čtvrtek 24. prosince 2009
neděle 20. prosince 2009
Aby Vánoce byly dar
Poprosila jsem Táňu, naši sestru ze sboru, zda by pro tento blog nenapsala článek. Jsem moc ráda, že mou prosbu vyslyšela a napsala tak krásné povídání a zamyšlení o Vánocích. Přeji hezké počtení a tobě Táňo, moc moc děkujeme!!!
***
Už staří Židé měli den, kdy si posílali dárky a pomáhali chudým (kniha Ester 9:20-23). Den, v němž se rozdávaly dárky, byl i v kalendáři antického Říma. Dnes jsou v západním světě svátkem, kdy se lidé nejhojněji obdarovávají, právě Vánoce. Na úvod je vhodné připomenout, že Vánoce, stejně jako „svátky dárků“ u Židů či Římanů, jsou dnem, který si ustanovili sami lidé, nikoli Bůh. Vánoce nejsou křesťanským svátkem, jehož zachovávání by odráželo Boží vůli. Bůh od svých následovníků nežádá, aby si připomínali Kristovo narození, ale naopak jeho smrt, která je vysvobozením a bránou k odpuštění pro každého člověka na světě (Jan 6:51). Kristovo narození bylo jistě zábleskem obrovské naděje. Teprve jeho smrt však byla naplněním této naděje pro všechny, kdo toužili a touží po vykoupení z hříchů a po usmíření s Bohem.
Vánoce však rozhodně odrážejí mnoho z křesťanského ducha a myšlení: jsou to svátky radosti, štědrosti, obdarovávání, požehnání,svátky nadějí a splněných přání. Je to čas, kdy si mnozí lidé vzpomínají, že dokáží být hodní, soucitní a ohleduplní. A je to především doba, kdy se v lidech probouzejí často hluboko zasutá slova Pána Ježíše: „Blaženější je dávat než brát“(Skutky 20:35).V předvánočních pohádkách lidé stavějí světla do oken jako signály pro pocestné a jako plamínky radosti pro ztracené, jako majáky pro všechny, kteří zabloudili v moři zbytečností a prázdnoty a chtějí najít směr k pevnině naplňující život smyslem. Jedině o tom by měly být naše Vánoce. (A celý život k tomu.) Nachystejme a nastrojme si tento čas tak, aby byl plný kouzla, aby světlo nezářilo jen z předvánoční výzdoby, ale přímo z nás, aby pohádka nebyla jen v knize nebo v televizi, ale abychom se v ní sami procházeli.
Zhluboka se nadechnout, nepatrně usmívat, vzít za kliku svátečnosti– a vstoupit. A jaké je to kouzelné slovo, kterým se pohádka otevírá? Je to staré dobré slovo, které známe už od dvou let: DĚKUJI. DĚKUJI. DĚKUJI!!! Je toho přece tolik, za co bychom mohli a měli děkovat. Naše dny by měly být jedním hlubokým a upřímným díkůvzdáním. Vzdáváním díků Bohu, který nás bez ustání obdarovává záplavou dobrých darů. Nasměrujme svou mysl i pocity na vděčnost. Vnímejme všechno, za co můžeme děkovat. Objevujme všechna ta požehnání, za která patří díky našemu Bohu, který nám říká: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Filipským 4:6-7). „A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni“ (Koloským 3:15). „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás“ (1.Tesalonickým 5:16-18). Kdyby se nám z Vánoc podařilo udělat jedny velké svátky díkůvzdání (a kdyby se nám to podařilo udělat z celého našeho života...),byli bychom nesmírně bohatí a nastokrát zahrnuti dary a naplněním.
A pak by se nám určitě mnohem lépe dařilo vidět, že i my sami můžeme být obdarováním. Ne naše peníze, ale my sami. Můžeme – a podle Boží vůle bychom i měli – být darem svým dětem, manželům a manželkám, svým rodičům a sourozencům, svým blízkým v rodině, v sousedství, v církvi. Darujme svůj osobní čas, darujme čas, který bychom třeba snadněji a pohodlněji trávili před televizí, někomu jinému, darujme svou pozornost, cit a laskavost, darujme to, že budeme pečlivě naslouchat a vhodně volit slova svých odpovědí nebo rad. Buďme tady pro druhé jako dar.
