Zobrazují se příspěvky se štítkemKřesťan. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKřesťan. Zobrazit všechny příspěvky
středa 7. září 2016
středa 9. dubna 2014
POMOCNÁ RUKA
V mém minulém článku jsem psala o tom, jak prožíváme a snažíme se vypořádávat se starostmi, trápeními, bolestmi ... Dnes bych chtěla přidat "pomocnou ruku".
Obrázek: www.wallcoo.com
Nikdo není na světě sám. Všichni máme Boha, ať už o něj stojíme nebo ne. Ale také máme rodinu, kamarády, přátele, bratry a sestry.
Bůh nám říká jasně, že si máme v těžkých chvílích navzájem pomáhat - ať skutky, slovem anebo někdy stačí druhému jen naslouchat a držet ho za ruku - to je někdy mnohem lepší než stovky slov.
Je třeba se naučit respektovat situaci, která už nastala, nevyptávat se, proč se do takové situace dostal, nevypočítávat, co všechno udělal špatně, co měl udělat jinak ... Sami víme, jak je nepříjemné, když se nám něco stane, a druhý hned zareaguje: "Já to říkal, já to věděl, že to takhle dopadne" ... Pomůže nám to v této chvíli?
Naučit se být laskavý, ohleduplný a opravdu nápomocný je shrnuto v Římanům 12:15 - "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" a také v Příslovích 25:20 - "Obírat o šaty v chladný den, nalévat ocet do rány - totéž je truchlivému zpívat písničky".
V Galatským 6:2 je psáno: "Neste břemena jedni druhých - tak naplníte Kristův zákon". Dnes se moc nenosí všímat si ostatních a pomáhat si. Lidé si většinou řeknou, že mají svých starostí dost, že neví, kam dřív skočit, že toho mají tolik ... Výmluvy, samé výmluvy. Každý z nás v sobě najde dost síly, aby druhému pomohl. A čas? Myslím, že většina z nás si vždycky najde čas na svůj oblíbený seriál, na procházku, na výlet, na chatu, na kino, na .... Takže další výmluva... Jak se říká - když se chce, všechno jde.
V souvislosti s tím jsem si četla básničku, která se jmenuje "Břemena" - a tenhle úryvek se mi hodně líbil:
"Proč se tahat druhým s břemeny? Životem jdou rychleji ti, co nic nenesou a ničím se nezatěžují. Kde jsou dřív v životě? U jeho východu ..."
V 1.Petrovi 3:8 nám Bůh říká: "... buďte všichni svorní, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a skromní".
Není to vždycky jednoduché, pomáhat druhým v jejich trápeních, ale důležitá je snaha. Nedávno jsem slyšela vyprávění o ženě, která vážně onemocněla a skončila v nemocnici. Doma zůstal manžel a dvě malé děti. Otec musel chodit do práce, a tak si kamarádky udělaly harmonogram výpomoci a pravidelně se střídaly v hlídání dětí, vaření, úklidu ... I pro nás by měla být samozřejmost pomoci druhým, pokud je to alespoň trochu možné.
Moc se mi líbí verše v Žalmech 145:8+9 "Hospodin je milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý! Ke všem je dobrotivý Hospodin, on cítí s každým ze svých stvoření!" Zkusme si příště, až si budeme říkat, že máme svých starostí a trápení dost, a tak máme právo být slepí k ostatním, kteří potřebují pomoci, na tyhle verše vzpomenout. Buďme k sobě navzájem laskaví, dobrotiví a soucitní. Vždyť druhé největší přikázání, které nám Bůh dává, je: "Miluj bližního svého ...".
Krásný den,
Pavla
Nikdo není na světě sám. Všichni máme Boha, ať už o něj stojíme nebo ne. Ale také máme rodinu, kamarády, přátele, bratry a sestry.
Bůh nám říká jasně, že si máme v těžkých chvílích navzájem pomáhat - ať skutky, slovem anebo někdy stačí druhému jen naslouchat a držet ho za ruku - to je někdy mnohem lepší než stovky slov.
Je třeba se naučit respektovat situaci, která už nastala, nevyptávat se, proč se do takové situace dostal, nevypočítávat, co všechno udělal špatně, co měl udělat jinak ... Sami víme, jak je nepříjemné, když se nám něco stane, a druhý hned zareaguje: "Já to říkal, já to věděl, že to takhle dopadne" ... Pomůže nám to v této chvíli?
Naučit se být laskavý, ohleduplný a opravdu nápomocný je shrnuto v Římanům 12:15 - "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" a také v Příslovích 25:20 - "Obírat o šaty v chladný den, nalévat ocet do rány - totéž je truchlivému zpívat písničky".
V Galatským 6:2 je psáno: "Neste břemena jedni druhých - tak naplníte Kristův zákon". Dnes se moc nenosí všímat si ostatních a pomáhat si. Lidé si většinou řeknou, že mají svých starostí dost, že neví, kam dřív skočit, že toho mají tolik ... Výmluvy, samé výmluvy. Každý z nás v sobě najde dost síly, aby druhému pomohl. A čas? Myslím, že většina z nás si vždycky najde čas na svůj oblíbený seriál, na procházku, na výlet, na chatu, na kino, na .... Takže další výmluva... Jak se říká - když se chce, všechno jde.
