Krásné Vánoce!

Aby Vánoce byly dar

Poprosila jsem Táňu, naši sestru ze sboru, zda by pro tento blog nenapsala článek. Jsem moc ráda, že mou prosbu vyslyšela a napsala tak krásné povídání a zamyšlení o Vánocích. Přeji hezké počtení a tobě Táňo, moc moc děkujeme!!!

***

Už staří Židé měli den, kdy si posílali dárky a pomáhali chudým (kniha Ester 9:20-23). Den, v němž se rozdávaly dárky, byl i v kalendáři antického Říma. Dnes jsou v západním světě svátkem, kdy se lidé nejhojněji obdarovávají, právě Vánoce. Na úvod je vhodné připomenout, že Vánoce, stejně jako „svátky dárků“ u Židů či Římanů, jsou dnem, který si ustanovili sami lidé, nikoli Bůh. Vánoce nejsou křesťanským svátkem, jehož zachovávání by odráželo Boží vůli. Bůh od svých následovníků nežádá, aby si připomínali Kristovo narození, ale naopak jeho smrt, která je vysvobozením a bránou k odpuštění pro každého člověka na světě (Jan 6:51). Kristovo narození bylo jistě zábleskem obrovské naděje. Teprve jeho smrt však byla naplněním této naděje pro všechny, kdo toužili a touží po vykoupení z hříchů a po usmíření s Bohem.

Vánoce však rozhodně odrážejí mnoho z křesťanského ducha a myšlení: jsou to svátky radosti, štědrosti, obdarovávání, požehnání,svátky nadějí a splněných přání. Je to čas, kdy si mnozí lidé vzpomínají, že dokáží být hodní, soucitní a ohleduplní. A je to především doba, kdy se v lidech probouzejí často hluboko zasutá slova Pána Ježíše: „Blaženější je dávat než brát“(Skutky 20:35).V předvánočních pohádkách lidé stavějí světla do oken jako signály pro pocestné a jako plamínky radosti pro ztracené, jako majáky pro všechny, kteří zabloudili v moři zbytečností a prázdnoty a chtějí najít směr k pevnině naplňující život smyslem. Jedině o tom by měly být naše Vánoce. (A celý život k tomu.) Nachystejme a nastrojme si tento čas tak, aby byl plný kouzla, aby světlo nezářilo jen z předvánoční výzdoby, ale přímo z nás, aby pohádka nebyla jen v knize nebo v televizi, ale abychom se v ní sami procházeli.

Zhluboka se nadechnout, nepatrně usmívat, vzít za kliku svátečnosti– a vstoupit. A jaké je to kouzelné slovo, kterým se pohádka otevírá? Je to staré dobré slovo, které známe už od dvou let: DĚKUJI. DĚKUJI. DĚKUJI!!! Je toho přece tolik, za co bychom mohli a měli děkovat. Naše dny by měly být jedním hlubokým a upřímným díkůvzdáním. Vzdáváním díků Bohu, který nás bez ustání obdarovává záplavou dobrých darů. Nasměrujme svou mysl i pocity na vděčnost. Vnímejme všechno, za co můžeme děkovat. Objevujme všechna ta požehnání, za která patří díky našemu Bohu, který nám říká: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Filipským 4:6-7). „A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni“ (Koloským 3:15). „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás“ (1.Tesalonickým 5:16-18). Kdyby se nám z Vánoc podařilo udělat jedny velké svátky díkůvzdání (a kdyby se nám to podařilo udělat z celého našeho života...),byli bychom nesmírně bohatí a nastokrát zahrnuti dary a naplněním.

A pak by se nám určitě mnohem lépe dařilo vidět, že i my sami můžeme být obdarováním. Ne naše peníze, ale my sami. Můžeme – a podle Boží vůle bychom i měli – být darem svým dětem, manželům a manželkám, svým rodičům a sourozencům, svým blízkým v rodině, v sousedství, v církvi. Darujme svůj osobní čas, darujme čas, který bychom třeba snadněji a pohodlněji trávili před televizí, někomu jinému, darujme svou pozornost, cit a laskavost, darujme to, že budeme pečlivě naslouchat a vhodně volit slova svých odpovědí nebo rad. Buďme tady pro druhé jako dar.

A kdo obdaruje nás? Už jsme přece všechno dostali: dostali jsme od Boha život a pak ještě odpuštění a spasení. Dostali jsme spoustu krásných lidí, kteří jsou součástí našeho života a kteří pro nás znamenají tolik pomoci, přízně a potěšení. Dostali jsme tolik nádherných dní, kouzelných slavností života, tolik svátků, v nichž si můžeme rozdávat dary. Dostali jsme všechno. Teď je čas, abychom děkovali a rozdávali.

Přeji nám všem, aby o tom byly naše Vánoce. Aby Vánoce byly opravdový, upřímný a čistý dar. A abychom je tak trochu slavili po celý rok.

Taťána

Nový verš

Prosím, napište pár slov, co vás napadne po přečtení tohoto verše. Děkujeme :-)))), udělá nám to radost!

Pavla

Proč odmítáme Boha?

Probírala jsem se složkama v počítači, takový malý předvánoční úklid a našla jsem tento článek. Je to hodně smutné zamyšlení nad dnešním světem a mě to nedá, abych se nepodělila i s vámi. Autor článku nebyl uveden, proto jej ani já neuvádím.

***

Po událostech z 11. září se Anna Grahamová, dcera evangelizátora Billy Grahama, zúčastnila rozhovoru v programu "EARLY SHOW" a moderátorka Jane Claysonová se jí zeptala: Jak mohl Bůh něco takového dopustit?"
Anna Grahamová jí dala velmi hlubokou a moudrou odpověď. Řekla: Věřím, že Bůh je hluboce zarmoucený nad tím, co se stalo, tak jako i my, ale léta jsme Bohu říkali, aby odešel z našich škol, z naší vlády a z našeho života. Jak můžeme očekávat, že nám Bůh požehná a ochrání nás, když ho žádáme, aby nás nechal na pokoji?

Podívejme se tedy na to. Myslím, že to začalo, když Madeline Oharová (byla zavražděná a její tělo se našlo nedávno) si stěžovala, že nechce ve školách žádné náboženství - a my jsme řekli OK.

Potom někdo řekl, že by bylo lepší, kdyby se Bible ve školách nečetla ... Bible, která říká - nezabiješ, nepokradeš a miluj svého bližního, jako sám sebe. A my jsme řekli OK.

Potom Dr. Benjamin Spock začal tvrdit, že bychom neměli své děti trestat, když se špatně chovají, protože bychom tak mohli zranit jejich mladé osobnosti a narušit jejich sebeúctu (syn Dr. Spocka spáchal sebevraždu) a my jsme souhlasili: Odborník určitě ví, o čem mluví." Tak jsme znovu řekli OK.

