Matouši 13.kapitole.
A teď se pojďme podívat blíže na jednotlivé možnosti, které tu jsou představeny.
1) semena podél cesty, sezobaná ptáky (ten kdo slyší, ale nerozumí)
zde bych mohla ukázat na mnoho lidí, ale abych byla spravedlivá, ukáži na sebe. V mém životě se cesta k Bohu ukázala několikrát a přesto mi trvalo mnohem déle, než jsem se Bohu otevřela a přijala ho. Pamatuji si, že v jedné bývalé práci jsem měla kolegu křesťana, který mi o Bohu občas říkal. Jednou byl v práci velký klid, šéf byl pryč a protože nebylo co dělat, tak si kolega vzal Bibli a četl si v ní. Já ho požádala, aby mi přečetl něco zajímavého a tak jsem slyšela o Egyptských ranách ze Starého Zákona. Ale poprosila jsem ho, ať mi jen čte a do ničeho mně nenutí, že si to jen ráda poslechnu. A jak jsem řekla, tak udělala. Jen jsem si to poslechla a víc jsem se nezajímala. Přiletěli imaginární ptáci a všechna semínka sezobali :-D
2) semena na skalnatém místě, slunce je spálilo (nadšení, které při prvních problémech končí)
jelikož nejsem křesťankou nějakou moc dlouhou dobu, myslím, že to bude letos 8 let, nevybavuji si z vlastní zkušenosti někoho, koho bych k tomuto podobenství přirovnala. Ale když se podívám do osobního života, nacházím podobné příklady, které mohu použít. Můj bratranec jako malý moc nesportoval. Když pak viděl, jak si můj bratr užívá fotbal, rozhodl se se strejdou, že bude taky hrát. To bylo velké nadšení, zpočátku ho to hodně bavilo, ale časem zjistil, že ho to stojí moc času a námahy. Musel chodit na tréninky, musel sportovat a cvičit. A protože na to nebyl zvyklý, časem ho to udolalo a s fotbalem zase přestal. Fotbal ho bavil, ale ty povinnosti a strasti okolo ne. A tak ho to "slunce" spálilo. Určitě si něco takového umíme představit i co se víry a Boha dotýká. Zpočátku nás to pohltí, chceme se o Bohu dozvědět hodně a co nejrychleji. Čteme Bibli, diskutujeme a hledáme možnosti, jak se ještě víc zdokonalovat. Ale pak se dostaneme do kolektivu, kde lidé žijí jinak, kde Bůh není na prvním místě a najednou se potýkáme s problémy. Někdy to ustojíme a někdy ne.
3) semena padlá do trní, které je udusí (starosti tohoto světa dusí)
zde se určitě najdu taky. Kolikrát se mi stane, že je několik dní hektických. Cestujeme, balíme, vybalujeme, trávíme čas s přáteli a já si pak najednou z hrůzou uvědomím, že jsem do toho všeho šla sama, bez Boha.. Jako by on zůstal doma, zatímco my jsme odjeli. A to mluvím o těch příjemných starostech. Ale mohou nás potkat i těžkosti. Starost o práci, o bydlení, o děti. Obavy z nemoci, ztráty blízkých či nehod. Nebo to může být i honba za materiálními věcmi, které nám Boha nahrazují. Co je pro nás důležitější, Bůh nebo hezký byt, dům nebo auto.... V každém dni, ať už je jakýkoliv, by s námi měl být Bůh. Neměly bychom ho odhánět. Neměly bychom ho v sobě dusit. Protože on s námi chce být v dobrém i ve zlém. Tak jako se to říká v manželském slibu. I my jsme v takovém manželství s Bohem. A Bůh říká, že nemáme mít starosti, vše je v jeho rukou.
4) dobrá půda, která vydala úrodu
co na to říct, to je meta, kterou bychom měly chtít dosáhnout. Být přesně taková, jak si Bůh žádá. Přijmout jeho Slovo, nechat ho v nás klíčit a kvést. A dále ho šířit. Být dobrým příkladem pro ostatní a vytrvat na té správné cestě. Moc se mi ta představa líbí a tak se chci snažit, aby se můj život ubíral právě tímto směrem.
Je to totiž na každé z nás. Rozhodnout se, kde právě stojíme a co s tím vším uděláme. Necháme Boží Slovo spadnout vedle cesty, na skalnaté místo, do trní a nebo na úrodnou půdu?
Pěkný slunečný den s Bohem!
Monika
"Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A jak rozséval, některá semena padla, podél cesty a přiletěli ptáci
a sezobali je. Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla dost země, a ihned vzešla, protože země neměla hloubku. Když pak vyšlo slunce, spálilo je, a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla do trní,
a když trní vyrostlo, udusilo je. Ještě jiná však padla na dobrou půdu a vydala úrodu - některé
stonásobnou, jiné šedesátinásobnou a jiné třicetinásobnou. Kdo má uši, slyš!"
Matouš 13:3-9
Poslechněte si tedy význam podobenství o rozsévači: Ke každému, kdo slyší slovo o Království a nerozumí, přichází ten zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto do jeho srdce. To je ten , u koho bylo zaseto podél cesty.
Na skalnaté zemi je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a hned je s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Jakmile kvůli Slovu nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadá. Do trní je zaseto u toho, kdo slyší Slovo, ale starosti tohoto světa a oklamání bohatstvím to slovo dusí, a tak se stává neplodným.
Do dobré země je zaseto u toho , kdo slyší Slovo a rozumí a který opravdu přináší úrodu: někdo stonásobnou, jiný šedesátinásobnou a jiný třicetinásobnou.
Matouš 13:18-23
A teď se pojďme podívat blíže na jednotlivé možnosti, které tu jsou představeny.
