IQ nebo EQ?

Dneska jsem zahlédla v novinách nadpis článku, kde bylo psáno, že Češi patří mezi nejméně empatické lidi na světě. Přiznávám, že jsem ten článek nečetla, jen mě napadlo, že by bylo dobré podívat se do Bible, jak o empatii a soucitu s druhými mluví Bůh.

Jak jde člověk životem, zjišťuje, že hodnota IQ o člověku moc nevypovídá. Ano, dozvídáme se, že dotyčný člověk s vysokou inteligencí je pravděpodobně bystrý, nadprůměrně schopný v určité oblasti, nadaný .... Ale znamená to, že je to dobrý člověk? Znamená to, že je schopen empatie? Může být, ale také nemusí. Někdy si můžou nadprůměrně inteligentní lidé žít ve své "vědecké" bublině a nevidět kolem sebe ...  Prostě ono "IQ" není tak důležité jako "EQ" - emoční inteligence.

Stalo se vám někdy, že jste na první pohled nebo spíš po pár minutách někoho odsoudili, že je asi jednodušší? Že asi není moc chytrý?  A pak jste zjistili, jak je to báječný a laskavý člověk? Že zrovna na něj byste se obrátili, když byste potřebovali pomoc? Že byste nešli za tím opravdu chytrým, vzdělaným a od pohledu "moudrým" člověkem, ale že byste šli za tím, koho jste na první pohled odsoudili, že chytrosti moc nepobral?

V tom to je - laskavý, empatický, soucitný může být každý člověk. I ten po lidsku chytrý a vzdělaný, i ten druhý...  A takový člověk je nám blízký, s ním nám je pěkně a bezpečno, u takového člověka víme, že se nám nebude vysmívat, nebude na nás koukat svrchu a bude s námi plakat, když my pláčeme, a bude se s námi radovat, když my se radujeme  (Římanům 12:15) ...

Když jsem nedávno procházela evangelia, překvapilo mě, kolikrát je v Novém Zákoně zmiňováno, jak Ježíš byl pohnut  lítostí s druhými.

Tady je pár příkladů Ježíšova soucitného chování:

- Ježíše prosili dva slepci, aby jim otevřel oči. A Ježíš?  "Naplněn soucitem se Ježíš dotkl jejich očí a
  oni ihned prohlédli a následovali ho" (Matouš 20:30-33)

- Ježíše prosil malomocný muž, aby ho očistil. A Ježíš? "Naplněn soucitem, Ježíš vztáhl ruku
  a dotkl se ho se slovy: Já to chci. Buď čistý!" (Marek 1:40-41)

- Ježíš viděl plačící vdovu, které právě zemřel její jediný syn. A Ježíš? "Jakmile Pán uviděl tu vdovu,
  byl k ní pohnut soucitem. Neplač, řekl jí. ... " A potom mrtvého syna vzkřísil a vrátil ho jeho matce.

Můžeme říct, že nedokážeme uzdravit slepého ani malomocného a už vůbec nedokážeme "vzbudit" mrtvého. Ale někdy podle našeho lidského měřítka "málo" může být ve skutečnosti pro druhého opravdu moc. A když dokážeme využít emoce, které nám Bůh dal, k dobrému, pak druhým můžeme ukázat naši lásku, trpělivost, soucit, lítost ...

A jak jsem tady nedávno psala - často se vymlouváme na čas, na to, že máme svých starostí dost, na to, že nám není dobře ....
Ale v Bibli si můžeme přečíst o smrti Jana Křtitele, a o tom, jak se Ježíš po téhle hrozné zprávě odplavil o samotě na pusté místo, aby mohl truchlit. A pak, když se  lidé dozvěděli, kde Ježíš zrovna je, tak se za ním pěšky z měst vypravili. Člověk by řekl, že měl Ježíš právo je odmítnout. Mohl říci: "Dneska ne, dneska chci truchlit, nechte mě, prosím, o samotě. Já mám na to právo, stejně jako jindy vy. Jděte, prosím, domů!".
Ale Ježíš, když viděl ten veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné (Matouš 14:13-14).

Takže se musíme "pochlapit", musíme pomáhat a naslouchat, i když se nám nechce, i když bychom zrovna chtěli dělat něco jiného.