A kdo obdaruje nás? Už jsme přece všechno dostali: dostali jsme od Boha život a pak ještě odpuštění a spasení. Dostali jsme spoustu krásných lidí, kteří jsou součástí našeho života a kteří pro nás znamenají tolik pomoci, přízně a potěšení. Dostali jsme tolik nádherných dní, kouzelných slavností života, tolik svátků, v nichž si můžeme rozdávat dary. Dostali jsme všechno. Teď je čas, abychom děkovali a rozdávali.
Přeji nám všem, aby o tom byly naše Vánoce. Aby Vánoce byly opravdový, upřímný a čistý dar. A abychom je tak trochu slavili po celý rok.
***
Už staří Židé měli den, kdy si posílali dárky a pomáhali chudým (kniha Ester 9:20-23). Den, v němž se rozdávaly dárky, byl i v kalendáři antického Říma. Dnes jsou v západním světě svátkem, kdy se lidé nejhojněji obdarovávají, právě Vánoce. Na úvod je vhodné připomenout, že Vánoce, stejně jako „svátky dárků“ u Židů či Římanů, jsou dnem, který si ustanovili sami lidé, nikoli Bůh. Vánoce nejsou křesťanským svátkem, jehož zachovávání by odráželo Boží vůli. Bůh od svých následovníků nežádá, aby si připomínali Kristovo narození, ale naopak jeho smrt, která je vysvobozením a bránou k odpuštění pro každého člověka na světě (Jan 6:51). Kristovo narození bylo jistě zábleskem obrovské naděje. Teprve jeho smrt však byla naplněním této naděje pro všechny, kdo toužili a touží po vykoupení z hříchů a po usmíření s Bohem.
Vánoce však rozhodně odrážejí mnoho z křesťanského ducha a myšlení: jsou to svátky radosti, štědrosti, obdarovávání, požehnání,svátky nadějí a splněných přání. Je to čas, kdy si mnozí lidé vzpomínají, že dokáží být hodní, soucitní a ohleduplní. A je to především doba, kdy se v lidech probouzejí často hluboko zasutá slova Pána Ježíše: „Blaženější je dávat než brát“(Skutky 20:35).V předvánočních pohádkách lidé stavějí světla do oken jako signály pro pocestné a jako plamínky radosti pro ztracené, jako majáky pro všechny, kteří zabloudili v moři zbytečností a prázdnoty a chtějí najít směr k pevnině naplňující život smyslem. Jedině o tom by měly být naše Vánoce. (A celý život k tomu.) Nachystejme a nastrojme si tento čas tak, aby byl plný kouzla, aby světlo nezářilo jen z předvánoční výzdoby, ale přímo z nás, aby pohádka nebyla jen v knize nebo v televizi, ale abychom se v ní sami procházeli.
Zhluboka se nadechnout, nepatrně usmívat, vzít za kliku svátečnosti– a vstoupit. A jaké je to kouzelné slovo, kterým se pohádka otevírá? Je to staré dobré slovo, které známe už od dvou let: DĚKUJI. DĚKUJI. DĚKUJI!!! Je toho přece tolik, za co bychom mohli a měli děkovat. Naše dny by měly být jedním hlubokým a upřímným díkůvzdáním. Vzdáváním díků Bohu, který nás bez ustání obdarovává záplavou dobrých darů. Nasměrujme svou mysl i pocity na vděčnost. Vnímejme všechno, za co můžeme děkovat. Objevujme všechna ta požehnání, za která patří díky našemu Bohu, který nám říká: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Filipským 4:6-7). „A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni“ (Koloským 3:15). „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás“ (1.Tesalonickým 5:16-18). Kdyby se nám z Vánoc podařilo udělat jedny velké svátky díkůvzdání (a kdyby se nám to podařilo udělat z celého našeho života...),byli bychom nesmírně bohatí a nastokrát zahrnuti dary a naplněním.
A pak by se nám určitě mnohem lépe dařilo vidět, že i my sami můžeme být obdarováním. Ne naše peníze, ale my sami. Můžeme – a podle Boží vůle bychom i měli – být darem svým dětem, manželům a manželkám, svým rodičům a sourozencům, svým blízkým v rodině, v sousedství, v církvi. Darujme svůj osobní čas, darujme čas, který bychom třeba snadněji a pohodlněji trávili před televizí, někomu jinému, darujme svou pozornost, cit a laskavost, darujme to, že budeme pečlivě naslouchat a vhodně volit slova svých odpovědí nebo rad. Buďme tady pro druhé jako dar.