1) semena podél cesty, sezobaná ptáky (ten kdo slyší, ale nerozumí)
zde bych mohla ukázat na mnoho lidí, ale abych byla spravedlivá, ukáži na sebe. V mém životě se cesta k Bohu ukázala několikrát a přesto mi trvalo mnohem déle, než jsem se Bohu otevřela a přijala ho. Pamatuji si, že v jedné bývalé práci jsem měla kolegu křesťana, který mi o Bohu občas říkal. Jednou byl v práci velký klid, šéf byl pryč a protože nebylo co dělat, tak si kolega vzal Bibli a četl si v ní. Já ho požádala, aby mi přečetl něco zajímavého a tak jsem slyšela o Egyptských ranách ze Starého Zákona. Ale poprosila jsem ho, ať mi jen čte a do ničeho mně nenutí, že si to jen ráda poslechnu. A jak jsem řekla, tak udělala. Jen jsem si to poslechla a víc jsem se nezajímala. Přiletěli imaginární ptáci a všechna semínka sezobali :-D
2) semena na skalnatém místě, slunce je spálilo (nadšení, které při prvních problémech končí)
jelikož nejsem křesťankou nějakou moc dlouhou dobu, myslím, že to bude letos 8 let, nevybavuji si z vlastní zkušenosti někoho, koho bych k tomuto podobenství přirovnala. Ale když se podívám do osobního života, nacházím podobné příklady, které mohu použít. Můj bratranec jako malý moc nesportoval. Když pak viděl, jak si můj bratr užívá fotbal, rozhodl se se strejdou, že bude taky hrát. To bylo velké nadšení, zpočátku ho to hodně bavilo, ale časem zjistil, že ho to stojí moc času a námahy. Musel chodit na tréninky, musel sportovat a cvičit. A protože na to nebyl zvyklý, časem ho to udolalo a s fotbalem zase přestal. Fotbal ho bavil, ale ty povinnosti a strasti okolo ne. A tak ho to "slunce" spálilo. Určitě si něco takového umíme představit i co se víry a Boha dotýká. Zpočátku nás to pohltí, chceme se o Bohu dozvědět hodně a co nejrychleji. Čteme Bibli, diskutujeme a hledáme možnosti, jak se ještě víc zdokonalovat. Ale pak se dostaneme do kolektivu, kde lidé žijí jinak, kde Bůh není na prvním místě a najednou se potýkáme s problémy. Někdy to ustojíme a někdy ne.
3) semena padlá do trní, které je udusí (starosti tohoto světa dusí)
zde se určitě najdu taky. Kolikrát se mi stane, že je několik dní hektických. Cestujeme, balíme, vybalujeme, trávíme čas s přáteli a já si pak najednou z hrůzou uvědomím, že jsem do toho všeho šla sama, bez Boha.. Jako by on zůstal doma, zatímco my jsme odjeli. A to mluvím o těch příjemných starostech. Ale mohou nás potkat i těžkosti. Starost o práci, o bydlení, o děti. Obavy z nemoci, ztráty blízkých či nehod. Nebo to může být i honba za materiálními věcmi, které nám Boha nahrazují. Co je pro nás důležitější, Bůh nebo hezký byt, dům nebo auto.... V každém dni, ať už je jakýkoliv, by s námi měl být Bůh. Neměly bychom ho odhánět. Neměly bychom ho v sobě dusit. Protože on s námi chce být v dobrém i ve zlém. Tak jako se to říká v manželském slibu. I my jsme v takovém manželství s Bohem. A Bůh říká, že nemáme mít starosti, vše je v jeho rukou.
4) dobrá půda, která vydala úrodu
co na to říct, to je meta, kterou bychom měly chtít dosáhnout. Být přesně taková, jak si Bůh žádá. Přijmout jeho Slovo, nechat ho v nás klíčit a kvést. A dále ho šířit. Být dobrým příkladem pro ostatní a vytrvat na té správné cestě. Moc se mi ta představa líbí a tak se chci snažit, aby se můj život ubíral právě tímto směrem.
Je to totiž na každé z nás. Rozhodnout se, kde právě stojíme a co s tím vším uděláme. Necháme Boží Slovo spadnout vedle cesty, na skalnaté místo, do trní a nebo na úrodnou půdu?
Pěkný slunečný den s Bohem!
Monika
Štítky:
Bible,
Bůh,
Duchovní růst,
Podobenství,
Rozhodnutí,
Víra
středa 13. března 2013
Okolí a já
Při přípravě článku "Být BUSY" jsem narazila na jednu skutečnost, která by si zasloužila vlastní kapitolu. Pokud se chceme řadit mezi křesťanky měly bychom tak i žít. Jenže to mnohdy znamená, že se vám kolikrát podaří dostat do situace, kde budeme jak se říká "samy proti všem". Že budeme samy ve společnosti nevěřících, kteří navíc budou jednat tak, jak se to příčí křesťanským zásadám - hodnotám.
- ale to přece nejde, nemůžeme se tomu vyhnout. Ať už kvůli tomu, kam bychom se schovaly. Ale také proto, že právě pro ty nevěřící můžeme být dobrým příkladem, který je může přesvědčit, že má cenu hledat cestu k Bohu. Myslím, že tím veršem je myšleno, abychom se nespolčovaly s nevěřícími pod jedno jho. Abychom se od nich nenechaly svést k běžným věcem dnešních dnů, které ale nejsou v pořádku podle kritérií stanovených Bohem.
A tak se chci s vámi podělit o pár zážitků ze svého života, které se dotýkaly mé víry a toho, že chci žít správně a podle Boha.
Pamatuji se, že jsem byla postavena do situace, kdy má kamarádka vyloženě "zneužívala" firemní tiskárnu a kopírku ke kopírování ohromného množství soukromých věcí. Myslím, že v dnešní době je to poměrně běžný jev, dělat to bez nějakého pocitu zahanbení, protože koho to "bolí".... Firma má hodně peněz, tohle je zanedbatelné, to se ztratí.... Ani nevíte, jak těžké pro mně bylo, abych jí k tomu něco řekla. Mám to přejít? Mám se ozvat? Co mám říct? Jak? Ozvala jsem se a reakce byla přesně taková, jak už jsem popsala. Ale i tak bych to udělala znova. Už proto, že reakce Boha pak nebude stejná. On to vidí, on se zajímá a není mu to jedno.