Potom někdo řekl učitelům a ředitelům, aby nevychovávali naše děti, když se chovají špatně. A ředitelé nařídili, aby žádný člen učitelského sboru netrestal studenty, když nepatřičně jednají, protože nechtějí ztratit dobré jméno, kdyby je zažalovali. (Mezi výchovou a mlácením, fackováním, ponižováním a kopáním je však velký rozdíl.) A my jsme řekli OK.

Potom někdo řekl: Dovolme našim dcerám, aby nezávazně sexuálně žily a aby šly na potrat, když chtějí a nemusí o tom říci dokonce ani svým rodičům." A my jsme řekli OK.

Potom nějaký moudrý člen školské rady řekl, že chlapci zůstanou chlapci a i tak si budou dělat, co chtějí, takže dejme svým synům tolik kondomů, kolik si jen budou přát, aby si užili tolik zábavy, kolik jen chtějí. Nemusím přitom říkat rodičům, že je dostali ve škole. A my jsem řekli OK.

Potom někdo z vyšších státních úředníků řekl, že nezáleží na tom, co děláme v soukromí, včetně prezidenta, pokud máme práci a naše ekonomika je v pořádku. Potom někdo řekl: Vydávejme časopisy s obrázky nahých žen a nazvěme to dobrým realistickým oceněním krásy ženského těla." A my jsme řekli OK.

Potom někdo posunul toto ocenění ještě o krok dál a publikoval obrázky nahých dětí. Další krok udělal, když je zpřístupnil na internetu. A my jsme řekli OK a odvolali se přece na svobodu projevu.

Potom přišel zábavní průmysl s tím, abychom vyrobili televizní programy a natočili filmy, které propagují neúctu k ženám, rouhání a nezákonný sex. Řekli: Nahrávejme hudbu, která povzbuzuje lidi k znásilňování, drogám, vraždám, sebevraždám a k uctívání satanských symbolů." A my jsme řekli: Vždyť je to jen zábava, nemá to žádné negativní vlivy, stejně to nikdo nebere vážně, tak na to pojďme.

"Nyní se ptáme sami sebe, proč naše děti nemají svědomí, proč nerozeznávají dobré od zlého a proč pro ně není problém zabít cizince, své spolužáky a sama sebe. Kdybychom o tom déle přemýšleli a podívali se hlouběji, možná bychom našli odpověď. Myslím, že to má mnoho co dělat s tím, že ČLOVĚK SKLÍZÍ, CO ZASADIL.

"Drahý Bože, proč jsi nezachránil to malé děvčátko, které zabili ve třídě? S pozdravem - znepokojený student."
ODPOVĚĎ: Drahý znepokojený studente, mám zakázané jít do škol. S pozdravem - Bůh."

Je směšné, jak lehce lidé zavrhnou Boha a potom se diví, proč se svět řítí do pekel. Je směšné, jak věříme všemu, co se píše v novinách a zpochybňujeme vše, co říká Bible. Je směšné, jak chce jít každý do nebe s tím, že nemusí věřit, myslet si, mluvit nebo dělat to, co přikazuje Bible. Je směšné, že někdo řekne: Věřím v Boha", ale stále následuje Satana, který, mimochodem, také "věří" v Boha. Je směšné, jak rychle jsme připravení soudit, ale sami nechceme být souzeni. Je směšné, jak můžeš poslat tisíce vtipů e-mailem, které se budou šířit rychle jak oheň, když však pošleš zprávy, které mluví o Bohu, lidé si dvakrát rozmyslí, zda je pošlou dál. Je směšné, jak se neslušné, nemravné, vulgární a obscénní zprávy svobodně šíří kyber-prostorem, ale veřejné diskuze o Bohu jsou ve školách a na pracovištích potlačované. Je směšné, jak může být někdo v neděli zapálený pro Krista, ale další dny v týdnu je neviditelným křesťanem.

Žalm 16:6

Napadla mě taková malá výzva pro všechny čtenáře tohoto blogu. My budeme vkládat obrázky, fotky s verši z Bible a na vás budou komentáře, které vás napadnou při přečtení již zmíněného verše. Moc se těším na vaše příspěvky tak směle do toho :-)

Talenty

Asi to na každého z nás někdy padne, že přemýšlí, proč jsme tady. Proč zrovna nám Bůh dal, abychom se narodili?

Mám starší sestru a než jsem se já narodila, dvakrát moje mamka o miminko přišla. I se mnou to bylo nahnuté - mamka hodně krvácela, a tak jela do nemocnice s tím, že ji musí ošetřit, protože znovu o miminko přišla. Ejhle - jaké bylo překvapení, když doktor zjistil, že srdíčko pořád bije! Rvala jsem se o život a vybojovala jsem si ho, ačkoliv tomu asi nikdo nevěřil ...


Proto jsem si dost často kladla otázku - Proč já a ne moji dva sourozenci přede mnou? A vždycky jsem došla k závěru, že mám nějaký úkol, že je nějaký důvod, proč jsem tady.

Ale jak přijít na to, co to je ...

Vím o sobě, že mi chybí dostatek sebevědomí, a tak jsem nepředpokládala, že "pohnu" dějinama. Jistě nevymyslím něco podobného jako je žárovka nebo lék na rakovinu. Ani se necítím být skvělou kuchařkou, abych lidem dělala radost výborným jídlem. Taky asi nezaložím a nepovedu nadaci nebo charitativní organizaci. A už vůbec nepředpokládám, že dokážu nějakou matematickou rovnicí existenci Boha.

Takže nic velkého, nic bombastického ... Člověk má představy, sny, a dost často je jeho úkol tak blízko ...

Je to asi dva roky zpátky, kdy mi konečně svitlo! Jednou jsem, když děti odešly do školy a Honza do práce, přemýšlela, jestli je opravdu mým úkolem a naplněním být dopoledne sama doma - uklidit, uvařit, vyprat, podrbat kočky za ušima, a pak zase posbírat děti a dělat s nima úkoly, večeři atd. Ano, vím a věřím, že Bůh chce, abych dobře vychovala svoje děti, abych byla dobrou manželkou svému muži, abych pomohla já jemu a on mně dostat se do nebe. Ale ....

Ale ještě něco mi tam prostě pořád chybělo.

Stačilo pár týdnů a Bůh mi ukázal, co to je.

Z ničeho nic onemocněla Honzova mamka, ulehla a bylo potřeba se o ní starat 24 hodin denně. Vzhledem k tomu, že bydlela 160 km daleko od nás, přes týden se o ní staraly moje švagrové a od pátku do neděle to byla moje práce. Ta práce byla strašně těžká, a kdo se někdy staral o nemohoucího a umírajícího člověka, ví, co jsem cítíla, jak strašně jsem byla vyčerpaná a unavená. Ale mě to naplňovalo, mně to dělalo dobře. Mně vůbec nevadilo vzbudit se ve tři ráno a s nemocnou babičkou si povídat. Mně ani potom už nedělalo problém povídat si s ní o tom, jak to bude vypadat, až umře, co bude mít na sobě, jaký chce pohřeb. A i když to zní divně, byla jsem moc ráda, že celý její poslední týden života jsem mohla strávit s ní a držet jí za ruku u toho, když tenhle svět opouštěla.