Podruhé bychom nemuseli dostat šanci.... Mohli bychom se zařadit mezi ty, které je lepší o nic nežádat, za kterými je lepší nechodit, za ty, kteří si žijí ve své "bublině" a jejich emoční inteligence je na nule. Buďme druhým oporou a potěšením, mysleme na ostatní .. Prostě se chovejme tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám.

Mějte se moc pěkně,

Pavla

Krásný den s Bohem...

Jsem doma sama. Honza vzal děti na výlet a já pro svou alergii trávím sobotní den o samotě. Nemusím, mohla bych si naplánovat návštěvy, nákupy, procházku, cokoliv. Ale já si ráda užívám samoty a klidu. Protože pak jsem ráda, když se rodinka vrátí domu a já vidím tu přeměnu z klidného, uklizeného bytu na chaotický, hlučný domov s hračkami všude kolem a s lidmi, které miluji.

A tak mám teď čas psát. Ale jde to nějak ztěžka. Ono psát na povel není úplně to ono. Napsala jsem si v průběhu pár týdnů pár poznámek, o čem bych ráda napsala, ale když se teď na to dívám …. nějak se mi do toho nechce. A to není dobře. Musím psát od srdce a ne z donucení a tak se omlouvám, že se tu takto zcela nebiblicky vypisuji :-)

Musím se vám ale s něčím svěřit. Stává se vám někdy, že jste v takové nijaké náladě a pak se vám najednou zlepší? Že se třeba podíváte na pěkný film, přečtete si knížku, zetelefonuje vám kamrádka nebo si uvaříte něco výborného k obědu a nicmoc nálada je v tahu? Určitě ano. I já to tak mám. Ale za poslední roky jsem zjistila, že mám jeden výborný lék na takovou náladu. U mě funguje okamžitě a vždy. A myslím to naprosto vážně. Jste napnuté? Chtěly byste vědět, co to je? Já doufám, že vás to zajímá. Mně osobně opravdu zabírá, když do ruky vezmu Bibli.

Kdyby mi to řekl někdo jiný, asi bych si potají v duchu říkala, že je to pěkná …... (doplňte si samy). Ale čím jsem starší, víc poznávám Bibli a skrze ni Boha, tím víc si uvědomuji tu sílu, kterou mi Bible dává. Vlastně to není Bible, ale Boží slovo, které ke mně promlouvá. Když se necítím dobře, když jsem smutná, když nevím co by …. a vezmu do ruky Bibli, vše tohle najednou zmizí. Zůstává jen Boží slovo, jeho láska a péče o nás. Jeho milost a záchrana. Jeho touha nás zachránit a mít u sebe. Člověk si začne uvědomovat, jakou cenu pro někoho má. Ať máte sebevíc milující rodinu, ať jste sebevíc spokojenější, když přijde na mysl představa, co nás čeká, vidíme, že potřebujeme Boha. A jaký je? Prostě úžasný. I přes naše omyly, naši pýchu, naši drzost, naše hříchy nás miluje. I přes to všechno má chuť s námi budovat vztah a přivést nás na správou cestlu. Na tu jedinou, která k němu vede.

zdroj obrázku

Vím, že ve svých článcích často říkám, abyste vzaly Bibli do ruky a četly. Ale pokud to uděláte, poznáte ten úžasný pocit, který přijde, když si uvědomíte, že je psaná pro vás. Pro každou z vás. At už si myslíte, že ji potřebujete nebo ne.

Zahoďte předsudky, že Bible není potřeba. Že stačí v něco věřit a hotovo. Otevřete svá srdce a čtěte. Přemýšlejte o jeho slovech. O tom, co nám chce říct a jak moc nás miluje. Nepotřebujete nic jiného. Jen tu Bibli, která vás už navede, co dál.

Přeji krásný den s Bohem.

Monika

2 šance

Přeji krásnou slunečnou sobotu!

