ODPUŠTĚNÍ

"Eva Kor přežila Osvětim a odpustila nacistickému vrahovi Oskaru Groningovi."

V Německu probíhá soud s mužem, který se zodpovídá ze smrti 3000 Židů, a který se již přiznal k morální zodpovědnosti. Na závěr tohoto jednání Eva Kor přistoupila k obžalovanému  Gröningovi a objala ho.  „Ne, nebylo to plánované. Ale bylo to normální setkání dvou lidí. Tak se přece mají dva lidé k sobě chovat. Ze dvou dávných nepřátel se stali dva obyčejní lidé,“ řekla žena, která přežila holocaust. 

Když jsem to četla, bylo mi moc hezky u srdce. Cítila jsem, že tak to má být, že tak je to správné. Ale dokázala bych to taky? Nevím ... Říkám si, že asi ano ... Ale opravdu? Já jsem nikdy nezažila něco tak moc bolavého, něco, co zanechá na duši obrovský šrám. A proto nedokážu říct, jestli bych dokázala toho, kdo mi ubližoval, obejmout. Tato paní má můj obrovský obdiv a myslím, že takový projev odpuštění může pomoci lidem, kteří se v životě potýkají s tím, že odpouštět neumí nebo nechtějí.

"Ze dvou dávných nepřátel se stali dva obyčejní lidé". Nikdo po nás nechce, abychom odpustili a zároveň takového člověk přijali se vším všudy do našeho života. Nemusíme se s ním povinně setkávat, přát mu k narozeninám, nemusíme ho mít rádi. "Milovat nepřátele" znamená úplně jiný druh lásky - je to právě to odpuštění a zároveň  být připraveni  pomoci, když to bude potřeba a když toho budeme schopni. Víc se po nás nechce. Když člověk nedokáže odpustit nebo dokonce nenávidí, nejvíce stejně vždycky ubližuje sám sobě ....

Efezským 4:32 - "Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám".

Může nám někdo odpustit víc než Bůh? A proto na tom pracujme, buďme jako On, naučme se odpouštět ....  Vždyť: Odpuštění je vůně, jíž fialka potřísní botu, která ji rozdrtila ........ (Mark Twain).

Mějte se pěkně,
Pavla

ODPUŠTĚNÍ

     Zní to jednoduše, ale je to opravdu tak jednoduché - odpustit? Když mám odpustit svému dítěti nějakou drobnost, odpouští se mi lehce. Ale dokážu stejně lehce odpustit něčí zradu, když jí lituje? Dokážu odpustit něco, co mě opravdu hodně bolelo, trápilo, kvůli čemu jsem vybrečela potoky slz? Něco, co se třeba už ani napravit nedá?

     Nevím.... Nevím, i když doufám, že ano. Mám celkem optimistickou povahu a zapomínám a odpouštím vcelku rychle. Ale zase na druhou stranu - zatím mě nepotkalo nic tak závažného, co by mě srazilo na kolena. Nikdo mi neublížil tolik, že bych musela přemýšlet nad tím, jestli mu dokážu odpustit. Ale může se stát, že nás taková situace potká. A kde jinde máme hledat pomocnou ruku, než v Bibli? Vždyť máme jeden obrovský příklad někoho, kdo dokázal odpustit absolutně všechno - máme Boha, máme Ježíše ...

Daniel 9:9 -  "Náš Pán Bůh však má soucit a odpuštění, ačkoli jsme se proti němu vzbouřili"

Matouš 6:15 - "Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám"

Lukáš 6:36 - "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec"

Lukáš 6:37 - "Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Odpouštějte
                      a bude vám odpuštěno"

Efezským 4:32 - "Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzáje, tak jako
                           Bůh v Kristu odpustil vám"

Marek 11:25 - " Když se postavíte k modlitbě, odpouštějte, pokud něco proti někomu máte,
                          aby i váš Otec v nebesích odpustil vaše prohřešky vám"

Koloským 3:13 - "Buďte mezi sebou snášenliví, a má-li někdo k někomu výhrady, odpouštějte si
                            navzájem. Tak jako Pán odpoustil vám, odpouštějte i vy".

