takové malé televizní povídání :-)

V posledních dnech či týdnech jsem si všimla na internetu a v novinách zajímavých titulků. Nova má problém se sledovaností turecké telenovely, kterou snad dávali každý den v hlavním vysílacím čase a následně se propadla sledovanost i u Superstar. Prima teď také stahuje jakýsi program o vaření celebrit a ani nový pořad Šéfka moc lidí nezaujal. A já si říkám, že by konečně?

zdroj

Televize do nás hustí tolik pořádů stále dokola, že už mi z toho jde hlava kolem :-) Ano, když byla první Superstar, i já se ráda podívala a poslechla si pěknou písničku. Ale vidět to po několik měsíců každý rok, každou neděli večer, popřípadě ještě nějaký večer v týdnu....to je na mně opravdu moc. Ale co, lidem se to líbí, tak to do nich hustěme co to jde. Na Slovensku je velkým hitem turecká telenovela, tak to nabídneme i tady a nejlépe několikrát v týdnu, aby se k tomu dostal opravdu každý! Brrrr, tak tohle mně vážně odradilo a můžu s klidným svědomím říct, že jsem ještě neviděla ani jeden díl a nemám pocit, že bych o něco přišla :-)

No a co ta reality show Šéfka na Primě? Původně jsem se chtěla na první díl podívat, ale když jsem viděla v upoutávkách Noru Mojsejovou, nějak mi došlo, že tahle soutěž asi nebude mít takovou úroveň, jakou bych čekala. Tak jsem si s manželem pustila DVDčko a byla spokojená. Teď mi stačí vidět rozhádané upoutávky, sebestředné výlevy soutěžících a vím, že tohle je další pořad, který nemusím vidět.

zdroj


A teď proč to tu vlastně píšu? Svět kolem nás je takový jaký je. Moc s tím nezmůžeme, ale neměli bychom mu propadat. Nejsem náboženský fanatik, který by po obrácení na víru vyhodil televizi z okna a spálil celou svou světskou knihovnu (mám ráda detektivky a má knihovnička se "pyšní" skoro kompletní sbírkou knih Jefferyho Deavera). S Honzou rádi sledujeme seriál Přátelé a v autě posloucháme moderní rádia. Co jsem teď doma, tak si tu televizi pustím a koukám třeba na seriál Columbo nebo Vraždy v Midsomeru....myslím, že jsem obyčejný člověk s obyčejnými zájmy.

Ale nechce se mi podléhat komerčním tlakům. Nechce se mi podléhat chvilkové módě. Mám radost, když si objednám zajímavou knížku, která mě přibližuje k Bohu. Když vidím slušný film, který není plný sprostých slov a nahých scén. A jsem moc ráda za vypínací tlačítko na ovladači, protože když už na něco takového narazím, můžu to vypnout. Nikdo mě nenutí se na to dívat. Ano, nikdo nikoho nenutí! Občas mám takový chvilkový pocit, jako by to ta která televize chtěla udělat, ale ne.....není to povinné :-)

Jenže ví o tom i ostatní? Někdy mi přijde, jakoby ten dnešní svět hlásal, když se nedíváš na tohle, nejsi dostatečně "in". Pokud nemáš stejné oblečení, stejné šperky, stejná CDčka či mobil jako ty takzvané "celebrity" z televize, tak nejsi dostatečně "cool". A člověka to svádí dívat se na ty pořady, kopírovat puberťácké hvězdičky, protože o čem by si s ostatními povídal, když tohle je tak diskutované téma. No a když to dávají v televizi, proč bych se vlastně nedívala? Co jiného po večerech dělat, že ano... Ale je tu přece to tlačítko, ten vypínač. A mluvit se dá i o jiných věcech, které mají váhu, které jsou IN a COOL a já nevím co ještě se dnes užívá za výrazy :-)

A tady je pár veršů z Bible, které mě k tomuto tématu přišly vhodné k zamyšlení:

"Nenechte se formovat tímto světem - raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle - co je dobré, náležité a dokonalé." Římanům 12:2

"Nikoho nenechte, aby vás klamal prázdnými řečmi, neboť kvůli těmto věcem přichází na neposlušné lidi Boží hněv." Efeským 5:6


Trošku mě mrzí, že si lidé v televizích myslí, že čím obscénnější, extravagantnější a nechutnější jejich pořady budou, tím větší sledovanost získají. Ale potěšilo mě, že zrovna ve zmiňovanou neděli, kdy proti sobě bojuje Superstar na Nově a Šéfka na Primě, vyhrála na celé čáře ČT1 s povídkama s Miroslavem Donutilem. Je vidět, že ještě není vše ztraceno.

