Žalm 16:6

Napadla mě taková malá výzva pro všechny čtenáře tohoto blogu. My budeme vkládat obrázky, fotky s verši z Bible a na vás budou komentáře, které vás napadnou při přečtení již zmíněného verše. Moc se těším na vaše příspěvky tak směle do toho :-)

Talenty

Asi to na každého z nás někdy padne, že přemýšlí, proč jsme tady. Proč zrovna nám Bůh dal, abychom se narodili?

Mám starší sestru a než jsem se já narodila, dvakrát moje mamka o miminko přišla. I se mnou to bylo nahnuté - mamka hodně krvácela, a tak jela do nemocnice s tím, že ji musí ošetřit, protože znovu o miminko přišla. Ejhle - jaké bylo překvapení, když doktor zjistil, že srdíčko pořád bije! Rvala jsem se o život a vybojovala jsem si ho, ačkoliv tomu asi nikdo nevěřil ...


Proto jsem si dost často kladla otázku - Proč já a ne moji dva sourozenci přede mnou? A vždycky jsem došla k závěru, že mám nějaký úkol, že je nějaký důvod, proč jsem tady.

Ale jak přijít na to, co to je ...

Vím o sobě, že mi chybí dostatek sebevědomí, a tak jsem nepředpokládala, že "pohnu" dějinama. Jistě nevymyslím něco podobného jako je žárovka nebo lék na rakovinu. Ani se necítím být skvělou kuchařkou, abych lidem dělala radost výborným jídlem. Taky asi nezaložím a nepovedu nadaci nebo charitativní organizaci. A už vůbec nepředpokládám, že dokážu nějakou matematickou rovnicí existenci Boha.

Takže nic velkého, nic bombastického ... Člověk má představy, sny, a dost často je jeho úkol tak blízko ...

Je to asi dva roky zpátky, kdy mi konečně svitlo! Jednou jsem, když děti odešly do školy a Honza do práce, přemýšlela, jestli je opravdu mým úkolem a naplněním být dopoledne sama doma - uklidit, uvařit, vyprat, podrbat kočky za ušima, a pak zase posbírat děti a dělat s nima úkoly, večeři atd. Ano, vím a věřím, že Bůh chce, abych dobře vychovala svoje děti, abych byla dobrou manželkou svému muži, abych pomohla já jemu a on mně dostat se do nebe. Ale ....

Ale ještě něco mi tam prostě pořád chybělo.

Stačilo pár týdnů a Bůh mi ukázal, co to je.

Z ničeho nic onemocněla Honzova mamka, ulehla a bylo potřeba se o ní starat 24 hodin denně. Vzhledem k tomu, že bydlela 160 km daleko od nás, přes týden se o ní staraly moje švagrové a od pátku do neděle to byla moje práce. Ta práce byla strašně těžká, a kdo se někdy staral o nemohoucího a umírajícího člověka, ví, co jsem cítíla, jak strašně jsem byla vyčerpaná a unavená. Ale mě to naplňovalo, mně to dělalo dobře. Mně vůbec nevadilo vzbudit se ve tři ráno a s nemocnou babičkou si povídat. Mně ani potom už nedělalo problém povídat si s ní o tom, jak to bude vypadat, až umře, co bude mít na sobě, jaký chce pohřeb. A i když to zní divně, byla jsem moc ráda, že celý její poslední týden života jsem mohla strávit s ní a držet jí za ruku u toho, když tenhle svět opouštěla.