A kdo obdaruje nás? Už jsme přece všechno dostali: dostali jsme od Boha život a pak ještě odpuštění a spasení. Dostali jsme spoustu krásných lidí, kteří jsou součástí našeho života a kteří pro nás znamenají tolik pomoci, přízně a potěšení. Dostali jsme tolik nádherných dní, kouzelných slavností života, tolik svátků, v nichž si můžeme rozdávat dary. Dostali jsme všechno. Teď je čas, abychom děkovali a rozdávali.
Přeji nám všem, aby o tom byly naše Vánoce. Aby Vánoce byly opravdový, upřímný a čistý dar. A abychom je tak trochu slavili po celý rok.
Taťána
pondělí 14. prosince 2009
Nový verš
pátek 4. prosince 2009
Proč odmítáme Boha?
Probírala jsem se složkama v počítači, takový malý předvánoční úklid a našla jsem tento článek. Je to hodně smutné zamyšlení nad dnešním světem a mě to nedá, abych se nepodělila i s vámi. Autor článku nebyl uveden, proto jej ani já neuvádím.
Po událostech z 11. září se Anna Grahamová, dcera evangelizátora Billy Grahama, zúčastnila rozhovoru v programu "EARLY SHOW" a moderátorka Jane Claysonová se jí zeptala: Jak mohl Bůh něco takového dopustit?"
Anna Grahamová jí dala velmi hlubokou a moudrou odpověď. Řekla: Věřím, že Bůh je hluboce zarmoucený nad tím, co se stalo, tak jako i my, ale léta jsme Bohu říkali, aby odešel z našich škol, z naší vlády a z našeho života. Jak můžeme očekávat, že nám Bůh požehná a ochrání nás, když ho žádáme, aby nás nechal na pokoji?
Podívejme se tedy na to. Myslím, že to začalo, když Madeline Oharová (byla zavražděná a její tělo se našlo nedávno) si stěžovala, že nechce ve školách žádné náboženství - a my jsme řekli OK.
Potom někdo řekl, že by bylo lepší, kdyby se Bible ve školách nečetla ... Bible, která říká - nezabiješ, nepokradeš a miluj svého bližního, jako sám sebe. A my jsme řekli OK.
Potom Dr. Benjamin Spock začal tvrdit, že bychom neměli své děti trestat, když se špatně chovají, protože bychom tak mohli zranit jejich mladé osobnosti a narušit jejich sebeúctu (syn Dr. Spocka spáchal sebevraždu) a my jsme souhlasili: Odborník určitě ví, o čem mluví." Tak jsme znovu řekli OK.
Potom někdo řekl učitelům a ředitelům, aby nevychovávali naše děti, když se chovají špatně. A ředitelé nařídili, aby žádný člen učitelského sboru netrestal studenty, když nepatřičně jednají, protože nechtějí ztratit dobré jméno, kdyby je zažalovali. (Mezi výchovou a mlácením, fackováním, ponižováním a kopáním je však velký rozdíl.) A my jsme řekli OK.
Potom někdo řekl: Dovolme našim dcerám, aby nezávazně sexuálně žily a aby šly na potrat, když chtějí a nemusí o tom říci dokonce ani svým rodičům." A my jsme řekli OK.
Potom nějaký moudrý člen školské rady řekl, že chlapci zůstanou chlapci a i tak si budou dělat, co chtějí, takže dejme svým synům tolik kondomů, kolik si jen budou přát, aby si užili tolik zábavy, kolik jen chtějí. Nemusím přitom říkat rodičům, že je dostali ve škole. A my jsem řekli OK.
Potom někdo z vyšších státních úředníků řekl, že nezáleží na tom, co děláme v soukromí, včetně prezidenta, pokud máme práci a naše ekonomika je v pořádku. Potom někdo řekl: Vydávejme časopisy s obrázky nahých žen a nazvěme to dobrým realistickým oceněním krásy ženského těla." A my jsme řekli OK.
Potom někdo posunul toto ocenění ještě o krok dál a publikoval obrázky nahých dětí. Další krok udělal, když je zpřístupnil na internetu. A my jsme řekli OK a odvolali se přece na svobodu projevu.