Největší zbraň

V pátek u nás proběhl tzv. "biblický babinec", kde jsme se my, holky, zaměřily na téma pro nás velmi důležité - používání jazyka, řeči, pomluvy .... Prostě všechno, s čím často bojujeme. A tak si, prosím, nalistujte Starý zákon, protože valná většina veršů pochází z Přísloví :-)).

Prvním problémem některých žen je MNOHOMLUVNOST. V Přísloví 10:19 je řečeno: "Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý."
a v Př 17:27 "Kdo se krotí v řeči, má správné poznání, kdo je klidného ducha, je rozumný člověk".

Mnohomluvnost je i mým problémem. Tedy - jak kdy. Když jsem ve společnosti, kterou dobře znám a jsme si blízcí (blízké :-)), můj jazyk je dokonale rozvázán a já nejsem k zastavení. Trochu jiná situace je, když jsem mezi lidmi neznámými, tam většinou mlčím. Ale když jsem mezi "svými", povídám, povídám a povídám. A jak Bůh říká, nezůstávám bez přestoupení. Vypustím kolikrát z pusy něco, co by v ní radši mělo zůstat.

Taková mnohomluvnost může přejít v obyčejné TLACHÁNÍ. A to tlachání může druhému hodně ublížit. Př 12:18 - "Někdo tlachá, jako by probodával mečem, kdežto jazyk moudrých hojí."

Při tlachání si ani neuvědomujeme, komu ty informace dáváme a jestli je to vhodné, o nich před tímto člověkem mluvit. Uvedu příklad z doby, kdy mi bylo asi dvanáct let. Byla jsem s rodiči, se ségrou, s babičkou a s tetou v létě na horách na dovolené. Seděli jsme u večeře a povídali si. Mojí ségře bylo v té době asi čtrtnáct, takže u nás počínala puberta. Což obnášelo, že jsme se smáli všemu, i tomu, čemu by se nikdo normální nesmál :-)). Se sestrou jsme si vyprávěly nějaké vtipy o slepci a hrozně jsme se tomu hlasitě hihňaly, gestikulovaly a předváděly, jak jsme slepé a šátraly rukama před sebou. Náš táta najednou zavelel: "Okamžitě jděte od stolu". Bylo mi, jako by mě polil ledovou vodou, strašně jsem se styděla, ale nevěděla jsem, co jsme provedly. Šly jsme na pokoj a táta za náma přišel a řekl nám, že se za nás stydí, že jsme tak nevychované. Až potom jsme si uvědomily, že teta, která s náma seděla u stolu, má syna, který je skoro slepý. Když byl malý, ve škole mu kamarád vypíchl jedno oko pravítkem, a druhé měl sám o sobě nemocné, takže na něj viděl hodně špatně. Nosil silné brýle a jeho zrak se pořád zhoršoval. Dodnes nevím, jestli se to tety dotklo, jestli si vůbec všimla, o čem se ségrou vtipkujeme, ale bylo to pro mě obrovské ponaučení. Od té doby si snažím dopředu promyslet, které téma můžu použít a co není vhodné.

Jak se asi bude cítit žena, která nemůže mít děti, když před ní s někým dalším budu sáhodlouze probírat těhotenství, porody nebo výchovu dětí...?
Jak bude ženě, která nemá manžela (a chtěla by mít :-)) , když před ní budu probírat, jak je to bezvadné být vdaná, jak svého muže miluju, jak je na mě hodný, co pro mě všechno dělá atd....?
Jak bude člověku, který je na vozíku, když se před ním budu nakrucovat v nových krásných botičkách a budu mu ukazovat, jak pěkně klapou? .....

Naší povinností je být empatický, myslet na ostatní, protože i my bychom nechtěli být součástí hovoru, který by nám ubližoval. A jsme zpátky u mého oblíbeného verše Mt 7:12 - "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi ...... ".