V souvislosti s tím jsem si četla básničku, která se jmenuje "Břemena" - a tenhle úryvek se mi hodně líbil:
"Proč se tahat druhým s břemeny? Životem jdou rychleji ti, co nic nenesou a ničím se nezatěžují. Kde jsou dřív v životě? U jeho východu ..."
V 1.Petrovi 3:8 nám Bůh říká: "... buďte všichni svorní, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a skromní".
Není to vždycky jednoduché, pomáhat druhým v jejich trápeních, ale důležitá je snaha. Nedávno jsem slyšela vyprávění o ženě, která vážně onemocněla a skončila v nemocnici. Doma zůstal manžel a dvě malé děti. Otec musel chodit do práce, a tak si kamarádky udělaly harmonogram výpomoci a pravidelně se střídaly v hlídání dětí, vaření, úklidu ... I pro nás by měla být samozřejmost pomoci druhým, pokud je to alespoň trochu možné.
Moc se mi líbí verše v Žalmech 145:8+9 "Hospodin je milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý! Ke všem je dobrotivý Hospodin, on cítí s každým ze svých stvoření!" Zkusme si příště, až si budeme říkat, že máme svých starostí a trápení dost, a tak máme právo být slepí k ostatním, kteří potřebují pomoci, na tyhle verše vzpomenout. Buďme k sobě navzájem laskaví, dobrotiví a soucitní. Vždyť druhé největší přikázání, které nám Bůh dává, je: "Miluj bližního svého ...".
Krásný den,
Pavla
středa 13. března 2013
Okolí a já
Při přípravě článku "Být BUSY" jsem narazila na jednu skutečnost, která by si zasloužila vlastní kapitolu. Pokud se chceme řadit mezi křesťanky měly bychom tak i žít. Jenže to mnohdy znamená, že se vám kolikrát podaří dostat do situace, kde budeme jak se říká "samy proti všem". Že budeme samy ve společnosti nevěřících, kteří navíc budou jednat tak, jak se to příčí křesťanským zásadám - hodnotám.
- ale to přece nejde, nemůžeme se tomu vyhnout. Ať už kvůli tomu, kam bychom se schovaly. Ale také proto, že právě pro ty nevěřící můžeme být dobrým příkladem, který je může přesvědčit, že má cenu hledat cestu k Bohu. Myslím, že tím veršem je myšleno, abychom se nespolčovaly s nevěřícími pod jedno jho. Abychom se od nich nenechaly svést k běžným věcem dnešních dnů, které ale nejsou v pořádku podle kritérií stanovených Bohem.
A tak se chci s vámi podělit o pár zážitků ze svého života, které se dotýkaly mé víry a toho, že chci žít správně a podle Boha.
Pamatuji se, že jsem byla postavena do situace, kdy má kamarádka vyloženě "zneužívala" firemní tiskárnu a kopírku ke kopírování ohromného množství soukromých věcí. Myslím, že v dnešní době je to poměrně běžný jev, dělat to bez nějakého pocitu zahanbení, protože koho to "bolí".... Firma má hodně peněz, tohle je zanedbatelné, to se ztratí.... Ani nevíte, jak těžké pro mně bylo, abych jí k tomu něco řekla. Mám to přejít? Mám se ozvat? Co mám říct? Jak? Ozvala jsem se a reakce byla přesně taková, jak už jsem popsala. Ale i tak bych to udělala znova. Už proto, že reakce Boha pak nebude stejná. On to vidí, on se zajímá a není mu to jedno.
V tom samém zaměstnání jsem měla jinou kolegyni, která navenek nedala nic znát, ale pak jsem se dozvěděla, že o mně mluví za zády a řeší, že jsem věřící. I to se stává a řekla bych, že to je to nejmenší, s čím se člověk může potýkat. Vypovídá to hlavně o tom druhém a není proč se tím trápit. Je to možná nepříjemné, ale snést se to dá. A tak jsem to nechala být, protože co, ano jsem věřící a nemám se za co stydět.
No a jednou jsem byla překvapena reakcí své bývalé spolužačky ze základní školy, se kterou jsem se po pár letech setkala. Bývaly jsme dobré kamarádky a tak jsme to naše přátelství zkoušely obnovit. Když se však dozvěděla o mé víře, oznámila mi dost rázným způsobem, že pokud budeme i nadále v kontaktu, tak mi to bude určitě vymlouvat. V tu chvíli jsem měla pocit, že snad špatně slyším. Jako bych jí oznámila, že se mi líbí špatná politická strana a musí mi pořádně otevřít oči, abych pochopila, že je to špatně. Co na to říct? Nejsme v kontaktu, takže mi nic vymlouvat nemusí.