Nedávno jsem viděla v televizi krátkou reportáž o nějakém muži, který pomohl ženě bez domova. Strávil s ní jeden den, kdy ji vzal na jídlo, do kadeřnictví a také koupil nové oblečení i boty. Chtěl jí ukázat, že se dá vrátit do toho života, ve kterém dřív žila. Po měsíci tu ženu vyhledali a zjistili, že si našla práci a snaží si dát život do pořádku. Člověk z toho měl opravdu radost, že taková malá akce vyvolá takovou reakci. Že jeden den změní celý život. Co mi však také utkvělo v paměti byl výrok moderátorů, kteří reportáž uváděli, kdy řekli, že druhou šanci málokdo dostane....

Ano, asi je to pravda. Kdo žije na ulici by asi mohl vyprávět víc než já. Kdo si sáhne na dno potřebuje veškerou sílu a podporu, aby se zase zvedl. Ale …. ano, i zde je ale …. když jsem to slyšela, uvědomila jsem si, že někdo tu vždy bude, kdo nám chce dát druhou šanci. Je to jak stále natažená dlaň, která nám nabízí pomocnou ruku. A nemusíme se nacházet na ulici bez domova nebo v bezvýchodné situaci. Ta pomoc tu totiž je i teď, když se cítíme dobře, jsme spokojeni, šťastní a zdraví. I když máme kolem sebe moře přátel, teplou postel v krásném bytě a spoustu peněz na to, abychom si dopřáli co potřebujeme. Protože i když se to nezdá, my tu pomoc potřebujeme.

Jak je psáno:

„Nikdo není spravedlivý, není ani jediný; nikdo nechce porozumět, Bůh nikomu nechybí.

Všichni zabloudili z cesty, dočista se zkazili; není, kdo by konal dobro, není vůbec žádný.“

Římanům 3:10-12 (podle Žalmu 14:1-3)

...všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.

Římanům 3:23

Je tu někdo, koho se to dotýká? Já musím za sebe říct, že když tato slova čtu, jde mi mráz po zádech. Když si uvědomím, jak si sami nalháváme, že je vše v pořádku, že žádnou pomoc nepotřebujeme. Když si vzpomenu na vše, co není v Božích očích správné, ale v našem světském světě je to schvalované....

Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsem ještě byli hříšníci.

Římanům 5:8

A to je ta pomocná ruka, kterou bychom měli přijmout a dát se vést. Uplatnit naše právo na svobodnou volbu a udělat ten správný krok k Bohu, který nám toho tolik nabízí. Vím, že to, co nám nabízí je pro dnešní svět neviditelné a těžko uchopitelné, ale při bližším pohledu nás musí vzít za srdce ta obrovská Boží láska, kterou nám nabízí. Stačí vzít do ruky Bibli a číst.

zdroj obrázku

Krásný den s Bohem.

Monika

Mít rád nejen o Vánocích

                                                              Foto: zdroj Facebook


Všichni máme Vánoce spojené s pocitem lásky, klidu, odpuštění, přátelství, blízkosti ...
A ta atmosféra kolem nám pomáhá. Všichni se snažíme být tak nějak hodnější, laskavější, vstřícnější, ohleduplnější ...

Jenže tohle všechno bychom v sobě měli pěstovat pořád. Nebýt sobci, uvědomit si, že se ty stejné okamžiky už nikdy nebudou opakovat. To, jestli někoho nepodpoříme nebo mu nepomůžeme, když nás potřebuje, tak tuhle chvíli už vrátit nemůžeme. Někdo nám blízký nás může potřebovat zrovna teď - ať je to příbuzný, kamarád, přítel, kolega v práci ... A my si řekneme, že nevíme, kde nám hlava stojí, máme dost své práce, vaření, starostí, problémů - bohužel - teď už se nám tam vůbec nic navíc nevejde - a hned máme pro svoje svědomí omluvu.

Jenže - Bůh nám říká něco jiného. Neříká, ať se o druhé staráme a pomáháme jim jen tehdy, když "máme čas" - to by pravděpodobně nikdo nikomu pomáhat ani nemohl. A o vánočních svátcích klidu a míru v Bibli není ani slovo, že tedy zrovna tento čas je k tomu vhodný ...

Naopak: "Kdo není oddaný svému příteli, úctu k Všemohoucímu opouští" (Job 6:14)
              " Přítel miluje za všech okolností, bratr se rodí pro chvíle trápení" (Přísloví 17:17)
              "Jsou tací přátelé, co jsou jen ke škodě, bližší než bratr je ale ten, který miluje"
               (Přísloví  18:24)

A tak nejen v době vánoční mysleme na ty, co jsou sami, na ty, co možná jen potřebují, abychom s nimi chvilku "pobyli" - nic víc od nás nechtějí.

