Jak zlepšit manželství?

"Ahoj, tohle se mi fakt moc líbilo. Potřebovala bych ale vědět něco víc nebo něco podrobněji, jak udržet manželství zdravé a živé...?? Co když se lidem už nechce, co když spolu už nechtějí žít? Jak to mají zachránit? Tady z toho vašeho povídání čiší, že to berete vážně a že vám to manželství a ty vztahy fakt fungují. Ale mohli byste napsat víc, jaký je ten klíč, nebo jak se překonávat, když už se nám hroutí manželství, když nevíme, proč spolu dále být. Dá se to zachránit? A jak? Díky za odpověď."

Před pár dny nám přibyl komentář k článku Adam a Eva (a já mám komentáře moc ráda!). Takže jsem si ho s radostí přečetla a rozhodla jsem se, že odpověď pojmu coby nový článek (doufám, že to pisatelce komentáře nevadí).

Na rovinu přiznávám, že "vyplodit" nějakou opravdu chytrou odpověď je pro mě hodně těžké. Necítím se totiž dostatečně zkušená na to, abych mohla ostatním radit. Každý člověk je jiný, každé manželství je jiné, a tak jediné, čeho se opravdu můžu držet, je to, co mi říká Bůh.

Vzhledem k tomu, že si s holkama dost často povídáme o výběru správného partnera pro život, myslím, že je důležité začít s tím, jak se vyvarovat chyb ještě před vstupem do manželství.

Ano, nejdůležitější v našem životě je vpustit do svého srdce, do své mysli a do svého života Boha. Bez něj život prostě pozbývá smyslu. A hned jako druhé naše nejdůležitější rozhodnutí je vybrat si správného partnera. Vždyť s ním budeme celý život, dnes a denně, večer s ním budeme usínat a ráno vstávat, budeme spolu vychovávat děti, budeme spolu prožívat radosti, ale taky dost často starosti a trápení. A co když si nevybereme dobře? Jsme věřící lidé, rozvod pro nás absolutně nepřichází v úvahu a co teď?

Vím (a moc dobře, i když mi to moje děti nevěří :-)), že když je člověk zamilovaný, tak nevidí, neslyší a jeho růžové brýle mu sedí pevně na nose. Ale obrovská chyba je nepoužít hlavu ani trochu. Mně se určitě osvědčila metoda - podívat se, jak se "nápadník" chová ke své mamce, k tátovi, ke starým lidem, k dětem a ke zvířatům. A většinou se opravdu tak potom chová ke své manželce, babičce, ke svým dětem ...

A stejně bych opačně nikdy svým dcerám nedoporučila, aby si manžela vybraly jenom rozumem. Myslím si totiž, že ve vztahu je hodně důležité, aby se ti dva fyzicky přitahovali, aby se jeden druhému líbil ...

A to už vlastně pomalu přecházím z partnerství do manželství a hned navážu na předchozí věty. Začnu hodně netypicky a asi nečekaně. Myslím, že jednou z velmi důležitých součástí manželství je sex. Bůh nám totiž dal tuto fyzickou blízkost nejen z důvodu plození dětí, ale i pro radost. Koneckonců kniha Píseň písní je vlastně takovou ódou na fyzickou krásu.

A nejenom že nám Bůh milování s manželem nezakazuje, ale naopak nám ho dává příkazem. Verš v 1.Korintským 7:5 přesně říká: "Neodpírejte se jeden druhému - jedině po vzájemné shodě, že se na čas uvolníte pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás nepokoušel satan, kdybyste se nemohli ovládnout."

Tady bývá totiž dost často zakopán pes, co se týká nevěry partnera. Pro ženu je nutností a povinností dozvědět se o tom, jak muž "funguje", protože tady nemůže v žádném případě platit "podle sebe soudím tebe" :-). To samé ale samozřejmě platí i pro muže - i on musí pochopit, že jeho žena je jiná a má jiné potřeby než on. Se svýma holkama se snažím o tomhle problému mluvit hodně otevřeně. Každá budoucí manželka musí vědět, že je fyzicky dost odlišná od svého nastávajícího. Musí vědět, že jí nemůže pravidelně "bolívat hlava", protože pokud nebude naplňovat verš z 1.Korintským, stává se její muž (i věřící muž) snadnou kořistí pro nějakou jinou.... necháváme ho prostě napospas satanovi ....

