Přednáška - Ateismus a Humanismus - cesta ke štěstí?

Hledání Boha v těžkých chvílích

Minulý týden jsem slyšela zajímavou definici křesťana. Tedy, ta definice se týkala mně samotné, ale myslím, že by mohla být použita na kohokoliv jiného věřícího člověka. Křesťan tu byl popisován jako člověk, který nemá žádné starosti, trápení, nudí se, nemá nic moc na práci a proto má spousty času se zabývat hloupostmi jako je Bůh a víra v něj....

Nebudu předstírat, že se mě to nedotklo. Bylo mi líto, že si někdo takové věci myslí o mně, ale měla jsem celý víkend o tom přemýšlet a došla jsem k závěru, že si to opravdu někdo může myslet a nemůžu mu to zazlívat. Na světě je hodně bezpráví, smutných událostí a pokud se vás něco takového přímo dotýká, můžete se uchylovat k myšlenkám, že přece Bůh nemůže existovat, když to všechno dopustí.

Každý řeší svá vlastní trápení, své problémy a já nejsem jiná. I když mohu říct, že můj život je krásný (mám skvělého manžela, super rodinu - ať fyzickou, tak i duchovní, přátele) také jsem nebyla ušetřena trablů. Jako jeden z příkladů uvedu svou operaci páteře, když mi bylo 14-15 let. Už jenom to, že jsem v pubertě nemohla řešit stejné problémy jako ostatní byl trošku "handicap". Ale ten strach, že mohu po operaci ochrnout bych nikomu nepřála. A v té době jsem na Boha opravdu myslela. Nejsem z věřící rodiny a nikdo mi o Bohu nevyprávěl. Ale i tak jsem si k němu cestu našla. Tenkrát jsem noc před odjezdem do nemocnice stála u okna, dívala se na tmavou hvězdnou oblohu a modlila se k Bohu, aby mě opatroval. A on mě opatroval. Sice jsem si k němu tu cestičku ušlapávala pomalu, ale on se mi dal poznat a jen čekal, až ho opravdu uvidím.

Věřím, že každé trápení je pro něco dobré. My nemáme to poznání jako Bůh, abychom už teď věděli, proč se co stalo. A možná to za života na zemi ani nezjistíme, ale jednou se nám pravda ukáže a my pochopíme. A ruku na srdce, kdo nemyslí právě na Boha, když se nám něco smutného děje? Pavla ve svém rodinném blogu napsala krásnou větu ... "kde jsou lidé stoprocentně věřící? V letadle, které padá."....

Ano, dějí se špatné věci, dějí se smutné věci a já sama vím, jak to člověka může zasáhnout. Ale Bůh je s námi a možná nám zrovna tímhle chce něco říct. Chce se nám ukázat, chce nás obejmout a utěšit. Neměli bychom proto před ním utíkat, ale přijmout jeho náruč. Vždyť on sám poznal velký smutek a nezanevřel na nás. Co Ježíš, jeho syn? Přišel sem na zem a nechal se zde zabít tak hrozným a bolestivým způsobem. Bůh to všechno viděl a cítil. Ale také věděl, že to mělo svůj důvod a že skrze Ježíšovu smrt můžeme být zachráněni. Bůh ví mnohem víc, než jsme my lidé schopni kdy pochopit. Tak proč mu nedůvěřujeme a hledáme jen své vlastní pravdy a vlastní způsoby života.

Takže já chápu, že je člověk smutný a hledá viníka, který za všechno může. Ale zkusme se kolem sebe podívat. Podívat se na svůj život. Opravdu se máme tak špatně?

Rozhovory

V neděli jsem s dětma na biblickém studiu probírala téma modlitby. Holkám je 16, 14 a 12 let a jsou tedy ve věku, kdy si už samy třídí veškeré informace o Bohu, kdy si samy chtějí přijít na to, co je dobře a co špatně. Už nepotřebují základní učení, ani nepotřebují dokonale znát všechny biblické příběhy, jako když byly malé. Nechtějí se zaobírat tím, jak se jmenují synové Mojžíše, ani vyjmenovávat Ježíšovy zázraky.

Najednou je zajímají už úplně jiné věci, teď bojují se vším, co příšluší jejich věku. Jsou to většinou samá "proč?" (že by návrat k době, kdy byly malinké a na všechno říkaly: "a ploč??" :-))).

Ta "proč?" se týkají oblékání, malování, kamarádů, kluků, diskoték ... A tak hodně diskutujeme ...