Musím ale přiznat, že jinak mé okolí je opravdu velmi chápavé a nepociťuji nějakou diskriminaci či celkovou změnu v postojích ke mně. Ale i kdyby to tak bylo. Měla bych něco změnit? Nemluvit o své víře, zavírat oči, když někdo dělá něco s čím nesouhlasím? Nebo se třeba účastnit akcí, o kterých se dopředu ví, jak skončí? Tyto situace se budou opakovat, nebudeme toho ušetřeny a je potřeba v nás najít silu a postavit se tomu i když je to mnohdy těžké. Jedna věc je ta, že si takové jednání musíme srovnat vnitřně. Že si musíme uvědomit, že ubližujeme Bohu, ale také i sobě. Druhá věc, která tu hraje taky důležitou roli je, že naše jednání je viditelné pro ostatní a jsme takovou vizitkou naší víry. Ať už v tom dobrém, tak ale i ve věcech, které se nám nepovedly.
A tak si říkám, že když zvážíme, jak bychom reagovaly na křesťana, který se tak chová - zda by nás to jeho chování přivedlo k zájmu o Boha, zda by nás to inspirovalo ke změně života - může to být pro nás ukazatelem, kdy si dát pozor.
Toto je téma, které by se dalo ještě mnohem více prozkoumat a určitě se k nějakému pokračování dopracujeme, ale pro dnešek to už ukončím :-)
Takže, jak už jsem kolikrát zmiňovala ... nejlepším měřítkem je pro nás Bible, tak v ní hledejme a nalezneme :-D (Matouš 6:33)
Pěkný den s Bohem.
Monika
Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí?
Jaký může mít vztah světlo s temnotou?
2.Korintským 6:14
A tak se chci s vámi podělit o pár zážitků ze svého života, které se dotýkaly mé víry a toho, že chci žít správně a podle Boha.
Pamatuji se, že jsem byla postavena do situace, kdy má kamarádka vyloženě "zneužívala" firemní tiskárnu a kopírku ke kopírování ohromného množství soukromých věcí. Myslím, že v dnešní době je to poměrně běžný jev, dělat to bez nějakého pocitu zahanbení, protože koho to "bolí".... Firma má hodně peněz, tohle je zanedbatelné, to se ztratí.... Ani nevíte, jak těžké pro mně bylo, abych jí k tomu něco řekla. Mám to přejít? Mám se ozvat? Co mám říct? Jak? Ozvala jsem se a reakce byla přesně taková, jak už jsem popsala. Ale i tak bych to udělala znova. Už proto, že reakce Boha pak nebude stejná. On to vidí, on se zajímá a není mu to jedno.
V tom samém zaměstnání jsem měla jinou kolegyni, která navenek nedala nic znát, ale pak jsem se dozvěděla, že o mně mluví za zády a řeší, že jsem věřící. I to se stává a řekla bych, že to je to nejmenší, s čím se člověk může potýkat. Vypovídá to hlavně o tom druhém a není proč se tím trápit. Je to možná nepříjemné, ale snést se to dá. A tak jsem to nechala být, protože co, ano jsem věřící a nemám se za co stydět.
No a jednou jsem byla překvapena reakcí své bývalé spolužačky ze základní školy, se kterou jsem se po pár letech setkala. Bývaly jsme dobré kamarádky a tak jsme to naše přátelství zkoušely obnovit. Když se však dozvěděla o mé víře, oznámila mi dost rázným způsobem, že pokud budeme i nadále v kontaktu, tak mi to bude určitě vymlouvat. V tu chvíli jsem měla pocit, že snad špatně slyším. Jako bych jí oznámila, že se mi líbí špatná politická strana a musí mi pořádně otevřít oči, abych pochopila, že je to špatně. Co na to říct? Nejsme v kontaktu, takže mi nic vymlouvat nemusí.
Musím ale přiznat, že jinak mé okolí je opravdu velmi chápavé a nepociťuji nějakou diskriminaci či celkovou změnu v postojích ke mně. Ale i kdyby to tak bylo. Měla bych něco změnit? Nemluvit o své víře, zavírat oči, když někdo dělá něco s čím nesouhlasím? Nebo se třeba účastnit akcí, o kterých se dopředu ví, jak skončí? Tyto situace se budou opakovat, nebudeme toho ušetřeny a je potřeba v nás najít silu a postavit se tomu i když je to mnohdy těžké. Jedna věc je ta, že si takové jednání musíme srovnat vnitřně. Že si musíme uvědomit, že ubližujeme Bohu, ale také i sobě. Druhá věc, která tu hraje taky důležitou roli je, že naše jednání je viditelné pro ostatní a jsme takovou vizitkou naší víry. Ať už v tom dobrém, tak ale i ve věcech, které se nám nepovedly.
A tak si říkám, že když zvážíme, jak bychom reagovaly na křesťana, který se tak chová - zda by nás to jeho chování přivedlo k zájmu o Boha, zda by nás to inspirovalo ke změně života - může to být pro nás ukazatelem, kdy si dát pozor.
Toto je téma, které by se dalo ještě mnohem více prozkoumat a určitě se k nějakému pokračování dopracujeme, ale pro dnešek to už ukončím :-)
Takže, jak už jsem kolikrát zmiňovala ... nejlepším měřítkem je pro nás Bible, tak v ní hledejme a nalezneme :-D (Matouš 6:33)
Pěkný den s Bohem.