Tehdy mi začalo docházet, že tohle asi bude moje parketa. Honzova mamka umřela a za půl roku ulehla moje babička. A tak dopoledne trávím u ní, pomůžu jí s hygienou, dám jí najíst, popovídáme si o politice a o tom, co jí baví. Na rovinu přiznávám, že jsou dny, kdy jsem unavená, kdy se mi k ní nechce (promiň, babi!), ale hned si uvědomím, že tam je moje místo. Že to je moje práce. Že tohle je to moje "pohnutí" dějinama. A i když za něj určitě nikdy nedostanu Nobelovku, není nad to, když mi babička řekne: "Co bych si bez Tebe a bez mamky počala ... ".¨

Každému z nás dal Bůh nějaký talent, každý z nás umí něco víc a líp, než ten druhý. A i když nám ten náš talent může připadat úplně obyčejný, není to tak. Pro Boha může mít tisíckrát větší hodnotu, než cokoli jiného. Jenom tu svou práci dělat nejlíp, jak člověk dokáže ...

"Podle milosti, jíž se nám dostalo, máme rozdílné dary: kdo má proroctví, ať je užívá v souladu s vírou, kdo má službu, ať slouží, kdo je učitel, ať učí, kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje, kdo rozdává, ať je štědrý, kdo pečuje, ať je pilný, kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí." (Římanům 12:6-8).

Mějte se hezky,

Pavla

Přednášky na DVD

Na stránkách Honzy Vlčka jsou nabízena DVD z přednášek, které pořádá naše církev a jsou zdarma. Pokud máte zájem, podívejte se na tento odkaz (stačí kliknout na obrázek):

Trávit čas s Bohem

Ráda si čtu americké křesťanské blogy a žasnu, kolik krásných článků se tam dá najít. Říkám si, kde jejich (většinou) autorky berou tolik času se věnovat jejich psaní. Některé chodí do práce a jiné se starají o kopu dětí a domácnost. Já většinu dne trávím v práci a když večer přijdu domu, nezbývá mi moc času na všechno, co bych chtěla stihnout. Když pominu práci okolo domácnosti jako je vaření, praní, nenáviděné žehlení, které často hodně dlouho odkládám, mytí nádobí, utření prachu, vytření podlahy.... tak bych si ráda sedla do pracovny a vyráběla přáníčka nebo ozdobná fotoalba. Také bych si ráda četla, brouzdala po internetu, něco zkoukla v televizi, trávila čas s manželem a třeba s přáteli. Už takhle je jasné, že to všechno prostě nestíhám a to jsem ještě neřekla to nejdůležitější. Chtěla bych trávit čas s Bohem.

Snažím se číst pravidelně Bibli, modlím se, chodím na studia a Bohoslužbu. Ale stačí to? Stačí Bohu to, co dělám? Dlouho jsem se tím trápila a říkala si, proč musím chodit do práce. Kdybych byla doma, tolik bych toho stihla. Domácnost by se třpytila čistotou, prádlo by se mi nesypalo z plného koše, stihla bych své koníčky, zájmy a ještě by zbyl čas na Boha. To je pohádka, co? Ale co teď? Doma být nemůžu a když jsem v práci, není čas. Tak jak to tedy udělat? A pak jsem se kdesi dočetla, že uctívat a chválit Boha můžu vlasntě kdykoliv a při spoustě příležitostí. Při práci jak v zaměstnání, tak i doma. Tím, že se starám o svého manžela, o naši společnou rodinu. Tím, že se snažím vytvářet domov, kde nám bude dobře a kde bude vidět naše láska k Bohu. Kromě toho, že touto prací oslovuji Boha, mohu s ním při tom i mluvit. Modlitba je přece rozhovor a já si tak ráda povídám.

Takže si říkám, že bych měla jít uklidit to nádobí od večeře a trošku to v té kuchyni rozzářit :-)

Jak zlepšit manželství?

"Ahoj, tohle se mi fakt moc líbilo. Potřebovala bych ale vědět něco víc nebo něco podrobněji, jak udržet manželství zdravé a živé...?? Co když se lidem už nechce, co když spolu už nechtějí žít? Jak to mají zachránit? Tady z toho vašeho povídání čiší, že to berete vážně a že vám to manželství a ty vztahy fakt fungují. Ale mohli byste napsat víc, jaký je ten klíč, nebo jak se překonávat, když už se nám hroutí manželství, když nevíme, proč spolu dále být. Dá se to zachránit? A jak? Díky za odpověď."

Před pár dny nám přibyl komentář k článku Adam a Eva (a já mám komentáře moc ráda!). Takže jsem si ho s radostí přečetla a rozhodla jsem se, že odpověď pojmu coby nový článek (doufám, že to pisatelce komentáře nevadí).

Na rovinu přiznávám, že "vyplodit" nějakou opravdu chytrou odpověď je pro mě hodně těžké. Necítím se totiž dostatečně zkušená na to, abych mohla ostatním radit. Každý člověk je jiný, každé manželství je jiné, a tak jediné, čeho se opravdu můžu držet, je to, co mi říká Bůh.

Vzhledem k tomu, že si s holkama dost často povídáme o výběru správného partnera pro život, myslím, že je důležité začít s tím, jak se vyvarovat chyb ještě před vstupem do manželství.

Ano, nejdůležitější v našem životě je vpustit do svého srdce, do své mysli a do svého života Boha. Bez něj život prostě pozbývá smyslu. A hned jako druhé naše nejdůležitější rozhodnutí je vybrat si správného partnera. Vždyť s ním budeme celý život, dnes a denně, večer s ním budeme usínat a ráno vstávat, budeme spolu vychovávat děti, budeme spolu prožívat radosti, ale taky dost často starosti a trápení. A co když si nevybereme dobře? Jsme věřící lidé, rozvod pro nás absolutně nepřichází v úvahu a co teď?

Vím (a moc dobře, i když mi to moje děti nevěří :-)), že když je člověk zamilovaný, tak nevidí, neslyší a jeho růžové brýle mu sedí pevně na nose. Ale obrovská chyba je nepoužít hlavu ani trochu. Mně se určitě osvědčila metoda - podívat se, jak se "nápadník" chová ke své mamce, k tátovi, ke starým lidem, k dětem a ke zvířatům. A většinou se opravdu tak potom chová ke své manželce, babičce, ke svým dětem ...