Když se podívám na fotku nahoře - na kočičku, která svojí přítomností pomáhá psímu kamarádovi, musím se vždycky usmát. Ti dva, od kterých by člověk čekal, že na sebe budou vrčet a tasit drápky, spolu odpočívají a mají se jednoduše rádi. A tak buďme takovou Mickou, mějme pro druhé pochopení a vždycky mějme připravenou pomocnou ruku. Ať jsou Vánoce nebo nejsou.

Přeju vám krásné vánoční svátky a ať každý z vás má ve chvílích trápení někde poblíž svoji kočičí přítelkyni :)

Pavla

BEZ VÝMLUVY

"Tehdy Bůh řekl: "Ať země zplodí zeleň: byliny nesoucí semeno a různé druhy plodných stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno na zemi!" - a stalo se. Země vydala zeleň: různé druhy bylin nesoucích semeno a různé druhy stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno. A Bůh viděl, že je to dobré." (Gen 1:11-12)

Jaro! Tolik se na něj vždycky těším, po většinu zimy odpočítávám dny, kdy konečně jaro přijde. Očima ze země povytahuju rostlinky a raduju se rok co rok z toho, když  "vykouknou" sněženky, krokusy, modřence, narcisy a tulipány. Každý den obcházím zahradu a promlouvám ke stromům a keřům a vítám je, když se probudí a objeví se první lístky. A když je k tomu ještě nádherně modrá obloha, tak to jsou ty chvíle, kdy si říkám, že nerozumím tomu, jak lidi můžou věřit, že to všechno vzniklo jen tak, prostě jen shodou náhod.

 Proč rozumíme tomu, že něco tak složitého, jako je počítač, vytvořil vzdělaný a šikovný člověk? Ale zároveň věříme tomu, že něco mnohem složitějšího a hlavně dokonalejšího vzniklo jen tak? Že za tou nádherně kvetoucí magnolií nebo zářivě červeným tulipánem není někdo, logicky ještě inteligentnější a šikovnější, než člověk?

Moc ráda v létě sbírám semena květin a na jaře si je předspěstovávám na okně. A tady taky vidím Boha. Obyčejné, na pohled neživé a suché semínko, a pak stačí jen zemina, voda a světlo a za tři týdny mám zelené sazeničky Černookých Zuzan. A za dalších pár týdnů budu mít nádherné žluté květy. Dá se říct - z ničeho ... a chce se mi říct - zázrak. Pro nás zázrak a pro Boha něco, čím nás chtěl potěšit, udělat nám radost. V přírodě můžeme vidět, jak je jeho láska k nám velká. Mohli bychom bez problémů žít mezi rostlinami, které by byly jen zelené, anebo zelené jen s hnědými a černými květy. Ale Bůh pro nás udělal tuhle nádheru, vytvořil takové barevné kombinace, až nám zrak přechází, máme dokonalé tvary různých květů, různých vůní ... A nakonec i ta zelená má obrovské množství odstínů :).

Proto, když se díváme kolem sebe, zvlášť teď na jaře, nemáme výmluvu. Bůh je vidět všude! A tak se koukejme kolem sebe, užívejme si probouzející se přírodu a nezapomeňme při tom na Boha. Má nás rád! Moc!

"Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky - jeho věčnou moc a božství - lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu." (Řím 1:19-20)


Pěkné jaro vám všem

Pavla

Jsme Boží děti !!!

Ruším blogové prázdniny :-) Je to pro mně taková malá výzva, abych vytrvala a protože jsme se zařídili tak, že budeme o prázdninách online i na jiných místech než doma, tak jdu do toho :-) Takže se omlouvám za mystifikaci, články budou !!! A jeden tu pro vás už mám...



Honza jako učitel maturitní třídy letos dostal jako dárek od svých studentů dvoudenní romantický pobyt pro dva. Za což jim děkuji i já, protože se to vztahovalo i na mně :-) Vybrali jsme si zámek Loučeň a rozhodli se vzít sebou i Terezku. Pár lidí bylo překvapeno, proč si tu romantiku neužijeme sami ve dvou, ale nám nějak přišlo, že to bez Terky nebude ono. A dobře jsme udělali. Zámek Loučeň je znám i pro svá bludiště a labyrinty, kterých je v zámeckém parku kolem 11 a prohlídky zámku jsou dělané i pro malé děti. 