V tom samém zaměstnání jsem měla jinou kolegyni, která navenek nedala nic znát, ale pak jsem se dozvěděla, že o mně mluví za zády a řeší, že jsem věřící. I to se stává a řekla bych, že to je to nejmenší, s čím se člověk může potýkat. Vypovídá to hlavně o tom druhém a není proč se tím trápit. Je to možná nepříjemné, ale snést se to dá. A tak jsem to nechala být, protože co, ano jsem věřící a nemám se za co stydět.
No a jednou jsem byla překvapena reakcí své bývalé spolužačky ze základní školy, se kterou jsem se po pár letech setkala. Bývaly jsme dobré kamarádky a tak jsme to naše přátelství zkoušely obnovit. Když se však dozvěděla o mé víře, oznámila mi dost rázným způsobem, že pokud budeme i nadále v kontaktu, tak mi to bude určitě vymlouvat. V tu chvíli jsem měla pocit, že snad špatně slyším. Jako bych jí oznámila, že se mi líbí špatná politická strana a musí mi pořádně otevřít oči, abych pochopila, že je to špatně. Co na to říct? Nejsme v kontaktu, takže mi nic vymlouvat nemusí.
Musím ale přiznat, že jinak mé okolí je opravdu velmi chápavé a nepociťuji nějakou diskriminaci či celkovou změnu v postojích ke mně. Ale i kdyby to tak bylo. Měla bych něco změnit? Nemluvit o své víře, zavírat oči, když někdo dělá něco s čím nesouhlasím? Nebo se třeba účastnit akcí, o kterých se dopředu ví, jak skončí? Tyto situace se budou opakovat, nebudeme toho ušetřeny a je potřeba v nás najít silu a postavit se tomu i když je to mnohdy těžké. Jedna věc je ta, že si takové jednání musíme srovnat vnitřně. Že si musíme uvědomit, že ubližujeme Bohu, ale také i sobě. Druhá věc, která tu hraje taky důležitou roli je, že naše jednání je viditelné pro ostatní a jsme takovou vizitkou naší víry. Ať už v tom dobrém, tak ale i ve věcech, které se nám nepovedly.
A tak si říkám, že když zvážíme, jak bychom reagovaly na křesťana, který se tak chová - zda by nás to jeho chování přivedlo k zájmu o Boha, zda by nás to inspirovalo ke změně života - může to být pro nás ukazatelem, kdy si dát pozor.
Toto je téma, které by se dalo ještě mnohem více prozkoumat a určitě se k nějakému pokračování dopracujeme, ale pro dnešek to už ukončím :-)
Takže, jak už jsem kolikrát zmiňovala ... nejlepším měřítkem je pro nás Bible, tak v ní hledejme a nalezneme :-D (Matouš 6:33)
Pěkný den s Bohem.
Monika
Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí?
Jaký může mít vztah světlo s temnotou?
2.Korintským 6:14
A tak se chci s vámi podělit o pár zážitků ze svého života, které se dotýkaly mé víry a toho, že chci žít správně a podle Boha.
Pamatuji se, že jsem byla postavena do situace, kdy má kamarádka vyloženě "zneužívala" firemní tiskárnu a kopírku ke kopírování ohromného množství soukromých věcí. Myslím, že v dnešní době je to poměrně běžný jev, dělat to bez nějakého pocitu zahanbení, protože koho to "bolí".... Firma má hodně peněz, tohle je zanedbatelné, to se ztratí.... Ani nevíte, jak těžké pro mně bylo, abych jí k tomu něco řekla. Mám to přejít? Mám se ozvat? Co mám říct? Jak? Ozvala jsem se a reakce byla přesně taková, jak už jsem popsala. Ale i tak bych to udělala znova. Už proto, že reakce Boha pak nebude stejná. On to vidí, on se zajímá a není mu to jedno.
V tom samém zaměstnání jsem měla jinou kolegyni, která navenek nedala nic znát, ale pak jsem se dozvěděla, že o mně mluví za zády a řeší, že jsem věřící. I to se stává a řekla bych, že to je to nejmenší, s čím se člověk může potýkat. Vypovídá to hlavně o tom druhém a není proč se tím trápit. Je to možná nepříjemné, ale snést se to dá. A tak jsem to nechala být, protože co, ano jsem věřící a nemám se za co stydět.
No a jednou jsem byla překvapena reakcí své bývalé spolužačky ze základní školy, se kterou jsem se po pár letech setkala. Bývaly jsme dobré kamarádky a tak jsme to naše přátelství zkoušely obnovit. Když se však dozvěděla o mé víře, oznámila mi dost rázným způsobem, že pokud budeme i nadále v kontaktu, tak mi to bude určitě vymlouvat. V tu chvíli jsem měla pocit, že snad špatně slyším. Jako bych jí oznámila, že se mi líbí špatná politická strana a musí mi pořádně otevřít oči, abych pochopila, že je to špatně. Co na to říct? Nejsme v kontaktu, takže mi nic vymlouvat nemusí.
Musím ale přiznat, že jinak mé okolí je opravdu velmi chápavé a nepociťuji nějakou diskriminaci či celkovou změnu v postojích ke mně. Ale i kdyby to tak bylo. Měla bych něco změnit? Nemluvit o své víře, zavírat oči, když někdo dělá něco s čím nesouhlasím? Nebo se třeba účastnit akcí, o kterých se dopředu ví, jak skončí? Tyto situace se budou opakovat, nebudeme toho ušetřeny a je potřeba v nás najít silu a postavit se tomu i když je to mnohdy těžké. Jedna věc je ta, že si takové jednání musíme srovnat vnitřně. Že si musíme uvědomit, že ubližujeme Bohu, ale také i sobě. Druhá věc, která tu hraje taky důležitou roli je, že naše jednání je viditelné pro ostatní a jsme takovou vizitkou naší víry. Ať už v tom dobrém, tak ale i ve věcech, které se nám nepovedly.
A tak si říkám, že když zvážíme, jak bychom reagovaly na křesťana, který se tak chová - zda by nás to jeho chování přivedlo k zájmu o Boha, zda by nás to inspirovalo ke změně života - může to být pro nás ukazatelem, kdy si dát pozor.