A stejně bych opačně nikdy svým dcerám nedoporučila, aby si manžela vybraly jenom rozumem. Myslím si totiž, že ve vztahu je hodně důležité, aby se ti dva fyzicky přitahovali, aby se jeden druhému líbil ...

A to už vlastně pomalu přecházím z partnerství do manželství a hned navážu na předchozí věty. Začnu hodně netypicky a asi nečekaně. Myslím, že jednou z velmi důležitých součástí manželství je sex. Bůh nám totiž dal tuto fyzickou blízkost nejen z důvodu plození dětí, ale i pro radost. Koneckonců kniha Píseň písní je vlastně takovou ódou na fyzickou krásu.

A nejenom že nám Bůh milování s manželem nezakazuje, ale naopak nám ho dává příkazem. Verš v 1.Korintským 7:5 přesně říká: "Neodpírejte se jeden druhému - jedině po vzájemné shodě, že se na čas uvolníte pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás nepokoušel satan, kdybyste se nemohli ovládnout."

Tady bývá totiž dost často zakopán pes, co se týká nevěry partnera. Pro ženu je nutností a povinností dozvědět se o tom, jak muž "funguje", protože tady nemůže v žádném případě platit "podle sebe soudím tebe" :-). To samé ale samozřejmě platí i pro muže - i on musí pochopit, že jeho žena je jiná a má jiné potřeby než on. Se svýma holkama se snažím o tomhle problému mluvit hodně otevřeně. Každá budoucí manželka musí vědět, že je fyzicky dost odlišná od svého nastávajícího. Musí vědět, že jí nemůže pravidelně "bolívat hlava", protože pokud nebude naplňovat verš z 1.Korintským, stává se její muž (i věřící muž) snadnou kořistí pro nějakou jinou.... necháváme ho prostě napospas satanovi ....

Tady, pokud by měl někdo zájem, bych mohla doporučit dvě knihy, které napsali křesťané a mně opravdu zaujali a pomohli mi srovnat si některé věci v hlavě:

1. Muži a sexuální pokušení, Bill Perkins

2. Sex začíná v kuchyni, Leman Kevin

Další věcí, o které si myslím, že je v manželství neskutečně důležitá, je komunikace, rozhovory, povídání ... Když s Honzou delší dobu nekomunikujeme (mám tím na mysli hlubší rozhovory), cítím, že se vzdalujeme. Jako bych ho ztrácela a on mě ... To se pak cítím opravdu bídně.

Vztah je práce, a tak hurá do ní! Je potřeba mluvit, i pokud se nám nechce. Mnohokrát jsem zažila, že jsem si s Honzou chtěla povídat a jemu se nechtělo. Byla jsem naštvaná ... Jenže ... Jenže to samé já udělala ikskrát ... Mockrát jsem odmítla "nabídku" k prohlubování našeho vztahu. Dala jsem přednost televizi, knížce, internetu, nákupům ... Prostě čemukoli u čeho se mnou nebyl můj manžel. "Vyměnila ho za televizi" - to zní hrozně, co? A tak se snažím v téhle "práci" uspět, ale ne vždy se mi daří ...

Důležitá věc, o které už ve své odpovědi psala Monika, je - nechat muže, aby byl opravdovou hlavou rodiny. Aby pro nás byl důležitý jeho názor a abychom ho nechávaly rozhodovat. Nemyslím, že manželka je oslík, který odkývá všechno, co její manžel řekne. To určitě ne, to naopak dost často mívá opačný efekt - muž si nás krůček po krůčku přestává vážit ... Ale naší povinností je vyslechnout manželův názor a pokud bychom se nedomluvili, potom máme dát na něj.

Ó, jak se to krásně píše! A jak se mi to těžko dodržuje .... :-((( Můj manžel je kliďas, všechno si radši desetkrát promyslí, já jsem ten "hlasitější a prudší" v naší dvojici, a tak denně bojuju s tím, abych se jaksi "upozadila". Verše z 1.Korintským 11:3 "Chtěl bych však, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista Bůh" bych asi měla vylepit na každé dveře v našem domě ....

Ještě mě napadá jedna věc, kterou cítím ve vztahu jako hodně důležitou - být před svými dětmi vždy zajedno. Opět jedna věc, s kterou bojuju :-)) .... Já dost často balancuju na hraně mezi svým mužem a svými dětmi. Taky bych se často ráda přidala na stranu dětí, někdy mi přijde, že je na ně Honza zbytečně přísný, že tohle by jim měl povolit, atd. ..... a potom se mi stane, že zjistím, že jsem se přidala do tábora svých dětí a Honza stojí osamoceně na druhé straně. Špatně! Moc špatně! Je to ode mne totální nerespektování hlavy rodiny! Dojde mi to, až když na mě Honza zakoulí očima! Jak já bych chtěla být znamenitou ženou z Přísloví 31:10-31!!!

Manželství je nádherná věc, ale zároveň je to celoživotní práce. Vím, že s Honzou často chybujeme, že si taky občas ubližujeme slovy, že spolu nemluvíme tolik, jak bychom měli. Ale jednu věc vím úplně jasně - moc toužím po tom, abych s ním byla až do konce našich životů, prostě abychom šli po té cestě spolu. Miluju ho totiž ...

Věřím, že i ve vás, které máte ve svých manželstvích problémy, pořád ta láska k vašemu muži je. Vyhrabejte ji, oprašte a očistěte a potom tu lásku opatrujte. A když se budete snažit dodržovat to, co nám říká Bůh, nemůžete se zmýlit ... U něj musíme hledat sílu k tomu začít znovu a pěkně od podlahy ... Bez Boha to prostě nedokážeme ...

Kupte si knihu "Kdyby jen muž věděl, co žena prožívá", kterou napsal Gary Smalley a čtěte jí svému muži nahlas před spaním. Taky jsme to tak dělali ... Knížka je sice napsána pro muže, aby porozuměl své ženě, jejím pocitům, ale zároveň se i žena dozvídá plno věcí o svém muži, které jí byly do té doby utajeny. Nám to pomohlo a byli jsme si zase o něco blíž ...

A nakonec: "Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě." (Efezským 5:33).

Mějte se krásně a bojujte za své manželství!

Pavla

Přednáška - Ateismus a Humanismus - cesta ke štěstí?

Hledání Boha v těžkých chvílích

Minulý týden jsem slyšela zajímavou definici křesťana. Tedy, ta definice se týkala mně samotné, ale myslím, že by mohla být použita na kohokoliv jiného věřícího člověka. Křesťan tu byl popisován jako člověk, který nemá žádné starosti, trápení, nudí se, nemá nic moc na práci a proto má spousty času se zabývat hloupostmi jako je Bůh a víra v něj....

Nebudu předstírat, že se mě to nedotklo. Bylo mi líto, že si někdo takové věci myslí o mně, ale měla jsem celý víkend o tom přemýšlet a došla jsem k závěru, že si to opravdu někdo může myslet a nemůžu mu to zazlívat. Na světě je hodně bezpráví, smutných událostí a pokud se vás něco takového přímo dotýká, můžete se uchylovat k myšlenkám, že přece Bůh nemůže existovat, když to všechno dopustí.

