neděle 21. února 2010
pátek 19. února 2010
Tiché kázání
Na internetu jsem našla tento převyprávěný příběh, který se mi moc líbil a chci se s vámi o něj podělit.
Člen jedné církve, který dříve navštěvoval Bohoslužby pravidelně, na ně najednou přestal chodit. Po několika týdnech se pastor rozhodl ho navštívit. Pastor našel muže doma samotného, sedícího před sálajícím ohněm v krbu. Muž tušil důvod pastorovy návštěvy, pozval ho dál, usadil ho do pohodlného křesla poblíž krbu a čekal. Pastor se uvelebil jako doma, ale nic neřekl. V hrobovém tichu pozoroval tančíci plameny okolo žhavých špalků.
Po několika minutách, vzal pastor kleště na uhlí, opatrně vybral jeden jasně zářící hořící uhlík a položil ho na jednu stranu v krbu, kde byl úplně osamocený. Pak si opět sedl do svého křesla a byl zticha. Muž to vše potichu sledoval. Jak se plamínek na samotném uhlíku chvěje a zmenšuje, a kde byla předtím prchavá záře, tam již nebyl žádný oheň. Brzo byl uhlík studený a bez “života”. Pastor se podíval na své hodinky a zjistil, že je čas odejít. Pomalu se zvedl, vzal studený “mrtvý” uhlík a položil ho zpět do prostředka ohně. Najednou uhlík začal znovu zářit světlem a teplem ostatních hořících uhlíků kolem sebe. Když pastor dorazil ke vchodovým dveřím, muž řekl se slzami na tvářích “Moc vám děkuji za návštěvu a hlavně za to ohnivé kázání. V neděli přijdu.”
A jak je to s vámi. Jste tím osamělým uhlíkem, který ztrácí plamínek? V Bibli je psáno, že bychom měli chodit na shromáždění. Bůh nechce, abychom byli sami. A když se podívám na tento příběh, ještě víc jsem vděčná, že mi v této zemi nikdo nebrání se scházet s ostatními křesťany, že se můžeme každou neděli setkávat a společně uctívat našeho Pána. A že spolu máme tak krásné společenství!
Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Židům 10:24-25
Člen jedné církve, který dříve navštěvoval Bohoslužby pravidelně, na ně najednou přestal chodit. Po několika týdnech se pastor rozhodl ho navštívit. Pastor našel muže doma samotného, sedícího před sálajícím ohněm v krbu. Muž tušil důvod pastorovy návštěvy, pozval ho dál, usadil ho do pohodlného křesla poblíž krbu a čekal. Pastor se uvelebil jako doma, ale nic neřekl. V hrobovém tichu pozoroval tančíci plameny okolo žhavých špalků.Po několika minutách, vzal pastor kleště na uhlí, opatrně vybral jeden jasně zářící hořící uhlík a položil ho na jednu stranu v krbu, kde byl úplně osamocený. Pak si opět sedl do svého křesla a byl zticha. Muž to vše potichu sledoval. Jak se plamínek na samotném uhlíku chvěje a zmenšuje, a kde byla předtím prchavá záře, tam již nebyl žádný oheň. Brzo byl uhlík studený a bez “života”. Pastor se podíval na své hodinky a zjistil, že je čas odejít. Pomalu se zvedl, vzal studený “mrtvý” uhlík a položil ho zpět do prostředka ohně. Najednou uhlík začal znovu zářit světlem a teplem ostatních hořících uhlíků kolem sebe. Když pastor dorazil ke vchodovým dveřím, muž řekl se slzami na tvářích “Moc vám děkuji za návštěvu a hlavně za to ohnivé kázání. V neděli přijdu.”
A jak je to s vámi. Jste tím osamělým uhlíkem, který ztrácí plamínek? V Bibli je psáno, že bychom měli chodit na shromáždění. Bůh nechce, abychom byli sami. A když se podívám na tento příběh, ještě víc jsem vděčná, že mi v této zemi nikdo nebrání se scházet s ostatními křesťany, že se můžeme každou neděli setkávat a společně uctívat našeho Pána. A že spolu máme tak krásné společenství!
Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Židům 10:24-25
neděle 14. února 2010
Od pondělí do pátku
V pátek se u nás doma konal babinec čili pěkně řečeno ženské biblické studium. Sešly jsme se nad tématem "práce a křesťan". A já bych tady ráda uvedla několik věcí, ke kterým jsme se dobraly a co jsme se dozvěděly. Tak hurá do toho :-)
Myslím si, že většina křesťanů slovo "práce" vůbec nezahrnuje do správného zbožného života. Je to svým způsobem nutnost - pracovat, ale jinak nic víc. Jenže - člověk přece v zaměstnání stráví valnou většinu času. Smutné je, že ani my - křesťané, toho o práci toho druhého moc nevíme. A tím nám také uniká hodně informací o někom, kdo by nám měl být hodně blízký. Neznáme jeho starosti, trápení, nevíme, jací jsou jeho kolegové, jak moc ho práce vyčerpává, jak moc mu bere času nebo jestli má třeba strach, že o svou práci může přijít.
Dost často je zvláštní i náš pohled na různé druhy zaměstání. I mně se stává, že nad některým zaměstnáním "ohrnuju" nos - zedník, ochranka v supermarketu - vyslovím to s jistou povýšeností. Ale co tesař? Taky je mi to málo? A přitom to bylo zaměstnání dostatečně na úrovni pro Božího syna ....
Musíme si uvědomit, že každá práce, kterou dobře odvádíme, je pro Boha dobrá.
Já osobně do práce nechodím už skoro 17 let a dost často, když se mě někdo zeptá co dělám, odpovím - ... "aaale, jsem v domácnosti" (cítíte ten nádech nedůležitosti?) ...
Jako reakci můžu použít ukázku z knížky "Od pondělí do pátku" od Marka Greena, který na tuhle typickou odpověď ženy v domácnosti sám reaguje takto - "Představte si tedy, že mluvíte s ředitelem IBM a zeptáte se ho, co dělá. Taky nemávne rukou a neřekne "Ále, jsem JENOM ředitelem IBM"....
Moc se mi to líbilo a začala jsem o tom přemýšlet jinak. Co mě vede k tomu, že když se starám o tři děti, manžela, nemohoucí babičku, dvě kočky, psa, dům, zahradu, že si myslím, že moje práce je mnohem míň hodnotnější než práce managera, ředitele, chirurga.....?
Myslím, že je to všeobecný tlak okolí. Všechno se přepočítává na peníze a já přece nedostávám ani halíř. To znamená, že moje práce nemá žádnou hodnotu ... Ale je to tak? Jsem přece uklízečka, kuchařka, pradlena, taxikářka, zahradnice, učitelka, zdravotní sestra, chovatelka a sociální pracovnice v jednom. A jenom proto, že nejsem placenou kuchařkou v Alcronu, zdravotní sestrou na soukromé klinice a uklízečkou v IBM, přece moje práce není méně hodnotná. Beru si z toho tedy poučení :-)
A teď se dostávám k Bibli. Nějak si také vůbec neuvědomujeme, že i většina biblických hrdinů měla svá zaměstnání. Všeobecně je bereme jako "duchovní velikány", ale na to, že to byli úplně obyčejní lidé jako my, úplně zapomínáme. I oni měli svá zaměstnání, i oni měli starosti a museli pracovat z plných sil.
V 1.Moj 41:41 se dozvídáme o Josefovi, který se stal správcem celé egyptské země (a jeho víra mu v tom nijak nebránila), stejně tak Daniel byl správcem (Daniel 2:48). Někdo byl lékařem, někdo obchodníkem, někdo výběrčím daní, někdo porodní bábou. A taky se dost často dozvídáme o tom, jak se snažili svoji práci dělat poctivě a dělat ji s tím, že ji dělají pro Boha.
Problémem je, když si myslíme, že naši hodnotu najdeme v práci. Pak se práce stává opravdu jenom honbou za větrem a pomíjivostí (Kazatel 2:10-11). Ale naše hodnota je ve vztahu se Stvořitelem, ne v naši práci. A proto, ať děláme jakékoliv zaměstání, musíme ho dělat nejlíp, jak umíme. Musíme ho prostě dělat pro Boha.
Mějte se krásně,
Pavla
Myslím si, že většina křesťanů slovo "práce" vůbec nezahrnuje do správného zbožného života. Je to svým způsobem nutnost - pracovat, ale jinak nic víc. Jenže - člověk přece v zaměstnání stráví valnou většinu času. Smutné je, že ani my - křesťané, toho o práci toho druhého moc nevíme. A tím nám také uniká hodně informací o někom, kdo by nám měl být hodně blízký. Neznáme jeho starosti, trápení, nevíme, jací jsou jeho kolegové, jak moc ho práce vyčerpává, jak moc mu bere času nebo jestli má třeba strach, že o svou práci může přijít.