Tady, pokud by měl někdo zájem, bych mohla doporučit dvě knihy, které napsali křesťané a mně opravdu zaujali a pomohli mi srovnat si některé věci v hlavě:

1. Muži a sexuální pokušení, Bill Perkins

2. Sex začíná v kuchyni, Leman Kevin

Další věcí, o které si myslím, že je v manželství neskutečně důležitá, je komunikace, rozhovory, povídání ... Když s Honzou delší dobu nekomunikujeme (mám tím na mysli hlubší rozhovory), cítím, že se vzdalujeme. Jako bych ho ztrácela a on mě ... To se pak cítím opravdu bídně.

Vztah je práce, a tak hurá do ní! Je potřeba mluvit, i pokud se nám nechce. Mnohokrát jsem zažila, že jsem si s Honzou chtěla povídat a jemu se nechtělo. Byla jsem naštvaná ... Jenže ... Jenže to samé já udělala ikskrát ... Mockrát jsem odmítla "nabídku" k prohlubování našeho vztahu. Dala jsem přednost televizi, knížce, internetu, nákupům ... Prostě čemukoli u čeho se mnou nebyl můj manžel. "Vyměnila ho za televizi" - to zní hrozně, co? A tak se snažím v téhle "práci" uspět, ale ne vždy se mi daří ...

Důležitá věc, o které už ve své odpovědi psala Monika, je - nechat muže, aby byl opravdovou hlavou rodiny. Aby pro nás byl důležitý jeho názor a abychom ho nechávaly rozhodovat. Nemyslím, že manželka je oslík, který odkývá všechno, co její manžel řekne. To určitě ne, to naopak dost často mívá opačný efekt - muž si nás krůček po krůčku přestává vážit ... Ale naší povinností je vyslechnout manželův názor a pokud bychom se nedomluvili, potom máme dát na něj.

Ó, jak se to krásně píše! A jak se mi to těžko dodržuje .... :-((( Můj manžel je kliďas, všechno si radši desetkrát promyslí, já jsem ten "hlasitější a prudší" v naší dvojici, a tak denně bojuju s tím, abych se jaksi "upozadila". Verše z 1.Korintským 11:3 "Chtěl bych však, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista Bůh" bych asi měla vylepit na každé dveře v našem domě ....

Ještě mě napadá jedna věc, kterou cítím ve vztahu jako hodně důležitou - být před svými dětmi vždy zajedno. Opět jedna věc, s kterou bojuju :-)) .... Já dost často balancuju na hraně mezi svým mužem a svými dětmi. Taky bych se často ráda přidala na stranu dětí, někdy mi přijde, že je na ně Honza zbytečně přísný, že tohle by jim měl povolit, atd. ..... a potom se mi stane, že zjistím, že jsem se přidala do tábora svých dětí a Honza stojí osamoceně na druhé straně. Špatně! Moc špatně! Je to ode mne totální nerespektování hlavy rodiny! Dojde mi to, až když na mě Honza zakoulí očima! Jak já bych chtěla být znamenitou ženou z Přísloví 31:10-31!!!

Manželství je nádherná věc, ale zároveň je to celoživotní práce. Vím, že s Honzou často chybujeme, že si taky občas ubližujeme slovy, že spolu nemluvíme tolik, jak bychom měli. Ale jednu věc vím úplně jasně - moc toužím po tom, abych s ním byla až do konce našich životů, prostě abychom šli po té cestě spolu. Miluju ho totiž ...

Věřím, že i ve vás, které máte ve svých manželstvích problémy, pořád ta láska k vašemu muži je. Vyhrabejte ji, oprašte a očistěte a potom tu lásku opatrujte. A když se budete snažit dodržovat to, co nám říká Bůh, nemůžete se zmýlit ... U něj musíme hledat sílu k tomu začít znovu a pěkně od podlahy ... Bez Boha to prostě nedokážeme ...

Kupte si knihu "Kdyby jen muž věděl, co žena prožívá", kterou napsal Gary Smalley a čtěte jí svému muži nahlas před spaním. Taky jsme to tak dělali ... Knížka je sice napsána pro muže, aby porozuměl své ženě, jejím pocitům, ale zároveň se i žena dozvídá plno věcí o svém muži, které jí byly do té doby utajeny. Nám to pomohlo a byli jsme si zase o něco blíž ...

A nakonec: "Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě." (Efezským 5:33).

Mějte se krásně a bojujte za své manželství!

Pavla

Přednáška - Ateismus a Humanismus - cesta ke štěstí?

