..... AŽ DO SMRTI

Zítra to bude dvacet let, kdy jsme si s mým mužem řekli "ano". Měli jsme sice svatbu na radnici, ne někde v kostele, ale i přesto jsme si svoje "ano" řekli před Bohem. Před Ním jsme si slíbili, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Zatím se nám to daří a věřím, že je to právě i díky tomu, že Bůh se "proplétá" celým naším manželstvím. Nebylo to tak ale vždycky ...

Když jsem se s Honzou v roce 1989 seznámila, hned na prvním rande si se mnou začal povídat o víře. Chtěl to udělat, protože kdysi chodil s nějakou slečnou, a když se jí zmínil o Bohu, rezolutně ho zarazila, že s tím tedy nechce mít nic společného. A tak potřeboval vědět, jak jsem na tom já ...

Já jsem nevyrostla ve věřící rodině, ale od mých deseti let, kdy mi umřel děda, kterého jsem měla moc ráda, mě začaly zajímat věci mezi nebem a zemí. Svou dětskou hlavou jsem nebyla schopna pochopit, že bych dědu už nikdy neviděla, a tak jsem si vlastně "vysnila" Boha, který mi dědu opatruje. A pak se po letech objevil Honza. V té době chodil do katolické církve a já s ním začala tedy chodit do kostela.

 To místo mě nadchlo - svým tichem, klidem a možností dokonale se soustředit na modlitbu. Potom mi postupně začaly některé věci vadit - kněží se svou nadřazenosti (vždyť všichni lidé jsou si rovni), zpovědi (vždyť jediným prostředníkem je  Ježíš), klečení a modlení se k sochám představujícím Ježíše nebo Marii, nemožnost, aby se kněží oženili (když podle Bible naopak ženatí mají být). Prostě cítila jsem, že je mi sice v kostele hezky, ale NĚCO mi tam skřípe ... A i Honza to cítil podobně ...

Potom Honza potkal člověka, který nabízel, že učí POUZE Bibli. To bylo to, co Honzu zaujalo, to slovíčko POUZE. Nic navíc, prostě jen Bibli. A tak začal studovat a po nějaké době se stal křesťanem. Já jsem se dál o víru zajímala, ale měla jsem strach, že  kdysi na začátku jsem vlastně do kostela začala chodit kvůli  Honzovi, ne kvůli sobě, tak jsem teď chtěla, aby moje rozhodnutí bylo opravdu jenom MOJE. A tak jsem vyčkávala ....

V roce 1992 byla svatba a za rok poté se nám narodila naše Kačenka. Honza chodil dál na studia Bible a na Bohoslužby a já postupně poznávala lidi, s kterými se Honza scházel. Ale pořád jsem do církve nechodila. Studovala jsem si doma. A protože jsme už měli miminko, začal Honza chodit na Bohoslužbu i s Kačenkou. A já potom na ně čekala u metra, když se vraceli v neděli z Bohoslužby domů. Honza mě do ničeho nenutil, nechával mě přemýšlet. A to mi moc pomohlo ... Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem poprvé přišla do církve mezi ostatní křesťany, ale za to si pamatuji, že když jsem čekala svoje druhé miminko, tak jsem se nechala pokřtít, což bylo v roce 1996. Čtyři dlouhé roky jsem si vyšlapávala svojí cestičku k Bohu ...

A jsem ráda, že jsem si ji mohla "vyšlapávat" v klidu.

Teď uteklo dvacet let našeho manželství, procházíme těžkostmi a starostmi jako každý jiný. Ani nám se nevyhýbají problémy, i my se na sebe někdy mračíme a řekneme si věci, které toho druhého zabolí. Nejvíce se asi dohadujeme o výchově našich třech dětí. Ale .... My máme v našem manželství Boha, On nás doprovází, pomáhá nám, dost možná občas nad námi kroutí hlavou nebo se pousměje, cože jsme to zase vymysleli :))). Stojí ale při nás a my se snažíme k Němu přivádět i naše děti. Jak to dokážeme, ukáže až čas. Ale jaké máme manželství, můžeme vidět už teď. Jsem se svým mužem šťastná, je mi s ním moc hezky, vážím si ho a mám ho moc ráda.

