Tento článek je převzat z blogu "Walking By Faith" od Lauren, která souhlasila s jeho použitím. Když kliknete na následující obrázek, zobrazí se vám její stránky:
Než se přiblíží středeční večer, John mi obvykle sděluje své myšlenky z přednášky, kterou připravuje pro studium se skupinou mladých křesťanů. Poslouchám, diskutujeme a on dokončuje své nápady. To se stalo i tento týden okolo úterního večera.
John mi řekl o svém plánu mluvit o verších v Matouši 16:24-25
Jeho plánem bylo, spojit tyto verše s těmi v kapitole 11, které říkaji:
Měl v plánu mluvit o tom, jak všichni máme kříž, který musíme nést, ale tím, že přijmeme Kristovo jho, bude lehký. Opravdu jsem to chápala, jak mi John říkal o svých myšlenkách a byla jsem nadšená, že to předá té skupině mladých.
Pak přišel středeční večer a John začal svou přednášku.Dřív než jsem věděla, co se děje, Bůh mi ťukal uvnitř hlavy s jinou přednáškou.....s takovou, která byla celá pro mě. Mohla bych říct, že jsem nebyla ráda, když se to stalo, ale ne. Potom, co jsem se cítila jako přistižené dítě ve škole, zamilovala jsem si to. Ukázalo mi to, jak moc mě Bůh miluje a stará se o můj dobrý duchovní stav. Kdyby mě nemiloval, nebál by se o mé učení a duchovní růst. Jste pravděpodobně zvědaví, co mě Bůh učil v tu středu...
"Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe..." V posledních týdnech jsem dělala vše, jen ne tohle. Opravdu, navenek se to mohlo zdát tak, že mám skvělou práci, žiju obětavý život křesťana, ale uvnitř to byl jiný příběh. Vytvořila jsem si takovou velkou lítostivou ostavu. Dovolila jsem si zaměřit se na všechny změny, kterými jsme prošli a další přechody, které nás ještě čekají. Chudáček Lauren. Odstěhovala se ze svého domova, získala práci na plný úvazek, manžel začal se školou, manžel má také novou práci (ve službě v církvi), nový dům, žádný čas na vybalení, uaaaaaaaaa. Už je vám ze mě špatně? Mě ano. Když si představím co Bůh musel cítit, během toho mého hořekování.
A zde je ten kopanec....zde je to, co jsem minulý týden dokonce řekla nahlas svému manželovi. "Musím se o sebe postarat. ty jsi zaměstnaný svou školou a prací, což je fajn, ale já se o sebe musím postarat, musím mít čas na odpočinek, mít čas sama pro sebe." Cítim se provinile, když to tu teď píšu. Přemýšlela jsem o tom, že vám to neřeknu...ale to byla pýcha, která ze mě mluvila.
Jak jsem tam tak seděla s jejich skupinkou a poslouchala jejich konverzaci, která se nečekaně obrátila, když děti chtěly mluvit o tom, co znamená to "zříci se sám sebe". Já cítila váhu mého přesvědčení v srdci. Nejsem zde na této zemi, abych se starala o sebe. Jsem zde, abych sloužila Ježíši, ať to cokoliv znamená. Nezáleží jak jsem unavená, nebo kolik "času pro mě" obětuju, má práce je sloužit ostatním. Musím sloužit Ježíši tím, že se postarám o svého manžela a o jeho potřeby, že mu pomůžu s jeho službou mladým, a sloužit lidem v práci jak nejlépe to dovedu. Protože kdo získává, když si dává pozor? Já. A "Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej..."
Tak to byla moje lekce - mé důrazné varování od Pána - mé probuzení ze sobeckosti a pýchy. Pravděpodobně se něco takového budu znovu učit i v budoucnu., ale jsem vděčná , že Kristus mě má v srdci, že je vnímavý ke svým účedníkům a modlím se, abych vždycky poslouchala jeho vedoucí slova.
Lauren
Divili jste se někdy, proč se necítíte schopně? Já ano. Mnohokrát. Tolikrát. Tak toužím sloužit Pánu, ale jsou chvíle, kdy se cítím, jako bych naprosto selhala. Věci se nedějí - dělám všechno špatně. Nejde to dohromady. Divím se proč??? Proč se to děje?!