Tehdy mi začalo docházet, že tohle asi bude moje parketa. Honzova mamka umřela a za půl roku ulehla moje babička. A tak dopoledne trávím u ní, pomůžu jí s hygienou, dám jí najíst, popovídáme si o politice a o tom, co jí baví. Na rovinu přiznávám, že jsou dny, kdy jsem unavená, kdy se mi k ní nechce (promiň, babi!), ale hned si uvědomím, že tam je moje místo. Že to je moje práce. Že tohle je to moje "pohnutí" dějinama. A i když za něj určitě nikdy nedostanu Nobelovku, není nad to, když mi babička řekne: "Co bych si bez Tebe a bez mamky počala ... ".¨

Každému z nás dal Bůh nějaký talent, každý z nás umí něco víc a líp, než ten druhý. A i když nám ten náš talent může připadat úplně obyčejný, není to tak. Pro Boha může mít tisíckrát větší hodnotu, než cokoli jiného. Jenom tu svou práci dělat nejlíp, jak člověk dokáže ...

"Podle milosti, jíž se nám dostalo, máme rozdílné dary: kdo má proroctví, ať je užívá v souladu s vírou, kdo má službu, ať slouží, kdo je učitel, ať učí, kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje, kdo rozdává, ať je štědrý, kdo pečuje, ať je pilný, kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí." (Římanům 12:6-8).

Mějte se hezky,

Pavla

Přednášky na DVD

Na stránkách Honzy Vlčka jsou nabízena DVD z přednášek, které pořádá naše církev a jsou zdarma. Pokud máte zájem, podívejte se na tento odkaz (stačí kliknout na obrázek):

Trávit čas s Bohem

Ráda si čtu americké křesťanské blogy a žasnu, kolik krásných článků se tam dá najít. Říkám si, kde jejich (většinou) autorky berou tolik času se věnovat jejich psaní. Některé chodí do práce a jiné se starají o kopu dětí a domácnost. Já většinu dne trávím v práci a když večer přijdu domu, nezbývá mi moc času na všechno, co bych chtěla stihnout. Když pominu práci okolo domácnosti jako je vaření, praní, nenáviděné žehlení, které často hodně dlouho odkládám, mytí nádobí, utření prachu, vytření podlahy.... tak bych si ráda sedla do pracovny a vyráběla přáníčka nebo ozdobná fotoalba. Také bych si ráda četla, brouzdala po internetu, něco zkoukla v televizi, trávila čas s manželem a třeba s přáteli. Už takhle je jasné, že to všechno prostě nestíhám a to jsem ještě neřekla to nejdůležitější. Chtěla bych trávit čas s Bohem.

Snažím se číst pravidelně Bibli, modlím se, chodím na studia a Bohoslužbu. Ale stačí to? Stačí Bohu to, co dělám? Dlouho jsem se tím trápila a říkala si, proč musím chodit do práce. Kdybych byla doma, tolik bych toho stihla. Domácnost by se třpytila čistotou, prádlo by se mi nesypalo z plného koše, stihla bych své koníčky, zájmy a ještě by zbyl čas na Boha. To je pohádka, co? Ale co teď? Doma být nemůžu a když jsem v práci, není čas. Tak jak to tedy udělat? A pak jsem se kdesi dočetla, že uctívat a chválit Boha můžu vlasntě kdykoliv a při spoustě příležitostí. Při práci jak v zaměstnání, tak i doma. Tím, že se starám o svého manžela, o naši společnou rodinu. Tím, že se snažím vytvářet domov, kde nám bude dobře a kde bude vidět naše láska k Bohu. Kromě toho, že touto prací oslovuji Boha, mohu s ním při tom i mluvit. Modlitba je přece rozhovor a já si tak ráda povídám.

Takže si říkám, že bych měla jít uklidit to nádobí od večeře a trošku to v té kuchyni rozzářit :-)

Jak zlepšit manželství?

"Ahoj, tohle se mi fakt moc líbilo. Potřebovala bych ale vědět něco víc nebo něco podrobněji, jak udržet manželství zdravé a živé...?? Co když se lidem už nechce, co když spolu už nechtějí žít? Jak to mají zachránit? Tady z toho vašeho povídání čiší, že to berete vážně a že vám to manželství a ty vztahy fakt fungují. Ale mohli byste napsat víc, jaký je ten klíč, nebo jak se překonávat, když už se nám hroutí manželství, když nevíme, proč spolu dále být. Dá se to zachránit? A jak? Díky za odpověď."