Jedno "proč?" mi bylo položeno tuhle neděli? "Proč jsou modlitby, které vede někdo dospělý, tak nudné?". Jak já jim rozumím! Já taky bojuju s modlitbou, která je vedena ve spisovné češtině, ve které se používají výrazy, kterým moc nerozumím! Jsem ženská, takže modlitba vedená ženou při našem biblickém studiu je pro mě balzámem. Ale snažila jsem se holkám vysvětlit rozdíl mezi mužem a ženou, co se týká emocí, veřejného projevu, zodpovědnosti ... Všechno má vliv, a proto "mužská" modlitba bude znít stoprocentně jinak, než ta ženská. A není proto ani o píď horší. Je prostě pouze JINÁ.


A my jsme se postupně přesunuly z veřejné modlitby na modlitbu naši, soukromou. Vím, že i samotné slovo "modlitba" je pro šestnáctiletá ušiska něčím staletým, historickým a tím pádem vzdáleným ... A tak jsem nabídla slovo jiné - "rozhovor". Bůh prostě chce, abychom s ním mluvili, abychom mu svěřovali svoje trápení, starosti, radosti ... Chce, abychom nezapomněli, že on je ten, který nám ze všech na světě nejvíc rozumí, ten, který pochopí každé naše klopýtnutí a doslova nám pofouká naše bolístky. Vím, že pro holky a ženy všeobecně je těžší, když s někým mluví a nevidí, jak ten druhý reaguje, nevidí jeho pokyvování hlavy, nevidí jeho mimiku, jak se tváří ... Myslím ale, že si můžeme třeba trošku pomoci tím, že si najdeme svoje oblíbené místo, kde se modlíme.


U nás doma, protože je nás hodně, je dost těžké najít chvíli a místo, kde člověk bude dostatečně dlouhou dobu sám. Proto se mým oblíbeným místem stala sauna (Honzík a Jája saunu nesnáší a Káťa na ni většinou nemá čas :-)) .... Tam si zalezu a mám dokonalé soukromí na svůj rozhovor s Bohem.

A proto se taky nerada modlím v restauracích. V naší zemi není personál zvyklý na to, že se někdo před jídlem modlí a tak se mnohokrát stalo, že nám během modlitby číšník nabízel pečivo nebo nám přišel oznámit, že tatarka došla. A tak se snažím najít takovou chvíli, o které předpokládám, že mi do ní nikdo "nevleze". Ale i potom ta moje modlitba je taková nijaká, odbytá, nesoustředěná. Není nad to, zalézt si, svěřit se Bohu, třeba si i pobrečet. Prostě si s ním pěkně "podrbat, zachatovat ... ", to abych použila slovník mládežníků :-))). Možná, když by se dal k rozhovoru s Bohem použít Facebook nebo ICQ, bylo by to pro naše děti jednodušší :-))).....


Přiznávám, že v mých modlitbách chybí vážná slova, že nepoužívám slova z Bible, že moje modlitba někdy začíná slovy: "Pane Bože, prosím Tě, promiň, já jsem tak pitomá, že jsem už zase .... ".

Ale taky obsahuje věty: "Pane Bože, mám Tě moc ráda", "... ještě, že Tě mám, Bože...", "... vůbec nevím, jak bych to bez Tebe zvládla ... ".


Zároveň se taky snažím, aby Bůh viděl, jak moc si ho vážím, jakou úctu k němu mám ... A proto si myslím, že právě z tohohle důvodů plno lidí při modlitbě volí ta spisovná a pro naše děti "vzdálená" slova. Nechtějí ztratit úctu k Bohu, chtějí mu ukázat svoji lásku tím, že k němu mluví tak, jako když si povídají s nějakým moudrým a pro ně vzácným člověkem. Myslím si proto, že každá modlitba je správná, že Bohu je to jedno, jaký způsob zvolíme. Myslím, že ho potěší každý rozhovor s námi, který je upřímný a opravdu hluboký.


Vždyť i to, že mi teď vedle klávesnice leží naše kočička Julinka, která hlasitě přede a slastně přivírá oči, mě donutilo ke krátkému poděkování Bohu za to, že pro nás takové "poklady" stvořil....

