Naše Athény...

Přiznám se, že jsem si po delší době našla čas si trošku sednou k Bibli (je to ostuda, já vím)...a tak jsem přemýšlela, co si přečtu. Mám oblíbené skutky a hlavně jejich 17.kapitolu a tak jsem nakonec zabrousila právě tam.

zdroj obrázku

Právě zde se nachází Pavel v Athénách, kde vidí město plné model. Uznává, že lidé jsou zde zbožní a poukazuje na oltář neznámému bohu. A hned využívá situace a mluví k lidem. Hlásá jim Boha.

"koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji"  

Skutky 17:23

Poukazuje, že jsme Boží rodina a božská bytost se nemůže podobat zlatu, stříbru nebo kameni .....(Skutky 17:29)

Lidé ho poslouchali, ale když začal mluvit o vzkříšení, odcházeli. (Skutky 17:32). Jiní ale zůstali, připojili se k němu a uvěřili. (Skutky 17:34)


A já tak přemýšlela, jak se to může vztahovat i na dnešní dobu. Každý žijeme ve svých Athénách. Svět kolem nás jsou vlastně takové Athény, protože nám nabízí mnoho model. Ať už pro nás známých "bohů" či neznámých. Pro někoho mohou být modlou peníze, sláva, hvězdy showbyznysu, jídlo, kosmetika a móda, sport i různé koníčky. Vše, co svádí naši mysl a odvádí pozornost od  Boha je modlou. Vše, co se může stát důležitějším než čas strávený s Bohem, ať už aktivně při modlitbě, při bohoslužbě, tak i pasivně, kdy se rozhodujeme v každodenních situacích.

A Pavel v takové chvíli umí promluvit k lidem. Zabrnkat na tu správnou strunu a mluvit k nim "jejich jazykem". I my bychom se neměli snažit o něco, co nám nejde. Málokdo z nás je teologicky vzdělán a tak po nás nikdo nechce teologické argumenty. Myslím, že je důležité umět mluvit o Bohu přirozeně. Vyjít z vlastní situace, z vlastní zkušenosti. Přizpůsobit se okolí ve kterém jsme, aby nám bylo porozumněno.

Moc se mi líbí, když Pavel poukazuje, že Bůh není stvořen lidmi. Že nemůže být ukován z kovu, ať už je člověk jakkoliv zručný. Že se Bůh neschovává v materiální podobě. A také se zde můžeme dočíst, že mnoho lidí odešlo, když začal mluvit o vzkříšení. I dnes musíme být připraveni na odmítnutí. Je to zcela předvídatelná věc, která nás nesmí odradit. Protože jako i v tomto případě někteří zůstali a uvěřili, tak i v dnešní době se může stát, že někoho naše vyznání, naše řeč přiměje k přemýšlení a případně k obrácení.

Já osobně mám na této kapitole moc ráda tu ukázku Pavlovi všestrannosti. Jak uměl vzít příležitost do svých rukou a použít to, co kolem sebe vidí a slyší při zvěstování Boha.
Na závěr bych tu ráda vypsala pár veršů, které mám vytištěné a zarámované doma v obýváku, aby mi připomínaly, jak jednoduše se dá mluvit o Bohu....

Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno. 

Z jednoho člověka učinil celé lidstvo, aby žilo na celém zemském povrchu. Vyměřil jim určená období a hranice jejich života, aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho - ačkoli není daleko od žádného z nás. Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme. Jak řekli někteří z vašich básníků: 

"Jsme přece jeho rodina."

Skutky 17:24-28

Krásný den s Bohem,
Monika

Věřme srdci

S manželem rádi sledujeme americký pořad "Kdo přežije". V každé sérii je skupina lidí, kteří soutěží na nějakém hodně zajímavém - opuštěném - místě (Cookovy ostrovy, Fidži, Čína, Mikronésie) o to, kdo zůstane ve hře nejdýl.  Jde o strategii, protože ne vždy se vyplatí být nejsilnější, nejchytřejší člověk ve skupině. Nechci vás trápit s pravidly hry, protože je toho tolik a jak se znám, neumím to vysvětlit stručně :-D

Ale předchozí série v Číně mě zaujala hned na samotném začátku, když se jednotliví soutěžící představovali. Byla tam paní jménem Leslie, která pracovala v jakémsi křesťanském rádiu a považovala se za běžnou věřící. Hned po příjezdu do oblasti Číny, kde se soutěžilo, byli všichni pozváni do chrámu, kde se konal obřad uvítání. Mniši tam soutěžícím ukazovali, jak se mají klanět a co mají dělat, když na ně přijde řada. A tak se tam všichni klaněli před zlatými soškami bůžků a čeho všeho až na tuto Leslie, která vyběhla ven dříve, než na ni přišla řada.  Byl na ni vidět ten velký vnitřní zápas, který ve své hlavě a ve svém srdci vedla.

A proč? Sama to pak vysvětlovala. Ač jí všichni přesvědčovali, že tento "obřad" je čistě pro uvítání lidí, pro ni to představovalo něco naprosto jiného. Viděla totiž ty jejich sošky bohů, které stáli na vyvýšených místech. Byly pokryté zlatem a vyvišované a ctěné. Lidé si klekali a klaněli se jim. Ale Bůh nám říká, že toto vše se může také nazývat modlářstvím. Nikomu jinému než Bohu bychom se klanět neměli.

Ať ta slavnost byla jakákoliv, věřím, že naše srdce nám samo řekne, jestli je vše v pořádku nebo nikoliv. A tak, když měla Leslie veliké pochybnosti a její srdce ji zrazovalo od takového konání, myslím si, že udělala správně, že se toho nezůčastnila. Možná si i myslela, že riskuje vyřazení ze soutěže, ale i přesto se v tu chvíli vzdala naděje na výhru milionu dolarů. A tak si říkám, zda i my bychom jednali stejně. Kolikrát se setkáváme v běžném životě s podobnou situací, kdy nás někdo svádí k něčemu, co je v dnešním světě bráno za normální, ale podle Boha je to nepřípustné. Umíme si ujasnit, co je dobré a co už ne? Umíme se vzdát možných výhod či materiálních věcí jen proto, abychom nespadli do propasti hříchu? Posloucháme své srdce?

Slýchám argument, že jsou na světě určitě místa, kam žádný věřící nepřišel a nemohl tedy kázat evangelium. Jak je to pak s těmito lidmi, kteří tam žijí, u konečného soudu? Ale Bůh nám každému dal do srdce poznání dobrého a zlého a tak pokud si nejsme jisti, jak to Bůh myslel, zkusme zkoumat svá srdce, protože to nám napoví, jestli děláme dobře nebo ne. Leslie sice hru nevyhrála, ale zato šla domu obohacená o zkušenosti a hlavně s čistým svědomím, že nepodlehla svodům.