Každý řeší svá vlastní trápení, své problémy a já nejsem jiná. I když mohu říct, že můj život je krásný (mám skvělého manžela, super rodinu - ať fyzickou, tak i duchovní, přátele) také jsem nebyla ušetřena trablů. Jako jeden z příkladů uvedu svou operaci páteře, když mi bylo 14-15 let. Už jenom to, že jsem v pubertě nemohla řešit stejné problémy jako ostatní byl trošku "handicap". Ale ten strach, že mohu po operaci ochrnout bych nikomu nepřála. A v té době jsem na Boha opravdu myslela. Nejsem z věřící rodiny a nikdo mi o Bohu nevyprávěl. Ale i tak jsem si k němu cestu našla. Tenkrát jsem noc před odjezdem do nemocnice stála u okna, dívala se na tmavou hvězdnou oblohu a modlila se k Bohu, aby mě opatroval. A on mě opatroval. Sice jsem si k němu tu cestičku ušlapávala pomalu, ale on se mi dal poznat a jen čekal, až ho opravdu uvidím.

Věřím, že každé trápení je pro něco dobré. My nemáme to poznání jako Bůh, abychom už teď věděli, proč se co stalo. A možná to za života na zemi ani nezjistíme, ale jednou se nám pravda ukáže a my pochopíme. A ruku na srdce, kdo nemyslí právě na Boha, když se nám něco smutného děje? Pavla ve svém rodinném blogu napsala krásnou větu ... "kde jsou lidé stoprocentně věřící? V letadle, které padá."....

Ano, dějí se špatné věci, dějí se smutné věci a já sama vím, jak to člověka může zasáhnout. Ale Bůh je s námi a možná nám zrovna tímhle chce něco říct. Chce se nám ukázat, chce nás obejmout a utěšit. Neměli bychom proto před ním utíkat, ale přijmout jeho náruč. Vždyť on sám poznal velký smutek a nezanevřel na nás. Co Ježíš, jeho syn? Přišel sem na zem a nechal se zde zabít tak hrozným a bolestivým způsobem. Bůh to všechno viděl a cítil. Ale také věděl, že to mělo svůj důvod a že skrze Ježíšovu smrt můžeme být zachráněni. Bůh ví mnohem víc, než jsme my lidé schopni kdy pochopit. Tak proč mu nedůvěřujeme a hledáme jen své vlastní pravdy a vlastní způsoby života.

Takže já chápu, že je člověk smutný a hledá viníka, který za všechno může. Ale zkusme se kolem sebe podívat. Podívat se na svůj život. Opravdu se máme tak špatně?

Rozhovory

V neděli jsem s dětma na biblickém studiu probírala téma modlitby. Holkám je 16, 14 a 12 let a jsou tedy ve věku, kdy si už samy třídí veškeré informace o Bohu, kdy si samy chtějí přijít na to, co je dobře a co špatně. Už nepotřebují základní učení, ani nepotřebují dokonale znát všechny biblické příběhy, jako když byly malé. Nechtějí se zaobírat tím, jak se jmenují synové Mojžíše, ani vyjmenovávat Ježíšovy zázraky.

Najednou je zajímají už úplně jiné věci, teď bojují se vším, co příšluší jejich věku. Jsou to většinou samá "proč?" (že by návrat k době, kdy byly malinké a na všechno říkaly: "a ploč??" :-))).

Ta "proč?" se týkají oblékání, malování, kamarádů, kluků, diskoték ... A tak hodně diskutujeme ...

Jedno "proč?" mi bylo položeno tuhle neděli? "Proč jsou modlitby, které vede někdo dospělý, tak nudné?". Jak já jim rozumím! Já taky bojuju s modlitbou, která je vedena ve spisovné češtině, ve které se používají výrazy, kterým moc nerozumím! Jsem ženská, takže modlitba vedená ženou při našem biblickém studiu je pro mě balzámem. Ale snažila jsem se holkám vysvětlit rozdíl mezi mužem a ženou, co se týká emocí, veřejného projevu, zodpovědnosti ... Všechno má vliv, a proto "mužská" modlitba bude znít stoprocentně jinak, než ta ženská. A není proto ani o píď horší. Je prostě pouze JINÁ.


A my jsme se postupně přesunuly z veřejné modlitby na modlitbu naši, soukromou. Vím, že i samotné slovo "modlitba" je pro šestnáctiletá ušiska něčím staletým, historickým a tím pádem vzdáleným ... A tak jsem nabídla slovo jiné - "rozhovor". Bůh prostě chce, abychom s ním mluvili, abychom mu svěřovali svoje trápení, starosti, radosti ... Chce, abychom nezapomněli, že on je ten, který nám ze všech na světě nejvíc rozumí, ten, který pochopí každé naše klopýtnutí a doslova nám pofouká naše bolístky. Vím, že pro holky a ženy všeobecně je těžší, když s někým mluví a nevidí, jak ten druhý reaguje, nevidí jeho pokyvování hlavy, nevidí jeho mimiku, jak se tváří ... Myslím ale, že si můžeme třeba trošku pomoci tím, že si najdeme svoje oblíbené místo, kde se modlíme.


U nás doma, protože je nás hodně, je dost těžké najít chvíli a místo, kde člověk bude dostatečně dlouhou dobu sám. Proto se mým oblíbeným místem stala sauna (Honzík a Jája saunu nesnáší a Káťa na ni většinou nemá čas :-)) .... Tam si zalezu a mám dokonalé soukromí na svůj rozhovor s Bohem.

A proto se taky nerada modlím v restauracích. V naší zemi není personál zvyklý na to, že se někdo před jídlem modlí a tak se mnohokrát stalo, že nám během modlitby číšník nabízel pečivo nebo nám přišel oznámit, že tatarka došla. A tak se snažím najít takovou chvíli, o které předpokládám, že mi do ní nikdo "nevleze". Ale i potom ta moje modlitba je taková nijaká, odbytá, nesoustředěná. Není nad to, zalézt si, svěřit se Bohu, třeba si i pobrečet. Prostě si s ním pěkně "podrbat, zachatovat ... ", to abych použila slovník mládežníků :-))). Možná, když by se dal k rozhovoru s Bohem použít Facebook nebo ICQ, bylo by to pro naše děti jednodušší :-))).....


Přiznávám, že v mých modlitbách chybí vážná slova, že nepoužívám slova z Bible, že moje modlitba někdy začíná slovy: "Pane Bože, prosím Tě, promiň, já jsem tak pitomá, že jsem už zase .... ".

Ale taky obsahuje věty: "Pane Bože, mám Tě moc ráda", "... ještě, že Tě mám, Bože...", "... vůbec nevím, jak bych to bez Tebe zvládla ... ".