Před pár dny nám přibyl komentář k článku Adam a Eva (a já mám komentáře moc ráda!). Takže jsem si ho s radostí přečetla a rozhodla jsem se, že odpověď pojmu coby nový článek (doufám, že to pisatelce komentáře nevadí).

Na rovinu přiznávám, že "vyplodit" nějakou opravdu chytrou odpověď je pro mě hodně těžké. Necítím se totiž dostatečně zkušená na to, abych mohla ostatním radit. Každý člověk je jiný, každé manželství je jiné, a tak jediné, čeho se opravdu můžu držet, je to, co mi říká Bůh.

Vzhledem k tomu, že si s holkama dost často povídáme o výběru správného partnera pro život, myslím, že je důležité začít s tím, jak se vyvarovat chyb ještě před vstupem do manželství.

Ano, nejdůležitější v našem životě je vpustit do svého srdce, do své mysli a do svého života Boha. Bez něj život prostě pozbývá smyslu. A hned jako druhé naše nejdůležitější rozhodnutí je vybrat si správného partnera. Vždyť s ním budeme celý život, dnes a denně, večer s ním budeme usínat a ráno vstávat, budeme spolu vychovávat děti, budeme spolu prožívat radosti, ale taky dost často starosti a trápení. A co když si nevybereme dobře? Jsme věřící lidé, rozvod pro nás absolutně nepřichází v úvahu a co teď?

Vím (a moc dobře, i když mi to moje děti nevěří :-)), že když je člověk zamilovaný, tak nevidí, neslyší a jeho růžové brýle mu sedí pevně na nose. Ale obrovská chyba je nepoužít hlavu ani trochu. Mně se určitě osvědčila metoda - podívat se, jak se "nápadník" chová ke své mamce, k tátovi, ke starým lidem, k dětem a ke zvířatům. A většinou se opravdu tak potom chová ke své manželce, babičce, ke svým dětem ...

A stejně bych opačně nikdy svým dcerám nedoporučila, aby si manžela vybraly jenom rozumem. Myslím si totiž, že ve vztahu je hodně důležité, aby se ti dva fyzicky přitahovali, aby se jeden druhému líbil ...

A to už vlastně pomalu přecházím z partnerství do manželství a hned navážu na předchozí věty. Začnu hodně netypicky a asi nečekaně. Myslím, že jednou z velmi důležitých součástí manželství je sex. Bůh nám totiž dal tuto fyzickou blízkost nejen z důvodu plození dětí, ale i pro radost. Koneckonců kniha Píseň písní je vlastně takovou ódou na fyzickou krásu.

A nejenom že nám Bůh milování s manželem nezakazuje, ale naopak nám ho dává příkazem. Verš v 1.Korintským 7:5 přesně říká: "Neodpírejte se jeden druhému - jedině po vzájemné shodě, že se na čas uvolníte pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás nepokoušel satan, kdybyste se nemohli ovládnout."

Tady bývá totiž dost často zakopán pes, co se týká nevěry partnera. Pro ženu je nutností a povinností dozvědět se o tom, jak muž "funguje", protože tady nemůže v žádném případě platit "podle sebe soudím tebe" :-). To samé ale samozřejmě platí i pro muže - i on musí pochopit, že jeho žena je jiná a má jiné potřeby než on. Se svýma holkama se snažím o tomhle problému mluvit hodně otevřeně. Každá budoucí manželka musí vědět, že je fyzicky dost odlišná od svého nastávajícího. Musí vědět, že jí nemůže pravidelně "bolívat hlava", protože pokud nebude naplňovat verš z 1.Korintským, stává se její muž (i věřící muž) snadnou kořistí pro nějakou jinou.... necháváme ho prostě napospas satanovi ....