Příště se dostanu k ukvapenosti v řeči, k pomluvám a zrádnému jazyku, taky k hádavosti, k umění naslouchat a na závěr k tomu, jaká nás čeká odplata, když budeme jazyk používat špatně nebo správně.

Mějte se hezky,
Pavla

Čas s Bohem

Minulý týden jsme se potkali s přítelkyní manželova bratrance a domluvili se, že k nám ke konci týdne společně přijdou na pokec. Bydlí totiž přes ulici, ale přes rok je vidíme jen minimálně. To víte, spousta práce a oba pracují na směny, takže se kolikrát nepotkají ani oni sami. Jenže na poslední chvíli to sami zrušili, protože přítelkyně se svou sestrou se rozhodly jít na cvičení Zumby. Bylo nám to docela líto, protože to byl dost banální důvod, proč nemohli přijít. Přece jenom jsme se těšili, že se po dlouhé době sejdeme a popovídáme si.

A pak mě napadlo, že někdy to samé děláme i my sami Bohu. Kolikrát dáme přednost světským věcem před modlitbou, čtením Bible či společným shromážděním. Bůh nás čeká, těší se na nás a my se díváme na televizi, vyrážíme s kamarádkami na dortík a kávičku či s kolegy na bowling nebo si v neděli přispíme, jedeme na výlet či na chalupu. Vůbec si neuvědomujeme, že jsme tím Boha zklamali. Neuvědomujeme si, že jsou pro něj naše důvody pouze banalitou a že ho mrzí, že není na prvním místě.

Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání." Matouš 22:37-38

A co víc. Umíme si to tak hezky ospravedlňovat a přitom si vlastně lžeme do kapsy - jak se říká. Opravdu jsou důležitější věci než čas strávený s Bohem? Je pro Boha důležité, abychom byli na chalupě nebo s přáteli či rodinou a ne s ním? Můžeme si to vysvětlovat a lhát si jak chceme, ale pravdou je, že Bůh vidí do našich srdcí.

"Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život." Galatským 6:7-8

"Myslete na nebeské věci, ne na pozemské" Koloským 3:2

Je to tak, všichni se snažíme sami sebe přesvědčit, že máme pádné důvody pro svá konání. Ale mělo by pro nás být důležitější, jestli je to tak pádné i pro Boha. Zda je to opravdu to, co po nás chce. A když si nejsme jisti? Obraťme se na Boha, zkusme otevřít Bibli, protože tam je vše, co potřebujeme! A tak nám všem přeji, abychom Bohu dělali radost, protože co si budeme povídat...každý chceme mít radost, ne? :-)

Mít rád bližního svého

Marek 12:28-34
"Přistoupil k němu jeden ze zákoníku, který slyšel jejich rozhovor (pozn: saduceů a Ježíše) a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: "Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán, miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!" Druhé je toto: "Miluj svého bližního jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není." I řekl mu ten zákoník: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho, a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet bohu oběti a dary." Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." ...

Milovat Boha a bližního svého - to se postupně prolíná celým Novým zákonem. To je to, co po nás Bůh chce. A jedno bez druhého pořádně nejde.

Nebo můžu milovat Boha, ale zároveň "kašlat" na lidi? Můžu cítít, že moje láska k Bohu je úplná, když budu nadávat na lidi okolo, když je budu pomlouvat, když se s nima budu hádat, když na ně budu protivná?

Miluju Boha, když mi bude úplně jedno, jestli můj bližní potřebuje pomoc, když je mi úplně jedno, jestli má nějaká trápení a starosti? Když budu prostě myslet jenom sama na sebe?
Ne, potom moje láska k Bohu vlastně neexistuje. Svým chováním popírám, že mám Boha ráda. A takové nás Bůh nechce. Proto v Bibli často tyto dvě lásky spojuje - jsou pro něj jedno.

1.Janův 4:20,21
Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Největším projevem lásky by asi bylo to, když by pro nás někdo umřel. Kvůli nám, za nás, místo nás. Takovou lásku nám ukázal Bůh. On nás miluje tak, jak nás nedokáže milovat nikdo jiný na světě. On nám poslal Ježíše a ten kvůli nám zemřel. Já mám někdy pocit, že si nedokážu dost vážit Ježíšovy oběti. Poděkuju za ní, ale cítím dostatečnou lítost a vděčnost , že kvůli MNĚ musel Ježíš umřít? Ne kvůli sousedovi, kvůli bratrovi, ale kvůli MNĚ?! Jak bych prožívala to, když by kvůli mně, abych byla zachráněná, umřel třeba můj manžel?