Toto je téma, které by se dalo ještě mnohem více prozkoumat a určitě se k nějakému pokračování dopracujeme, ale pro dnešek to už ukončím :-)
Takže, jak už jsem kolikrát zmiňovala ... nejlepším měřítkem je pro nás Bible, tak v ní hledejme a nalezneme :-D (Matouš 6:33)
Pěkný den s Bohem.
Monika
pondělí 1. října 2012
..... AŽ DO SMRTI
Zítra to bude dvacet let, kdy jsme si s mým mužem řekli "ano". Měli jsme sice svatbu na radnici, ne někde v kostele, ale i přesto jsme si svoje "ano" řekli před Bohem. Před Ním jsme si slíbili, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Zatím se nám to daří a věřím, že je to právě i díky tomu, že Bůh se "proplétá" celým naším manželstvím. Nebylo to tak ale vždycky ...
Když jsem se s Honzou v roce 1989 seznámila, hned na prvním rande si se mnou začal povídat o víře. Chtěl to udělat, protože kdysi chodil s nějakou slečnou, a když se jí zmínil o Bohu, rezolutně ho zarazila, že s tím tedy nechce mít nic společného. A tak potřeboval vědět, jak jsem na tom já ...
Já jsem nevyrostla ve věřící rodině, ale od mých deseti let, kdy mi umřel děda, kterého jsem měla moc ráda, mě začaly zajímat věci mezi nebem a zemí. Svou dětskou hlavou jsem nebyla schopna pochopit, že bych dědu už nikdy neviděla, a tak jsem si vlastně "vysnila" Boha, který mi dědu opatruje. A pak se po letech objevil Honza. V té době chodil do katolické církve a já s ním začala tedy chodit do kostela.
To místo mě nadchlo - svým tichem, klidem a možností dokonale se soustředit na modlitbu. Potom mi postupně začaly některé věci vadit - kněží se svou nadřazenosti (vždyť všichni lidé jsou si rovni), zpovědi (vždyť jediným prostředníkem je Ježíš), klečení a modlení se k sochám představujícím Ježíše nebo Marii, nemožnost, aby se kněží oženili (když podle Bible naopak ženatí mají být). Prostě cítila jsem, že je mi sice v kostele hezky, ale NĚCO mi tam skřípe ... A i Honza to cítil podobně ...
Potom Honza potkal člověka, který nabízel, že učí POUZE Bibli. To bylo to, co Honzu zaujalo, to slovíčko POUZE. Nic navíc, prostě jen Bibli. A tak začal studovat a po nějaké době se stal křesťanem. Já jsem se dál o víru zajímala, ale měla jsem strach, že kdysi na začátku jsem vlastně do kostela začala chodit kvůli Honzovi, ne kvůli sobě, tak jsem teď chtěla, aby moje rozhodnutí bylo opravdu jenom MOJE. A tak jsem vyčkávala ....
V roce 1992 byla svatba a za rok poté se nám narodila naše Kačenka. Honza chodil dál na studia Bible a na Bohoslužby a já postupně poznávala lidi, s kterými se Honza scházel. Ale pořád jsem do církve nechodila. Studovala jsem si doma. A protože jsme už měli miminko, začal Honza chodit na Bohoslužbu i s Kačenkou. A já potom na ně čekala u metra, když se vraceli v neděli z Bohoslužby domů. Honza mě do ničeho nenutil, nechával mě přemýšlet. A to mi moc pomohlo ... Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem poprvé přišla do církve mezi ostatní křesťany, ale za to si pamatuji, že když jsem čekala svoje druhé miminko, tak jsem se nechala pokřtít, což bylo v roce 1996. Čtyři dlouhé roky jsem si vyšlapávala svojí cestičku k Bohu ...
A jsem ráda, že jsem si ji mohla "vyšlapávat" v klidu.
Teď uteklo dvacet let našeho manželství, procházíme těžkostmi a starostmi jako každý jiný. Ani nám se nevyhýbají problémy, i my se na sebe někdy mračíme a řekneme si věci, které toho druhého zabolí. Nejvíce se asi dohadujeme o výchově našich třech dětí. Ale .... My máme v našem manželství Boha, On nás doprovází, pomáhá nám, dost možná občas nad námi kroutí hlavou nebo se pousměje, cože jsme to zase vymysleli :))). Stojí ale při nás a my se snažíme k Němu přivádět i naše děti. Jak to dokážeme, ukáže až čas. Ale jaké máme manželství, můžeme vidět už teď. Jsem se svým mužem šťastná, je mi s ním moc hezky, vážím si ho a mám ho moc ráda.
Před pár dny jsme spolu podnikli dvoudenní výlet do Paříže, taková oslava našeho výročí. Byli jsme po dlouhých devatenácti letech spolu někde sami, bez našich dětí. A řeknu vám - bylo to skvělý! :) Taková druhá svatební cesta! Myslím, že z těchto dvou dnů budeme ještě dlouho čerpat. Když jsme se totiž hned druhý večer po návratu malinko poškorpili, vzpomněli jsme si, jak nám bylo v Paříži spolu krásně, a museli jsme se tomu dohadování nakonec zasmát.
Miluju svého muže i po dvaceti letech a budu se snažit udělat všechno pro to, aby to tak bylo až do smrti (..... a tak jsme začali zámečkem na pařížském mostě - klíčky jsme si totiž odvezli z Paříže do Prahy, tak tam asi "spolu" budeme viset navždycky :))).
Pavla
sobota 3. března 2012
NOVÝ ZAČÁTEK
Naše děti nebyly křtěné jako miminka. Držíme se veršů z Bible, kde je psáno, že křtu má předcházet víra (Marek 16:16 - "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo však neuvěří, bude odsouzen"), a také verše z Matouše 19:14, kdy Ježíš říká: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské". Věřím, že víra je pro křest nepostradatelná. Pokud by tomu tak nebylo, mohla bych třeba svého nevěřícího příbuzného násilím strčit pod vodu a pokřtít ho bez jeho rozhodnutí a souhlasu. A Ježíš sám o dětech říká, že JIM patří království nebeské. A proto jsme naše děti křtít nenechali. Od malička je samozřejmě vedeme k víře, učíme je, studujeme s nimi Bibli, ale to rozhodnutí musí přijít od nich. Nikdy jsme na ně netlačili, možná i proto, že já i můj manžel jsme si k víře došli sami, sami jsme se pro Boha rozhodli, a tak to rozhodnutí - přijmout Ježíše Krista za našeho Pána - vzešlo opravdu z nás.