Monika
úterý 13. listopadu 2012
Priority
Včera večer jsem četla článek v časopise a zaujala mně zajímavá myšlenka. Zpovídaná autorka mnoha křesťanských knih - Lysa TerKeurst - zde odpovídala na otázku priorit v životě. Uvedla, že byla zvyklá říkat, že dává Ježíše na první místo ve svém životě. Že to zní dobře, ale ....
teď to tu na chvilku přeruším a zeptám se vás...jaké priority máte ve svém životě vy? Zamyslete se, utřiďte si myšlenky než odpovíte. Nikdo vás neslyší, nemusíte si vymýšlet, buďte k sobě upřímní. Já bych taky ráda řekla, že dávám Ježíše na první místo. Vím, že kolikrát jsou ale mé myšlenky, touhy a představy nahony vzdálené od toho, co by chtěl Ježíš. Jsem člověk, který může hřešit a taky hřeší. Mohla bych víc studovat, mohla bych víc číst Bibli, mohla bych se víc modlit, myslet víc na Boha, ale mnohdy to nedělám. Jsem k vám upřímná, mohu říct, že nejsem hodna takové lásky, kterou k nám má Bůh. Ale i přesto mně Bůh má rád. Takže tu mám vždy nový den, kdy se snažím začít znovu a dělat věci správně. Někdy to jde líp, někdy hůř...takový už je život.
A teď se vrátím k odpovědi, kterou již zmíněná autorka uvedla. "Zní to dobře. Ale upřímně, nemyslím si, že Bůh chce být první na "seznamu". Myslím, že chce být centrem toho všeho. Chce být v centru mého srdce, domova, manželství, mateřství, v mých rozhodnutích a v mé službě." A jak jsem to tak četla, musela jsem si povzdechnout "páni, že mně to taky nenapadlo" Měla pravdu v tom, že se moc jednoduše říká, jak dáváme Ježíše na první místo. Ale co to obnáší? Přesně to, co dodala potom. Nemyslet na něj jen ráno, když se probudíme a odškrtneme si první položku na seznamu - hotovo. Protože nemáme hotovo. Celý den je tu proto, abychom ho žili tak, že ctíme Ježíše a vše, co pro nás udělal.
A tak to mějme na mysli, když činíme rozhodnutí, když řešíme domov, manželství, mateřství, když žijeme naše životy zde na zemi. Já se o to budu taky pokoušet. S Boží pomocí.
Hezký večer,
Monika
teď to tu na chvilku přeruším a zeptám se vás...jaké priority máte ve svém životě vy? Zamyslete se, utřiďte si myšlenky než odpovíte. Nikdo vás neslyší, nemusíte si vymýšlet, buďte k sobě upřímní. Já bych taky ráda řekla, že dávám Ježíše na první místo. Vím, že kolikrát jsou ale mé myšlenky, touhy a představy nahony vzdálené od toho, co by chtěl Ježíš. Jsem člověk, který může hřešit a taky hřeší. Mohla bych víc studovat, mohla bych víc číst Bibli, mohla bych se víc modlit, myslet víc na Boha, ale mnohdy to nedělám. Jsem k vám upřímná, mohu říct, že nejsem hodna takové lásky, kterou k nám má Bůh. Ale i přesto mně Bůh má rád. Takže tu mám vždy nový den, kdy se snažím začít znovu a dělat věci správně. Někdy to jde líp, někdy hůř...takový už je život.
A teď se vrátím k odpovědi, kterou již zmíněná autorka uvedla. "Zní to dobře. Ale upřímně, nemyslím si, že Bůh chce být první na "seznamu". Myslím, že chce být centrem toho všeho. Chce být v centru mého srdce, domova, manželství, mateřství, v mých rozhodnutích a v mé službě." A jak jsem to tak četla, musela jsem si povzdechnout "páni, že mně to taky nenapadlo" Měla pravdu v tom, že se moc jednoduše říká, jak dáváme Ježíše na první místo. Ale co to obnáší? Přesně to, co dodala potom. Nemyslet na něj jen ráno, když se probudíme a odškrtneme si první položku na seznamu - hotovo. Protože nemáme hotovo. Celý den je tu proto, abychom ho žili tak, že ctíme Ježíše a vše, co pro nás udělal.
A tak to mějme na mysli, když činíme rozhodnutí, když řešíme domov, manželství, mateřství, když žijeme naše životy zde na zemi. Já se o to budu taky pokoušet. S Boží pomocí.
Hezký večer,
Monika
středa 29. srpna 2012
Jak daleko je Bůh?
Jsem snad Bůh, jen když jsem blízko?
praví Hospodin.
Nejsem snad Bůh i daleko?
Může se někdo tak dobře skrýt,
že bych ho neviděl?
praví Hospodin.
Já přece naplňuji nebe i zem!
praví Hospodin.
Jeremiáš 23:23-24
Dnes ráno jela Terezka s manželem do školy. Jelikož tam ještě nejsou studenti a tak je poměrně klidný režim, mohl si manžel dovolit ji vzít sebou. A já zůstala sama a mohla si v klidu zasednout k Bibli a něco si v tom tichém ránu přečíst. Otevřela jsem Bibli čistě namátkou a stránky se rozevřely na knize Jeremiáš, přesněji na 23.kapitole. A tak jsem začala číst....