1Petr 3:8 - "Konečně, buďte všichni svorní, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a skromní".


A kolikrát mám odpustit? - odpověď najdeme v Matouši 18:15-35.

     Odpouštět není lehké, už proto, že prostě musíme ze své mysli a ze svého srdce dostat myšlenku a vzpomínku, která moc bolí. Ale stojí to za to ... Mně pomáhá věta: "Když může odpouštět Bůh, jakým právem bych si dovolila neodpustit já ...".V tu chvíli si uvědomím, že nemám žádné právo ani povolení druhému neodpustit. Nakonec to do srdce přece přinese úlevu hlavně mně.

KDYŽ ZHŘEŠÍM

Dnes se znovu obrátím pro pomoc na "biblickou pohotovost".

Když zhřešíte, zavolejte si do Žalmu 51.

V tomto Žalmu je popsána Davidova lítost a prosba o odpuštění. David zhřešil. Zcizoložil a zavraždil. Když se tak na tyto dva hříchy podíváme, můžeme mít pocit, že tohle David opravdu přehnal. Tohle jsou ty "opravdové" hříchy, ty pořádné, obrovské. Svést někomu manželku, a potom ještě zosnovat jeho vraždu ...

Ale hřích je hřích. Ať lžeme, úmyslně jezdíme načerno nebo dáváme úplatek. Není rozdíl, co je to za hřích.
Každý hřích nás odděluje od Boha. A i když by se nám chtělo  pozvednout obočí , podivit se nad tím, jak se takhle mohl David zachovat, a moralizovat, nedělejme to.

Každý máme své hříchy a každý z nás by byl bez Ježíše ztracený. Nezkoumejme, jestli má náš bratr hřích větší než my. Dost často nám v oku vězí obrovský trám a my ho nevidíme nebo vidět nechceme.

Důležité je prosit Boha za odpuštění. Litovat svých hříchů a toužit po tom, aby nám Bůh odpustil.
Žalm 51 nám může ukázat, jak takové pokání vypadá.

verš 3-6: "Smiluj se nade mnou, Bože, ze své lásky, v hojném svém soucitu odstraň mé poklesky. Důkladně omyj mě od mého provinění, od mého hříchu mě očisti! Uznávám všechny své zločiny, svůj hřích mám stále na mysli. Proti tobě, tobě samému, jsem zhřešil, před tvýma očima jsem se zla dopustil! Ve svých výrocích jsi proto spravedlivý, oprávněn jsi mě odsoudit!"

verš 13: "Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi!"

David má pocit, že si nezaslouží být v Boží přítomnosti, a myslím, že i my, když zhřešíme, bychom si měli uvědomit, že jenom díky Boží milosti nám náš hřích může být odpuštěn. Bez Jeho dobroty bychom měli smůlu. Bůh nechce naše oběti, ale chce naše litující srdce.

Připadá mi to trochu podobné jako vztah k mým dětem. Když něco provedou, netoužím po tom, aby dostaly přísný trest, ale po tom, aby toho litovaly a dokázaly se omluvit. Chci jejich kajícné srdce, stejně jako Bůh naše.

A tak pokud zhřešíte, zavolejte si do 51.Žalmu. A podle příkladu Davida proste s upřímným srdcem za odpuštění. Očistné je, že víme, že Bůh je milosrdný a neskonale laskavý. U Něj je všechno možné.

Krásný den,

Pavla

CO JE LEPŠÍ? Kazatel 7:2

Lepší je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování ...

Tyhle verše z Bible jsem během posledních čtrnácti dnů naplnila vrchovatě ... Nejdřív svatba, potom pohřeb ...

Dvakrát jsem za posledních čtrnáct dnů byla svědkem - nejprve na svatbě, pak jsem se stala svědkem při opouštění tohohle světa ...