Hledání Boha v těžkých chvílích

Minulý týden jsem slyšela zajímavou definici křesťana. Tedy, ta definice se týkala mně samotné, ale myslím, že by mohla být použita na kohokoliv jiného věřícího člověka. Křesťan tu byl popisován jako člověk, který nemá žádné starosti, trápení, nudí se, nemá nic moc na práci a proto má spousty času se zabývat hloupostmi jako je Bůh a víra v něj....

Nebudu předstírat, že se mě to nedotklo. Bylo mi líto, že si někdo takové věci myslí o mně, ale měla jsem celý víkend o tom přemýšlet a došla jsem k závěru, že si to opravdu někdo může myslet a nemůžu mu to zazlívat. Na světě je hodně bezpráví, smutných událostí a pokud se vás něco takového přímo dotýká, můžete se uchylovat k myšlenkám, že přece Bůh nemůže existovat, když to všechno dopustí.

Každý řeší svá vlastní trápení, své problémy a já nejsem jiná. I když mohu říct, že můj život je krásný (mám skvělého manžela, super rodinu - ať fyzickou, tak i duchovní, přátele) také jsem nebyla ušetřena trablů. Jako jeden z příkladů uvedu svou operaci páteře, když mi bylo 14-15 let. Už jenom to, že jsem v pubertě nemohla řešit stejné problémy jako ostatní byl trošku "handicap". Ale ten strach, že mohu po operaci ochrnout bych nikomu nepřála. A v té době jsem na Boha opravdu myslela. Nejsem z věřící rodiny a nikdo mi o Bohu nevyprávěl. Ale i tak jsem si k němu cestu našla. Tenkrát jsem noc před odjezdem do nemocnice stála u okna, dívala se na tmavou hvězdnou oblohu a modlila se k Bohu, aby mě opatroval. A on mě opatroval. Sice jsem si k němu tu cestičku ušlapávala pomalu, ale on se mi dal poznat a jen čekal, až ho opravdu uvidím.

Věřím, že každé trápení je pro něco dobré. My nemáme to poznání jako Bůh, abychom už teď věděli, proč se co stalo. A možná to za života na zemi ani nezjistíme, ale jednou se nám pravda ukáže a my pochopíme. A ruku na srdce, kdo nemyslí právě na Boha, když se nám něco smutného děje? Pavla ve svém rodinném blogu napsala krásnou větu ... "kde jsou lidé stoprocentně věřící? V letadle, které padá."....

Ano, dějí se špatné věci, dějí se smutné věci a já sama vím, jak to člověka může zasáhnout. Ale Bůh je s námi a možná nám zrovna tímhle chce něco říct. Chce se nám ukázat, chce nás obejmout a utěšit. Neměli bychom proto před ním utíkat, ale přijmout jeho náruč. Vždyť on sám poznal velký smutek a nezanevřel na nás. Co Ježíš, jeho syn? Přišel sem na zem a nechal se zde zabít tak hrozným a bolestivým způsobem. Bůh to všechno viděl a cítil. Ale také věděl, že to mělo svůj důvod a že skrze Ježíšovu smrt můžeme být zachráněni. Bůh ví mnohem víc, než jsme my lidé schopni kdy pochopit. Tak proč mu nedůvěřujeme a hledáme jen své vlastní pravdy a vlastní způsoby života.

Takže já chápu, že je člověk smutný a hledá viníka, který za všechno může. Ale zkusme se kolem sebe podívat. Podívat se na svůj život. Opravdu se máme tak špatně?

Rozhovory

V neděli jsem s dětma na biblickém studiu probírala téma modlitby. Holkám je 16, 14 a 12 let a jsou tedy ve věku, kdy si už samy třídí veškeré informace o Bohu, kdy si samy chtějí přijít na to, co je dobře a co špatně. Už nepotřebují základní učení, ani nepotřebují dokonale znát všechny biblické příběhy, jako když byly malé. Nechtějí se zaobírat tím, jak se jmenují synové Mojžíše, ani vyjmenovávat Ježíšovy zázraky.

Najednou je zajímají už úplně jiné věci, teď bojují se vším, co příšluší jejich věku. Jsou to většinou samá "proč?" (že by návrat k době, kdy byly malinké a na všechno říkaly: "a ploč??" :-))).

Ta "proč?" se týkají oblékání, malování, kamarádů, kluků, diskoték ... A tak hodně diskutujeme ...