Bůh mě miluje, má mě rád, tak jako nikdo. Obětoval se za mě. Dokázala bych se já obětovat za svého bližního? Teď nemyslím fyzickou oběť, ale něco, co mě v mém životě omezí, bude mě třeba obtěžovat a otravovat, ukrojí to z mého pohodlí. Někdy stačí natáhnout ruku nebo udělat pár kroků, nebo taky jenom sedět a vyslechnout si druhého, co ho trápí. A i to nás někdy obtěžuje. Nechce se nám, myslíme si, že máme svých problémů až nad hlavu, a tak ty kolem sebe vypustíme z hlavy. Myslíme si, že nám to nikdo nemůže zazlívat. Může. Bůh nám to zazlívá. Přeje si, abychom milovali bližního svého. Abychom nebyli sobci ...

Pavla

Žalm 37:5

Na svém soukromém blogu jsem dnes napsala článek, který bych ráda použila i zde. Nastavila jsem si totiž pravidelné emaily s verši z Bible a malým zamyšlením. A zrovna tento týden přišel verš, který mám ráda. Pokud se i vy chcete o těchto e-mailech dozvědět víc, stačí kliknout na obrázek. Vše je však jen v angličtině....



Hospodinu svěř svoji cestu, doufej v něj a on to učiní. Žalm 37:5
(Můžeš kontrolovat jen to, co můžeš kontrolovat - tak dělej svou část práce a věř, že On dělá tu svou.)

Jsou věci, které můžeme ve svém životě ovlivnit. Jako třeba náš život. Jsme svobodné bytosti, můžeme se rozhodovat a je jen na nás, jak se v určitých situacích zachováme. A jednou z takových věcí - rozhodnutí - je i to, zda do svého života přijmeme Boha. Bůh nás miluje, chce být s námi, ale nenutí nás. To On nám dal právě tu svobodu rozhodnutí. Tak jako my nechceme vynucenou lásku, tak ji nechce ani On.

Pokud ale Boha vpustíme do svých životů, měli bychom vědět, že to On je ten všemohoucí, vševědoucí a všudepřítomný - ne my. Asi to máme v povaze si myslet, že známe věci dobře a víme, co nám prospěje. Už jako malé děti chceme věci dělat sami. Vzpomínám si, jak jsem chtěla pomáhat s mytím nádobí - no a pak jsem se toho nemohla zbavit :-)) Vidím to na dětech kamarádek, jak chtějí všechno po svém. Sami se obléknou, sami se obují, sami chtějí tohle a támhle.... Bůh je náš otec a my jsme jeho děti. Taky to zkoušíme. "Tohle zvládnu sama, tohle půjde to umím, tohle chci dělat sama a takhle...." Ale jsou věci, kdy bychom měli umět zpomalit a nechat se Bohem vést. Nechat Jeho, aby dělal tu svou část práce. Byl s námi, staral se o nás a miloval nás. Ne všechno musí být po našem a přitom to může být správné.

Chtěli jsme s Honzou rodinu. Chtěli jsme ji hned. Ale Bůh má své vlastní plány a ví, kdy je ten správný čas. A tak jsme si trošku počkali - 5 let. Viním z toho někoho? Ne! Věřím, že teď je ta správná doba, abychom měli miminko. Vše postupuje výborně. Neměla jsem žádné velké nevolnosti, přibrala jsem jen tak akorát, nemám problémy se zády... Za tu dobu čekání jsme toho stihli mnoho a já stále děkuji Bohu, že nás po celou dobu provázel a provází nás i nadále. Protože On svou práci dělá opravdu dobře!

...celým svým srdcem

Když jsem poznala svého manžela Honzu, nevěřila jsem. Tedy tak nějak ano, ale byl to jen takový pocit a představa nějaké církve, bohoslužeb a podobného byla pro mě dost nepřijatelná. Takže jsem trošku nechápala, proč musí Honza každé nedělní dopoledne pryč, když můžeme být spolu. Veškeré naše plánování se odvíjelo od toho, zda bude mít možnost navštívit v neděli bohoslužbu.