Nezastírám, že mi na svatbě bylo líp. Moc jsem se tam těšila, užila jsem si ji, pobavila jsem se, byla jsem s lidma, které mám ráda ...

Dneska jsme měli pohřeb naší babičky. V noci jsem nemohla spát, byla jsem nervózní, bolelo mě břicho a těšila jsem se, až to bude za mnou ...

Jenže .....

Jenže ten verš má pokračování - neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.

Pravda je, že o tom, že taky jednou umřu, jsem na svatbě opravdu nepřemýšlela. Tam mi to nepřišlo na mysl ani na chvilku. Ale na pohřbu je to jinak. Myslím, že každý, kdo tam dnes seděl a díval se na babiččinu rakev, tak si musel uvědomit svoji smrtelnost, to, že tady taky jednou nebude ... Proto to Šalomoun napsal, ne proto, že by bylo špatné se bavit a mít radost, ale prostě proto, že na pohřbech máme čas přemýšlet a třeba nás to k něčemu může přivést.

Já jsem si to pravé "uvědomování" užila, když jsem seděla u babiččiny postele v nemocnici, kdy umírala. To byly hodiny a hodiny ticha, času na přemýšlení habaděj. Tam jsem dokonale viděla to smiřování a usmiřování, tam jsem viděla tu změnu, kdy člověk, který dřív o Bohu moc nemluvil, najednou celou svoji mysl Bohem naplnil. Babička už vlastně o ničem jiném nemluvila - než o Bohu, o umírání, o nebi, o setkání a o naději.

Moc toužila umřít, chtěla, abychom se spolu pomodlily, potom sama prosila Boha o odpuštění, a když se Bohu omluvila za všechno špatné, co kdy udělala, bylo vidět na její tváři, jak se jí ulevilo. Najednou byla její tvář jiná, úplně uvolněná. Když jsem tohle vyprávěla svým dětem, bylo znát, jak to na ně moc zapůsobilo.

Když babička zemřela a já jsem přivolala sestru, podívala se na babičku a řekla: "Je vidět, že byla smířená a usmířená. Proto je taková hezká a milá ...". Stává se jí prý, když jde obstarat člověka, který právě zemřel, a který byl zlý a protivný, a který vůbec nebyl vyrovnaný s tím, že umírá a nadával do poslední chvilky, tak že obličej takového mrtvého člověka až děsí. Vždycky je prý patrné na první pohled, jestli se člověk smířil a usmířil. Smířená se smrtí byla babička stoprocentně, protože už po ní moc toužila a prosila o ni. A usmířená? Myslím, že byla s Bohem usmířená, i když to rozhodnutí musíme nechat na Něm.

Všichni jednou zemřeme, i my, i když se nám tomu špatně věří ... Usmiřujme se s Bohem celý život, prosme za odpuštění a buďme vděčni za každou chvilku, kterou můžeme strávit v domě smutku - tady naše myšlenky opravdu nic neruší, tady můžeme upevnit svou víru, náš vztah s Bohem, tady si uvědomíme, kam směřujeme ...

Krásný den,

Pavla

NOVÝ ZAČÁTEK

Nedávno jsme prožili velkou radost. Naše čtrnáctiletá dcera se rozhodla, že se nechá pokřtít. Poslední rok o tom už hodně uvažovala a často o křtu mluvila. Krok po kroku se k tomuto důležitému rozhodnutí blížila ...