Velká část této kapitoly je věnováva falešným prorokům, ale co mě zaujalo a dá se říct, i trošičku pošťouchlo byly výše zmíněné verše. Jak daleko si myslím, že je Bůh, když dělám věci, které nejsou úplně správné? Když se třeba zmiňuji o někom a jeho nepěkné vlastnosti či skutku ... slyší mě i Bůh? Když se celý den nepodívám do Bible....vidí mě Bůh? Když se večer dívám na nějaký né zrovna vhodný film či seriál....ví o tom Bůh?
Aj aj aj.........odpověď zní samozřejmě ANO!!!
No, tak to není zrovna něco, co člověku zvedne náladu. Vědět, že vše, co jsem v životě udělala a nejsem na to zrovna hrdá, někdo viděl. Ale i přes to všechno co jsme kdy udělali, řekli, mysleli si...nás Bůh miluje. Ano, nesmíme zapomínat, že i přes naše nedostatky nás Bůh má rád a stále nám nabízí pomocnou ruku. S ním můžeme všechno zvládnout a překonat. A to je přece skvělé, ne? A tak začněme dnešní den (a i ty následující) jinak. Začněte ho s Bohem. Berte ho jako svého druha, kamaráda, přítele, který s vámi tráví všechen čas. Posnídejte spolu, jděte spolu do školy či do práce, navštivte své přátele a užijte si příjemný večer třeba při společném čtení...
přeji vám příjemně strávený den s naším milovaným, ale i milujícím Bohem!
Monika
sobota 3. března 2012
NOVÝ ZAČÁTEK
Naše děti nebyly křtěné jako miminka. Držíme se veršů z Bible, kde je psáno, že křtu má předcházet víra (Marek 16:16 - "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo však neuvěří, bude odsouzen"), a také verše z Matouše 19:14, kdy Ježíš říká: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské". Věřím, že víra je pro křest nepostradatelná. Pokud by tomu tak nebylo, mohla bych třeba svého nevěřícího příbuzného násilím strčit pod vodu a pokřtít ho bez jeho rozhodnutí a souhlasu. A Ježíš sám o dětech říká, že JIM patří království nebeské. A proto jsme naše děti křtít nenechali. Od malička je samozřejmě vedeme k víře, učíme je, studujeme s nimi Bibli, ale to rozhodnutí musí přijít od nich. Nikdy jsme na ně netlačili, možná i proto, že já i můj manžel jsme si k víře došli sami, sami jsme se pro Boha rozhodli, a tak to rozhodnutí - přijmout Ježíše Krista za našeho Pána - vzešlo opravdu z nás.
Proto si tolik přejeme, aby i naše děti tohle rozhodnutí ve svém životě udělaly. A tak křest naší Janinky byl pro nás opravdovou radostí a nádherným dnem. A moc toužíme po tom, aby se jednou k tomuto nejdůležitějšímu kroku v životě rozhodla i naše starší dcera a taky náš "benjamínek".
Bez víry, křtu a snahy dělat správné věci máme cestu k Bohu totiž uzavřenou.
Krásný den,
Pavla
neděle 20. listopadu 2011
Větrník
Nedaleko domova se v létě otevřela nová cukrárna. Dortíky tam vypadají naprosto rozkošně a tak jsem jednou neodolala a utratila docela velkou částku za obrovský větrník. Vypadal úžasně...dva druhy krému, těsto, poleva....prostně nádhera. Vydržela jsem celé odpoledne, protože jsem si ho chtěla dát až večer, až bude klid a já budu mít možnost si ho pořádně vychutnat. A dočkala jsem se :-D Problém ale byl ten, že dortík nebyl vůbec dobrý! Krém měl hrudkovitou konzistenci a nevýraznou chuť. Jak velké bylo nadšení, tak velké bylo i zklamání.....
A to stejné se může stát i s námi křesťany. Navenek člověk může působit velmi zbožně. Může vyvolávat dojem poslušného křesťana, který se pravidelně modlí, studuje, činí dobro kde může a následuje Ježíše. Ale kdybychom se podívali do nitra, možná bychom pocítili stejné zklamání, jaké jsem tu již popisovala. Ano, my asi těžko nahlédneme do nitra našich přátel, blízkých či kohokoliv koho potkáme na ulici. Ale věřte mi, Bůh tohle všechno může. A on to i dělá. Se stoprocentní jistotou ví, co se nám v srdci a v mysli odehrává. Vidí, zda to všechno myslíme naprosto vážně. Zda to není jen přetvářka a klam. A tak bychom se měli ptát sami sebe, zda to, co vystavujeme na odiv zvenku je to stejné, co máme i uvnitř.
A to stejné se může stát i s námi křesťany. Navenek člověk může působit velmi zbožně. Může vyvolávat dojem poslušného křesťana, který se pravidelně modlí, studuje, činí dobro kde může a následuje Ježíše. Ale kdybychom se podívali do nitra, možná bychom pocítili stejné zklamání, jaké jsem tu již popisovala. Ano, my asi těžko nahlédneme do nitra našich přátel, blízkých či kohokoliv koho potkáme na ulici. Ale věřte mi, Bůh tohle všechno může. A on to i dělá. Se stoprocentní jistotou ví, co se nám v srdci a v mysli odehrává. Vidí, zda to všechno myslíme naprosto vážně. Zda to není jen přetvářka a klam. A tak bychom se měli ptát sami sebe, zda to, co vystavujeme na odiv zvenku je to stejné, co máme i uvnitř.
pondělí 12. dubna 2010
Svoboda
Nedávno jsem ve svém příspěvku rozebírala jednu charakteristiku, kterou mládež v Anglii přisoudila křesťanům. Dalším z bodů bylo i to, že si o křesťanech myslí, že jsou méně svobodní.