Dále náš pobyt zahrnoval i piknikový koš, který jsme si užili v jednom zákoutí zámeckého parku, kde jsme si vychutnali dobroty a kochali se krásou okolí. A v tu chvíli jsme s Honzou měli úplně stejnou věc na mysli. Jak jsme rádi, že jsme sebou Terezku vzali. Kolik legrace si tam užila, jak zkoušela najít cestičky v bludištích, jak si vychutnávala zmrzlinu, běhala po parku a házela si s námi balon. Na její tvářičce jsme viděli, jak je spokojená a šťastná. Nic víc jsme v tu chvilku nepotřebovali, její spokojenost byla pro nás to nejdůležitější.

A tak jsem se v tom poklidu rozhlížela kolem, po tom krásném zeleném parku, jak slunce svítí a hřeje, když v tu chvilku mě napadlo i to, že tak jak my se díváme na Terezku, Bůh se dívá na nás. My jsme jeho děti, které běhají po světě, prožívají své životy a pokud jsme spokojeni my, Bůh je také. Prožívá naše starosti, bolesti i žal. Raduje se s námi, veselí se a je s námi šťastný. Proč složitě přemýšlet, jaký vztah máme mít k Bohu? Proč řešit, jaký vztah má Bůh k nám? Proč pochybovat? Je to jednoduché, protože i Bůh o nás v Bibli mluví jako o svých dětech a proto stačí, když se podíváte kolem sebe, jaký vztah máme ke svým dětem a je jasno.....

Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! 

1.Jan 3:1

Přeji krásný den s Bohem,

Monika

..... AŽ DO SMRTI

Zítra to bude dvacet let, kdy jsme si s mým mužem řekli "ano". Měli jsme sice svatbu na radnici, ne někde v kostele, ale i přesto jsme si svoje "ano" řekli před Bohem. Před Ním jsme si slíbili, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Zatím se nám to daří a věřím, že je to právě i díky tomu, že Bůh se "proplétá" celým naším manželstvím. Nebylo to tak ale vždycky ...

Když jsem se s Honzou v roce 1989 seznámila, hned na prvním rande si se mnou začal povídat o víře. Chtěl to udělat, protože kdysi chodil s nějakou slečnou, a když se jí zmínil o Bohu, rezolutně ho zarazila, že s tím tedy nechce mít nic společného. A tak potřeboval vědět, jak jsem na tom já ...

Já jsem nevyrostla ve věřící rodině, ale od mých deseti let, kdy mi umřel děda, kterého jsem měla moc ráda, mě začaly zajímat věci mezi nebem a zemí. Svou dětskou hlavou jsem nebyla schopna pochopit, že bych dědu už nikdy neviděla, a tak jsem si vlastně "vysnila" Boha, který mi dědu opatruje. A pak se po letech objevil Honza. V té době chodil do katolické církve a já s ním začala tedy chodit do kostela.

 To místo mě nadchlo - svým tichem, klidem a možností dokonale se soustředit na modlitbu. Potom mi postupně začaly některé věci vadit - kněží se svou nadřazenosti (vždyť všichni lidé jsou si rovni), zpovědi (vždyť jediným prostředníkem je  Ježíš), klečení a modlení se k sochám představujícím Ježíše nebo Marii, nemožnost, aby se kněží oženili (když podle Bible naopak ženatí mají být). Prostě cítila jsem, že je mi sice v kostele hezky, ale NĚCO mi tam skřípe ... A i Honza to cítil podobně ...

Potom Honza potkal člověka, který nabízel, že učí POUZE Bibli. To bylo to, co Honzu zaujalo, to slovíčko POUZE. Nic navíc, prostě jen Bibli. A tak začal studovat a po nějaké době se stal křesťanem. Já jsem se dál o víru zajímala, ale měla jsem strach, že  kdysi na začátku jsem vlastně do kostela začala chodit kvůli  Honzovi, ne kvůli sobě, tak jsem teď chtěla, aby moje rozhodnutí bylo opravdu jenom MOJE. A tak jsem vyčkávala ....

