Mít rád nejen o Vánocích

                                                              Foto: zdroj Facebook


Všichni máme Vánoce spojené s pocitem lásky, klidu, odpuštění, přátelství, blízkosti ...
A ta atmosféra kolem nám pomáhá. Všichni se snažíme být tak nějak hodnější, laskavější, vstřícnější, ohleduplnější ...

Jenže tohle všechno bychom v sobě měli pěstovat pořád. Nebýt sobci, uvědomit si, že se ty stejné okamžiky už nikdy nebudou opakovat. To, jestli někoho nepodpoříme nebo mu nepomůžeme, když nás potřebuje, tak tuhle chvíli už vrátit nemůžeme. Někdo nám blízký nás může potřebovat zrovna teď - ať je to příbuzný, kamarád, přítel, kolega v práci ... A my si řekneme, že nevíme, kde nám hlava stojí, máme dost své práce, vaření, starostí, problémů - bohužel - teď už se nám tam vůbec nic navíc nevejde - a hned máme pro svoje svědomí omluvu.

Jenže - Bůh nám říká něco jiného. Neříká, ať se o druhé staráme a pomáháme jim jen tehdy, když "máme čas" - to by pravděpodobně nikdo nikomu pomáhat ani nemohl. A o vánočních svátcích klidu a míru v Bibli není ani slovo, že tedy zrovna tento čas je k tomu vhodný ...

Naopak: "Kdo není oddaný svému příteli, úctu k Všemohoucímu opouští" (Job 6:14)
              " Přítel miluje za všech okolností, bratr se rodí pro chvíle trápení" (Přísloví 17:17)
              "Jsou tací přátelé, co jsou jen ke škodě, bližší než bratr je ale ten, který miluje"
               (Přísloví  18:24)

A tak nejen v době vánoční mysleme na ty, co jsou sami, na ty, co možná jen potřebují, abychom s nimi chvilku "pobyli" - nic víc od nás nechtějí.

Když se podívám na fotku nahoře - na kočičku, která svojí přítomností pomáhá psímu kamarádovi, musím se vždycky usmát. Ti dva, od kterých by člověk čekal, že na sebe budou vrčet a tasit drápky, spolu odpočívají a mají se jednoduše rádi. A tak buďme takovou Mickou, mějme pro druhé pochopení a vždycky mějme připravenou pomocnou ruku. Ať jsou Vánoce nebo nejsou.

Přeju vám krásné vánoční svátky a ať každý z vás má ve chvílích trápení někde poblíž svoji kočičí přítelkyni :)

Pavla

POMOCNÁ RUKA

V mém minulém článku jsem psala o tom, jak prožíváme a snažíme se vypořádávat se starostmi, trápeními, bolestmi ... Dnes bych chtěla přidat "pomocnou ruku".

                                                             Obrázek: www.wallcoo.com


Nikdo není na světě sám. Všichni máme Boha, ať už o něj stojíme nebo ne. Ale také máme rodinu, kamarády, přátele, bratry a sestry.
Bůh nám říká jasně, že si máme v těžkých chvílích navzájem pomáhat - ať skutky, slovem anebo někdy stačí druhému jen naslouchat a držet ho za ruku - to je někdy mnohem lepší než stovky slov.
Je třeba se naučit respektovat situaci, která už nastala, nevyptávat se, proč se do takové situace dostal, nevypočítávat, co všechno udělal špatně, co měl udělat jinak ... Sami víme, jak je nepříjemné, když se nám něco stane, a druhý hned zareaguje: "Já to říkal, já to věděl, že to takhle dopadne" ... Pomůže nám to v této chvíli?

 Naučit se být laskavý, ohleduplný a opravdu nápomocný je shrnuto v Římanům 12:15 - "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" a také v Příslovích 25:20 - "Obírat o šaty v chladný den, nalévat ocet do rány - totéž je truchlivému zpívat písničky".