Potom přišel zábavní průmysl s tím, abychom vyrobili televizní programy a natočili filmy, které propagují neúctu k ženám, rouhání a nezákonný sex. Řekli: Nahrávejme hudbu, která povzbuzuje lidi k znásilňování, drogám, vraždám, sebevraždám a k uctívání satanských symbolů." A my jsme řekli: Vždyť je to jen zábava, nemá to žádné negativní vlivy, stejně to nikdo nebere vážně, tak na to pojďme.
"Nyní se ptáme sami sebe, proč naše děti nemají svědomí, proč nerozeznávají dobré od zlého a proč pro ně není problém zabít cizince, své spolužáky a sama sebe. Kdybychom o tom déle přemýšleli a podívali se hlouběji, možná bychom našli odpověď. Myslím, že to má mnoho co dělat s tím, že ČLOVĚK SKLÍZÍ, CO ZASADIL.
"Drahý Bože, proč jsi nezachránil to malé děvčátko, které zabili ve třídě? S pozdravem - znepokojený student."
ODPOVĚĎ: Drahý znepokojený studente, mám zakázané jít do škol. S pozdravem - Bůh."
Je směšné, jak lehce lidé zavrhnou Boha a potom se diví, proč se svět řítí do pekel. Je směšné, jak věříme všemu, co se píše v novinách a zpochybňujeme vše, co říká Bible. Je směšné, jak chce jít každý do nebe s tím, že nemusí věřit, myslet si, mluvit nebo dělat to, co přikazuje Bible. Je směšné, že někdo řekne: Věřím v Boha", ale stále následuje Satana, který, mimochodem, také "věří" v Boha. Je směšné, jak rychle jsme připravení soudit, ale sami nechceme být souzeni. Je směšné, jak můžeš poslat tisíce vtipů e-mailem, které se budou šířit rychle jak oheň, když však pošleš zprávy, které mluví o Bohu, lidé si dvakrát rozmyslí, zda je pošlou dál. Je směšné, jak se neslušné, nemravné, vulgární a obscénní zprávy svobodně šíří kyber-prostorem, ale veřejné diskuze o Bohu jsou ve školách a na pracovištích potlačované. Je směšné, jak může být někdo v neděli zapálený pro Krista, ale další dny v týdnu je neviditelným křesťanem.
***
Po událostech z 11. září se Anna Grahamová, dcera evangelizátora Billy Grahama, zúčastnila rozhovoru v programu "EARLY SHOW" a moderátorka Jane Claysonová se jí zeptala: Jak mohl Bůh něco takového dopustit?"
Anna Grahamová jí dala velmi hlubokou a moudrou odpověď. Řekla: Věřím, že Bůh je hluboce zarmoucený nad tím, co se stalo, tak jako i my, ale léta jsme Bohu říkali, aby odešel z našich škol, z naší vlády a z našeho života. Jak můžeme očekávat, že nám Bůh požehná a ochrání nás, když ho žádáme, aby nás nechal na pokoji?
Podívejme se tedy na to. Myslím, že to začalo, když Madeline Oharová (byla zavražděná a její tělo se našlo nedávno) si stěžovala, že nechce ve školách žádné náboženství - a my jsme řekli OK.
Potom někdo řekl, že by bylo lepší, kdyby se Bible ve školách nečetla ... Bible, která říká - nezabiješ, nepokradeš a miluj svého bližního, jako sám sebe. A my jsme řekli OK.
Potom Dr. Benjamin Spock začal tvrdit, že bychom neměli své děti trestat, když se špatně chovají, protože bychom tak mohli zranit jejich mladé osobnosti a narušit jejich sebeúctu (syn Dr. Spocka spáchal sebevraždu) a my jsme souhlasili: Odborník určitě ví, o čem mluví." Tak jsme znovu řekli OK.
Potom někdo řekl učitelům a ředitelům, aby nevychovávali naše děti, když se chovají špatně. A ředitelé nařídili, aby žádný člen učitelského sboru netrestal studenty, když nepatřičně jednají, protože nechtějí ztratit dobré jméno, kdyby je zažalovali. (Mezi výchovou a mlácením, fackováním, ponižováním a kopáním je však velký rozdíl.) A my jsme řekli OK.