 Před pár dny jsme spolu podnikli dvoudenní výlet do Paříže, taková oslava našeho výročí. Byli jsme po dlouhých devatenácti letech spolu někde sami, bez našich dětí. A řeknu vám - bylo to skvělý! :) Taková druhá svatební cesta! Myslím, že z těchto dvou dnů budeme ještě dlouho čerpat. Když jsme se totiž hned druhý večer po návratu malinko poškorpili, vzpomněli jsme si, jak nám bylo v Paříži spolu krásně, a museli jsme se tomu dohadování nakonec zasmát.

Miluju svého muže i po dvaceti letech a budu se snažit udělat všechno pro to, aby to tak bylo  až do smrti (..... a tak jsme začali zámečkem na pařížském mostě - klíčky jsme si totiž odvezli z Paříže do Prahy, tak tam asi "spolu" budeme viset navždycky :))).

Pavla 

KDO MĚ ZNÁ NEJLÍP?

Nedávno "přistál" na mém Facebookovém profilu krásný obrázek. Jeho název zněl : " Bible Emergency Numbers", tedy něco ve smyslu - do které kapitoly v Bibli se podívat, když mě něco trápí, prostě taková Biblická první pomoc.

Začala jsem tedy studovat jednotlivá trápení a "jejich" verše. Ráda bych vám dnes napsala toto pohotovostní číslo :) :

"Když Vám Bůh připadá daleko, zavolejte do Žalmu 139".

A tam se Vám ozve:

"Ty mě, Hospodine, zkoumáš, ty mě znáš. 
Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas,
už zdálky rozumíš mým myšlenkám!
Sleduješ, jak chodím i jak uléhám,
všemi mými cestami se zabýváš.

Ještě než přijde slovo na jazyk,
ty už to, Hospodine, všechno víš!
Zezadu i zepředu jsi mě obklopil,
svou dlaň jsi na mě položil.
Takové poznání je nad mé chápání -
- je příliš hluboké, na to nestačím!"

A "hlas" na druhé straně telefonu pokračuje tím, jak nás znal už dávno před naším narozením.

"Mé nitro zformovals ty sám,
v lůně mé matky jsi mě tkal.
Chválím tě za tvá díla ohromná,
za to, jak podivuhodně jsem udělán
a že mou duši tak dobře znáš!

Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta,
když jsem byl hněten v zemských hlubinách!
Můj zárodek tvé oči viděly,
všechno jsi zapsal do knihy -
- dny, jež mi byly určeny,
než začal první z nich".


Nádhera! Musím říct, že jsem si tyhle verše četla několikrát dokola. A cítila jsem vděčnost, že Bůh je se mnou opravdu úplně od začátku, že je se mnou pořád, že Ho mám pořád vedle sebe, že na tohle se můžu opravdu spolehnout. Vím, že mě zná nejlíp, líp, než se znám sama. Protože já o sobě sice dost často smýšlím kriticky, ale někdy nad sebou dokážu parádně přimhouřit oko. To Bůh na mě kouká očima otevřenýma, ale zároveň opravdu spravedlivě.

A tak, když budete mít pocit, že Bůh je moc daleko, zavolejte si do Žalmů 139 a vzpomeňte na to, že Bůh byl při tom, když jste byli milimetr velcí a je s vámi i teď, když děláte chyby. Bůh by nás ale nikdy neopustil, to je naše jistota ...

Pavla

Jak daleko je Bůh?

Jsem snad Bůh, jen když jsem blízko?

praví Hospodin.

Nejsem snad Bůh i daleko?

Může se někdo tak dobře skrýt,

že bych ho neviděl?

praví Hospodin.

Já přece naplňuji nebe i zem!

praví Hospodin.

Jeremiáš 23:23-24

Dnes ráno jela Terezka s manželem do školy. Jelikož tam ještě nejsou studenti a tak je poměrně klidný režim, mohl si manžel dovolit ji vzít sebou. A já zůstala sama a mohla si v klidu zasednout k Bibli a něco si v tom tichém ránu přečíst. Otevřela jsem Bibli čistě namátkou a stránky se rozevřely na knize Jeremiáš, přesněji na 23.kapitole. A tak jsem začala číst....