V Galatským 6:2 je psáno: "Neste břemena jedni druhých - tak naplníte Kristův zákon". Dnes se moc nenosí všímat si ostatních a pomáhat si. Lidé si většinou řeknou, že mají svých starostí dost, že neví, kam dřív skočit, že toho mají tolik ... Výmluvy, samé výmluvy. Každý z nás v sobě najde dost síly, aby druhému pomohl. A čas? Myslím, že většina z nás si vždycky najde čas na svůj oblíbený seriál, na procházku, na výlet, na chatu, na kino, na .... Takže další výmluva... Jak se říká - když se chce, všechno jde.
V souvislosti s tím jsem si četla básničku, která se jmenuje "Břemena" - a tenhle úryvek se mi hodně líbil:
"Proč se tahat druhým s břemeny? Životem jdou rychleji ti, co nic nenesou a ničím se nezatěžují. Kde jsou dřív v životě? U jeho východu ..."

V 1.Petrovi 3:8 nám Bůh říká: "... buďte všichni svorní, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a skromní".
Není to vždycky jednoduché, pomáhat druhým v jejich trápeních, ale důležitá je snaha. Nedávno jsem slyšela vyprávění o ženě, která vážně onemocněla a skončila v nemocnici. Doma zůstal manžel a dvě malé děti. Otec musel chodit do práce, a tak si kamarádky udělaly harmonogram výpomoci a pravidelně se střídaly v hlídání dětí, vaření, úklidu ... I pro nás by měla být samozřejmost pomoci druhým, pokud je to alespoň trochu možné.

Moc se mi líbí verše v Žalmech 145:8+9 "Hospodin je milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý! Ke všem je dobrotivý Hospodin, on cítí s každým ze svých stvoření!" Zkusme si příště, až si budeme říkat, že máme svých starostí a trápení dost, a tak máme právo být slepí k ostatním, kteří potřebují pomoci, na tyhle verše vzpomenout. Buďme k sobě navzájem laskaví, dobrotiví a soucitní. Vždyť druhé největší přikázání, které nám Bůh dává, je: "Miluj bližního svého ...".

Krásný den,

Pavla

Od pondělí do pátku

V pátek se u nás doma konal babinec čili pěkně řečeno ženské biblické studium. Sešly jsme se nad tématem "práce a křesťan". A já bych tady ráda uvedla několik věcí, ke kterým jsme se dobraly a co jsme se dozvěděly. Tak hurá do toho :-)

Myslím si, že většina křesťanů slovo "práce" vůbec nezahrnuje do správného zbožného života. Je to svým způsobem nutnost - pracovat, ale jinak nic víc. Jenže - člověk přece v zaměstnání stráví valnou většinu času. Smutné je, že ani my - křesťané, toho o práci toho druhého moc nevíme. A tím nám také uniká hodně informací o někom, kdo by nám měl být hodně blízký. Neznáme jeho starosti, trápení, nevíme, jací jsou jeho kolegové, jak moc ho práce vyčerpává, jak moc mu bere času nebo jestli má třeba strach, že o svou práci může přijít.

Dost často je zvláštní i náš pohled na různé druhy zaměstání. I mně se stává, že nad některým zaměstnáním "ohrnuju" nos - zedník, ochranka v supermarketu - vyslovím to s jistou povýšeností. Ale co tesař? Taky je mi to málo? A přitom to bylo zaměstnání dostatečně na úrovni pro Božího syna ....

Musíme si uvědomit, že každá práce, kterou dobře odvádíme, je pro Boha dobrá.

Já osobně do práce nechodím už skoro 17 let a dost často, když se mě někdo zeptá co dělám, odpovím - ... "aaale, jsem v domácnosti" (cítíte ten nádech nedůležitosti?) ...
Jako reakci můžu použít ukázku z knížky "Od pondělí do pátku" od Marka Greena, který na tuhle typickou odpověď ženy v domácnosti sám reaguje takto - "Představte si tedy, že mluvíte s ředitelem IBM a zeptáte se ho, co dělá. Taky nemávne rukou a neřekne "Ále, jsem JENOM ředitelem IBM"....
Moc se mi to líbilo a začala jsem o tom přemýšlet jinak. Co mě vede k tomu, že když se starám o tři děti, manžela, nemohoucí babičku, dvě kočky, psa, dům, zahradu, že si myslím, že moje práce je mnohem míň hodnotnější než práce managera, ředitele, chirurga.....?