Dost často je zvláštní i náš pohled na různé druhy zaměstání. I mně se stává, že nad některým zaměstnáním "ohrnuju" nos - zedník, ochranka v supermarketu - vyslovím to s jistou povýšeností. Ale co tesař? Taky je mi to málo? A přitom to bylo zaměstnání dostatečně na úrovni pro Božího syna ....
Musíme si uvědomit, že každá práce, kterou dobře odvádíme, je pro Boha dobrá.
Já osobně do práce nechodím už skoro 17 let a dost často, když se mě někdo zeptá co dělám, odpovím - ... "aaale, jsem v domácnosti" (cítíte ten nádech nedůležitosti?) ...
Jako reakci můžu použít ukázku z knížky "Od pondělí do pátku" od Marka Greena, který na tuhle typickou odpověď ženy v domácnosti sám reaguje takto - "Představte si tedy, že mluvíte s ředitelem IBM a zeptáte se ho, co dělá. Taky nemávne rukou a neřekne "Ále, jsem JENOM ředitelem IBM"....
Moc se mi to líbilo a začala jsem o tom přemýšlet jinak. Co mě vede k tomu, že když se starám o tři děti, manžela, nemohoucí babičku, dvě kočky, psa, dům, zahradu, že si myslím, že moje práce je mnohem míň hodnotnější než práce managera, ředitele, chirurga.....?
Myslím, že je to všeobecný tlak okolí. Všechno se přepočítává na peníze a já přece nedostávám ani halíř. To znamená, že moje práce nemá žádnou hodnotu ... Ale je to tak? Jsem přece uklízečka, kuchařka, pradlena, taxikářka, zahradnice, učitelka, zdravotní sestra, chovatelka a sociální pracovnice v jednom. A jenom proto, že nejsem placenou kuchařkou v Alcronu, zdravotní sestrou na soukromé klinice a uklízečkou v IBM, přece moje práce není méně hodnotná. Beru si z toho tedy poučení :-)
A teď se dostávám k Bibli. Nějak si také vůbec neuvědomujeme, že i většina biblických hrdinů měla svá zaměstnání. Všeobecně je bereme jako "duchovní velikány", ale na to, že to byli úplně obyčejní lidé jako my, úplně zapomínáme. I oni měli svá zaměstnání, i oni měli starosti a museli pracovat z plných sil.
V 1.Moj 41:41 se dozvídáme o Josefovi, který se stal správcem celé egyptské země (a jeho víra mu v tom nijak nebránila), stejně tak Daniel byl správcem (Daniel 2:48). Někdo byl lékařem, někdo obchodníkem, někdo výběrčím daní, někdo porodní bábou. A taky se dost často dozvídáme o tom, jak se snažili svoji práci dělat poctivě a dělat ji s tím, že ji dělají pro Boha.
Problémem je, když si myslíme, že naši hodnotu najdeme v práci. Pak se práce stává opravdu jenom honbou za větrem a pomíjivostí (Kazatel 2:10-11). Ale naše hodnota je ve vztahu se Stvořitelem, ne v naši práci. A proto, ať děláme jakékoliv zaměstání, musíme ho dělat nejlíp, jak umíme. Musíme ho prostě dělat pro Boha.
Mějte se krásně,
Pavla
pátek 29. ledna 2010
pátek 15. ledna 2010
... ne má vůle, ale tvá!
Před několika lety jsem četla knížku, ke které jsem se minulý týden znovu vrátila. Jmenuje se "Naia se smí narodit" a je to skutečný příběh.
Jedná o problému, o kterém by si možná hodně křesťanů myslelo, že by měli jasno hned, že by vůbec nebyl sebemenší důvod "přemýšlet". Taky si to o sobě myslím .... Ale - když je člověk přímo účasten určité tragické situaci - nedokáže nikdy dopředu říct, jak by se zachoval, jak by přemýšlel.