Proto si tolik přejeme, aby i naše děti tohle rozhodnutí ve svém životě udělaly. A tak křest naší Janinky byl pro nás opravdovou radostí a nádherným dnem. A moc toužíme po tom, aby se jednou k tomuto nejdůležitějšímu kroku v životě rozhodla i naše starší dcera a taky náš "benjamínek".
Bez víry, křtu a snahy dělat správné věci máme cestu k Bohu totiž uzavřenou.
Krásný den,
Pavla
sobota 26. listopadu 2011
VĚDA A BŮH
Nedávno bylo zjištěno, že neutrina jsou pravděpodobně rychlejší než světlo. Na rovinu přiznávám, že fyzika mi nikdy k srdci nepřirostla, a tudíž ani netuším, co to neutrina jsou. Sice jsem se snažila pochopit to, pročetla jsem plno článků a odborných informací, ale i tak jsem zůstala na začátku :-)). Prostě "cosi" by mohlo být rychlejší než světlo. Ani to ale pro mě není to nejzásadnější. Pro mě je důležité, že jsem se přes vyhledávání "pochopení" toho, o co jde, dostala k článkům, které mě zaujaly.
V jednom je psáno o tom, že přední evolucionisté neradi slyší , že bychom mohli být odpovědni svému Tvůrci. Jeden z evolucionistů a zároveň filozof Thomas Nagel řekl: "„Chci, aby ateismus byl pravdou, a fakt, že někteří nejinteligentnější a dobře informovaní lidé, které znám, jsou nábožensky věřící, je pro mne znepokojující. Nejde jen o to, že prostě nevěřím v Boha a tudíž přirozeně doufám, že žádný Bůh neexistuje! Já nechci, aby nějaký Bůh existoval; nechci vesmír, který by podle toho vypadal.“
To mě vedlo k myšlence, proč si tolik nevěřících lidí myslí, že věřit v Boha mohou jen lidé nevzdělaní, povětšinou jednodušší, dost pravděpodobně psychicky labilní a nesebevědomí, kteří nutně potřebují nějakou životní berličku. Já mám mezi věřícími lidmi plno kamarádů. Ale ani jeden neodpovídá tomuto popisu. Naopak jsou to většinou úspěšní muži a ženy - středoškolský profesor, právník, ředitel v německé firmě, který vede 250 lidí, odborník v IT, projektant, ekonomický ředitel velkého podniku, špičkový mikrobiolog ...
Nikdo z nás by asi nikdy neřekl, že Isaac Newton byl malinko jednodušší a prostší člověk. I přesto ale řekl:
"Nádherné uspořádání a harmonie vesmíru mohly vzniknout jen podle plánu všemohoucí bytosti.
To je a zůstane mým posledním poznatkem."
A stejně tak desítky dalších přírodovědců, fyziků, astronomů .... Tak alespoň několik z nich:
Genetik Robert Griffiths řekl: "Potřebuju-li nějakého ateistu na debatu, zajdu si na katedru filozofie. Katedra fyziky by mi tady moc nepomohla".
Astronom a astrofyzik Jiří Grygar řekl: "Ateista je mezi fyziky dvacátého století bílou vránou".
Biolog P.Conklin po letech studia živých organismů použil přirovnání, které se mi moc líbí: "Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je srovnatelná s pravděpodobností, že dokonalý slovník je výsledkem exploze v tiskárně".
Astronom Mikuláš Koperník: "Koho by se nezmocnil obdiv vůči všemohoucímu Tvůrci, když pozoruje a zamýšlí se nad obdivuhodným pořádkem ve vesmíru, pocházejícím z Boží moudrosti"
Matematik a astronom Johanes Kepler: "Snažil jsem se hlásat lidem vznešenost Božího tvorstva, nakolik můj omezený rozum dokázal chápat neomezenou dokonalost Boha. Věnovat se astronomii znamená číst Boží myšlenky".
Karl Von Linne - přírodovědec, zakladatel moderní botaniky a původce soustavy rostlin: "Viděl jsem přecházet kolem sebe Věčného, Nekonečného a Všemohoucího Boha, a z úcty jsem padl na kolena".
F.W.Herschel - astronom a objevitel planety Uran: "Čím více se rozšiřuje pole vědy, tím více se objevuje nepopíratelných důkazů o věčné a všemohoucí Stvořitelské Moudrosti".
A.M.Ampere - elektrofyzik (objevitel elektrodynamického zákona) - "Nejpřesvědčivějším důkazem o existenci Boha je očividný soulad prostředků, které udržují pořádek ve vesmíru a živým bytostem dodávají vše, co je potřebné pro jejich organismus".
Heinrich Madler - astronom: "Opravdový badatel přírody nemůže popírat existenci Boha, protože kdo nahlédl tak hluboko do Boží dílny jako on a měl možnost obdivovat věčnou Moudrost, musí sklonit koleno před projevy nejvyššího Ducha.".
R.Mayer - lékař a fyzik (zákon o zachování energie) - "Svůj život končím s přesvědčením, které vychází z hloubky mého srdce. Pravá přírodní věda a filosofie musí vést k víře v Boha a ke křesťanskému náboženství".
T.W.Kelvin - fyzik, objevitel několika přírodních zákonů - "Všude kolem sebe nacházíme přesvědčivé důkazy o rozumu a moudré účelnosti věcí , které poukazují na to, že v celé přírodě účinkuje svobodná vůle a zároveň nás učí, že všechny živé bytosti závisí na Věčném Stvořiteli a Vládci".