A proto rozmlouvejme s Bohem co nejčastěji, vždyť takové popovídání s kamarádkama - to máme rády všechny , a Bůh - ten byl měl být tím naším nejlepším přítelem!
Za každých okolností!
Já osobně vím, že v tom mám velké mezery. Vím, že často zapomínám, když je mi "tak akorát". S Bohem ráda mluvím, když jsem moc šťastná nebo mám naopak problémy. Ale situace "tak akorát" je nejhorší. To mě přepadá lenost a asi by se dalo říct, že i sobectví, protože to si stačím sama a Boha "nepotřebuju" ....


Ale snažím se na tom pracovat .....



Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte.

Matouš 6:6-8

A já vás nakonec ještě jednou zvu na přednášku, která je pod tímto článkem.

Mějte se krásně,

Pavla

Pozvánka na přednášku - 2012

Těšíme se na vás!

Jít s davem

Nedávno jsem šla po rušné ulici, vyhýbala se lidem a zastavila se na přechodu. Auta jezdila, já se dívala před sebe a přemýšlela si (proto se omlouvám všem, které na chodníku míjím a nepoznávám je, protože jsem myšlenkama jinde), když tu se najednou lidi rozešli a já s nimi. Až v půlce přechodu jsem si všimla, že ještě pořád svítí červené světlo.

Ano, rodiče mě učili přecházet na zelenou. Ano, v dnešní době se to tak nebere. Ale já to tak beru! Nechci být vzorem pro malé děti, aby pak také běhaly jak se jim zachce. Někdo ta pravidla přece musí dodržovat, aby fungovala. Ale co mě vyděsilo byl fakt, jak jsem se lehce nechala strhnout, že jsem se nedívala napravo ani nalevo. Takže mě to hned podnítilo k dalšímu přemýšlení. Dělám něco takového i jinde? Nechávám se strhnout ostatními i při jiných příležitostech? A musela jsem si odpovědět, že ano.

Všichni to děláme, mnohdy nevědomky. Proto je to tak nebezpečné a člověk by si na to měl dát pozor. Náš stát není zrovna moc křesťanský a když vidím, co se děje třeba v politice, kde jsou lidé reprezentující naši zemi, je mi smutno. Právě lidé kolem nás, ti které denně vidíme ať už přátele, kolegy osobně nebo známé osobnosti třeba v televizi, tak ti všichni nás ovlivňují. A pak si každý udělejme obrázek, jací jsme.

Když budu konkrétní. Můj velikánský problém je moje pusa. A bojuji s pokušením každý den. Je fajn mít v práci prima kolegy, popovídat si s nimi, zasmát se úsměvným historkám. Ale pak stačí jeden dva rýpalové, kteří začnou s pomluvami nebo ošklivými řečmi a já se najednou octnu uprostřed diskuze, která se mi nelíbí. A co teď? Je těžké nepřitakat, když s tím třeba souhlasíte, ale zároveň při tom víte, že je to špatné. A neříkat nic - jak se říká "mlčení je souhlas". A tak je pro mě každý den novou výzvou, abych to překonala a svůj jazyk ukočírovala. Někdy se daří, někdy ne. Myslím ale, že hlavní je, vědět o tom. Vědět, že je to hřích a snažit se s tím něco dělat.

Pokušení je všude kolem nás a my ho musíme znát, abychom věděli, že se mu máme bránit. A Bible nám takové informace poskytuje. Říká nám, co se Bohu nelíbí, co ho rozčiluje. Proto čtěme Bibli a hledejme rady, ony tam opravdu jsou! A pokud se chceme nechat ovlivňovat, pak hledejme ty správné lidi, kteří na nás budou mít správný vliv. Takové lidi, kteří znají Bibli a žijí podle ní. Jsem moc ráda, že takové lidi znám a mohu se s nimi často vídat - a třeba se i nechávat jimi ovlivňovat :-)))

JAK CHCETE, ABY SE CHOVALI K VÁM .....

Matouš 7:1-12 - to jsou moje opravdu oblíbené verše. Ale stejně tak, jak je mám ráda, stejně tolik s nima v životě bojuju....


Verše 1 a 2 říkají: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno."

No, na rovinu přiznávám, ani náhodou nestojím o to, aby mi jednou Bůh měřil tak, jako já kolikrát měřím lidem kolem sebe. Moje neskutečně rychlé úsudky, časté odsouzení, občas možná i pohoršení ... A pak uteče nějaký čas a já se stydím tak , že bych nejradši zalezla pod zem. Většinou je všechno totiž jinak, než to vypadalo. Asi to taky znáte ...