Věřím tomu od určité chvíle - a to od té, kdy jsem se o víkendech starala o Honzovu umírající mamku. Bylo to tak hrozně náročné - jak fyzicky, tak psychicky. Vidět člověk umírat, vědět, že má asi bolesti, které nepřizná, rozmlouvat s ním o smrti a o pohřbu, o jeho strachu ... Vzpomínám si na chvíli, kdy už se pomalu blížil babiččin konec, ona byla chvílema už někde "jinde", chvílema přítomna, já už několik hodin seděla u její postele a věděla jsem, že jinak pomoci nedokážu a nemůžu. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak jsem šmahem odsuzovala lidi, kteří pomýšlejí na eutanazii. Samozřejmě, vím, že je to hřích, vím, že Bůh něco takového zakázal, ale najednou jsem cítila, že lidem, kteří v Boha nevěří a starají se o umírajícího člověka, rozumím. Ta bezmoc a beznaděj je deptající. Jistě - můj postoj k eutanazii se vůbec nezměnil, ale změnil se můj postoj k lidem, kteří o ní přemýšlejí....
A stejně tak se změnil můj postoj k lidem, kteří zažívají něco podobného, jako hlavní hrdinové mé knížky. Co s vámi udělá věta: "Lékař manželům oznámil, že jejich nenarozené miminko má díru v srdci a zároveň vyjádřil obavu, že trpí Downovým syndromem"? Co by to se mnou udělalo, když se mě to netýká přímo, když to jenom čtu nebo o tom slyším? Přece je to jasné - čekají postižené miminko, to se jim narodí, oni se o něj postarají ... Přesně tak, jak Bůh chce....
Jenže pak se dostanete čtením knížky tomu mladému páru "pod kůži". Prožíváte s nimi obrovský šok, jejich deprese, zlobu, strach a hlavně - váhání. Jistě - oba jsou křesťané, oba vědí, že zabít člověka je hřích. Jenže ten jejich malý "člověk" je těžce postižený, možná bude po narození hodně trpět, bude nespočetněkrát operován, bude mít bolesti, bude zažívat posměch a trápení ....
Pro nás, kteří jsme takovou situaci nezažili, jasný doklad jejich slabé víry ... Nebo že by ne? Já myslím, že ne. Myslím, že většině z nás, křesťanů, by se takové věci honily hlavou. A já ty manžele obdivuji, že byli ochotni o tom svém váhání a tápání napsat knihu. Že to dokázali přiznat, že i jim, věřícím lidem, se takové myšlenky honí hlavou.
Nejhorší pro ten manželský pár byl nátlak rodiny a okolí. Silně věřící rodiče Grega byli zásadně proti interrupci a používali opravdu tíživý tlak na svědomí manželů. Zbytek rodiny byl zase zásadně pro interrupci a vykreslovali manželům, jaký tragický život a utrpení čeká jejich děťátko a nakonec i je. Nic příjemného ani z jedné strany. Ale rozhodnout se museli oni. A šli na to správně - mnohem víc začali studovat Bibli, navštěvovali rodiny se stejně postiženými dětmi, posilovali zároveň vztah i mezi sebou.
Jednoho dne se dostali při studiu Bible k veršům, kdy se Ježíš modlí v zahradě před svou smrtí. V jednom z veršů nalezl Greg úlevu - Ježíš taky přece prosil Boha, aby od něj odebral ten těžký kalich. Vždyť i on - Bůh -měl strach a chtěl z toho všeho utéci. Je tedy něco špatného chtít z tak těžkého břemene, jako je těžce nemocné dítě, utéct?
Ale Tierney manželovi verš dočetla .... "Ať však se nestane má vůle, ale Tvá!" (Marek 14:36). Ježíš pokorně přijal svůj úděl a na základě tohoto verše přijali svůj úděl i Greg s Tierney.
Často jim znělo hlavou - "ne má vůle, ale Tvá!", a to je posilovalo.
A nakonec ještě pár úryvků, které i nám mohou být nápomocny, když si nebudeme vědět rady, když se budeme rozhodovat v maličkostech nebo v neskutečně těžkých věcech:
"... oba měli v hlavě stejnou myšlenku: Budeme mít tohle dítě. Tohle vysoce rizikové dítě, ne takové, jaké jsme čekali, ne takové, jaké jsme sami chtěli, ale přesto milované dítě. Naše dítě. Nazvali to krokem víry...."