Thomas Alva Edison - "Mám neobyčejnou úctu a obdiv ke každému inženýrovi, zvláště k největšimu z nich - Bohu".
Paul Sabatier - chemik, nositel Nobelovy ceny: "Přírodní vědy a náboženství mohou proti sobě stavět lidé, kteří se málo vyznají i v přírodních vědách i v teologii".
Gustav Mie - fyzik: "Musím říci, že myslící přírodovědec musí být nevyhnutelně zbožný člověk".
A nakonec citát filozofa Ralfa Walda Emersona: "Všechno co jsem viděl, mi říká, abych důvěřoval Tvůrci ve všem, co jsem ještě neviděl".
Tak to bylo jenom několik citátů lidí opravdu vzdělaných. Některé jsem doteď neznala a musela jsem se o nich něco víc dozvědět, některé známe všichni dobře. Opravdu si myslíme, že ten, kdo dostal Nobelovu cenu, je člověk jednoduchý a v myšlení prostý? Myslíme si, že Koperník byl člověkem, který potřeboval slepě následovat a který potřeboval Boha jako pomocnou berličku?
Nikdo neumí dokázat, že Bůh existuje. Nikdo také ale neumí dokázat, že Bůh neexistuje. Ale když se podíváme kolem sebe, můžeme Boha vidět. Stačí se jenom pořádně dívat.
Pavla
pátek 10. června 2011
Zachránce
Dneska jsem na internetu četla zajímavý článek o mladém židovském chlapci, který se s rodinou za války ukrýval před nacisty. Psal si deník jako Anna Franková a stejně jako ona nepřežil válku. Chybělo asi 14 dní do konce války, když ho zajali, mučili a zabili...

Jde mi mráz po zádech, když si uvědomím, jak byl tento chlapec statečný. Měl celý život před sebou a musel zažít takovou bolest, trápení, strach. A on to zvládl. Svou rodinu neprozradil a zachránil jim tím jejich životy. I přesto, že svůj život nezachránil....
Připomíná mi tím jiný příběh. Příběh Ježíše. I on snášel velikou bolest pro jiné. I on obětoval svůj život, aby jiní mohli žít. Jen jeho rodina je větší než byla Ottova. Každý z nás může být členem této rodiny. Jen stačí přijmout Ježíše do svých životů. A On přijme nás.

Otto Wolf
Celý článek o chlapci najdete ZDE
Jde mi mráz po zádech, když si uvědomím, jak byl tento chlapec statečný. Měl celý život před sebou a musel zažít takovou bolest, trápení, strach. A on to zvládl. Svou rodinu neprozradil a zachránil jim tím jejich životy. I přesto, že svůj život nezachránil....
Připomíná mi tím jiný příběh. Příběh Ježíše. I on snášel velikou bolest pro jiné. I on obětoval svůj život, aby jiní mohli žít. Jen jeho rodina je větší než byla Ottova. Každý z nás může být členem této rodiny. Jen stačí přijmout Ježíše do svých životů. A On přijme nás.
Bolesti, jež nesl, však byly naše,
naše utrpení vzal na sebe!
My jsme se ale domnívali,
že je od Boha trestán, bit a pokořen.
On však byl proboden naším proviněním,
našimi vinami trýzněn byl;
pro naše blaho snášel potrestání –
byli jsme uzdraveni jeho ranami!
My všichni jsme jako ovce zabloudili,
každý se na svou cestu obrátil,
Hospodin ale uvalil na něj
provinění nás všech.
Byl zmučen, a přestože trpěl,
ústa neotevřel.
Na smrt byl veden jako beránek,
jak ovce před střihači oněměl,
ústa neotevřel.
Izaiáš 53:4-7
sobota 15. ledna 2011
Žalm 37:5
Na svém soukromém blogu jsem dnes napsala článek, který bych ráda použila i zde. Nastavila jsem si totiž pravidelné emaily s verši z Bible a malým zamyšlením. A zrovna tento týden přišel verš, který mám ráda. Pokud se i vy chcete o těchto e-mailech dozvědět víc, stačí kliknout na obrázek. Vše je však jen v angličtině....

Hospodinu svěř svoji cestu, doufej v něj a on to učiní. Žalm 37:5
(Můžeš kontrolovat jen to, co můžeš kontrolovat - tak dělej svou část práce a věř, že On dělá tu svou.)
Jsou věci, které můžeme ve svém životě ovlivnit. Jako třeba náš život. Jsme svobodné bytosti, můžeme se rozhodovat a je jen na nás, jak se v určitých situacích zachováme. A jednou z takových věcí - rozhodnutí - je i to, zda do svého života přijmeme Boha. Bůh nás miluje, chce být s námi, ale nenutí nás. To On nám dal právě tu svobodu rozhodnutí. Tak jako my nechceme vynucenou lásku, tak ji nechce ani On.
Pokud ale Boha vpustíme do svých životů, měli bychom vědět, že to On je ten všemohoucí, vševědoucí a všudepřítomný - ne my. Asi to máme v povaze si myslet, že známe věci dobře a víme, co nám prospěje. Už jako malé děti chceme věci dělat sami. Vzpomínám si, jak jsem chtěla pomáhat s mytím nádobí - no a pak jsem se toho nemohla zbavit :-)) Vidím to na dětech kamarádek, jak chtějí všechno po svém. Sami se obléknou, sami se obují, sami chtějí tohle a támhle.... Bůh je náš otec a my jsme jeho děti. Taky to zkoušíme. "Tohle zvládnu sama, tohle půjde to umím, tohle chci dělat sama a takhle...." Ale jsou věci, kdy bychom měli umět zpomalit a nechat se Bohem vést. Nechat Jeho, aby dělal tu svou část práce. Byl s námi, staral se o nás a miloval nás. Ne všechno musí být po našem a přitom to může být správné.