Velká část této kapitoly je věnováva falešným prorokům, ale co mě zaujalo a dá se říct, i trošičku pošťouchlo byly výše zmíněné verše. Jak daleko si myslím, že je Bůh, když dělám věci, které nejsou úplně správné? Když se třeba zmiňuji o někom a jeho nepěkné vlastnosti či skutku ... slyší mě i Bůh? Když se celý den nepodívám do Bible....vidí mě Bůh? Když se večer dívám na nějaký né zrovna vhodný film či seriál....ví o tom Bůh?

Aj aj aj.........odpověď zní samozřejmě ANO!!!

No, tak to není zrovna něco, co člověku zvedne náladu. Vědět, že vše, co jsem v životě udělala a nejsem na to zrovna hrdá,  někdo viděl. Ale i přes to všechno co jsme kdy udělali, řekli, mysleli si...nás Bůh miluje. Ano, nesmíme zapomínat, že i přes naše nedostatky nás Bůh má rád a stále nám nabízí pomocnou ruku. S ním můžeme všechno zvládnout a překonat. A to je přece skvělé, ne? A tak začněme dnešní den (a i ty následující) jinak. Začněte ho s Bohem. Berte ho jako svého druha, kamaráda, přítele, který s vámi tráví všechen čas. Posnídejte spolu, jděte spolu do školy či do práce, navštivte své přátele a užijte si příjemný večer třeba při společném čtení...

přeji vám příjemně strávený den s naším milovaným, ale i milujícím Bohem!
Monika

Prázdniny

Je to už dlouho, co tu přibyl nový příspěvek a já se za to moc omlouvám. Poslední týdny byly pro nás docela hektické a já měla trošku problém si sednout k počítači a pokusit se vyplodit něco smysluplného, co bych se nestyděla tady publikovat :-D

A protože se blíží prázdniny a nás čekají výlety, cestování, a nebudeme pokaždé v dosahu počítačové techniky :-D nechci tu slibovat, že se to v nejbližší době změní. Proto jsme se s Pavlou dohodly vyhlásit takové malé blogové prázdniny. Nebojte se, v září tu budeme v plné síle s novými náměty, články a určitě nějakým společným studiem.

Užijte si léto a ať vás Bůh provází na vašich cestách.
Monika a Pavla

Rozhodnutí

Zase jsem jednou brouzdala internetem a objevila jsem rozhovor, který mně opravdu zaujal. A pak, že se na internetu nedá nic kloudného najít :-D

Zpovídali tam krásnou, mladou a úspěšnou dívku, která získala práci snů u společnosti se spodním prádlem - Victoria´s Secret. Stala se firemním "andílkem", jak byly pojmenovány modelky a předváděla spodní prádlo, chodila na společenské akce a ................ začala mít pocit, že to není správné. Nejprve si říkala, že to prostě k té práci patří, ale čím déle to dělala, tím víc cítila, že je to špatné. A pak jí Bůh otevřel oči a ona pochopila velice důležitou věc - že její tělo je chrám, který Bůh stvořil pro to, aby ho uctívalo. Že její tělo ve spodním prádle by měl vidět jen její manžel a že být sex symbolem pro ostatní muže je něco, co chce ve svém životě naprosto změnit.

Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu. 1.Kor.6:19-20

Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy. 1.Kor.3:16-17

Najít pravdu v Bibli je jedna věc, ale změnit svůj život podle toho, co po nás Bůh žádá je druhá. Myslím, že všichni víme, co je dobré a co špatné. A kolikrát si sami sobě ospravedlňujeme ty drobnosti, které nejsou zrovna ke chválení. Nemusí se jednat o těžký hřích. Já sama za sebe můžu říct, že mám problém s leností, když se má uklízet. Neumím si uspořádat čas, abych měla víc času na Boha. A určitě bych tu mohla vyjmenovat mnohem víc věcí (ale to už bych se asi styděla, jak špatné to se mnou je)  :-D A vidíte, umím své problémy pojmenovat, vím o nich, ale kolikrát se stane, že s tím nic neudělám.