Tierny řekla: "Kdybych musela jít na potrat, nějak bych se s tím asi vyrovnala, ale rozhodnout se pro ukončení těhotenství jen ze strachu, že bych to v budoucnosti nezvládala, s tím bych, myslím, nemohla žít. Nebo my oba. Proč bych nedovolila Bohu, aby to těhotenství řídil podle svých záměrů? A jestli má mé dítě zemřít při operaci srdce, tak zemře při operaci srdce. Můj táta ať si klidně říká - Tierney, proč bys tím vším měla procházet a proč by vaše dítě mělo snášet tolik bolesti? - JÁ MUSÍM VĚŘÍT!"
I my musíme věřit a musíme nechat Boha, aby náš život šel podle jeho záměrů. Ale zároveň si musíme uvědomit, že když nezažijeme určitou zkoušku nebo situaci, nemůžeme druhého odsuzovat nebo pomýšlet na jeho slabou víru. Dost možná bychom se totiž divili, jak "silná" by v takové situaci byla naše víra ...
Mějte se krásně,
Pavla
Jedná o problému, o kterém by si možná hodně křesťanů myslelo, že by měli jasno hned, že by vůbec nebyl sebemenší důvod "přemýšlet". Taky si to o sobě myslím .... Ale - když je člověk přímo účasten určité tragické situaci - nedokáže nikdy dopředu říct, jak by se zachoval, jak by přemýšlel.
Věřím tomu od určité chvíle - a to od té, kdy jsem se o víkendech starala o Honzovu umírající mamku. Bylo to tak hrozně náročné - jak fyzicky, tak psychicky. Vidět člověk umírat, vědět, že má asi bolesti, které nepřizná, rozmlouvat s ním o smrti a o pohřbu, o jeho strachu ... Vzpomínám si na chvíli, kdy už se pomalu blížil babiččin konec, ona byla chvílema už někde "jinde", chvílema přítomna, já už několik hodin seděla u její postele a věděla jsem, že jinak pomoci nedokážu a nemůžu. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak jsem šmahem odsuzovala lidi, kteří pomýšlejí na eutanazii. Samozřejmě, vím, že je to hřích, vím, že Bůh něco takového zakázal, ale najednou jsem cítila, že lidem, kteří v Boha nevěří a starají se o umírajícího člověka, rozumím. Ta bezmoc a beznaděj je deptající. Jistě - můj postoj k eutanazii se vůbec nezměnil, ale změnil se můj postoj k lidem, kteří o ní přemýšlejí....
A stejně tak se změnil můj postoj k lidem, kteří zažívají něco podobného, jako hlavní hrdinové mé knížky. Co s vámi udělá věta: "Lékař manželům oznámil, že jejich nenarozené miminko má díru v srdci a zároveň vyjádřil obavu, že trpí Downovým syndromem"? Co by to se mnou udělalo, když se mě to netýká přímo, když to jenom čtu nebo o tom slyším? Přece je to jasné - čekají postižené miminko, to se jim narodí, oni se o něj postarají ... Přesně tak, jak Bůh chce....
Jenže pak se dostanete čtením knížky tomu mladému páru "pod kůži". Prožíváte s nimi obrovský šok, jejich deprese, zlobu, strach a hlavně - váhání. Jistě - oba jsou křesťané, oba vědí, že zabít člověka je hřích. Jenže ten jejich malý "člověk" je těžce postižený, možná bude po narození hodně trpět, bude nespočetněkrát operován, bude mít bolesti, bude zažívat posměch a trápení ....
Pro nás, kteří jsme takovou situaci nezažili, jasný doklad jejich slabé víry ... Nebo že by ne? Já myslím, že ne. Myslím, že většině z nás, křesťanů, by se takové věci honily hlavou. A já ty manžele obdivuji, že byli ochotni o tom svém váhání a tápání napsat knihu. Že to dokázali přiznat, že i jim, věřícím lidem, se takové myšlenky honí hlavou.
Nejhorší pro ten manželský pár byl nátlak rodiny a okolí. Silně věřící rodiče Grega byli zásadně proti interrupci a používali opravdu tíživý tlak na svědomí manželů. Zbytek rodiny byl zase zásadně pro interrupci a vykreslovali manželům, jaký tragický život a utrpení čeká jejich děťátko a nakonec i je. Nic příjemného ani z jedné strany. Ale rozhodnout se museli oni. A šli na to správně - mnohem víc začali studovat Bibli, navštěvovali rodiny se stejně postiženými dětmi, posilovali zároveň vztah i mezi sebou.