Chtěli jsme s Honzou rodinu. Chtěli jsme ji hned. Ale Bůh má své vlastní plány a ví, kdy je ten správný čas. A tak jsme si trošku počkali - 5 let. Viním z toho někoho? Ne! Věřím, že teď je ta správná doba, abychom měli miminko. Vše postupuje výborně. Neměla jsem žádné velké nevolnosti, přibrala jsem jen tak akorát, nemám problémy se zády... Za tu dobu čekání jsme toho stihli mnoho a já stále děkuji Bohu, že nás po celou dobu provázel a provází nás i nadále. Protože On svou práci dělá opravdu dobře!

Hospodinu svěř svoji cestu, doufej v něj a on to učiní. Žalm 37:5
(Můžeš kontrolovat jen to, co můžeš kontrolovat - tak dělej svou část práce a věř, že On dělá tu svou.)
Jsou věci, které můžeme ve svém životě ovlivnit. Jako třeba náš život. Jsme svobodné bytosti, můžeme se rozhodovat a je jen na nás, jak se v určitých situacích zachováme. A jednou z takových věcí - rozhodnutí - je i to, zda do svého života přijmeme Boha. Bůh nás miluje, chce být s námi, ale nenutí nás. To On nám dal právě tu svobodu rozhodnutí. Tak jako my nechceme vynucenou lásku, tak ji nechce ani On.
Pokud ale Boha vpustíme do svých životů, měli bychom vědět, že to On je ten všemohoucí, vševědoucí a všudepřítomný - ne my. Asi to máme v povaze si myslet, že známe věci dobře a víme, co nám prospěje. Už jako malé děti chceme věci dělat sami. Vzpomínám si, jak jsem chtěla pomáhat s mytím nádobí - no a pak jsem se toho nemohla zbavit :-)) Vidím to na dětech kamarádek, jak chtějí všechno po svém. Sami se obléknou, sami se obují, sami chtějí tohle a támhle.... Bůh je náš otec a my jsme jeho děti. Taky to zkoušíme. "Tohle zvládnu sama, tohle půjde to umím, tohle chci dělat sama a takhle...." Ale jsou věci, kdy bychom měli umět zpomalit a nechat se Bohem vést. Nechat Jeho, aby dělal tu svou část práce. Byl s námi, staral se o nás a miloval nás. Ne všechno musí být po našem a přitom to může být správné.
Chtěli jsme s Honzou rodinu. Chtěli jsme ji hned. Ale Bůh má své vlastní plány a ví, kdy je ten správný čas. A tak jsme si trošku počkali - 5 let. Viním z toho někoho? Ne! Věřím, že teď je ta správná doba, abychom měli miminko. Vše postupuje výborně. Neměla jsem žádné velké nevolnosti, přibrala jsem jen tak akorát, nemám problémy se zády... Za tu dobu čekání jsme toho stihli mnoho a já stále děkuji Bohu, že nás po celou dobu provázel a provází nás i nadále. Protože On svou práci dělá opravdu dobře!
neděle 9. ledna 2011
...celým svým srdcem
Když jsem poznala svého manžela Honzu, nevěřila jsem. Tedy tak nějak ano, ale byl to jen takový pocit a představa nějaké církve, bohoslužeb a podobného byla pro mě dost nepřijatelná. Takže jsem trošku nechápala, proč musí Honza každé nedělní dopoledne pryč, když můžeme být spolu. Veškeré naše plánování se odvíjelo od toho, zda bude mít možnost navštívit v neděli bohoslužbu.
Pak jsem se pomalu začala o jeho víru víc zajímat. Potají si četla v jeho Bibli a pak jsem ji dokonce dostala jako dárek. V církvi jsme také oznámili naše zasnoubení a chystanou svatbu. Začalo mě to zajímat a po čase už jsem začala nedělní dopoledne trávit trošičku jinak :-) U nás je zvykem, že před bohoslužbou, která začíná v 11 hodin je od 10:00 biblické studium. Byla jsem stydlivá a váhavá, takže jsem Honzu přesvědčila, že budeme chodit až na jedenáctou. Honza už tehdy věděl, že pokud mě bude nutit, bude to jen horší (asi jsem prostě moc tvrdohlavá) a tak tomu všemu dal volný průběh. Pokud jsem šla s ním, šli jsme až na bohoslužbu. No a jak to tak nějak hezky zakončit....asi tím, že jsem se dostala až k učení jednoho z biblických studií pro děti :-))
To co se tady snažím říct bylo vlastně obsahem dvou kázání, která jsme nedávno v církvi měli. Máme poznávat Boha, sloužit mu celým srdcem a s ochotnou myslí. Nestačí, abychom na bohoslužbu chodili, protože se to od nás čeká. Ať už od rodičů nebo partnerů. Musí to být naše vlastní rozhodnutí, naše vlastní touha, která nás k tomu vede. Nesmí to být jen pravidlo, které dodržujeme, které nás poutá k nedělnímu setkání. Musí to být v nás. Není to o tom muset, ale o tom chtít.
Ježíš mu řekl: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Matouš 22:37
Honza věděl, že donucení nic nezmůže. A to proto, že mě zná a ví jak na různé věci reaguji. Jakou mám povahu a jaké věci mně dokáží takzvaně "zaseknout". Zná mně a zná mé srdce. Tak stejně nás ale všechny zná i Bůh. A určitě mnohem víc. Zná naše myšlenky, naše touhy a motivy. Proto pozná, pokud to nemyslíme opravdu. Pokud se snažíme okolí přesvědčit o naší touze poznat Boha, může se nám to dařit. Ale Boha neoklameme. Pokud to není v našem srdci, žádná přetvářka nám nepomůže.
Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet. Židům 4:13
Pak jsem se pomalu začala o jeho víru víc zajímat. Potají si četla v jeho Bibli a pak jsem ji dokonce dostala jako dárek. V církvi jsme také oznámili naše zasnoubení a chystanou svatbu. Začalo mě to zajímat a po čase už jsem začala nedělní dopoledne trávit trošičku jinak :-) U nás je zvykem, že před bohoslužbou, která začíná v 11 hodin je od 10:00 biblické studium. Byla jsem stydlivá a váhavá, takže jsem Honzu přesvědčila, že budeme chodit až na jedenáctou. Honza už tehdy věděl, že pokud mě bude nutit, bude to jen horší (asi jsem prostě moc tvrdohlavá) a tak tomu všemu dal volný průběh. Pokud jsem šla s ním, šli jsme až na bohoslužbu. No a jak to tak nějak hezky zakončit....asi tím, že jsem se dostala až k učení jednoho z biblických studií pro děti :-))
To co se tady snažím říct bylo vlastně obsahem dvou kázání, která jsme nedávno v církvi měli. Máme poznávat Boha, sloužit mu celým srdcem a s ochotnou myslí. Nestačí, abychom na bohoslužbu chodili, protože se to od nás čeká. Ať už od rodičů nebo partnerů. Musí to být naše vlastní rozhodnutí, naše vlastní touha, která nás k tomu vede. Nesmí to být jen pravidlo, které dodržujeme, které nás poutá k nedělnímu setkání. Musí to být v nás. Není to o tom muset, ale o tom chtít.
zdroj obrázku
Ježíš mu řekl: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Matouš 22:37
Honza věděl, že donucení nic nezmůže. A to proto, že mě zná a ví jak na různé věci reaguji. Jakou mám povahu a jaké věci mně dokáží takzvaně "zaseknout". Zná mně a zná mé srdce. Tak stejně nás ale všechny zná i Bůh. A určitě mnohem víc. Zná naše myšlenky, naše touhy a motivy. Proto pozná, pokud to nemyslíme opravdu. Pokud se snažíme okolí přesvědčit o naší touze poznat Boha, může se nám to dařit. Ale Boha neoklameme. Pokud to není v našem srdci, žádná přetvářka nám nepomůže.
Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet. Židům 4:13
úterý 23. března 2010
Světlo a sůl
Dnes jsem šla na oběd s kolegy z práce. Zpočátku to bylo fajn, bylo o čem povídat a jarní sluníčko nás při procházce krásně hřálo a lechtalo v obličeji. Pak jsme si sedli, objednali si jídlo a pokračovali v povídání. A něco se pokazilo... Jeden kolega se rozpovídal o tom, jak to v našem státě funguje nebo spíš nefunguje... co by bylo lepší udělat nebo neudělat....a jeho slovník zničehonic poměrně zhrubl. To příjemné a uvolněné povídání se změnilo v monolog a mě se to přestávalo líbit. Mrzelo mě také to, že jsem mu vlastně ani neřekla, jak mi ty řeči vadí. Seděla jsem tiše a přestala se snažit nějak oponovat. Neměla jsem ani moc šanci.
Dnešní okolní svět nás může hodně ovlivňovat a je jen na nás, jak se necháme. A také, koho na sebe necháme takhle působit. Ale ono to funguje i naopak. Však i my působíme na ostatní. Ježíš říká v kázání na hoře, že máme být světlem a solí na tomto světě. Samozřejmě si pod tím nemáme sebe představovat jako lampičku se solničkou zároveň. Ale naše jednání a činy mají být světlem. Mají odkrývat temnotu a ukázat světlo v podobě Ježíše. Vzpomínáte na pohádku Byl jednou jeden král? Pamatujete si na tu velmi důležitou ingredienci k vaření, které bylo nedostatek? Jak moc měla Maruška ráda svého otce, pana krále? Ano, byla to sůl. I takto vzácné a důležité je evangelium. A my křesťané bychom ho měli šířit a dávát potřebným.
Přestala jsem ho poslouchat a přemýšlela o verších z bible, kde se píše o tom, jak by se křesťané měli shromažďovat. Přemýšlela jsem o tom, jak jdu z každé nedělní Bohoslužby, úterního biblického studia či holčičích biblických studií tak příjemně naladěna. Jak jsem nabitá pozitivní energií. Jakou mám radost, když se s lidmi z našeho sboru vidím a trávím s nimi čas. Jak po setkání s nimi mám spoustu energie a dobré nálady se do všeho pustit.
Dnešní okolní svět nás může hodně ovlivňovat a je jen na nás, jak se necháme. A také, koho na sebe necháme takhle působit. Ale ono to funguje i naopak. Však i my působíme na ostatní. Ježíš říká v kázání na hoře, že máme být světlem a solí na tomto světě. Samozřejmě si pod tím nemáme sebe představovat jako lampičku se solničkou zároveň. Ale naše jednání a činy mají být světlem. Mají odkrývat temnotu a ukázat světlo v podobě Ježíše. Vzpomínáte na pohádku Byl jednou jeden král? Pamatujete si na tu velmi důležitou ingredienci k vaření, které bylo nedostatek? Jak moc měla Maruška ráda svého otce, pana krále? Ano, byla to sůl. I takto vzácné a důležité je evangelium. A my křesťané bychom ho měli šířit a dávát potřebným.Vy jste sůl země. Kdyby sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí? Nebude už k ničemu, jen se vyhodí ven a lidé ji pošlapou. Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Matouš 5:13-16
Jedni naši známí museli poslat svou 12ti letou dceru Barunku na 6 týdnů samotnou do lázní. A jednou se holky z jejího pokoje rozhodly, že budou vyvolávat duchy. Dovedete si to představit. Malé holky, které se nudí. Barunka se připojila, ale protože je z křesťanské rodiny, věděla, že to není správné. Strašně si to pak vyčítala a modlila se za odpuštění. Vzala si svou Bibli a četla si v ní. Ostatní holky byly překvapené a chtěly vědět, co to Barunka dělá. Tak jim pověděla o své víře, o Bohu a společně se pomodlily. Od té doby si večer pravidelně četly v Bibli a společně se modlily.
Nevím, jestli v tom holčiny budou pokračovat i když už jsou každá doma. Ale to semínko v nich je. A to semínko do nich zasela malá dvanáctiletá holka. Myslím, že byla větším světlem a solí, než kdokoli z nás. Já myslím, že jsem při tom dnešním obědě docela obyčejně "zhasla", ale vím, že Bůh mě má rád a dá mi další šanci to napravit. A já se jen modlím, abych tentokrát tu situaci zvládla a rozsvítila se jako velká žárovka a solila a solila :-)))

sobota 20. března 2010
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)






