Nebudu předstírat, že se mě to nedotklo. Bylo mi líto, že si někdo takové věci myslí o mně, ale měla jsem celý víkend o tom přemýšlet a došla jsem k závěru, že si to opravdu někdo může myslet a nemůžu mu to zazlívat. Na světě je hodně bezpráví, smutných událostí a pokud se vás něco takového přímo dotýká, můžete se uchylovat k myšlenkám, že přece Bůh nemůže existovat, když to všechno dopustí.
Každý řeší svá vlastní trápení, své problémy a já nejsem jiná. I když mohu říct, že můj život je krásný (mám skvělého manžela, super rodinu - ať fyzickou, tak i duchovní, přátele) také jsem nebyla ušetřena trablů. Jako jeden z příkladů uvedu svou operaci páteře, když mi bylo 14-15 let. Už jenom to, že jsem v pubertě nemohla řešit stejné problémy jako ostatní byl trošku "handicap". Ale ten strach, že mohu po operaci ochrnout bych nikomu nepřála. A v té době jsem na Boha opravdu myslela. Nejsem z věřící rodiny a nikdo mi o Bohu nevyprávěl. Ale i tak jsem si k němu cestu našla. Tenkrát jsem noc před odjezdem do nemocnice stála u okna, dívala se na tmavou hvězdnou oblohu a modlila se k Bohu, aby mě opatroval. A on mě opatroval. Sice jsem si k němu tu cestičku ušlapávala pomalu, ale on se mi dal poznat a jen čekal, až ho opravdu uvidím.
Věřím, že každé trápení je pro něco dobré. My nemáme to poznání jako Bůh, abychom už teď věděli, proč se co stalo. A možná to za života na zemi ani nezjistíme, ale jednou se nám pravda ukáže a my pochopíme. A ruku na srdce, kdo nemyslí právě na Boha, když se nám něco smutného děje? Pavla ve svém rodinném blogu napsala krásnou větu ... "kde jsou lidé stoprocentně věřící? V letadle, které padá."....
Ano, dějí se špatné věci, dějí se smutné věci a já sama vím, jak to člověka může zasáhnout. Ale Bůh je s námi a možná nám zrovna tímhle chce něco říct. Chce se nám ukázat, chce nás obejmout a utěšit. Neměli bychom proto před ním utíkat, ale přijmout jeho náruč. Vždyť on sám poznal velký smutek a nezanevřel na nás. Co Ježíš, jeho syn? Přišel sem na zem a nechal se zde zabít tak hrozným a bolestivým způsobem. Bůh to všechno viděl a cítil. Ale také věděl, že to mělo svůj důvod a že skrze Ježíšovu smrt můžeme být zachráněni. Bůh ví mnohem víc, než jsme my lidé schopni kdy pochopit. Tak proč mu nedůvěřujeme a hledáme jen své vlastní pravdy a vlastní způsoby života.
Takže já chápu, že je člověk smutný a hledá viníka, který za všechno může. Ale zkusme se kolem sebe podívat. Podívat se na svůj život. Opravdu se máme tak špatně?
3 komentáře:
Znám autora této "definice křesťana", a musím podotknout, že podobné svérázné výroky slýcháme každý druhý den - bohužel každý den jsme překvapeny čím dál tím více...dle mého názoru tím, že si držíme od druhého člověka určitý odstup/soukromí nemusí hned znamenat, že nemáme žádné problémy, ničím se netrápíme a nic neřešíme...každý má své starosti s tím s tebou souhlasím Moni. Člověk si z nich má vzít určitě ponaučení/zkušenost - jak si psala "Ano, dějí se špatné věci, dějí se smutné věci a já sama vím, jak to člověka může zasáhnout. Ale Bůh je s námi a možná nám zrovna tímhle chce něco říct." Na místě je i přísloví, které jsem docela často slyšela od rodičů - "z chyb se člověk učí, kdybychom nechybovali(kdyby se nestávaly špatné věci) neučili se a nepostupovali bychom dál (neuvědomili bychom si co jsme měli a o co jsme přišli, jak upravit svůj postoj k různým věcem atd.)". Nechci tvrdit, že všechno se dá lehce vyřešit, ani já to ještě tak brilantně neumím - ale cvik dělá mistra :)). Rozhodně však nikomu neprospěje ustavičně rozebírat minulost, "dopovat" se špatnými pocity a osočovat druhé z bezvadného života...
Každý se se svými bolístkami které nám život uštědří umíme poprat po svém. Někdo lépe, jiný hůř. Neexistuje žádný univerzální krizový plán, podle kterého postupovat, aby se nám za každé situace ulevilo a my nalezli vnitřní klid. Každý jsme navíc svébytná osobnost, někdo je od přírody usměvavé sluníčko a bere život vždy z té lepší stránky a někdo je zatvrzelý morous, který by nebyl spokojený ani v zemi Štěstí (a aby to nebylo tak jednoduché tak v nás většinou trůní jak to sluníčko tak i ten morous, optimista i škarohlíd, cholerik i pohodový kliďas, protože na světě není nic jen černé nebo bílé) K tomu všemu přidáme ještě víru a nevíru v Boha a máme tu další třecí plochu a nějaký morous může pod tíhou svých starostí nabýt dojmu, že se má nejhůř na celé planetě, že se tu na světě dějí samé hrůzy a kdyby čistě hypoteticky nějaký ten Bůh přeci jen existoval, nikdy by to nedopustil! A ti, co v něj věří, tak činí naprosto zbytečně, protože on naprosto bezpečně ví, že nikdo takový neexistuje... A co k tomu říct na závěr? Obrnit se optimizmem a velkou dávkou tolerance, dát si kávičku a k tomu velký kus bábovky :-)
Každý má starosti ale křesťan má Boha. A ten stvořil svět. A to je úžasné.
Okomentovat