Jednoho dne se dostali při studiu Bible k veršům, kdy se Ježíš modlí v zahradě před svou smrtí. V jednom z veršů nalezl Greg úlevu - Ježíš taky přece prosil Boha, aby od něj odebral ten těžký kalich. Vždyť i on - Bůh -měl strach a chtěl z toho všeho utéci. Je tedy něco špatného chtít z tak těžkého břemene, jako je těžce nemocné dítě, utéct?
Ale Tierney manželovi verš dočetla .... "Ať však se nestane má vůle, ale Tvá!" (Marek 14:36). Ježíš pokorně přijal svůj úděl a na základě tohoto verše přijali svůj úděl i Greg s Tierney.
Často jim znělo hlavou - "ne má vůle, ale Tvá!", a to je posilovalo.
A nakonec ještě pár úryvků, které i nám mohou být nápomocny, když si nebudeme vědět rady, když se budeme rozhodovat v maličkostech nebo v neskutečně těžkých věcech:
"... oba měli v hlavě stejnou myšlenku: Budeme mít tohle dítě. Tohle vysoce rizikové dítě, ne takové, jaké jsme čekali, ne takové, jaké jsme sami chtěli, ale přesto milované dítě. Naše dítě. Nazvali to krokem víry...."
Tierny řekla: "Kdybych musela jít na potrat, nějak bych se s tím asi vyrovnala, ale rozhodnout se pro ukončení těhotenství jen ze strachu, že bych to v budoucnosti nezvládala, s tím bych, myslím, nemohla žít. Nebo my oba. Proč bych nedovolila Bohu, aby to těhotenství řídil podle svých záměrů? A jestli má mé dítě zemřít při operaci srdce, tak zemře při operaci srdce. Můj táta ať si klidně říká - Tierney, proč bys tím vším měla procházet a proč by vaše dítě mělo snášet tolik bolesti? - JÁ MUSÍM VĚŘÍT!"
I my musíme věřit a musíme nechat Boha, aby náš život šel podle jeho záměrů. Ale zároveň si musíme uvědomit, že když nezažijeme určitou zkoušku nebo situaci, nemůžeme druhého odsuzovat nebo pomýšlet na jeho slabou víru. Dost možná bychom se totiž divili, jak "silná" by v takové situaci byla naše víra ...
Mějte se krásně,
Pavla
čtvrtek 14. ledna 2010
Jsem služebnicí
Tento článek je převzat z blogu "Living By Faith" od Lauren, která souhlasila s jeho použitím. Když kliknete na následující obrázek, zobrazí se vám její stránky:
Jsem služebnicí
Divili jste se někdy, proč se necítíte schopně? Já ano. Mnohokrát. Tolikrát. Tak toužím sloužit Pánu, ale jsou chvíle, kdy se cítím, jako bych naprosto selhala. Věci se nedějí - dělám všechno špatně. Nejde to dohromady. Divím se proč??? Proč se to děje?!
Možná, protože nerozumím své roli. Jsem služebník - On je Pán. Já jsem hlína - On je hrnčíř. Nemohu dělat nic bez něj. Jako služebnice musím čekat na instrukce od Boha, jak Mu sloužit. Jako když mám něco, co vím, že musím udělat, ale nemám prostředky na splnění úkolu. Každý sluha v domácnosti ví, že má být jídlo na stole 3krát denně. Ale pokud mu pán nedá peníze, aby mohl nakoupit potraviny, pak nemůže splnit úkol. Nemá vlastní zdroje. On je zcela závislý na svém pánovi - dokonce i být sluhou.
A stejně je to v našem vztahu s Bohem. Jsem zcela závislá na Bohu, který mi dává schopnost mu sloužit. Nemohu být efektivní jen sama o sobě. Nemohu úspěšně vést dívčí biblické studium bez příspěvku od Pána. On mi musí dát moudrost, trpělivost, milost, porozumění, soucit, lásku a výdrž, abych mu věrně sloužila.
A hádejte co. On to dělá. Pokud budeme čekat na Pána, naplní nás vším, co potřebujeme, abychom Mu sloužili po všechny dny našich životů. Jediná věc, kterou vyžaduje z naší strany je vědění, že jsme slabí, nedostateční a zcela závislí na Kristu. Jen se dívejme k Němu ...On přijde.