Jedno "proč?" mi bylo položeno tuhle neděli? "Proč jsou modlitby, které vede někdo dospělý, tak nudné?". Jak já jim rozumím! Já taky bojuju s modlitbou, která je vedena ve spisovné češtině, ve které se používají výrazy, kterým moc nerozumím! Jsem ženská, takže modlitba vedená ženou při našem biblickém studiu je pro mě balzámem. Ale snažila jsem se holkám vysvětlit rozdíl mezi mužem a ženou, co se týká emocí, veřejného projevu, zodpovědnosti ... Všechno má vliv, a proto "mužská" modlitba bude znít stoprocentně jinak, než ta ženská. A není proto ani o píď horší. Je prostě pouze JINÁ.


A my jsme se postupně přesunuly z veřejné modlitby na modlitbu naši, soukromou. Vím, že i samotné slovo "modlitba" je pro šestnáctiletá ušiska něčím staletým, historickým a tím pádem vzdáleným ... A tak jsem nabídla slovo jiné - "rozhovor". Bůh prostě chce, abychom s ním mluvili, abychom mu svěřovali svoje trápení, starosti, radosti ... Chce, abychom nezapomněli, že on je ten, který nám ze všech na světě nejvíc rozumí, ten, který pochopí každé naše klopýtnutí a doslova nám pofouká naše bolístky. Vím, že pro holky a ženy všeobecně je těžší, když s někým mluví a nevidí, jak ten druhý reaguje, nevidí jeho pokyvování hlavy, nevidí jeho mimiku, jak se tváří ... Myslím ale, že si můžeme třeba trošku pomoci tím, že si najdeme svoje oblíbené místo, kde se modlíme.


U nás doma, protože je nás hodně, je dost těžké najít chvíli a místo, kde člověk bude dostatečně dlouhou dobu sám. Proto se mým oblíbeným místem stala sauna (Honzík a Jája saunu nesnáší a Káťa na ni většinou nemá čas :-)) .... Tam si zalezu a mám dokonalé soukromí na svůj rozhovor s Bohem.

A proto se taky nerada modlím v restauracích. V naší zemi není personál zvyklý na to, že se někdo před jídlem modlí a tak se mnohokrát stalo, že nám během modlitby číšník nabízel pečivo nebo nám přišel oznámit, že tatarka došla. A tak se snažím najít takovou chvíli, o které předpokládám, že mi do ní nikdo "nevleze". Ale i potom ta moje modlitba je taková nijaká, odbytá, nesoustředěná. Není nad to, zalézt si, svěřit se Bohu, třeba si i pobrečet. Prostě si s ním pěkně "podrbat, zachatovat ... ", to abych použila slovník mládežníků :-))). Možná, když by se dal k rozhovoru s Bohem použít Facebook nebo ICQ, bylo by to pro naše děti jednodušší :-))).....


Přiznávám, že v mých modlitbách chybí vážná slova, že nepoužívám slova z Bible, že moje modlitba někdy začíná slovy: "Pane Bože, prosím Tě, promiň, já jsem tak pitomá, že jsem už zase .... ".

Ale taky obsahuje věty: "Pane Bože, mám Tě moc ráda", "... ještě, že Tě mám, Bože...", "... vůbec nevím, jak bych to bez Tebe zvládla ... ".


Zároveň se taky snažím, aby Bůh viděl, jak moc si ho vážím, jakou úctu k němu mám ... A proto si myslím, že právě z tohohle důvodů plno lidí při modlitbě volí ta spisovná a pro naše děti "vzdálená" slova. Nechtějí ztratit úctu k Bohu, chtějí mu ukázat svoji lásku tím, že k němu mluví tak, jako když si povídají s nějakým moudrým a pro ně vzácným člověkem. Myslím si proto, že každá modlitba je správná, že Bohu je to jedno, jaký způsob zvolíme. Myslím, že ho potěší každý rozhovor s námi, který je upřímný a opravdu hluboký.


Vždyť i to, že mi teď vedle klávesnice leží naše kočička Julinka, která hlasitě přede a slastně přivírá oči, mě donutilo ke krátkému poděkování Bohu za to, že pro nás takové "poklady" stvořil....

A proto rozmlouvejme s Bohem co nejčastěji, vždyť takové popovídání s kamarádkama - to máme rády všechny , a Bůh - ten byl měl být tím naším nejlepším přítelem!
Za každých okolností!
Já osobně vím, že v tom mám velké mezery. Vím, že často zapomínám, když je mi "tak akorát". S Bohem ráda mluvím, když jsem moc šťastná nebo mám naopak problémy. Ale situace "tak akorát" je nejhorší. To mě přepadá lenost a asi by se dalo říct, že i sobectví, protože to si stačím sama a Boha "nepotřebuju" ....