Zároveň se taky snažím, aby Bůh viděl, jak moc si ho vážím, jakou úctu k němu mám ... A proto si myslím, že právě z tohohle důvodů plno lidí při modlitbě volí ta spisovná a pro naše děti "vzdálená" slova. Nechtějí ztratit úctu k Bohu, chtějí mu ukázat svoji lásku tím, že k němu mluví tak, jako když si povídají s nějakým moudrým a pro ně vzácným člověkem. Myslím si proto, že každá modlitba je správná, že Bohu je to jedno, jaký způsob zvolíme. Myslím, že ho potěší každý rozhovor s námi, který je upřímný a opravdu hluboký.


Vždyť i to, že mi teď vedle klávesnice leží naše kočička Julinka, která hlasitě přede a slastně přivírá oči, mě donutilo ke krátkému poděkování Bohu za to, že pro nás takové "poklady" stvořil....

A proto rozmlouvejme s Bohem co nejčastěji, vždyť takové popovídání s kamarádkama - to máme rády všechny , a Bůh - ten byl měl být tím naším nejlepším přítelem!
Za každých okolností!
Já osobně vím, že v tom mám velké mezery. Vím, že často zapomínám, když je mi "tak akorát". S Bohem ráda mluvím, když jsem moc šťastná nebo mám naopak problémy. Ale situace "tak akorát" je nejhorší. To mě přepadá lenost a asi by se dalo říct, že i sobectví, protože to si stačím sama a Boha "nepotřebuju" ....


Ale snažím se na tom pracovat .....



Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte.

Matouš 6:6-8

A já vás nakonec ještě jednou zvu na přednášku, která je pod tímto článkem.

Mějte se krásně,

Pavla

Pozvánka na přednášku - 2012

Těšíme se na vás!

Jít s davem

Nedávno jsem šla po rušné ulici, vyhýbala se lidem a zastavila se na přechodu. Auta jezdila, já se dívala před sebe a přemýšlela si (proto se omlouvám všem, které na chodníku míjím a nepoznávám je, protože jsem myšlenkama jinde), když tu se najednou lidi rozešli a já s nimi. Až v půlce přechodu jsem si všimla, že ještě pořád svítí červené světlo.

Ano, rodiče mě učili přecházet na zelenou. Ano, v dnešní době se to tak nebere. Ale já to tak beru! Nechci být vzorem pro malé děti, aby pak také běhaly jak se jim zachce. Někdo ta pravidla přece musí dodržovat, aby fungovala. Ale co mě vyděsilo byl fakt, jak jsem se lehce nechala strhnout, že jsem se nedívala napravo ani nalevo. Takže mě to hned podnítilo k dalšímu přemýšlení. Dělám něco takového i jinde? Nechávám se strhnout ostatními i při jiných příležitostech? A musela jsem si odpovědět, že ano.

Všichni to děláme, mnohdy nevědomky. Proto je to tak nebezpečné a člověk by si na to měl dát pozor. Náš stát není zrovna moc křesťanský a když vidím, co se děje třeba v politice, kde jsou lidé reprezentující naši zemi, je mi smutno. Právě lidé kolem nás, ti které denně vidíme ať už přátele, kolegy osobně nebo známé osobnosti třeba v televizi, tak ti všichni nás ovlivňují. A pak si každý udělejme obrázek, jací jsme.

Když budu konkrétní. Můj velikánský problém je moje pusa. A bojuji s pokušením každý den. Je fajn mít v práci prima kolegy, popovídat si s nimi, zasmát se úsměvným historkám. Ale pak stačí jeden dva rýpalové, kteří začnou s pomluvami nebo ošklivými řečmi a já se najednou octnu uprostřed diskuze, která se mi nelíbí. A co teď? Je těžké nepřitakat, když s tím třeba souhlasíte, ale zároveň při tom víte, že je to špatné. A neříkat nic - jak se říká "mlčení je souhlas". A tak je pro mě každý den novou výzvou, abych to překonala a svůj jazyk ukočírovala. Někdy se daří, někdy ne. Myslím ale, že hlavní je, vědět o tom. Vědět, že je to hřích a snažit se s tím něco dělat.

Pokušení je všude kolem nás a my ho musíme znát, abychom věděli, že se mu máme bránit. A Bible nám takové informace poskytuje. Říká nám, co se Bohu nelíbí, co ho rozčiluje. Proto čtěme Bibli a hledejme rady, ony tam opravdu jsou! A pokud se chceme nechat ovlivňovat, pak hledejme ty správné lidi, kteří na nás budou mít správný vliv. Takové lidi, kteří znají Bibli a žijí podle ní. Jsem moc ráda, že takové lidi znám a mohu se s nimi často vídat - a třeba se i nechávat jimi ovlivňovat :-)))

JAK CHCETE, ABY SE CHOVALI K VÁM .....

Matouš 7:1-12 - to jsou moje opravdu oblíbené verše. Ale stejně tak, jak je mám ráda, stejně tolik s nima v životě bojuju....


Verše 1 a 2 říkají: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno."

No, na rovinu přiznávám, ani náhodou nestojím o to, aby mi jednou Bůh měřil tak, jako já kolikrát měřím lidem kolem sebe. Moje neskutečně rychlé úsudky, časté odsouzení, občas možná i pohoršení ... A pak uteče nějaký čas a já se stydím tak , že bych nejradši zalezla pod zem. Většinou je všechno totiž jinak, než to vypadalo. Asi to taky znáte ...



Malý příklad za všechny: Nedávno jsem potřebovala sehnat novou střihačku pro našeho psa Ferdu. Zavolala jsem do salonu, ozvala se podle hlasu hrozně milá paní. Termíny má obsazené, ale zítra odpoledne jde k doktorovi, počítá, že tím zabere tak hodinku, a pak se hned ozve a řekne mi, jestli ještě bude mít čas mě vzít. Bude to tak kolem páté. Prý se moc těší. Byla jsem až překvapená její ochotou a příjemností, to se dneska málokdy vidí.


A tak jsem odpoledne čekala, Ferdu vykoupanýho, připravenýho ... Utekla pátá hodina, šestá, bylo sedm a pořád nic.... Hmmm, prý se těší! Stejná jako všechny, kdyby se aspoň netvářila tak mile, když na ní stejně není spoleh....

Beru telefon a volám svojí mamce a pouštím si pusu na špacír: ".... ta mě teda naštvala, ... ženská jedna nespolehlivá, .... psa jsem kvůli ní už vykoupala....., stejně se na mě vykašlala ...., stejná jako ostatní ... bla bla bla ...".

