Zobrazují se příspěvky se štítkemmilosrdenství. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmilosrdenství. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 6. února 2017

OTEVŘENÉ OKNO




Nedávno jsem četla článek o ženě, která před lety přišla tragicky o svého syna, a o tom, jak se s tím vyrovnávala a co jí pomáhalo takovou hrůzu zvládnout. Zaujalo mě, jakou po prožití tohoto trápení přijala životní filozofii. Nazvala to: "Když Pánbůh zavře dveře, otevře okno".

Když jsem si to přečetla, dýchlo to na mě nadějí. Nadějí, že ať člověk prožívá v životě různé zkoušky a trápení, o kterých má pocit, že se snad ani nedají unést, že se to nakonec zvládnout dá. Že Bůh je pořád s námi. I když můžeme mít pocit, že je hrozně daleko a že nechce slyšet naše prosby o pomoc.
Protože tak to prostě není. Stejně tak jako každý milující rodič stojí poblíž svého trpícího dítěte, tak stejně se můžeme spolehnout na Boha, že ho máme po svém boku pořád. Prostě pořád ....

Když skončí jedna kapitola našeho života, následuje další, jiná. A každá zkouška nás posílí. Nemůžu říct, že bych byla šťastná z toho, že procházím zkouškami, že mě potkávají nesnáze a trápení. Neraduju se z nich. Ale po nějaké době (třeba po hodně letech) se ohlédnu a uvědomím si, že mi ty zkoušky něco daly, i když je to třeba něco obyčejného, pro druhého samozřejmého.

Tak nějaký příklad z mého života :) :

Moje dcera měla v deseti letech svoji první ledvinovou koliku. Byla to drobná, křehká holčička, s kterou cloumaly ve vlnách nesnesitelné bolesti a zvracení. Trvalo to neskutečně dlouho ... Co mi to mohlo dát? Mně pobyt s Káťou v nemocnici dal to, že jsem zblízka poznala velký počet doktorů a sester a přestala jsem z nich mít takový ten nezdravý respekt, kdy jsem se bála na cokoli zeptat, cokoli rozporovat. Kdy jsem srazila paty, jen jsem zahlédla bílý plášť.  Najednou jsem se dokázala ozvat, když se mi nelíbil přístup sester k malým dětem na oddělení, když se mi nelíbil nezájem nebo arogance. Přestala jsem zastávat takový ten názor z dob našich babiček: Hlavně panu doktorovi neodmlouvat, aby se nenazlobil .. Pro někoho možná samozřejmost, pro mě, s mojí povahou, ne.

A druhým příkladem z mého života může být starání se o umírajícího člověka. Poprvé to bylo, když jsem se snažila pečovat o manželovu mamku. Co mi to mohlo dát? Co mi mohlo dát vidět trpět blízkého člověka? Myslím, že to dalo nám oběma. Manželově mamince to dalo to, že viděla, že jsou kolem ní snachy (střídaly jsme se tři), které se o ni postarají, nestrčí ji do LDN a dokážou to i přestože mají malé děti, svoje rodiny a svoje starosti. Určitě jí to pomohlo v tom, že najednou byla hodně otevřený člověk, který mi dokázal říct, že mě má rád a že mi děkuje. A mně? Co to dalo mně? Hrozně moc. Já jsem zjistila, že jsem toho schopná. Že dokážu něco tak fyzicky a psychicky náročného. Že dokážu sedět u umírajícího člověka, povídat si s ním o smrti a držet ho za ruku. Že dokážu vidět na vlastní oči přechod na ten "druhý břeh". Že dokážu zaopatřit mrtvého člověka. Já - která jsem se bála jen představit, jak to vypadá, když člověk umírá a zemře. Takže i tahle zkušenost mě opravdu obohatila. Ale nikdy bych o tuhle zkoušku dopředu nežádala a nedokázala jsem se z ní těšit ani radovat, když jsem jí procházela. A i přesto mi něco dobrého přinesla, něco mě naučila.

Jak jsem nahoře psala o mamince, které zemřel syn ... Tak pro ní tím otevřeným oknem od "Pánaboha" bylo to, že se začala scházet s rodiči, kteří taky přišli o svoje dítě, podporovali se a pomáhali si. A jí to přivedlo k tomu, že si založila něco jako poradnu pro lidi, kterým zemřelo dítě nebo někdo blízký. A protože tím sama prošla, tak může na téhle cestě lidem pomoct a ulehčit jim ji. To se stalo její náplní a novou prací. Takže to bere tak, že i ta obrovská bolest vedla k něčemu dobrému.

A tak i přesto, že pod zkouškami a trápeními pláčeme, trpíme a skučíme, jednou všechno skončí. Přijde čas, kdy zase vydechneme ... A kdy si všimneme toho otevřeného okna od našeho milosrdného Boha ...