V roce 1992 byla svatba a za rok poté se nám narodila naše Kačenka. Honza chodil dál na studia Bible a na Bohoslužby a já postupně poznávala lidi, s kterými se Honza scházel. Ale pořád jsem do církve nechodila. Studovala jsem si doma. A protože jsme už měli miminko, začal Honza chodit na Bohoslužbu i s Kačenkou. A já potom na ně čekala u metra, když se vraceli v neděli z Bohoslužby domů. Honza mě do ničeho nenutil, nechával mě přemýšlet. A to mi moc pomohlo ... Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem poprvé přišla do církve mezi ostatní křesťany, ale za to si pamatuji, že když jsem čekala svoje druhé miminko, tak jsem se nechala pokřtít, což bylo v roce 1996. Čtyři dlouhé roky jsem si vyšlapávala svojí cestičku k Bohu ...

A jsem ráda, že jsem si ji mohla "vyšlapávat" v klidu.

Teď uteklo dvacet let našeho manželství, procházíme těžkostmi a starostmi jako každý jiný. Ani nám se nevyhýbají problémy, i my se na sebe někdy mračíme a řekneme si věci, které toho druhého zabolí. Nejvíce se asi dohadujeme o výchově našich třech dětí. Ale .... My máme v našem manželství Boha, On nás doprovází, pomáhá nám, dost možná občas nad námi kroutí hlavou nebo se pousměje, cože jsme to zase vymysleli :))). Stojí ale při nás a my se snažíme k Němu přivádět i naše děti. Jak to dokážeme, ukáže až čas. Ale jaké máme manželství, můžeme vidět už teď. Jsem se svým mužem šťastná, je mi s ním moc hezky, vážím si ho a mám ho moc ráda.

 Před pár dny jsme spolu podnikli dvoudenní výlet do Paříže, taková oslava našeho výročí. Byli jsme po dlouhých devatenácti letech spolu někde sami, bez našich dětí. A řeknu vám - bylo to skvělý! :) Taková druhá svatební cesta! Myslím, že z těchto dvou dnů budeme ještě dlouho čerpat. Když jsme se totiž hned druhý večer po návratu malinko poškorpili, vzpomněli jsme si, jak nám bylo v Paříži spolu krásně, a museli jsme se tomu dohadování nakonec zasmát.

Miluju svého muže i po dvaceti letech a budu se snažit udělat všechno pro to, aby to tak bylo  až do smrti (..... a tak jsme začali zámečkem na pařížském mostě - klíčky jsme si totiž odvezli z Paříže do Prahy, tak tam asi "spolu" budeme viset navždycky :))).

Pavla 

VĚZENÍ

Nedávno jsem četla článek, který mě opravdu zaujal. Je to dopis ukrajinské expremiérky Julie Tymošenkové, která je ve vězení a je odsouzená na sedm let. Na rovinu přiznávám, netuším, jestli opravdu něco provedla nebo je zcela bezúhonná, ale i přesto se mi její dopis z vězení moc líbil.

Týkal se totiž její víry v Boha.

Dopis začíná těmito slovy: "Říká se, že v zákopu není nikdo ateista. Po svém zinscenovaném procesu a čtyřech a půl měsících strávených na cele jsem zjistila, že ateistou není nikdo ani ve vězení".

Věřím tomu, že být ve vězení musí být pro člověka kruté. Pro člověka, který není recidivistou a není tam tedy jako doma ... Občas si říkám, že stačí na silnici trochu nepozornosti a klidně se kdokoli z nás může dostat do vězení. A nemusíme vraždit, korumpovat, krást ... Vůbec si to nedovedu představit.

V neděli jsem na dětské biblické hodině tenhle článek použila a společně jsme ho rozebírali. Když si děti měly představit, že by se do vězení dostali třeba neprávem nebo opravdu ne ze špatného úmyslu, a potom by na cele byli sami, věděli by, že se dalších sedm let nedostanou na sluníčko, naopak jim ve dne v noci svítí světlem přímo do obličeje a k tomu je nepřetržitě nahrává kamera ... Nemohli by se vidět se svoji rodinou, neměli by si s kým popovídat ...