Naše děti nebyly křtěné jako miminka. Držíme se veršů z Bible, kde je psáno, že křtu má předcházet víra (Marek 16:16 - "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo však neuvěří, bude odsouzen"), a také verše z Matouše 19:14, kdy Ježíš říká: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské". Věřím, že víra je pro křest nepostradatelná. Pokud by tomu tak nebylo, mohla bych třeba svého nevěřícího příbuzného násilím strčit pod vodu a pokřtít ho bez jeho rozhodnutí a souhlasu. A Ježíš sám o dětech říká, že JIM patří království nebeské. A proto jsme naše děti křtít nenechali. Od malička je samozřejmě vedeme k víře, učíme je, studujeme s nimi Bibli, ale to rozhodnutí musí přijít od nich. Nikdy jsme na ně netlačili, možná i proto, že já i můj manžel jsme si k víře došli sami, sami jsme se pro Boha rozhodli, a tak to rozhodnutí - přijmout Ježíše Krista za našeho Pána - vzešlo opravdu z nás.

Proto si tolik přejeme, aby i naše děti tohle rozhodnutí ve svém životě udělaly. A tak křest naší Janinky byl pro nás opravdovou radostí a nádherným dnem. A moc toužíme po tom, aby se jednou k tomuto nejdůležitějšímu kroku v životě rozhodla i naše starší dcera a taky náš "benjamínek".

Bez víry, křtu a snahy dělat správné věci máme cestu k Bohu totiž uzavřenou.

Krásný den,

Pavla

O zmrzlině a odpuštění...

Znáte to, vždycky se najde někdo, kdo si vás bude kvůli něčemu dobírat. Ať už v dobrém nebo ve zlém. Já tu chci mluvit o té první variantě. Máme kamaráda, je to američan, který zde v Čechách učí Bibli, který zastává názor, že zmrzlina je vhodná pro děti jakéhokoli věku. Nejlépe, kdyby ji servírovali rovnou v porodnici :-) A tak, jakmile se v jeho blízkém okolí objeví miminko, přesvědčuje maminku o výživových hodnotách zmrzliny a jak miminko už vlastně touží zmrzlinu ochutnat :-))

Vždy jsem se tomu smála, ale letos došlo i na mně. Jako každý rok jsme se vydali na letní biblické studium do Kamenice nad Lipou a tam už je taková tradice, že se chodí s dětma do místní cukrárny na zmrzlinu. A tak se stalo, že jsem se vrátila z přednášky, která byla určená jen ženám a už u mně byl zmíněný kamarád a ptal se, zda mu odpustím, když mi řekne, že dal naší dceři ochutnat zmrzlinu..... Jelikož vím, že Honza (můj manžel) by to nedopustil, smála jsem se. Ale jen do chvíle, než mi Honza řekl, že na chvilku dcerka byla u někoho jiného, aby si i on mohl objednat nějakou tu dobrotu.

A ten náš kamarád se dožadoval odpovědi. "Odpustíš mi?" Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, ale žádné nebyly zrovna hezké. Představa, že někdo zná náš názor na věc a obejde ho mě neskutečně rozčilovala. Nemluvě o zdravotní stránce věci. Rozhodně jsem v hlavě neměla myšlenku na odpuštění. To tedy opravdu ne. Už totiž chápu, proč se říká, že se žena rve za své dítě jako lvice. Mě stačilo takhle málo a už jsem pomalu tasila "drápy" :-))

"Odpustíš mi? Bůh mi odpustí, co ty?" Stále se dožadoval mé odpovědi. A já cítila, že to nejde. Nemůžu mu odpustit. Ale co to se mnou je? To jsem správná křesťanka? To je biblické chování? Nemohla jsem pochopit, proč je to pro mně tak těžké. A pak mi to došlo...a mohla jsem odpovědět. "Já bych ti odpustila, ale musel bys to myslet vážně. Jenže na tobě vidím, že to vážně nemyslíš." ZÁSAH.

"Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: "je mi to líto", musíš mu odpustit."
Lukáš 17:3-4



No, nakonec jsem byla přesvědčena, že Terezka svou první zmrzlinu neochutnala - i když je to prý veliká škoda - protože něco takového by nám ten náš kamarád neudělal. Ale byl přesvědčivý, to tedy ano. A já už vím, že jen tak slepě někomu neodpustím. Bůh totiž po nás žádá odpuštění, ale jen pokud ten druhý té věci opravdu lituje.