Pak jsem se pomalu začala o jeho víru víc zajímat. Potají si četla v jeho Bibli a pak jsem ji dokonce dostala jako dárek. V církvi jsme také oznámili naše zasnoubení a chystanou svatbu. Začalo mě to zajímat a po čase už jsem začala nedělní dopoledne trávit trošičku jinak :-) U nás je zvykem, že před bohoslužbou, která začíná v 11 hodin je od 10:00 biblické studium. Byla jsem stydlivá a váhavá, takže jsem Honzu přesvědčila, že budeme chodit až na jedenáctou. Honza už tehdy věděl, že pokud mě bude nutit, bude to jen horší (asi jsem prostě moc tvrdohlavá) a tak tomu všemu dal volný průběh. Pokud jsem šla s ním, šli jsme až na bohoslužbu. No a jak to tak nějak hezky zakončit....asi tím, že jsem se dostala až k učení jednoho z biblických studií pro děti :-))

To co se tady snažím říct bylo vlastně obsahem dvou kázání, která jsme nedávno v církvi měli. Máme poznávat Boha, sloužit mu celým srdcem a s ochotnou myslí. Nestačí, abychom na bohoslužbu chodili, protože se to od nás čeká. Ať už od rodičů nebo partnerů. Musí to být naše vlastní rozhodnutí, naše vlastní touha, která nás k tomu vede. Nesmí to být jen pravidlo, které dodržujeme, které nás poutá k nedělnímu setkání. Musí to být v nás. Není to o tom muset, ale o tom chtít.

zdroj obrázku

Ježíš mu řekl: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Matouš 22:37

Honza věděl, že donucení nic nezmůže. A to proto, že mě zná a ví jak na různé věci reaguji. Jakou mám povahu a jaké věci mně dokáží takzvaně "zaseknout". Zná mně a zná mé srdce. Tak stejně nás ale všechny zná i Bůh. A určitě mnohem víc. Zná naše myšlenky, naše touhy a motivy. Proto pozná, pokud to nemyslíme opravdu. Pokud se snažíme okolí přesvědčit o naší touze poznat Boha, může se nám to dařit. Ale Boha neoklameme. Pokud to není v našem srdci, žádná přetvářka nám nepomůže.

Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet. Židům 4:13

Pravé náboženství?

V neděli na dětských hodinkách teď s klukama pročítáme knížku "E-maily z pekla" od Jima Foresta. Je to o moderní komunikaci mezi dvěma démony - čerty. Vlastně to tak lehce volně navazuje na knihu od C.S.Lewise "Rady zkušeného ďábla".

Jedna kapitola se věnuje právě otázce náboženství. Náboženství totiž nutně nemusí být vírou v Boha. Zrovna v dnešní době to můžeme názorně vidět všude kolem sebe. Stačí se rozhlédnout. Když se třeba podíváme i na svůj vlastní život. Není možné, že naším náboženství je něco úplně jiného? Může to být třeba televize a nějaký pořad. Náboženstvím může být i sport. Politika, peníze, životní prostředí, móda, filmy. Kolik toho dokážeme namluvit o zvelebování bytu nebo jiné oblíbené činnosti?

Dokážeme to ale i o Bohu?

Modlíme se pravidelně a často? Myslíme na Boha? Je pro nás přednější než ostatní věci, lidi a události? Dáváme Boha na první místo v našich životech?

Náboženstvím může být cokoliv, co pohlcuje naši mysl, naše tělo a především naše srdce. Ať už to myslíme sebelíp, ať máme ty nejlepší úmysly....v případě, že tím prvním a jedinným není Bůh, máme problém.

Však už král David chtěl postavit úžasný chrám pro Boha, protože si myslel, že Jeho stánek není dostatečně vhodný. V NZ se dočítáme o návštěvě Ježíše u Marie a Marty. Marta byla pohoršená, že ji sestra vůbec nepomáhá s pohoštěním. Měla pocit, že ví, co je důležitější a přitom Marie byla ta, která jednala dobře. Jsme jen lidé a mýlíme se. Proto je tu ale Bible, která nám pomáhá vše správně chápat. Je tu Bůh, který je s námi, jen ho nesmíme zastínit vlastní osobností.

A jelikož je dnes 1.1.2011, přeji všem štastný nový rok plný Boží blízkosti a požehnání. Ať nás všechny provází v našich životech a my jej dáváme na první místo i v našich srdcích!