Je to pravda? Jsme méně svobodní?
S tímhle názorem jsem se také už několikrát setkala.
"Jé, vy musíte každou neděli na Bohoslužbu? A to i když je venku hezky?!"
"Vy to máte blbý, vy se nemůžete rozvádět, co?"
"No jo, vy vlastně nemůžete mluvit sprostě, že jo?"
Ne, nemůžeme se rozvádět, máme chodit v neděli na Bohoslužbu a neměli bychom mluvit sprostě ...
Malinká část z věcí, které bychom měli nebo naopak neměli dělat.
Jsem tím ale méně svobodná? Omezuje mě to tolik?
Opravdu mi tak ubližuje, že v neděli dopoledne nejdu na procházku nebo na koupaliště? Je to ode mě taková oběť - věnovat Bohu svých pár nedělních hodin? Vždyť on je se mnou pořád, chrání mě, myslí na mě a má mě rád. A moc dobře věděl, proč je pro nás dobré setkávat se s jinými křesťany pravidelně. Cítím to dobře, když mám po sobě nemocné všechny děti a několik týdnů se do církve nedostanu. Je mi po všech smutno, ale zároveň cítím, jak se vzdaluju. Jak mě ovlivňuje každodenní život a svět kolem mě. Všichni jsme stejní a nevěřím, že je z lidí někdo tak dostatečně pevný, že všechno zvládne sám. A že dokonce jeho víra o samotě bude sílit! Nemůže to tak být. Bůh nás zná nejlíp a proto jsou v Bibli tyto verše:
"Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle".
Je to pravda? Jsme méně svobodní?
S tímhle názorem jsem se také už několikrát setkala.
"Jé, vy musíte každou neděli na Bohoslužbu? A to i když je venku hezky?!"
"Vy to máte blbý, vy se nemůžete rozvádět, co?"
"No jo, vy vlastně nemůžete mluvit sprostě, že jo?"
Ne, nemůžeme se rozvádět, máme chodit v neděli na Bohoslužbu a neměli bychom mluvit sprostě ...
Malinká část z věcí, které bychom měli nebo naopak neměli dělat.
Jsem tím ale méně svobodná? Omezuje mě to tolik?
Opravdu mi tak ubližuje, že v neděli dopoledne nejdu na procházku nebo na koupaliště? Je to ode mě taková oběť - věnovat Bohu svých pár nedělních hodin? Vždyť on je se mnou pořád, chrání mě, myslí na mě a má mě rád. A moc dobře věděl, proč je pro nás dobré setkávat se s jinými křesťany pravidelně. Cítím to dobře, když mám po sobě nemocné všechny děti a několik týdnů se do církve nedostanu. Je mi po všech smutno, ale zároveň cítím, jak se vzdaluju. Jak mě ovlivňuje každodenní život a svět kolem mě. Všichni jsme stejní a nevěřím, že je z lidí někdo tak dostatečně pevný, že všechno zvládne sám. A že dokonce jeho víra o samotě bude sílit! Nemůže to tak být. Bůh nás zná nejlíp a proto jsou v Bibli tyto verše:
"Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle".
A tak jdu v neděli na Bohoslužbu, ať padá sníh, který svádí ke koulovačce, nebo je 30 nad nulou . Jdu tam hlavně kvůli Bohu, ale taky kvůli sobě. Moje svoboda neutrpí sebemenší šrám ...
A jak moc omezuje moji svobodu to, že se nemohu se svým mužem rozvést? Vdávám se snad proto, abych při prvním problému vzala do zaječích? To pro mě není svoboda, to je zbabělost. "Vezmu si tě za manžela, ale pokud to nebude klapat, odcházím....". Dneska zcela běžná záležitost. Netvrdím, že moje manželství je zcela ideální, že se od rána do večera na sebe usmíváme nebo že jsme se nikdy nepohádali. Asi to ani nejde ... Ale snažíme se ... Nemluvím tady o nevěře partnera, protože v tu chvíli i nám, křesťanům, Bůh dovoluje takový svazek opustit. Mluvím tady o častých nedorozuměních a problémech, které se řešit dají, ale člověku se prostě a jednoduše nechce. A proto je tolik rozvodů. Lidem se prostě NECHCE. A tak jdou svou cestou. To je opravdová zbabělost, ne svoboda.
A to že se snažím nemluvit sprostě, nebrat jméno Boží nadarmo, vyhýbat se dvojsmyslným pořadům, neubližovat lidem, nejezdit v metru načerno, nedělat podvody na daních - tak to je jenom moje a zase moje rozhodnutí. Já si to svobodně zvolila.