Tady, pokud by měl někdo zájem, bych mohla doporučit dvě knihy, které napsali křesťané a mně opravdu zaujali a pomohli mi srovnat si některé věci v hlavě:

1. Muži a sexuální pokušení, Bill Perkins

2. Sex začíná v kuchyni, Leman Kevin

Další věcí, o které si myslím, že je v manželství neskutečně důležitá, je komunikace, rozhovory, povídání ... Když s Honzou delší dobu nekomunikujeme (mám tím na mysli hlubší rozhovory), cítím, že se vzdalujeme. Jako bych ho ztrácela a on mě ... To se pak cítím opravdu bídně.

Vztah je práce, a tak hurá do ní! Je potřeba mluvit, i pokud se nám nechce. Mnohokrát jsem zažila, že jsem si s Honzou chtěla povídat a jemu se nechtělo. Byla jsem naštvaná ... Jenže ... Jenže to samé já udělala ikskrát ... Mockrát jsem odmítla "nabídku" k prohlubování našeho vztahu. Dala jsem přednost televizi, knížce, internetu, nákupům ... Prostě čemukoli u čeho se mnou nebyl můj manžel. "Vyměnila ho za televizi" - to zní hrozně, co? A tak se snažím v téhle "práci" uspět, ale ne vždy se mi daří ...

Důležitá věc, o které už ve své odpovědi psala Monika, je - nechat muže, aby byl opravdovou hlavou rodiny. Aby pro nás byl důležitý jeho názor a abychom ho nechávaly rozhodovat. Nemyslím, že manželka je oslík, který odkývá všechno, co její manžel řekne. To určitě ne, to naopak dost často mívá opačný efekt - muž si nás krůček po krůčku přestává vážit ... Ale naší povinností je vyslechnout manželův názor a pokud bychom se nedomluvili, potom máme dát na něj.

Ó, jak se to krásně píše! A jak se mi to těžko dodržuje .... :-((( Můj manžel je kliďas, všechno si radši desetkrát promyslí, já jsem ten "hlasitější a prudší" v naší dvojici, a tak denně bojuju s tím, abych se jaksi "upozadila". Verše z 1.Korintským 11:3 "Chtěl bych však, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista Bůh" bych asi měla vylepit na každé dveře v našem domě ....

Ještě mě napadá jedna věc, kterou cítím ve vztahu jako hodně důležitou - být před svými dětmi vždy zajedno. Opět jedna věc, s kterou bojuju :-)) .... Já dost často balancuju na hraně mezi svým mužem a svými dětmi. Taky bych se často ráda přidala na stranu dětí, někdy mi přijde, že je na ně Honza zbytečně přísný, že tohle by jim měl povolit, atd. ..... a potom se mi stane, že zjistím, že jsem se přidala do tábora svých dětí a Honza stojí osamoceně na druhé straně. Špatně! Moc špatně! Je to ode mne totální nerespektování hlavy rodiny! Dojde mi to, až když na mě Honza zakoulí očima! Jak já bych chtěla být znamenitou ženou z Přísloví 31:10-31!!!

Manželství je nádherná věc, ale zároveň je to celoživotní práce. Vím, že s Honzou často chybujeme, že si taky občas ubližujeme slovy, že spolu nemluvíme tolik, jak bychom měli. Ale jednu věc vím úplně jasně - moc toužím po tom, abych s ním byla až do konce našich životů, prostě abychom šli po té cestě spolu. Miluju ho totiž ...

Věřím, že i ve vás, které máte ve svých manželstvích problémy, pořád ta láska k vašemu muži je. Vyhrabejte ji, oprašte a očistěte a potom tu lásku opatrujte. A když se budete snažit dodržovat to, co nám říká Bůh, nemůžete se zmýlit ... U něj musíme hledat sílu k tomu začít znovu a pěkně od podlahy ... Bez Boha to prostě nedokážeme ...