Potom někdo řekl: Dovolme našim dcerám, aby nezávazně sexuálně žily a aby šly na potrat, když chtějí a nemusí o tom říci dokonce ani svým rodičům." A my jsme řekli OK.
Potom nějaký moudrý člen školské rady řekl, že chlapci zůstanou chlapci a i tak si budou dělat, co chtějí, takže dejme svým synům tolik kondomů, kolik si jen budou přát, aby si užili tolik zábavy, kolik jen chtějí. Nemusím přitom říkat rodičům, že je dostali ve škole. A my jsem řekli OK.
Potom někdo z vyšších státních úředníků řekl, že nezáleží na tom, co děláme v soukromí, včetně prezidenta, pokud máme práci a naše ekonomika je v pořádku. Potom někdo řekl: Vydávejme časopisy s obrázky nahých žen a nazvěme to dobrým realistickým oceněním krásy ženského těla." A my jsme řekli OK.
Potom někdo posunul toto ocenění ještě o krok dál a publikoval obrázky nahých dětí. Další krok udělal, když je zpřístupnil na internetu. A my jsme řekli OK a odvolali se přece na svobodu projevu.
Potom přišel zábavní průmysl s tím, abychom vyrobili televizní programy a natočili filmy, které propagují neúctu k ženám, rouhání a nezákonný sex. Řekli: Nahrávejme hudbu, která povzbuzuje lidi k znásilňování, drogám, vraždám, sebevraždám a k uctívání satanských symbolů." A my jsme řekli: Vždyť je to jen zábava, nemá to žádné negativní vlivy, stejně to nikdo nebere vážně, tak na to pojďme.
"Nyní se ptáme sami sebe, proč naše děti nemají svědomí, proč nerozeznávají dobré od zlého a proč pro ně není problém zabít cizince, své spolužáky a sama sebe. Kdybychom o tom déle přemýšleli a podívali se hlouběji, možná bychom našli odpověď. Myslím, že to má mnoho co dělat s tím, že ČLOVĚK SKLÍZÍ, CO ZASADIL.
"Drahý Bože, proč jsi nezachránil to malé děvčátko, které zabili ve třídě? S pozdravem - znepokojený student."
ODPOVĚĎ: Drahý znepokojený studente, mám zakázané jít do škol. S pozdravem - Bůh."
Je směšné, jak lehce lidé zavrhnou Boha a potom se diví, proč se svět řítí do pekel. Je směšné, jak věříme všemu, co se píše v novinách a zpochybňujeme vše, co říká Bible. Je směšné, jak chce jít každý do nebe s tím, že nemusí věřit, myslet si, mluvit nebo dělat to, co přikazuje Bible. Je směšné, že někdo řekne: Věřím v Boha", ale stále následuje Satana, který, mimochodem, také "věří" v Boha. Je směšné, jak rychle jsme připravení soudit, ale sami nechceme být souzeni. Je směšné, jak můžeš poslat tisíce vtipů e-mailem, které se budou šířit rychle jak oheň, když však pošleš zprávy, které mluví o Bohu, lidé si dvakrát rozmyslí, zda je pošlou dál. Je směšné, jak se neslušné, nemravné, vulgární a obscénní zprávy svobodně šíří kyber-prostorem, ale veřejné diskuze o Bohu jsou ve školách a na pracovištích potlačované. Je směšné, jak může být někdo v neděli zapálený pro Krista, ale další dny v týdnu je neviditelným křesťanem.
sobota 21. listopadu 2009
Žalm 16:6
Napadla mě taková malá výzva pro všechny čtenáře tohoto blogu. My budeme vkládat obrázky, fotky s verši z Bible a na vás budou komentáře, které vás napadnou při přečtení již zmíněného verše. Moc se těším na vaše příspěvky tak směle do toho :-)
středa 18. listopadu 2009
Talenty
Asi to na každého z nás někdy padne, že přemýšlí, proč jsme tady. Proč zrovna nám Bůh dal, abychom se narodili?
Mám starší sestru a než jsem se já narodila, dvakrát moje mamka o miminko přišla. I se mnou to bylo nahnuté - mamka hodně krvácela, a tak jela do nemocnice s tím, že ji musí ošetřit, protože znovu o miminko přišla. Ejhle - jaké bylo překvapení, když doktor zjistil, že srdíčko pořád bije! Rvala jsem se o život a vybojovala jsem si ho, ačkoliv tomu asi nikdo nevěřil ...