Ale snažím se na tom pracovat .....



Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte.

Matouš 6:6-8

A já vás nakonec ještě jednou zvu na přednášku, která je pod tímto článkem.

Mějte se krásně,

Pavla

Pozvánka na přednášku - 2012

Těšíme se na vás!

Jít s davem

Nedávno jsem šla po rušné ulici, vyhýbala se lidem a zastavila se na přechodu. Auta jezdila, já se dívala před sebe a přemýšlela si (proto se omlouvám všem, které na chodníku míjím a nepoznávám je, protože jsem myšlenkama jinde), když tu se najednou lidi rozešli a já s nimi. Až v půlce přechodu jsem si všimla, že ještě pořád svítí červené světlo.

Ano, rodiče mě učili přecházet na zelenou. Ano, v dnešní době se to tak nebere. Ale já to tak beru! Nechci být vzorem pro malé děti, aby pak také běhaly jak se jim zachce. Někdo ta pravidla přece musí dodržovat, aby fungovala. Ale co mě vyděsilo byl fakt, jak jsem se lehce nechala strhnout, že jsem se nedívala napravo ani nalevo. Takže mě to hned podnítilo k dalšímu přemýšlení. Dělám něco takového i jinde? Nechávám se strhnout ostatními i při jiných příležitostech? A musela jsem si odpovědět, že ano.

Všichni to děláme, mnohdy nevědomky. Proto je to tak nebezpečné a člověk by si na to měl dát pozor. Náš stát není zrovna moc křesťanský a když vidím, co se děje třeba v politice, kde jsou lidé reprezentující naši zemi, je mi smutno. Právě lidé kolem nás, ti které denně vidíme ať už přátele, kolegy osobně nebo známé osobnosti třeba v televizi, tak ti všichni nás ovlivňují. A pak si každý udělejme obrázek, jací jsme.

Když budu konkrétní. Můj velikánský problém je moje pusa. A bojuji s pokušením každý den. Je fajn mít v práci prima kolegy, popovídat si s nimi, zasmát se úsměvným historkám. Ale pak stačí jeden dva rýpalové, kteří začnou s pomluvami nebo ošklivými řečmi a já se najednou octnu uprostřed diskuze, která se mi nelíbí. A co teď? Je těžké nepřitakat, když s tím třeba souhlasíte, ale zároveň při tom víte, že je to špatné. A neříkat nic - jak se říká "mlčení je souhlas". A tak je pro mě každý den novou výzvou, abych to překonala a svůj jazyk ukočírovala. Někdy se daří, někdy ne. Myslím ale, že hlavní je, vědět o tom. Vědět, že je to hřích a snažit se s tím něco dělat.

Pokušení je všude kolem nás a my ho musíme znát, abychom věděli, že se mu máme bránit. A Bible nám takové informace poskytuje. Říká nám, co se Bohu nelíbí, co ho rozčiluje. Proto čtěme Bibli a hledejme rady, ony tam opravdu jsou! A pokud se chceme nechat ovlivňovat, pak hledejme ty správné lidi, kteří na nás budou mít správný vliv. Takové lidi, kteří znají Bibli a žijí podle ní. Jsem moc ráda, že takové lidi znám a mohu se s nimi často vídat - a třeba se i nechávat jimi ovlivňovat :-)))

JAK CHCETE, ABY SE CHOVALI K VÁM .....

Matouš 7:1-12 - to jsou moje opravdu oblíbené verše. Ale stejně tak, jak je mám ráda, stejně tolik s nima v životě bojuju....


Verše 1 a 2 říkají: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno."

No, na rovinu přiznávám, ani náhodou nestojím o to, aby mi jednou Bůh měřil tak, jako já kolikrát měřím lidem kolem sebe. Moje neskutečně rychlé úsudky, časté odsouzení, občas možná i pohoršení ... A pak uteče nějaký čas a já se stydím tak , že bych nejradši zalezla pod zem. Většinou je všechno totiž jinak, než to vypadalo. Asi to taky znáte ...



Malý příklad za všechny: Nedávno jsem potřebovala sehnat novou střihačku pro našeho psa Ferdu. Zavolala jsem do salonu, ozvala se podle hlasu hrozně milá paní. Termíny má obsazené, ale zítra odpoledne jde k doktorovi, počítá, že tím zabere tak hodinku, a pak se hned ozve a řekne mi, jestli ještě bude mít čas mě vzít. Bude to tak kolem páté. Prý se moc těší. Byla jsem až překvapená její ochotou a příjemností, to se dneska málokdy vidí.