Co myslíte? Položím telefon a v tu chvílu znovu zazvoní - "... promiňte, paní Nováková, jdu teprve od doktora, hned volám, strávila jsem tam skoro čtyři hodiny, moc se omlouvám.... Dnes už to nestihnu, ale určitě se domluvíme. Ráno přijdu do salonu dřív a vy mi tam pejska hned po ránu hoďte. Těším se!"

Tak tomuhle se říká morální facka.... Kdybyste věděli, jak jsem se cítila ...

Tři hodiny jí spílám, kroutím hlavou nad její nespolehlivostí a ona přitom jen vyjde od doktora, hned mi volá a ještě se několikrát omlouvá.... (a ve finále Ferdu ostříhala tak krásně! - ještě nikdy nebyl takový frajer ....)

"... NESUĎTE, ABYSTE NEBYLI SOUZENI..." - to je to, co by mi mělo hlavou táhnout mnohem častěji.




Verš 3 říká: "Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?"

Taky můj velký problém ...

Často se zaobírám tím, kdo a co řekl, taky jak to řekl, a jak se u toho tváříl, proč to a to udělal. Proč se chová, tak jak se chová. Proč má tak rozmazlené děti. Proč tak organizuje manžela.....Proč. Proč ....

.... A hned dostanu od Boha lekci: Během chvíle se moje děti začnou chovat přímo nemožně, najednou si uvědomím, jak se snažím často Honzu taky někam "naštelovat", jak říkám věci, které jsem si vůbec nepromyslela .... Dost často se mi rozteče řasenka - to proto, jak se snažím vehementně mrkat, abych vypudila z oka ten trám (a já - hloupá - ho tam nevidím!!....).



Verš 12 je můj favorit a často ho připomínám svým dětem:

"Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám ...."

Je v něm skrytá neskutečná moudrost a funguje na 100 %.

Zase jeden příklad ze života: Nedávno jsem s klukama vyrazila do kina, ženu si to k pultu, abych si koupila kafíčko. U pultu se ochomítají dvě děti a jejich táta. Přijdu blíž a ptám se, jestli jsou na řadě. "Ne, ještě vybíráme". A tak si objednávám kafe. Najednou se přiřítí dlouhovlasá blondýnka mýho věku, sukýnku kraťoučkou, tričko ještě kratší, podpatky až do nebe a hrubým hlasem spustí na děti: "Vy jste tak pitomý, to se každým necháte předběhnout, fakt jste nemožný, takhle tady budeme stát ještě na podzim, neskutečný.....". Otočila jsem se. Paní sršely z očí blesky a mít revolver, tak z fleku střílí. A tak jsem se usmála a říkám: "Moc se omlouvám, ale ptala jsem se a pán mi řekl, že ještě vybírají. Tak se nezlobte". Paní jenom zakoktala: "Ne, to nevadí..."... Počkala jsem na svoje kafe, vzala ho do ruky a když jsem odcházela, ještě jednou jsem se na ní usmála a řekla: "Ještě jednou se moc omlouvám, nashledanou". Paní spadla čelist, usmála se a řekla: "Ne, ne, to je v pořádku, nic se nestalo, nashledanou". Ona se usmála!!! Revolver vyměnila za úsměv.....

A tak mě tady napadá ještě jeden verš, který by se hodil, a to z Přísloví 15:1 - "Vlídná odpověď odvrací zlobu, příkrá řeč ale budí hněv".

A tak se mi jednou povedlo chovat tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali ostatní. Tím se nechci chlubit, ale naopak si chci uvědomit, že by se mi to mělo stávat častěji ....

Že musím dělat všechno proto, abych si opravdu s čistým svědomím směla říct: Snažím se chovat tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali ostatní....


... dá to někdy velkou práci, ale ta radost, když se to povede!! .....


Mějte se krásně!


Pavla

Zříci se sám sebe

Tento článek je převzat z blogu "Walking By Faith" od Lauren, která souhlasila s jeho použitím. Když kliknete na následující obrázek, zobrazí se vám její stránky:

Než se přiblíží středeční večer, John mi obvykle sděluje své myšlenky z přednášky, kterou připravuje pro studium se skupinou mladých křesťanů. Poslouchám, diskutujeme a on dokončuje své nápady. To se stalo i tento týden okolo úterního večera.

John mi řekl o svém plánu mluvit o verších v Matouši 16:24-25

Jeho plánem bylo, spojit tyto verše s těmi v kapitole 11, které říkaji:

Měl v plánu mluvit o tom, jak všichni máme kříž, který musíme nést, ale tím, že přijmeme Kristovo jho, bude lehký. Opravdu jsem to chápala, jak mi John říkal o svých myšlenkách a byla jsem nadšená, že to předá té skupině mladých.

Pak přišel středeční večer a John začal svou přednášku.Dřív než jsem věděla, co se děje, Bůh mi ťukal uvnitř hlavy s jinou přednáškou.....s takovou, která byla celá pro mě. Mohla bych říct, že jsem nebyla ráda, když se to stalo, ale ne. Potom, co jsem se cítila jako přistižené dítě ve škole, zamilovala jsem si to. Ukázalo mi to, jak moc mě Bůh miluje a stará se o můj dobrý duchovní stav. Kdyby mě nemiloval, nebál by se o mé učení a duchovní růst. Jste pravděpodobně zvědaví, co mě Bůh učil v tu středu...

"Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe..." V posledních týdnech jsem dělala vše, jen ne tohle. Opravdu, navenek se to mohlo zdát tak, že mám skvělou práci, žiju obětavý život křesťana, ale uvnitř to byl jiný příběh. Vytvořila jsem si takovou velkou lítostivou ostavu. Dovolila jsem si zaměřit se na všechny změny, kterými jsme prošli a další přechody, které nás ještě čekají. Chudáček Lauren. Odstěhovala se ze svého domova, získala práci na plný úvazek, manžel začal se školou, manžel má také novou práci (ve službě v církvi), nový dům, žádný čas na vybalení, uaaaaaaaaa. Už je vám ze mě špatně? Mě ano. Když si představím co Bůh musel cítit, během toho mého hořekování.

A zde je ten kopanec....zde je to, co jsem minulý týden dokonce řekla nahlas svému manželovi. "Musím se o sebe postarat. ty jsi zaměstnaný svou školou a prací, což je fajn, ale já se o sebe musím postarat, musím mít čas na odpočinek, mít čas sama pro sebe." Cítim se provinile, když to tu teď píšu. Přemýšlela jsem o tom, že vám to neřeknu...ale to byla pýcha, která ze mě mluvila.

Jak jsem tam tak seděla s jejich skupinkou a poslouchala jejich konverzaci, která se nečekaně obrátila, když děti chtěly mluvit o tom, co znamená to "zříci se sám sebe". Já cítila váhu mého přesvědčení v srdci. Nejsem zde na této zemi, abych se starala o sebe. Jsem zde, abych sloužila Ježíši, ať to cokoliv znamená. Nezáleží jak jsem unavená, nebo kolik "času pro mě" obětuju, má práce je sloužit ostatním. Musím sloužit Ježíši tím, že se postarám o svého manžela a o jeho potřeby, že mu pomůžu s jeho službou mladým, a sloužit lidem v práci jak nejlépe to dovedu. Protože kdo získává, když si dává pozor? Já. A "Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej..."