Myslím, že je to všeobecný tlak okolí. Všechno se přepočítává na peníze a já přece nedostávám ani halíř. To znamená, že moje práce nemá žádnou hodnotu ... Ale je to tak? Jsem přece uklízečka, kuchařka, pradlena, taxikářka, zahradnice, učitelka, zdravotní sestra, chovatelka a sociální pracovnice v jednom. A jenom proto, že nejsem placenou kuchařkou v Alcronu, zdravotní sestrou na soukromé klinice a uklízečkou v IBM, přece moje práce není méně hodnotná. Beru si z toho tedy poučení :-)

A teď se dostávám k Bibli. Nějak si také vůbec neuvědomujeme, že i většina biblických hrdinů měla svá zaměstnání. Všeobecně je bereme jako "duchovní velikány", ale na to, že to byli úplně obyčejní lidé jako my, úplně zapomínáme. I oni měli svá zaměstnání, i oni měli starosti a museli pracovat z plných sil.
V 1.Moj 41:41 se dozvídáme o Josefovi, který se stal správcem celé egyptské země (a jeho víra mu v tom nijak nebránila), stejně tak Daniel byl správcem (Daniel 2:48). Někdo byl lékařem, někdo obchodníkem, někdo výběrčím daní, někdo porodní bábou. A taky se dost často dozvídáme o tom, jak se snažili svoji práci dělat poctivě a dělat ji s tím, že ji dělají pro Boha.

Problémem je, když si myslíme, že naši hodnotu najdeme v práci. Pak se práce stává opravdu jenom honbou za větrem a pomíjivostí (Kazatel 2:10-11). Ale naše hodnota je ve vztahu se Stvořitelem, ne v naši práci. A proto, ať děláme jakékoliv zaměstání, musíme ho dělat nejlíp, jak umíme. Musíme ho prostě dělat pro Boha.

Mějte se krásně,

Pavla

Jsem služebnicí

Tento článek je převzat z blogu "Living By Faith" od Lauren, která souhlasila s jeho použitím. Když kliknete na následující obrázek, zobrazí se vám její stránky:




Jsem služebnicí
Divili jste se někdy, proč se necítíte schopně? Já ano. Mnohokrát. Tolikrát. Tak toužím sloužit Pánu, ale jsou chvíle, kdy se cítím, jako bych naprosto selhala. Věci se nedějí - dělám všechno špatně. Nejde to dohromady. Divím se proč??? Proč se to děje?!

Možná, protože nerozumím své roli. Jsem služebník - On je Pán. Já jsem hlína - On je hrnčíř. Nemohu dělat nic bez něj. Jako služebnice musím čekat na instrukce od Boha, jak Mu sloužit. Jako když mám něco, co vím, že musím udělat, ale nemám prostředky na splnění úkolu. Každý sluha v domácnosti ví, že má být jídlo na stole 3krát denně. Ale pokud mu pán nedá peníze, aby mohl nakoupit potraviny, pak nemůže splnit úkol. Nemá vlastní zdroje. On je zcela závislý na svém pánovi - dokonce i být sluhou.

A stejně je to v našem vztahu s Bohem. Jsem zcela závislá na Bohu, který mi dává schopnost mu sloužit. Nemohu být efektivní jen sama o sobě. Nemohu úspěšně vést dívčí biblické studium bez příspěvku od Pána. On mi musí dát moudrost, trpělivost, milost, porozumění, soucit, lásku a výdrž, abych mu věrně sloužila.

A hádejte co. On to dělá. Pokud budeme čekat na Pána, naplní nás vším, co potřebujeme, abychom Mu sloužili po všechny dny našich životů. Jediná věc, kterou vyžaduje z naší strany je vědění, že jsme slabí, nedostateční a zcela závislí na Kristu. Jen se dívejme k Němu ...On přijde.

Jako služebníci k svým pánům vzhlížejí, jako služebnice vzhlíží ke své paní, tak my k Hospodinu, našemu Bohu, vzhlížíme: Kéž už se nad námi smiluje! Žalm 123:2

Lauren

Talenty

Asi to na každého z nás někdy padne, že přemýšlí, proč jsme tady. Proč zrovna nám Bůh dal, abychom se narodili?