Malý příklad za všechny: Nedávno jsem potřebovala sehnat novou střihačku pro našeho psa Ferdu. Zavolala jsem do salonu, ozvala se podle hlasu hrozně milá paní. Termíny má obsazené, ale zítra odpoledne jde k doktorovi, počítá, že tím zabere tak hodinku, a pak se hned ozve a řekne mi, jestli ještě bude mít čas mě vzít. Bude to tak kolem páté. Prý se moc těší. Byla jsem až překvapená její ochotou a příjemností, to se dneska málokdy vidí.


A tak jsem odpoledne čekala, Ferdu vykoupanýho, připravenýho ... Utekla pátá hodina, šestá, bylo sedm a pořád nic.... Hmmm, prý se těší! Stejná jako všechny, kdyby se aspoň netvářila tak mile, když na ní stejně není spoleh....

Beru telefon a volám svojí mamce a pouštím si pusu na špacír: ".... ta mě teda naštvala, ... ženská jedna nespolehlivá, .... psa jsem kvůli ní už vykoupala....., stejně se na mě vykašlala ...., stejná jako ostatní ... bla bla bla ...".

Co myslíte? Položím telefon a v tu chvílu znovu zazvoní - "... promiňte, paní Nováková, jdu teprve od doktora, hned volám, strávila jsem tam skoro čtyři hodiny, moc se omlouvám.... Dnes už to nestihnu, ale určitě se domluvíme. Ráno přijdu do salonu dřív a vy mi tam pejska hned po ránu hoďte. Těším se!"

Tak tomuhle se říká morální facka.... Kdybyste věděli, jak jsem se cítila ...

Tři hodiny jí spílám, kroutím hlavou nad její nespolehlivostí a ona přitom jen vyjde od doktora, hned mi volá a ještě se několikrát omlouvá.... (a ve finále Ferdu ostříhala tak krásně! - ještě nikdy nebyl takový frajer ....)

"... NESUĎTE, ABYSTE NEBYLI SOUZENI..." - to je to, co by mi mělo hlavou táhnout mnohem častěji.




Verš 3 říká: "Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?"

Taky můj velký problém ...

Často se zaobírám tím, kdo a co řekl, taky jak to řekl, a jak se u toho tváříl, proč to a to udělal. Proč se chová, tak jak se chová. Proč má tak rozmazlené děti. Proč tak organizuje manžela.....Proč. Proč ....

.... A hned dostanu od Boha lekci: Během chvíle se moje děti začnou chovat přímo nemožně, najednou si uvědomím, jak se snažím často Honzu taky někam "naštelovat", jak říkám věci, které jsem si vůbec nepromyslela .... Dost často se mi rozteče řasenka - to proto, jak se snažím vehementně mrkat, abych vypudila z oka ten trám (a já - hloupá - ho tam nevidím!!....).



Verš 12 je můj favorit a často ho připomínám svým dětem:

"Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám ...."

Je v něm skrytá neskutečná moudrost a funguje na 100 %.

Zase jeden příklad ze života: Nedávno jsem s klukama vyrazila do kina, ženu si to k pultu, abych si koupila kafíčko. U pultu se ochomítají dvě děti a jejich táta. Přijdu blíž a ptám se, jestli jsou na řadě. "Ne, ještě vybíráme". A tak si objednávám kafe. Najednou se přiřítí dlouhovlasá blondýnka mýho věku, sukýnku kraťoučkou, tričko ještě kratší, podpatky až do nebe a hrubým hlasem spustí na děti: "Vy jste tak pitomý, to se každým necháte předběhnout, fakt jste nemožný, takhle tady budeme stát ještě na podzim, neskutečný.....". Otočila jsem se. Paní sršely z očí blesky a mít revolver, tak z fleku střílí. A tak jsem se usmála a říkám: "Moc se omlouvám, ale ptala jsem se a pán mi řekl, že ještě vybírají. Tak se nezlobte". Paní jenom zakoktala: "Ne, to nevadí..."... Počkala jsem na svoje kafe, vzala ho do ruky a když jsem odcházela, ještě jednou jsem se na ní usmála a řekla: "Ještě jednou se moc omlouvám, nashledanou". Paní spadla čelist, usmála se a řekla: "Ne, ne, to je v pořádku, nic se nestalo, nashledanou". Ona se usmála!!! Revolver vyměnila za úsměv.....

A tak mě tady napadá ještě jeden verš, který by se hodil, a to z Přísloví 15:1 - "Vlídná odpověď odvrací zlobu, příkrá řeč ale budí hněv".