Bůh mě vede, ale nechává to na mě. Čeká, jak se rozhodnu ... "Milá Pavlo, když budeš chtít, utrhni to ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, proto ho tady nechávám. Ale radím Ti, není to správné! Ale ruku Ti nepovedu, rozhodni se sama ..." . Tohle je pro mě svoboda. A té mám opravdu habaděj :-). A jsem za ní Bohu moc vděčná....-
Pavla
neděle 7. března 2010
Je to tak?
Nedávno jsem četla průzkum mezi studenty Newcastlu, kteří měli popsat, jak na ně působí křesťané a co si všeobecně myslí o věřících lidech. Takže ....
Tito lidé tedy jsou ....
... méně svobodní ...
... méně elegantní ...
... izolovanější ...
... méně sexuálně uspokojení ...
... nudnější ...
... po psychické stránce slabší ...
... mají méně zájmů ...
... jsou méně realističtí ...
... jsou méně zapojeni do dění skutečného světa ...
... jsou méně šťastní ...
... méně přátelští ...
Takže celkový obraz křesťana pro mladého nevěřícího člověka je prý takovýto:
"Je s nimi nuda. Nepijí, netančí, nemluví sprostě. Dělají, jako kdyby sexuálně nežili. Neumějí se bavit, a tak se snaží zkazit zábavu všem kolem sebe. Rozdávají peníze a v neděli chodí do kostela, jako kdyby to byl nějaký společenský klub. Víra je pro ně zkrátka taková berlička. Ti lidé jsou hloupí a naivní a horší je, že se nám to neustále snaží vtloukat do hlavy. Jsou to buď fanatici a nebo jsou sladcí jako cukrkandl. Jsou bezpáteřní, jsou to prostě podivíni ..... "
Nemůžu říct, že by mě závěr výzkumu nějak potěšil, ale na druhou stranu mě vůbec nepřekvapil. Vím, že kdysi na mě věřící lidé také tak působili. Ráda bych si vybrala jednu věc ze seznamu a trošku ji rozebrala. Příště se třeba vrhneme na další :-))
Vzpomínám, že když jsem kdysi chodila do jednoho společenství věřících, hodně mě odrazovalo, že většina mladých holek, které společenství pravidelně navštěvovaly, byly neupravené, šedivé myšky, čím hůře oblečené, tím lépe.
Verše v 1.Petrovi 3:3 ženám říkají: "Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech - v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech - ale ve vašem srdci. ....."
Ale já si nemyslím, že by nám tím Bůh říkal, že máme na svůj vzhled úplně rezignovat. Určitě se nám strojení a zdobení nemá stát modlou, nemáme strávit hodiny před zrcadlem s otázkou, jestli už jsme opravdu dokonalé. Ale znamená to, že nemůžu být moderně oblečená? Že se mi nemůže zalíbit tričko, že nemůžu mít radost z nových botiček?
Jak je vidět z výsledků výzkumu, od věřících žen se to tak nějak očekává - že budou méně elegantní, nezajímavé, na pohled k nerozeznání od mužů ... Nemyslím, že moderně oblečená žena rovná se vyzývavá a provokativní žena. I moderní oblečení může být slušné. Jenom najít tu správnou míru ....
Stejně tak na druhou stranu neobvykle zahalená žena může přitáhnout mnohem více pozornosti, než by chtěla. Tohle se mi potvrdilo na dovolené v Egyptě. K bazénu přišla muslimka oblečená do speciálních nejmodernějších plavek muslimského světa - byla oblečena do jakéhosi neoprenu - přikryté vlasy, ruce, tělo, celé nohy. Přes gumový oděv měla ještě nějakou volnější sukni. U bazénu se nenašel jediný muž (ani jediná žena), který by si tuto ženu neprohlížel od hlavy až k patě. Stala se středem pozornosti a její muž z toho byl tak nervozní, že za chvíli zavelel k odchodu.
Každý extrém je škodlivý. Když budu chtít působit moderně, můžu to lehce přehnat a stejně tak, když budu neupravená, neladící, neforemná - může se stát, že už nebudu stát za pohled ani svému muži ... Ještě na jednu věc vzpomínám, může to být tak 15 let zpátky. Oblékla jsem se slušně, cudně, mikina až ke krku, dlouhé kalhoty, nic vyzývavého, zároveň nic nemoderního. Jenže jsem zkombinovala nekombinovatelné - měla jsem červenou mikinu, červené lakové lodičky a k tomu zelené džíny. Přišlo mi to celkem roztomilé (!). Ovšem do té doby, než jsem si všimla pohledů ostatních. Tehdy by díky mně studenti z Newcastlu připojili ještě jednu poznámku, jak vypadá správný křesťan: .... nemá vkus a obléká se jako šašek z cirkusu ....
Nedržela jsem se totiž verše z 1.Timotea 2:9, který nám říká: "Pokud jde o ženy, ať se zdobí upraveným oděvem, cudně a rozumně, ne nápadnými účesy, zlatem, perlami nebo drahými róbami..."
Tito lidé tedy jsou ....
... méně svobodní ...
... méně elegantní ...
... izolovanější ...
... méně sexuálně uspokojení ...
... nudnější ...
... po psychické stránce slabší ...
... mají méně zájmů ...
... jsou méně realističtí ...
... jsou méně zapojeni do dění skutečného světa ...