Tato dívka však svůj život od základu změnila! Rozhodla se, že už nikdy nebude pózovat pro pánský časopis. Rozhodla se, že ji ve spodním prádle uvidí jedině její manžel a nikdo jiný. Rozhodla se skončit s touhou stát se sexsymbolem a místo toho být správným Božím příkladem. Pochopila, že vše čím prošla, mělo svůj smysl. Může totiž svědčit o tom, jak ji Bůh změnil. Může být dobrým příkladem pro ty slečny, které si teďka prohlíží módní časopisy a touží po slávě modelky. Může být příkladem toho, že i krásná dívka, které svět leží u nohou, dělá těžká rozhodnutí, které ostatní lidé kolem nemusí chápat. Určitě ji všichni z branže neklepali po ramenou a negratulovali k tak úžasnému rozhodnutí. Ale stalo se! Ona to udělala a stejně tak to můžeme udělat i my.

Nenechme se semlít okolním světem, který nás tlačí do věcí, které se nám nezdají. I když je to moderní, úžasné a já nevím co ještě, nemusí to nutně znamenat, že to Bůh schvaluje. A když si budeme říkat, to je ale těžké, vzepřít se...tak si třeba vzpomeňte na tuto dívku, která to dokázala. Je to dívka z dnešní doby, ze světa, ve kterém také žijeme. Není to pohádka, není to vzpomínka na minulost....ne, je to současnost a možná proto nám to může pomoci.

Ta dívka se jmenuje Kylie Bisutti a pokud chcete o ni vědět víc, zde jsou její oficiální stránky:

Kylie Bisutti

KRÁSA POMÍJÍ

Povinností nás - žen - je, abychom navždy zůstaly mladé a krásné. Do toho nás tlačí dnešní doba. Máte větší nos? Šup s vámi na plastickou operaci. Máte silnější stehna? Jak s tím můžete žít - šťastné budete pouze pokud podstoupíte liposukci. Máte řídké vlasy? Vám radost do života stoprocentně vnese napletení vlasů umělých.

Hladká pleť, zářivě bílé zuby, štíhlý pas, řádně vyvinutý dekolt, gelové nehty, prodloužené vlasy - tohle všechno vás učiní šťastnými. Potom už vás čeká jen radostná budoucnost, dokonalý manžel, dokonalé děti, dokonalý život ... Bez toho všeho ale máte smůlu ...

Zvláštní je, jak takové postoje dokáží ovlivnit naše mozky. Vidím to na svých dětech. Jedna z mých dcer se stala ve škole terčem šikany. Podle jejích spolužaček nebyla vzhledově dokonalá. A došlo to tak daleko, že 

radši přestoupila na jinou školu, aby měla pokoj od takových hloupých názorů. Velkým problémem je, že si od té doby ale nevěří. Nádherně zpívá, ale přesto má pocit, že to za nic nestojí, vyloupla se z ní moc hezká holka, ale i tak jí je stoprocentně jasné, že to všichni říkají jen proto, aby ji uchlácholili ...

Říkám si ale - k čemu dokonalost? Proč musím mít v pase maximálně 60 centimetrů? Proč musí můj obličej zdobit drobný nosík? Jsem pak lepší člověk? Budou mě potom mít lidi radši? Bude mě mít radši Bůh?

Nedávno jsem pročítala noviny a padla mi do oka  fotka bývalé filmové hvězdy. Ta byla tak krásná, když byla mladá! Mohlo by se říct - dokonalá. Krásné vlasy, bílé zuby, vosí pas ... Přesně to, co žádá dnešní doba. Jenže i tahle kráska zestárla. Najednou je to stará, sešlá, nijak půvabná paní ... Ani se člověku nechce věřit, že je to jedna a táž žena. Že je v těch fotkách rozdíl jen nějakých padesát let ... A utekly určitě tak rychle! A i nám všem roky utíkají stejně rychle ...