A tak se mi jednou povedlo chovat tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali ostatní. Tím se nechci chlubit, ale naopak si chci uvědomit, že by se mi to mělo stávat častěji ....

Že musím dělat všechno proto, abych si opravdu s čistým svědomím směla říct: Snažím se chovat tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali ostatní....


... dá to někdy velkou práci, ale ta radost, když se to povede!! .....


Mějte se krásně!


Pavla

Zříci se sám sebe

Tento článek je převzat z blogu "Walking By Faith" od Lauren, která souhlasila s jeho použitím. Když kliknete na následující obrázek, zobrazí se vám její stránky:

Než se přiblíží středeční večer, John mi obvykle sděluje své myšlenky z přednášky, kterou připravuje pro studium se skupinou mladých křesťanů. Poslouchám, diskutujeme a on dokončuje své nápady. To se stalo i tento týden okolo úterního večera.

John mi řekl o svém plánu mluvit o verších v Matouši 16:24-25

Jeho plánem bylo, spojit tyto verše s těmi v kapitole 11, které říkaji:

Měl v plánu mluvit o tom, jak všichni máme kříž, který musíme nést, ale tím, že přijmeme Kristovo jho, bude lehký. Opravdu jsem to chápala, jak mi John říkal o svých myšlenkách a byla jsem nadšená, že to předá té skupině mladých.

Pak přišel středeční večer a John začal svou přednášku.Dřív než jsem věděla, co se děje, Bůh mi ťukal uvnitř hlavy s jinou přednáškou.....s takovou, která byla celá pro mě. Mohla bych říct, že jsem nebyla ráda, když se to stalo, ale ne. Potom, co jsem se cítila jako přistižené dítě ve škole, zamilovala jsem si to. Ukázalo mi to, jak moc mě Bůh miluje a stará se o můj dobrý duchovní stav. Kdyby mě nemiloval, nebál by se o mé učení a duchovní růst. Jste pravděpodobně zvědaví, co mě Bůh učil v tu středu...

"Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe..." V posledních týdnech jsem dělala vše, jen ne tohle. Opravdu, navenek se to mohlo zdát tak, že mám skvělou práci, žiju obětavý život křesťana, ale uvnitř to byl jiný příběh. Vytvořila jsem si takovou velkou lítostivou ostavu. Dovolila jsem si zaměřit se na všechny změny, kterými jsme prošli a další přechody, které nás ještě čekají. Chudáček Lauren. Odstěhovala se ze svého domova, získala práci na plný úvazek, manžel začal se školou, manžel má také novou práci (ve službě v církvi), nový dům, žádný čas na vybalení, uaaaaaaaaa. Už je vám ze mě špatně? Mě ano. Když si představím co Bůh musel cítit, během toho mého hořekování.

A zde je ten kopanec....zde je to, co jsem minulý týden dokonce řekla nahlas svému manželovi. "Musím se o sebe postarat. ty jsi zaměstnaný svou školou a prací, což je fajn, ale já se o sebe musím postarat, musím mít čas na odpočinek, mít čas sama pro sebe." Cítim se provinile, když to tu teď píšu. Přemýšlela jsem o tom, že vám to neřeknu...ale to byla pýcha, která ze mě mluvila.

Jak jsem tam tak seděla s jejich skupinkou a poslouchala jejich konverzaci, která se nečekaně obrátila, když děti chtěly mluvit o tom, co znamená to "zříci se sám sebe". Já cítila váhu mého přesvědčení v srdci. Nejsem zde na této zemi, abych se starala o sebe. Jsem zde, abych sloužila Ježíši, ať to cokoliv znamená. Nezáleží jak jsem unavená, nebo kolik "času pro mě" obětuju, má práce je sloužit ostatním. Musím sloužit Ježíši tím, že se postarám o svého manžela a o jeho potřeby, že mu pomůžu s jeho službou mladým, a sloužit lidem v práci jak nejlépe to dovedu. Protože kdo získává, když si dává pozor? Já. A "Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej..."

Tak to byla moje lekce - mé důrazné varování od Pána - mé probuzení ze sobeckosti a pýchy. Pravděpodobně se něco takového budu znovu učit i v budoucnu., ale jsem vděčná , že Kristus mě má v srdci, že je vnímavý ke svým účedníkům a modlím se, abych vždycky poslouchala jeho vedoucí slova.

Lauren