Tak to byla moje lekce - mé důrazné varování od Pána - mé probuzení ze sobeckosti a pýchy. Pravděpodobně se něco takového budu znovu učit i v budoucnu., ale jsem vděčná , že Kristus mě má v srdci, že je vnímavý ke svým účedníkům a modlím se, abych vždycky poslouchala jeho vedoucí slova.

Lauren

Adam a Eva

Miluju svého muže. Ano, já ho po dvaceti letech miluju. Já jsem s ním šťastná, těším se na něj, často na něj myslím a jsem ráda, když mě vezme kolem ramen - přesně jako před dvaceti lety.

Na druhou stranu mě někdy štve a někdy mu já asi lezu pěkně na nervy. Občas si rádoby šeptem vyměňujeme názory, občas trucuju, tudíž nemluvím (nejlepší trest pro muže, který znám .... Holky, pozor! - nejhorší trest = mluvit, mluvit, umluvit :-)))) ... Jenže i když se pohádáme, dlouho to nevydržíme, já se většinou rozesměju a Honza mě obejme. Jsem šťastná, že ho mám a neskromně si dovoluju tvrdit, že je taky rád, že mě má. Je nám spolu prostě hezky, i když se musíme prokousávat spoustou problémů, i když musíme společně zvládat pubertu svých dítek... Tak je to všude, každý má svoje radosti a svoje trápení.

Problém je, když si člověk myslí, že z těch problémů vyklouzne rozvodem, útěkem, rozchodem ...

Mám pár smutných zkušeností z nedávné doby. Tři děti, tři rozchody rodičů.

... David se zbláznil, na hlavě má "kokrhel", v uchu náušnici, na očích tmavé brýle, takový fajn kluk to býval - to asi puberta. Pravda je jinde - kohouta a veškerá "cingrlátka" nasadil v době, kdy si jeho táta našel milenku, doma nastaly hádky a byla podána žádost o rozvod. Takhle se s tím vyrovnává, takhle rebeluje, takhle na sebe upozorňuje, protože je nešťastný. Má rád mámu i tátu. Nechce cizí ženskou, chce svoje zázemí a svoje bezpečí. Ztratil ho a s ním i půdu pod nohama...

.... Míša ... Co se děje? Proč musí dělat reparát z dějepisu? Proč je vystrašená, když se s ní holky tenhle týden setkaly? Rodiče se rozvádějí a táta v noci mámu zbil tak, že musela utíkat na policii.

Kde je její zázemí, kde je láska mezi tátou a mámou? Nic už pro ní nebude jako dřív ... A to, že propadá jenom z dějepisu, je zázrak.

... Jirka ... máma opouští dva syny a manžela. Našla si totiž přítele ... Jirka si nechává obarvit vlasy načerveno, nechává si potetovat celé tělo - od lýtka přes záda až po rameno. Je to moc hodný kluk, ale jinak se s touhle tragédií vyrovnat nedokáže. Jak asi bude celý život pohlížet na "ženský"? Bude jim moc věřit?

Vím, že moje děti přesně vycítí, když jsme s Honzou "ve při", a to se nikdy nedohadujeme před nima, snažíme se zakrýt rozladění nebo smutek.

".... mami, tys brečela, viď? ..., ".... proč jste smutný?....", "... vy se na nás zlobíte ...?" Dítě má vždycky pocit, že se to týká jeho, že za neshody může ono. Vidím, že jsou naše děti nervózní, když my nejsme úplně o.k. A vidím, jak jsou šťastný, když se s Honzou smějeme, když se škádlíme, když mě obejme. ...

Nikdo z nás není dokonalý. Nikdo není dokonalá manželka nebo dokonalý manžel. Bůh dal Adamovi Evu, aby nebyl sám, aby byl šťastný, aby mu byla požehnáním. Ona to ale hned zkazila a svojí zvědavostí zatáhla sebe i Adama do pěkné "šlamastiky". Bůh ví, že budeme dělat chyby, ví, že se nám ne vždycky bude dařit, ale přeje si, abychom se snažili. A taky abychom se milovali.

Takže, když milujeme Boha a prosíme ho za odpuštění, stejně tak bychom měli milovat svoje Adamy (nebo Evy) a umět je poprosit za odpuštění, když uděláme chybu. Pak budeme šťastní my, a pak můžou být šťastné i naše děti.

Hospodin Bůh také řekl: "Není dobré, aby člověk byl sám, opatřím mu rovnocennou oporu"

1.Moj 2:18

Pavla

Trénink

Máme tu konec prázdnin a pro mnohé z nás to znamená, že už máme hlavní dovolenou za sebou. Jelikož můj manžel Honza je učitel, naše dovolené probíhají obzvlášť o prázdninách a tak je teď vcelku jasné, že mě už moc volna nezbývá. Zato těch zážitků :-)

Letos jsme se vydali do Rakouska. Honza kromě matiky učí také tělocvik a tak si asi dovedete představit, že jeho představa výletů do hor se podstatně lišila od mých skromných procházek po okolí :-) Ale ne, já se rozhodla, že Honzu opravdu překvapím a ty hory prostě vyšlápnu. A protože jsem člověk netrénovaný, začala jsem s posilovnou. Pak jsme si dali s Honzou dva výlety u nás v Čechách na provětrání plic a nohou a já doufala, že mě ty Alpy neskolí.A neskolily! Opravdu jsem Honzu překvapila, protože jsem po horách běhala skoro jako kamzík (tedy koncem týdne určitě). Můj trénink se vyplatil a já byla šťastná jako blecha. S tréninkem zvládneme opravdu hodně. Ať trénujeme tělo na tůry nebo třeba mozek na zkoušky, bez pořádné přípravy nám to moc nepůjde.

A pro mě je třeba i tréninkem číst Bibli. Vzpomínám si na své začátky, kdy jsem ani netušila, jak jdou knihy Bible za sebou. Každý si uměl najít správnou pasáž v okamžiku, ale já nejdřív nalistovala obsah a...byla pěkně pozadu. A takhle je to se vším. Když jsem se kolem sebe dřív podívala, viděla jsem stromy, květiny, kameny, potoky, zvířata. Ale teď, když se kolem sebe podívám, tak vidím stromy, květiny, kameny, potoky, zvířata a to vše jako Boží stvoření. Jako nádheru, která sama vypovídá o tom, že v ní Bůh přebývá. Boha nemusíme vidět v pozlacených kostelech. On je všude a tím, že své oči budeme trénovat čtením Bible, ho uvidíme mnohem jasněji a zřetelněji.