Jako služebníci k svým pánům vzhlížejí, jako služebnice vzhlíží ke své paní, tak my k Hospodinu, našemu Bohu, vzhlížíme: Kéž už se nad námi smiluje! Žalm 123:2
Lauren
Jsem služebnicí
Divili jste se někdy, proč se necítíte schopně? Já ano. Mnohokrát. Tolikrát. Tak toužím sloužit Pánu, ale jsou chvíle, kdy se cítím, jako bych naprosto selhala. Věci se nedějí - dělám všechno špatně. Nejde to dohromady. Divím se proč??? Proč se to děje?!Možná, protože nerozumím své roli. Jsem služebník - On je Pán. Já jsem hlína - On je hrnčíř. Nemohu dělat nic bez něj. Jako služebnice musím čekat na instrukce od Boha, jak Mu sloužit. Jako když mám něco, co vím, že musím udělat, ale nemám prostředky na splnění úkolu. Každý sluha v domácnosti ví, že má být jídlo na stole 3krát denně. Ale pokud mu pán nedá peníze, aby mohl nakoupit potraviny, pak nemůže splnit úkol. Nemá vlastní zdroje. On je zcela závislý na svém pánovi - dokonce i být sluhou.
A stejně je to v našem vztahu s Bohem. Jsem zcela závislá na Bohu, který mi dává schopnost mu sloužit. Nemohu být efektivní jen sama o sobě. Nemohu úspěšně vést dívčí biblické studium bez příspěvku od Pána. On mi musí dát moudrost, trpělivost, milost, porozumění, soucit, lásku a výdrž, abych mu věrně sloužila.
A hádejte co. On to dělá. Pokud budeme čekat na Pána, naplní nás vším, co potřebujeme, abychom Mu sloužili po všechny dny našich životů. Jediná věc, kterou vyžaduje z naší strany je vědění, že jsme slabí, nedostateční a zcela závislí na Kristu. Jen se dívejme k Němu ...On přijde.
Jako služebníci k svým pánům vzhlížejí, jako služebnice vzhlíží ke své paní, tak my k Hospodinu, našemu Bohu, vzhlížíme: Kéž už se nad námi smiluje! Žalm 123:2
Lauren
sobota 9. ledna 2010
Předsevzetí
Doufám Pavlo, že ti nebude vadit, když se tu opět rozepíšu já :-)) Ale zrovna jsem psala na svém blogu o svých plánech pro tento rok a jako jeden bod jsem uvedla, že chci častěji aktualizovat blog. Zjistila jsem totiž, že jsem loni měla míň příspěvků než rok před tím a tuto sestupnou tendenci hodlám v tomto roce zastavit :-) A zároveň se o to postarám i tady, tedy pokud mi Bůh pomůže s inspirací, co vlastně psát :-)
Vlastně hned tři body ze šesti v mém seznamu se týkají Boha. Rozhodně chci mít víc času na Boha. Loňský rok to bylo jako na horské dráze. Takže letos hodlám vše podřídit Bohu. To On je na prvním místě, ne já. Chci víc číst Bibli, chci víc studovat, chci se víc modlit. Chci víc psát o Bohu a chci o něm říct hodně lidem. Tak doufám, že se vám tu líbí a naše články rádi / rády čtete, protože jich bude víc, aspoň to mám v plánu a s Boží pomocí to určitě půjde :-) A třetí bod je zatím tajný, přece jenom je to zatím sen, ale myslím, že se v letošním roce odhodlám a pustím se do jeho plnění. A nebojte, dozvíte se o něm včas :-)))
Monika
Vlastně hned tři body ze šesti v mém seznamu se týkají Boha. Rozhodně chci mít víc času na Boha. Loňský rok to bylo jako na horské dráze. Takže letos hodlám vše podřídit Bohu. To On je na prvním místě, ne já. Chci víc číst Bibli, chci víc studovat, chci se víc modlit. Chci víc psát o Bohu a chci o něm říct hodně lidem. Tak doufám, že se vám tu líbí a naše články rádi / rády čtete, protože jich bude víc, aspoň to mám v plánu a s Boží pomocí to určitě půjde :-) A třetí bod je zatím tajný, přece jenom je to zatím sen, ale myslím, že se v letošním roce odhodlám a pustím se do jeho plnění. A nebojte, dozvíte se o něm včas :-)))
A jaká předsevzetí máte vy?
Ať už jsou jakákoliv, mějte jedno na mysli:
"Nuže - ať už jíte nebo pijete, ať už děláte cokoli, všechno to dělejte k Boží slávě."
1.Korintským 10:31
Monika
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)