Mám starší sestru a než jsem se já narodila, dvakrát moje mamka o miminko přišla. I se mnou to bylo nahnuté - mamka hodně krvácela, a tak jela do nemocnice s tím, že ji musí ošetřit, protože znovu o miminko přišla. Ejhle - jaké bylo překvapení, když doktor zjistil, že srdíčko pořád bije! Rvala jsem se o život a vybojovala jsem si ho, ačkoliv tomu asi nikdo nevěřil ...


Proto jsem si dost často kladla otázku - Proč já a ne moji dva sourozenci přede mnou? A vždycky jsem došla k závěru, že mám nějaký úkol, že je nějaký důvod, proč jsem tady.

Ale jak přijít na to, co to je ...

Vím o sobě, že mi chybí dostatek sebevědomí, a tak jsem nepředpokládala, že "pohnu" dějinama. Jistě nevymyslím něco podobného jako je žárovka nebo lék na rakovinu. Ani se necítím být skvělou kuchařkou, abych lidem dělala radost výborným jídlem. Taky asi nezaložím a nepovedu nadaci nebo charitativní organizaci. A už vůbec nepředpokládám, že dokážu nějakou matematickou rovnicí existenci Boha.

Takže nic velkého, nic bombastického ... Člověk má představy, sny, a dost často je jeho úkol tak blízko ...

Je to asi dva roky zpátky, kdy mi konečně svitlo! Jednou jsem, když děti odešly do školy a Honza do práce, přemýšlela, jestli je opravdu mým úkolem a naplněním být dopoledne sama doma - uklidit, uvařit, vyprat, podrbat kočky za ušima, a pak zase posbírat děti a dělat s nima úkoly, večeři atd. Ano, vím a věřím, že Bůh chce, abych dobře vychovala svoje děti, abych byla dobrou manželkou svému muži, abych pomohla já jemu a on mně dostat se do nebe. Ale ....

Ale ještě něco mi tam prostě pořád chybělo.

Stačilo pár týdnů a Bůh mi ukázal, co to je.

Z ničeho nic onemocněla Honzova mamka, ulehla a bylo potřeba se o ní starat 24 hodin denně. Vzhledem k tomu, že bydlela 160 km daleko od nás, přes týden se o ní staraly moje švagrové a od pátku do neděle to byla moje práce. Ta práce byla strašně těžká, a kdo se někdy staral o nemohoucího a umírajícího člověka, ví, co jsem cítíla, jak strašně jsem byla vyčerpaná a unavená. Ale mě to naplňovalo, mně to dělalo dobře. Mně vůbec nevadilo vzbudit se ve tři ráno a s nemocnou babičkou si povídat. Mně ani potom už nedělalo problém povídat si s ní o tom, jak to bude vypadat, až umře, co bude mít na sobě, jaký chce pohřeb. A i když to zní divně, byla jsem moc ráda, že celý její poslední týden života jsem mohla strávit s ní a držet jí za ruku u toho, když tenhle svět opouštěla.


Tehdy mi začalo docházet, že tohle asi bude moje parketa. Honzova mamka umřela a za půl roku ulehla moje babička. A tak dopoledne trávím u ní, pomůžu jí s hygienou, dám jí najíst, popovídáme si o politice a o tom, co jí baví. Na rovinu přiznávám, že jsou dny, kdy jsem unavená, kdy se mi k ní nechce (promiň, babi!), ale hned si uvědomím, že tam je moje místo. Že to je moje práce. Že tohle je to moje "pohnutí" dějinama. A i když za něj určitě nikdy nedostanu Nobelovku, není nad to, když mi babička řekne: "Co bych si bez Tebe a bez mamky počala ... ".¨

Každému z nás dal Bůh nějaký talent, každý z nás umí něco víc a líp, než ten druhý. A i když nám ten náš talent může připadat úplně obyčejný, není to tak. Pro Boha může mít tisíckrát větší hodnotu, než cokoli jiného. Jenom tu svou práci dělat nejlíp, jak člověk dokáže ...