Myslím, že v takové situaci je úplně přirozené, že se člověk upne k Bohu, začne vyhledávat Jeho "společnost".

I v článku je to podobně popsáno, totiž - že když je člověk ve vězení a trpí a je sám : "..... stává se modlitba jediným intimním, důvěrným, konejšivým rozhovorem, který člověk může mít. Uvědomíte si, že Bůh je vašim jediným přítelem a jedinou dostupnou rodinou ..... neexistuje nikdo jiný, komu byste se mohli svěřit se svými obavami a nadějemi".

Najednou můžeme mít pocit, že téhle ženě až závidíme... Ptala jsem se dětí, proč si myslí, že my tolik necítíme Boží přítomnost, proč ho tak málo bereme za nejlepšího přítele. Odpověď byla jasná - máme kolem sebe plno lidí, kteří nás mají rádi, a taky si žijeme v dostatku, nám nic nechybí. Pak se na Boha jednoduše zapomene ... Potom ho prostě nepotřebujeme ...

Občas se mi stává, že mám pocit, že mi můj manžel málo naslouchá, že si se mnou nepovídá tolik, jak bych chtěla, mám pocit, že v tu chvíli si nejsme moc blízcí. Vždycky, když se takhle lituju, mi přijde na mysl: "A jak se cítí Bůh? Vždyť ty si s ním taky povídáš tak málo, taky je ti "cizí". Tak se teď nediv, aspoň vidíš, jaké to je". Také mě občas přepadne touha zlepšit svůj vztah k Bohu, chci se víc modlit, chci víc studovat Bibli, chci, abych si s Bohem opravdu byla blíž. Ale jak dlouho mi ta touha vydrží? Přijdou první starosti, první zaneprázdnění, a kde jsou moje předsevzetí, kde je moje snaha?

Julija Tymošenková ještě napsala: "V temnotě cely čerpám sílu a naději z faktu, že Bůh se mi tu zdá být nějakým způsobem velmi nablízku. Vždyť kde jinde by mohl Kristus přebývat než u těch, kdo trpí a jsou utiskováni?"

Já věřím, že Kristus je s námi pořád, i tehdy, když netrpíme, když je nám naopak moc fajn, jsme zdraví, šťastní, je nám krásně. Nebo i tehdy, když je nám tak akorát. Je s námi pořád. Jenom v těch chvílích bolesti, nemoci, trápení a útisku si to mnohem víc uvědomujeme, tehdy jsme vděční za Boží blízkost, za to, že nás dokáže utěšit, že nás má rád.

Tehdy si nejvíc vážíme jeho přátelství.

Měli bychom mít na mysli, že nikdo z lidí nás nedokáže milovat tolik jako Bůh. Ani naši manželé, naše děti, ani naše maminka s tatínkem. Bůh s námi bude vždycky a vždycky nás bude mít rád. On je totiž Láska.

Mějte se krásně

Pavla

Mít rád bližního svého

Marek 12:28-34
"Přistoupil k němu jeden ze zákoníku, který slyšel jejich rozhovor (pozn: saduceů a Ježíše) a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: "Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán, miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!" Druhé je toto: "Miluj svého bližního jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není." I řekl mu ten zákoník: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho, a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet bohu oběti a dary." Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." ...

Milovat Boha a bližního svého - to se postupně prolíná celým Novým zákonem. To je to, co po nás Bůh chce. A jedno bez druhého pořádně nejde.

Nebo můžu milovat Boha, ale zároveň "kašlat" na lidi? Můžu cítít, že moje láska k Bohu je úplná, když budu nadávat na lidi okolo, když je budu pomlouvat, když se s nima budu hádat, když na ně budu protivná?

Miluju Boha, když mi bude úplně jedno, jestli můj bližní potřebuje pomoc, když je mi úplně jedno, jestli má nějaká trápení a starosti? Když budu prostě myslet jenom sama na sebe?
Ne, potom moje láska k Bohu vlastně neexistuje. Svým chováním popírám, že mám Boha ráda. A takové nás Bůh nechce. Proto v Bibli často tyto dvě lásky spojuje - jsou pro něj jedno.