Kupte si knihu "Kdyby jen muž věděl, co žena prožívá", kterou napsal Gary Smalley a čtěte jí svému muži nahlas před spaním. Taky jsme to tak dělali ... Knížka je sice napsána pro muže, aby porozuměl své ženě, jejím pocitům, ale zároveň se i žena dozvídá plno věcí o svém muži, které jí byly do té doby utajeny. Nám to pomohlo a byli jsme si zase o něco blíž ...

A nakonec: "Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě." (Efezským 5:33).

Mějte se krásně a bojujte za své manželství!

Pavla

Přednáška - Ateismus a Humanismus - cesta ke štěstí?

Hledání Boha v těžkých chvílích

Minulý týden jsem slyšela zajímavou definici křesťana. Tedy, ta definice se týkala mně samotné, ale myslím, že by mohla být použita na kohokoliv jiného věřícího člověka. Křesťan tu byl popisován jako člověk, který nemá žádné starosti, trápení, nudí se, nemá nic moc na práci a proto má spousty času se zabývat hloupostmi jako je Bůh a víra v něj....

Nebudu předstírat, že se mě to nedotklo. Bylo mi líto, že si někdo takové věci myslí o mně, ale měla jsem celý víkend o tom přemýšlet a došla jsem k závěru, že si to opravdu někdo může myslet a nemůžu mu to zazlívat. Na světě je hodně bezpráví, smutných událostí a pokud se vás něco takového přímo dotýká, můžete se uchylovat k myšlenkám, že přece Bůh nemůže existovat, když to všechno dopustí.

Každý řeší svá vlastní trápení, své problémy a já nejsem jiná. I když mohu říct, že můj život je krásný (mám skvělého manžela, super rodinu - ať fyzickou, tak i duchovní, přátele) také jsem nebyla ušetřena trablů. Jako jeden z příkladů uvedu svou operaci páteře, když mi bylo 14-15 let. Už jenom to, že jsem v pubertě nemohla řešit stejné problémy jako ostatní byl trošku "handicap". Ale ten strach, že mohu po operaci ochrnout bych nikomu nepřála. A v té době jsem na Boha opravdu myslela. Nejsem z věřící rodiny a nikdo mi o Bohu nevyprávěl. Ale i tak jsem si k němu cestu našla. Tenkrát jsem noc před odjezdem do nemocnice stála u okna, dívala se na tmavou hvězdnou oblohu a modlila se k Bohu, aby mě opatroval. A on mě opatroval. Sice jsem si k němu tu cestičku ušlapávala pomalu, ale on se mi dal poznat a jen čekal, až ho opravdu uvidím.

Věřím, že každé trápení je pro něco dobré. My nemáme to poznání jako Bůh, abychom už teď věděli, proč se co stalo. A možná to za života na zemi ani nezjistíme, ale jednou se nám pravda ukáže a my pochopíme. A ruku na srdce, kdo nemyslí právě na Boha, když se nám něco smutného děje? Pavla ve svém rodinném blogu napsala krásnou větu ... "kde jsou lidé stoprocentně věřící? V letadle, které padá."....

Ano, dějí se špatné věci, dějí se smutné věci a já sama vím, jak to člověka může zasáhnout. Ale Bůh je s námi a možná nám zrovna tímhle chce něco říct. Chce se nám ukázat, chce nás obejmout a utěšit. Neměli bychom proto před ním utíkat, ale přijmout jeho náruč. Vždyť on sám poznal velký smutek a nezanevřel na nás. Co Ježíš, jeho syn? Přišel sem na zem a nechal se zde zabít tak hrozným a bolestivým způsobem. Bůh to všechno viděl a cítil. Ale také věděl, že to mělo svůj důvod a že skrze Ježíšovu smrt můžeme být zachráněni. Bůh ví mnohem víc, než jsme my lidé schopni kdy pochopit. Tak proč mu nedůvěřujeme a hledáme jen své vlastní pravdy a vlastní způsoby života.

Takže já chápu, že je člověk smutný a hledá viníka, který za všechno může. Ale zkusme se kolem sebe podívat. Podívat se na svůj život. Opravdu se máme tak špatně?