... jsou méně šťastní ...
... méně přátelští ...
Takže celkový obraz křesťana pro mladého nevěřícího člověka je prý takovýto:
"Je s nimi nuda. Nepijí, netančí, nemluví sprostě. Dělají, jako kdyby sexuálně nežili. Neumějí se bavit, a tak se snaží zkazit zábavu všem kolem sebe. Rozdávají peníze a v neděli chodí do kostela, jako kdyby to byl nějaký společenský klub. Víra je pro ně zkrátka taková berlička. Ti lidé jsou hloupí a naivní a horší je, že se nám to neustále snaží vtloukat do hlavy. Jsou to buď fanatici a nebo jsou sladcí jako cukrkandl. Jsou bezpáteřní, jsou to prostě podivíni ..... "
Nemůžu říct, že by mě závěr výzkumu nějak potěšil, ale na druhou stranu mě vůbec nepřekvapil. Vím, že kdysi na mě věřící lidé také tak působili. Ráda bych si vybrala jednu věc ze seznamu a trošku ji rozebrala. Příště se třeba vrhneme na další :-))
Vzpomínám, že když jsem kdysi chodila do jednoho společenství věřících, hodně mě odrazovalo, že většina mladých holek, které společenství pravidelně navštěvovaly, byly neupravené, šedivé myšky, čím hůře oblečené, tím lépe.
Verše v 1.Petrovi 3:3 ženám říkají: "Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech - v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech - ale ve vašem srdci. ....."
Ale já si nemyslím, že by nám tím Bůh říkal, že máme na svůj vzhled úplně rezignovat. Určitě se nám strojení a zdobení nemá stát modlou, nemáme strávit hodiny před zrcadlem s otázkou, jestli už jsme opravdu dokonalé. Ale znamená to, že nemůžu být moderně oblečená? Že se mi nemůže zalíbit tričko, že nemůžu mít radost z nových botiček?
Jak je vidět z výsledků výzkumu, od věřících žen se to tak nějak očekává - že budou méně elegantní, nezajímavé, na pohled k nerozeznání od mužů ... Nemyslím, že moderně oblečená žena rovná se vyzývavá a provokativní žena. I moderní oblečení může být slušné. Jenom najít tu správnou míru ....
Stejně tak na druhou stranu neobvykle zahalená žena může přitáhnout mnohem více pozornosti, než by chtěla. Tohle se mi potvrdilo na dovolené v Egyptě. K bazénu přišla muslimka oblečená do speciálních nejmodernějších plavek muslimského světa - byla oblečena do jakéhosi neoprenu - přikryté vlasy, ruce, tělo, celé nohy. Přes gumový oděv měla ještě nějakou volnější sukni. U bazénu se nenašel jediný muž (ani jediná žena), který by si tuto ženu neprohlížel od hlavy až k patě. Stala se středem pozornosti a její muž z toho byl tak nervozní, že za chvíli zavelel k odchodu.
Každý extrém je škodlivý. Když budu chtít působit moderně, můžu to lehce přehnat a stejně tak, když budu neupravená, neladící, neforemná - může se stát, že už nebudu stát za pohled ani svému muži ... Ještě na jednu věc vzpomínám, může to být tak 15 let zpátky. Oblékla jsem se slušně, cudně, mikina až ke krku, dlouhé kalhoty, nic vyzývavého, zároveň nic nemoderního. Jenže jsem zkombinovala nekombinovatelné - měla jsem červenou mikinu, červené lakové lodičky a k tomu zelené džíny. Přišlo mi to celkem roztomilé (!). Ovšem do té doby, než jsem si všimla pohledů ostatních. Tehdy by díky mně studenti z Newcastlu připojili ještě jednu poznámku, jak vypadá správný křesťan: .... nemá vkus a obléká se jako šašek z cirkusu ....
Nedržela jsem se totiž verše z 1.Timotea 2:9, který nám říká: "Pokud jde o ženy, ať se zdobí upraveným oděvem, cudně a rozumně, ne nápadnými účesy, zlatem, perlami nebo drahými róbami..."
Tady je nám řečeno, že se můžeme zdobit, ale náš oděv má být cudný a rozumný. Dnes už se mi kombinace zářivě zelené a červené rozumná moc nezdá :-) .....
Proto si myslím, že je moc důležité, jak vypadáme. Jak na ostatní lidi působíme. Dost často můžeme svým vzhledem ostatním zavřít pusu k nějaké důležité otázce. Proč, když mládež ve věku mých dětí potká třicetileté ženy, oblečené a učesané jako šedesátnice, tak proč řeknou: to byly určitě jehovistky? Ženy od Svědků Jehovových jsou vždycky hrozně příjemné a milé, ale svým vzhledem odradí většinu mladých lidí - prostě nepůsobí jako z masa a kostí. A to se věřícím ženám často stává, že svůj vzhled považují za zcela nedůležitý. Z výzkumu mezi mládeží to jednoznačně vyplývá. Působíme na mladé nevěřící lidi jako podivínky. A takovým lidem se dost často ostatní vyhýbají.
Není to prostě jednoduché - nepřekročit hranici ani k jednomu extrému. Znám to velice dobře ...
Mějte se krásně,
Pavla
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)