1.Janův 4:20,21
Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Největším projevem lásky by asi bylo to, když by pro nás někdo umřel. Kvůli nám, za nás, místo nás. Takovou lásku nám ukázal Bůh. On nás miluje tak, jak nás nedokáže milovat nikdo jiný na světě. On nám poslal Ježíše a ten kvůli nám zemřel. Já mám někdy pocit, že si nedokážu dost vážit Ježíšovy oběti. Poděkuju za ní, ale cítím dostatečnou lítost a vděčnost , že kvůli MNĚ musel Ježíš umřít? Ne kvůli sousedovi, kvůli bratrovi, ale kvůli MNĚ?! Jak bych prožívala to, když by kvůli mně, abych byla zachráněná, umřel třeba můj manžel?

Bůh mě miluje, má mě rád, tak jako nikdo. Obětoval se za mě. Dokázala bych se já obětovat za svého bližního? Teď nemyslím fyzickou oběť, ale něco, co mě v mém životě omezí, bude mě třeba obtěžovat a otravovat, ukrojí to z mého pohodlí. Někdy stačí natáhnout ruku nebo udělat pár kroků, nebo taky jenom sedět a vyslechnout si druhého, co ho trápí. A i to nás někdy obtěžuje. Nechce se nám, myslíme si, že máme svých problémů až nad hlavu, a tak ty kolem sebe vypustíme z hlavy. Myslíme si, že nám to nikdo nemůže zazlívat. Může. Bůh nám to zazlívá. Přeje si, abychom milovali bližního svého. Abychom nebyli sobci ...

Pavla

...celým svým srdcem

Když jsem poznala svého manžela Honzu, nevěřila jsem. Tedy tak nějak ano, ale byl to jen takový pocit a představa nějaké církve, bohoslužeb a podobného byla pro mě dost nepřijatelná. Takže jsem trošku nechápala, proč musí Honza každé nedělní dopoledne pryč, když můžeme být spolu. Veškeré naše plánování se odvíjelo od toho, zda bude mít možnost navštívit v neděli bohoslužbu.

Pak jsem se pomalu začala o jeho víru víc zajímat. Potají si četla v jeho Bibli a pak jsem ji dokonce dostala jako dárek. V církvi jsme také oznámili naše zasnoubení a chystanou svatbu. Začalo mě to zajímat a po čase už jsem začala nedělní dopoledne trávit trošičku jinak :-) U nás je zvykem, že před bohoslužbou, která začíná v 11 hodin je od 10:00 biblické studium. Byla jsem stydlivá a váhavá, takže jsem Honzu přesvědčila, že budeme chodit až na jedenáctou. Honza už tehdy věděl, že pokud mě bude nutit, bude to jen horší (asi jsem prostě moc tvrdohlavá) a tak tomu všemu dal volný průběh. Pokud jsem šla s ním, šli jsme až na bohoslužbu. No a jak to tak nějak hezky zakončit....asi tím, že jsem se dostala až k učení jednoho z biblických studií pro děti :-))

To co se tady snažím říct bylo vlastně obsahem dvou kázání, která jsme nedávno v církvi měli. Máme poznávat Boha, sloužit mu celým srdcem a s ochotnou myslí. Nestačí, abychom na bohoslužbu chodili, protože se to od nás čeká. Ať už od rodičů nebo partnerů. Musí to být naše vlastní rozhodnutí, naše vlastní touha, která nás k tomu vede. Nesmí to být jen pravidlo, které dodržujeme, které nás poutá k nedělnímu setkání. Musí to být v nás. Není to o tom muset, ale o tom chtít.

zdroj obrázku

Ježíš mu řekl: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Matouš 22:37

Honza věděl, že donucení nic nezmůže. A to proto, že mě zná a ví jak na různé věci reaguji. Jakou mám povahu a jaké věci mně dokáží takzvaně "zaseknout". Zná mně a zná mé srdce. Tak stejně nás ale všechny zná i Bůh. A určitě mnohem víc. Zná naše myšlenky, naše touhy a motivy. Proto pozná, pokud to nemyslíme opravdu. Pokud se snažíme okolí přesvědčit o naší touze poznat Boha, může se nám to dařit. Ale Boha neoklameme. Pokud to není v našem srdci, žádná přetvářka nám nepomůže.

Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet. Židům 4:13