Mějte se krásně,
Pavla


pátek 4. listopadu 2016

IQ nebo EQ?



Dneska jsem zahlédla v novinách nadpis článku, kde bylo psáno, že Češi patří mezi nejméně empatické lidi na světě. Přiznávám, že jsem ten článek nečetla, jen mě napadlo, že by bylo dobré podívat se do Bible, jak o empatii a soucitu s druhými mluví Bůh.

Jak jde člověk životem, zjišťuje, že hodnota IQ o člověku moc nevypovídá. Ano, dozvídáme se, že dotyčný člověk s vysokou inteligencí je pravděpodobně bystrý, nadprůměrně schopný v určité oblasti, nadaný .... Ale znamená to, že je to dobrý člověk? Znamená to, že je schopen empatie? Může být, ale také nemusí. Někdy si můžou nadprůměrně inteligentní lidé žít ve své "vědecké" bublině a nevidět kolem sebe ...  Prostě ono "IQ" není tak důležité jako "EQ" - emoční inteligence.

Stalo se vám někdy, že jste na první pohled nebo spíš po pár minutách někoho odsoudili, že je asi jednodušší? Že asi není moc chytrý?  A pak jste zjistili, jak je to báječný a laskavý člověk? Že zrovna na něj byste se obrátili, když byste potřebovali pomoc? Že byste nešli za tím opravdu chytrým, vzdělaným a od pohledu "moudrým" člověkem, ale že byste šli za tím, koho jste na první pohled odsoudili, že chytrosti moc nepobral?

V tom to je - laskavý, empatický, soucitný může být každý člověk. I ten po lidsku chytrý a vzdělaný, i ten druhý...  A takový člověk je nám blízký, s ním nám je pěkně a bezpečno, u takového člověka víme, že se nám nebude vysmívat, nebude na nás koukat svrchu a bude s námi plakat, když my pláčeme, a bude se s námi radovat, když my se radujeme  (Římanům 12:15) ...

Když jsem nedávno procházela evangelia, překvapilo mě, kolikrát je v Novém Zákoně zmiňováno, jak Ježíš byl pohnut  lítostí s druhými.

Tady je pár příkladů Ježíšova soucitného chování:

- Ježíše prosili dva slepci, aby jim otevřel oči. A Ježíš?  "Naplněn soucitem se Ježíš dotkl jejich očí a
  oni ihned prohlédli a následovali ho" (Matouš 20:30-33)

- Ježíše prosil malomocný muž, aby ho očistil. A Ježíš? "Naplněn soucitem, Ježíš vztáhl ruku
  a dotkl se ho se slovy: Já to chci. Buď čistý!" (Marek 1:40-41)

- Ježíš viděl plačící vdovu, které právě zemřel její jediný syn. A Ježíš? "Jakmile Pán uviděl tu vdovu,
  byl k ní pohnut soucitem. Neplač, řekl jí. ... " A potom mrtvého syna vzkřísil a vrátil ho jeho matce.

Můžeme říct, že nedokážeme uzdravit slepého ani malomocného a už vůbec nedokážeme "vzbudit" mrtvého. Ale někdy podle našeho lidského měřítka "málo" může být ve skutečnosti pro druhého opravdu moc. A když dokážeme využít emoce, které nám Bůh dal, k dobrému, pak druhým můžeme ukázat naši lásku, trpělivost, soucit, lítost ...

A jak jsem tady nedávno psala - často se vymlouváme na čas, na to, že máme svých starostí dost, na to, že nám není dobře ....
Ale v Bibli si můžeme přečíst o smrti Jana Křtitele, a o tom, jak se Ježíš po téhle hrozné zprávě odplavil o samotě na pusté místo, aby mohl truchlit. A pak, když se  lidé dozvěděli, kde Ježíš zrovna je, tak se za ním pěšky z měst vypravili. Člověk by řekl, že měl Ježíš právo je odmítnout. Mohl říci: "Dneska ne, dneska chci truchlit, nechte mě, prosím, o samotě. Já mám na to právo, stejně jako jindy vy. Jděte, prosím, domů!".
Ale Ježíš, když viděl ten veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné (Matouš 14:13-14).

Takže se musíme "pochlapit", musíme pomáhat a naslouchat, i když se nám nechce, i když bychom zrovna chtěli dělat něco jiného.

Podruhé bychom nemuseli dostat šanci.... Mohli bychom se zařadit mezi ty, které je lepší o nic nežádat, za kterými je lepší nechodit, za ty, kteří si žijí ve své "bublině" a jejich emoční inteligence je na nule. Buďme druhým oporou a potěšením, mysleme na ostatní .. Prostě se chovejme tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám.

Mějte se moc pěkně,

Pavla