Proto jsem si dost často kladla otázku - Proč já a ne moji dva sourozenci přede mnou? A vždycky jsem došla k závěru, že mám nějaký úkol, že je nějaký důvod, proč jsem tady.
Ale jak přijít na to, co to je ...
Vím o sobě, že mi chybí dostatek sebevědomí, a tak jsem nepředpokládala, že "pohnu" dějinama. Jistě nevymyslím něco podobného jako je žárovka nebo lék na rakovinu. Ani se necítím být skvělou kuchařkou, abych lidem dělala radost výborným jídlem. Taky asi nezaložím a nepovedu nadaci nebo charitativní organizaci. A už vůbec nepředpokládám, že dokážu nějakou matematickou rovnicí existenci Boha.
Takže nic velkého, nic bombastického ... Člověk má představy, sny, a dost často je jeho úkol tak blízko ...
Je to asi dva roky zpátky, kdy mi konečně svitlo! Jednou jsem, když děti odešly do školy a Honza do práce, přemýšlela, jestli je opravdu mým úkolem a naplněním být dopoledne sama doma - uklidit, uvařit, vyprat, podrbat kočky za ušima, a pak zase posbírat děti a dělat s nima úkoly, večeři atd. Ano, vím a věřím, že Bůh chce, abych dobře vychovala svoje děti, abych byla dobrou manželkou svému muži, abych pomohla já jemu a on mně dostat se do nebe. Ale ....
Ale ještě něco mi tam prostě pořád chybělo.
Stačilo pár týdnů a Bůh mi ukázal, co to je.
Z ničeho nic onemocněla Honzova mamka, ulehla a bylo potřeba se o ní starat 24 hodin denně. Vzhledem k tomu, že bydlela 160 km daleko od nás, přes týden se o ní staraly moje švagrové a od pátku do neděle to byla moje práce. Ta práce byla strašně těžká, a kdo se někdy staral o nemohoucího a umírajícího člověka, ví, co jsem cítíla, jak strašně jsem byla vyčerpaná a unavená. Ale mě to naplňovalo, mně to dělalo dobře. Mně vůbec nevadilo vzbudit se ve tři ráno a s nemocnou babičkou si povídat. Mně ani potom už nedělalo problém povídat si s ní o tom, jak to bude vypadat, až umře, co bude mít na sobě, jaký chce pohřeb. A i když to zní divně, byla jsem moc ráda, že celý její poslední týden života jsem mohla strávit s ní a držet jí za ruku u toho, když tenhle svět opouštěla.
Tehdy mi začalo docházet, že tohle asi bude moje parketa. Honzova mamka umřela a za půl roku ulehla moje babička. A tak dopoledne trávím u ní, pomůžu jí s hygienou, dám jí najíst, popovídáme si o politice a o tom, co jí baví. Na rovinu přiznávám, že jsou dny, kdy jsem unavená, kdy se mi k ní nechce (promiň, babi!), ale hned si uvědomím, že tam je moje místo. Že to je moje práce. Že tohle je to moje "pohnutí" dějinama. A i když za něj určitě nikdy nedostanu Nobelovku, není nad to, když mi babička řekne: "Co bych si bez Tebe a bez mamky počala ... ".¨
Každému z nás dal Bůh nějaký talent, každý z nás umí něco víc a líp, než ten druhý. A i když nám ten náš talent může připadat úplně obyčejný, není to tak. Pro Boha může mít tisíckrát větší hodnotu, než cokoli jiného. Jenom tu svou práci dělat nejlíp, jak člověk dokáže ...
"Podle milosti, jíž se nám dostalo, máme rozdílné dary: kdo má proroctví, ať je užívá v souladu s vírou, kdo má službu, ať slouží, kdo je učitel, ať učí, kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje, kdo rozdává, ať je štědrý, kdo pečuje, ať je pilný, kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí." (Římanům 12:6-8).
Mějte se hezky,
Pavla
Mám starší sestru a než jsem se já narodila, dvakrát moje mamka o miminko přišla. I se mnou to bylo nahnuté - mamka hodně krvácela, a tak jela do nemocnice s tím, že ji musí ošetřit, protože znovu o miminko přišla. Ejhle - jaké bylo překvapení, když doktor zjistil, že srdíčko pořád bije! Rvala jsem se o život a vybojovala jsem si ho, ačkoliv tomu asi nikdo nevěřil ...