A tak jsem odpoledne čekala, Ferdu vykoupanýho, připravenýho ... Utekla pátá hodina, šestá, bylo sedm a pořád nic.... Hmmm, prý se těší! Stejná jako všechny, kdyby se aspoň netvářila tak mile, když na ní stejně není spoleh....

Beru telefon a volám svojí mamce a pouštím si pusu na špacír: ".... ta mě teda naštvala, ... ženská jedna nespolehlivá, .... psa jsem kvůli ní už vykoupala....., stejně se na mě vykašlala ...., stejná jako ostatní ... bla bla bla ...".

Co myslíte? Položím telefon a v tu chvílu znovu zazvoní - "... promiňte, paní Nováková, jdu teprve od doktora, hned volám, strávila jsem tam skoro čtyři hodiny, moc se omlouvám.... Dnes už to nestihnu, ale určitě se domluvíme. Ráno přijdu do salonu dřív a vy mi tam pejska hned po ránu hoďte. Těším se!"

Tak tomuhle se říká morální facka.... Kdybyste věděli, jak jsem se cítila ...

Tři hodiny jí spílám, kroutím hlavou nad její nespolehlivostí a ona přitom jen vyjde od doktora, hned mi volá a ještě se několikrát omlouvá.... (a ve finále Ferdu ostříhala tak krásně! - ještě nikdy nebyl takový frajer ....)

"... NESUĎTE, ABYSTE NEBYLI SOUZENI..." - to je to, co by mi mělo hlavou táhnout mnohem častěji.




Verš 3 říká: "Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?"

Taky můj velký problém ...

Často se zaobírám tím, kdo a co řekl, taky jak to řekl, a jak se u toho tváříl, proč to a to udělal. Proč se chová, tak jak se chová. Proč má tak rozmazlené děti. Proč tak organizuje manžela.....Proč. Proč ....

.... A hned dostanu od Boha lekci: Během chvíle se moje děti začnou chovat přímo nemožně, najednou si uvědomím, jak se snažím často Honzu taky někam "naštelovat", jak říkám věci, které jsem si vůbec nepromyslela .... Dost často se mi rozteče řasenka - to proto, jak se snažím vehementně mrkat, abych vypudila z oka ten trám (a já - hloupá - ho tam nevidím!!....).



Verš 12 je můj favorit a často ho připomínám svým dětem:

"Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám ...."

Je v něm skrytá neskutečná moudrost a funguje na 100 %.

Zase jeden příklad ze života: Nedávno jsem s klukama vyrazila do kina, ženu si to k pultu, abych si koupila kafíčko. U pultu se ochomítají dvě děti a jejich táta. Přijdu blíž a ptám se, jestli jsou na řadě. "Ne, ještě vybíráme". A tak si objednávám kafe. Najednou se přiřítí dlouhovlasá blondýnka mýho věku, sukýnku kraťoučkou, tričko ještě kratší, podpatky až do nebe a hrubým hlasem spustí na děti: "Vy jste tak pitomý, to se každým necháte předběhnout, fakt jste nemožný, takhle tady budeme stát ještě na podzim, neskutečný.....". Otočila jsem se. Paní sršely z očí blesky a mít revolver, tak z fleku střílí. A tak jsem se usmála a říkám: "Moc se omlouvám, ale ptala jsem se a pán mi řekl, že ještě vybírají. Tak se nezlobte". Paní jenom zakoktala: "Ne, to nevadí..."... Počkala jsem na svoje kafe, vzala ho do ruky a když jsem odcházela, ještě jednou jsem se na ní usmála a řekla: "Ještě jednou se moc omlouvám, nashledanou". Paní spadla čelist, usmála se a řekla: "Ne, ne, to je v pořádku, nic se nestalo, nashledanou". Ona se usmála!!! Revolver vyměnila za úsměv.....

A tak mě tady napadá ještě jeden verš, který by se hodil, a to z Přísloví 15:1 - "Vlídná odpověď odvrací zlobu, příkrá řeč ale budí hněv".

A tak se mi jednou povedlo chovat tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali ostatní. Tím se nechci chlubit, ale naopak si chci uvědomit, že by se mi to mělo stávat častěji ....

Že musím dělat všechno proto, abych si opravdu s čistým svědomím směla říct: Snažím se chovat tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali ostatní....


... dá to někdy velkou práci, ale ta radost, když se to povede!! .....


Mějte se krásně!


Pavla