"Podle milosti, jíž se nám dostalo, máme rozdílné dary: kdo má proroctví, ať je užívá v souladu s vírou, kdo má službu, ať slouží, kdo je učitel, ať učí, kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje, kdo rozdává, ať je štědrý, kdo pečuje, ať je pilný, kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí." (Římanům 12:6-8).

Mějte se hezky,

Pavla

Zříci se sám sebe

Tento článek je převzat z blogu "Walking By Faith" od Lauren, která souhlasila s jeho použitím. Když kliknete na následující obrázek, zobrazí se vám její stránky:

Než se přiblíží středeční večer, John mi obvykle sděluje své myšlenky z přednášky, kterou připravuje pro studium se skupinou mladých křesťanů. Poslouchám, diskutujeme a on dokončuje své nápady. To se stalo i tento týden okolo úterního večera.

John mi řekl o svém plánu mluvit o verších v Matouši 16:24-25

Jeho plánem bylo, spojit tyto verše s těmi v kapitole 11, které říkaji:

Měl v plánu mluvit o tom, jak všichni máme kříž, který musíme nést, ale tím, že přijmeme Kristovo jho, bude lehký. Opravdu jsem to chápala, jak mi John říkal o svých myšlenkách a byla jsem nadšená, že to předá té skupině mladých.

Pak přišel středeční večer a John začal svou přednášku.Dřív než jsem věděla, co se děje, Bůh mi ťukal uvnitř hlavy s jinou přednáškou.....s takovou, která byla celá pro mě. Mohla bych říct, že jsem nebyla ráda, když se to stalo, ale ne. Potom, co jsem se cítila jako přistižené dítě ve škole, zamilovala jsem si to. Ukázalo mi to, jak moc mě Bůh miluje a stará se o můj dobrý duchovní stav. Kdyby mě nemiloval, nebál by se o mé učení a duchovní růst. Jste pravděpodobně zvědaví, co mě Bůh učil v tu středu...

"Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe..." V posledních týdnech jsem dělala vše, jen ne tohle. Opravdu, navenek se to mohlo zdát tak, že mám skvělou práci, žiju obětavý život křesťana, ale uvnitř to byl jiný příběh. Vytvořila jsem si takovou velkou lítostivou ostavu. Dovolila jsem si zaměřit se na všechny změny, kterými jsme prošli a další přechody, které nás ještě čekají. Chudáček Lauren. Odstěhovala se ze svého domova, získala práci na plný úvazek, manžel začal se školou, manžel má také novou práci (ve službě v církvi), nový dům, žádný čas na vybalení, uaaaaaaaaa. Už je vám ze mě špatně? Mě ano. Když si představím co Bůh musel cítit, během toho mého hořekování.

A zde je ten kopanec....zde je to, co jsem minulý týden dokonce řekla nahlas svému manželovi. "Musím se o sebe postarat. ty jsi zaměstnaný svou školou a prací, což je fajn, ale já se o sebe musím postarat, musím mít čas na odpočinek, mít čas sama pro sebe." Cítim se provinile, když to tu teď píšu. Přemýšlela jsem o tom, že vám to neřeknu...ale to byla pýcha, která ze mě mluvila.

Jak jsem tam tak seděla s jejich skupinkou a poslouchala jejich konverzaci, která se nečekaně obrátila, když děti chtěly mluvit o tom, co znamená to "zříci se sám sebe". Já cítila váhu mého přesvědčení v srdci. Nejsem zde na této zemi, abych se starala o sebe. Jsem zde, abych sloužila Ježíši, ať to cokoliv znamená. Nezáleží jak jsem unavená, nebo kolik "času pro mě" obětuju, má práce je sloužit ostatním. Musím sloužit Ježíši tím, že se postarám o svého manžela a o jeho potřeby, že mu pomůžu s jeho službou mladým, a sloužit lidem v práci jak nejlépe to dovedu. Protože kdo získává, když si dává pozor? Já. A "Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej..."

Tak to byla moje lekce - mé důrazné varování od Pána - mé probuzení ze sobeckosti a pýchy. Pravděpodobně se něco takového budu znovu učit i v budoucnu., ale jsem vděčná , že Kristus mě má v srdci, že je vnímavý ke svým účedníkům a modlím se, abych vždycky poslouchala jeho vedoucí slova.

Lauren