Proto jsem si dost často kladla otázku - Proč já a ne moji dva sourozenci přede mnou? A vždycky jsem došla k závěru, že mám nějaký úkol, že je nějaký důvod, proč jsem tady.
Ale jak přijít na to, co to je ...
Vím o sobě, že mi chybí dostatek sebevědomí, a tak jsem nepředpokládala, že "pohnu" dějinama. Jistě nevymyslím něco podobného jako je žárovka nebo lék na rakovinu. Ani se necítím být skvělou kuchařkou, abych lidem dělala radost výborným jídlem. Taky asi nezaložím a nepovedu nadaci nebo charitativní organizaci. A už vůbec nepředpokládám, že dokážu nějakou matematickou rovnicí existenci Boha.
Takže nic velkého, nic bombastického ... Člověk má představy, sny, a dost často je jeho úkol tak blízko ...
Je to asi dva roky zpátky, kdy mi konečně svitlo! Jednou jsem, když děti odešly do školy a Honza do práce, přemýšlela, jestli je opravdu mým úkolem a naplněním být dopoledne sama doma - uklidit, uvařit, vyprat, podrbat kočky za ušima, a pak zase posbírat děti a dělat s nima úkoly, večeři atd. Ano, vím a věřím, že Bůh chce, abych dobře vychovala svoje děti, abych byla dobrou manželkou svému muži, abych pomohla já jemu a on mně dostat se do nebe. Ale ....
Ale ještě něco mi tam prostě pořád chybělo.
Stačilo pár týdnů a Bůh mi ukázal, co to je.
Z ničeho nic onemocněla Honzova mamka, ulehla a bylo potřeba se o ní starat 24 hodin denně. Vzhledem k tomu, že bydlela 160 km daleko od nás, přes týden se o ní staraly moje švagrové a od pátku do neděle to byla moje práce. Ta práce byla strašně těžká, a kdo se někdy staral o nemohoucího a umírajícího člověka, ví, co jsem cítíla, jak strašně jsem byla vyčerpaná a unavená. Ale mě to naplňovalo, mně to dělalo dobře. Mně vůbec nevadilo vzbudit se ve tři ráno a s nemocnou babičkou si povídat. Mně ani potom už nedělalo problém povídat si s ní o tom, jak to bude vypadat, až umře, co bude mít na sobě, jaký chce pohřeb. A i když to zní divně, byla jsem moc ráda, že celý její poslední týden života jsem mohla strávit s ní a držet jí za ruku u toho, když tenhle svět opouštěla.
Tehdy mi začalo docházet, že tohle asi bude moje parketa. Honzova mamka umřela a za půl roku ulehla moje babička. A tak dopoledne trávím u ní, pomůžu jí s hygienou, dám jí najíst, popovídáme si o politice a o tom, co jí baví. Na rovinu přiznávám, že jsou dny, kdy jsem unavená, kdy se mi k ní nechce (promiň, babi!), ale hned si uvědomím, že tam je moje místo. Že to je moje práce. Že tohle je to moje "pohnutí" dějinama. A i když za něj určitě nikdy nedostanu Nobelovku, není nad to, když mi babička řekne: "Co bych si bez Tebe a bez mamky počala ... ".¨
Každému z nás dal Bůh nějaký talent, každý z nás umí něco víc a líp, než ten druhý. A i když nám ten náš talent může připadat úplně obyčejný, není to tak. Pro Boha může mít tisíckrát větší hodnotu, než cokoli jiného. Jenom tu svou práci dělat nejlíp, jak člověk dokáže ...
"Podle milosti, jíž se nám dostalo, máme rozdílné dary: kdo má proroctví, ať je užívá v souladu s vírou, kdo má službu, ať slouží, kdo je učitel, ať učí, kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje, kdo rozdává, ať je štědrý, kdo pečuje, ať je pilný, kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí." (Římanům 12:6-8).
Mějte se hezky,
Pavla
pondělí 16. listopadu 2009
Přednášky na DVD
Na stránkách Honzy Vlčka jsou nabízena DVD z přednášek, které pořádá naše církev a jsou zdarma. Pokud máte zájem, podívejte se na tento odkaz (stačí kliknout na obrázek):
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)