Naše babičky byly taky jednou mladé pěkné holky, taky určitě měly pocit, že to tak zůstane navždycky. A staly se z nich vrásčité, přihnuté, unavené staré paní. I z nás se stanou ... 

Bůh nám v Příslovích 31:30 říká: Klamný je půvab a krása pomíjí, žena, jež Hospodina ctí, si chválu zaslouží.

Je dobré si to připomínat. Protože pak můžeme být šťastné i s větším nosem, nohama do "x" nebo odstátýma ušima. Nenechme si něco vnucovat okolním světem a poslouchejme Boha, On je moudrý, to On ví, co je pro nás nejdůležitější a nejlepší.

Krásný den,

Pavla

CO JE LEPŠÍ? Kazatel 7:2

Lepší je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování ...

Tyhle verše z Bible jsem během posledních čtrnácti dnů naplnila vrchovatě ... Nejdřív svatba, potom pohřeb ...

Dvakrát jsem za posledních čtrnáct dnů byla svědkem - nejprve na svatbě, pak jsem se stala svědkem při opouštění tohohle světa ...

Nezastírám, že mi na svatbě bylo líp. Moc jsem se tam těšila, užila jsem si ji, pobavila jsem se, byla jsem s lidma, které mám ráda ...

Dneska jsme měli pohřeb naší babičky. V noci jsem nemohla spát, byla jsem nervózní, bolelo mě břicho a těšila jsem se, až to bude za mnou ...

Jenže .....

Jenže ten verš má pokračování - neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.

Pravda je, že o tom, že taky jednou umřu, jsem na svatbě opravdu nepřemýšlela. Tam mi to nepřišlo na mysl ani na chvilku. Ale na pohřbu je to jinak. Myslím, že každý, kdo tam dnes seděl a díval se na babiččinu rakev, tak si musel uvědomit svoji smrtelnost, to, že tady taky jednou nebude ... Proto to Šalomoun napsal, ne proto, že by bylo špatné se bavit a mít radost, ale prostě proto, že na pohřbech máme čas přemýšlet a třeba nás to k něčemu může přivést.

Já jsem si to pravé "uvědomování" užila, když jsem seděla u babiččiny postele v nemocnici, kdy umírala. To byly hodiny a hodiny ticha, času na přemýšlení habaděj. Tam jsem dokonale viděla to smiřování a usmiřování, tam jsem viděla tu změnu, kdy člověk, který dřív o Bohu moc nemluvil, najednou celou svoji mysl Bohem naplnil. Babička už vlastně o ničem jiném nemluvila - než o Bohu, o umírání, o nebi, o setkání a o naději.

Moc toužila umřít, chtěla, abychom se spolu pomodlily, potom sama prosila Boha o odpuštění, a když se Bohu omluvila za všechno špatné, co kdy udělala, bylo vidět na její tváři, jak se jí ulevilo. Najednou byla její tvář jiná, úplně uvolněná. Když jsem tohle vyprávěla svým dětem, bylo znát, jak to na ně moc zapůsobilo.

Když babička zemřela a já jsem přivolala sestru, podívala se na babičku a řekla: "Je vidět, že byla smířená a usmířená. Proto je taková hezká a milá ...". Stává se jí prý, když jde obstarat člověka, který právě zemřel, a který byl zlý a protivný, a který vůbec nebyl vyrovnaný s tím, že umírá a nadával do poslední chvilky, tak že obličej takového mrtvého člověka až děsí. Vždycky je prý patrné na první pohled, jestli se člověk smířil a usmířil. Smířená se smrtí byla babička stoprocentně, protože už po ní moc toužila a prosila o ni. A usmířená? Myslím, že byla s Bohem usmířená, i když to rozhodnutí musíme nechat na Něm.

Všichni jednou zemřeme, i my, i když se nám tomu špatně věří ... Usmiřujme se s Bohem celý život, prosme za odpuštění a buďme vděčni za každou chvilku, kterou můžeme strávit v domě smutku - tady naše myšlenky opravdu nic neruší, tady můžeme upevnit svou víru, náš vztah s Bohem, tady si uvědomíme, kam směřujeme ...

Krásný den,

Pavla