Poprosila jsem Táňu, naši sestru ze sboru, zda by pro tento blog nenapsala článek. Jsem moc ráda, že mou prosbu vyslyšela a napsala tak krásné povídání a zamyšlení o Vánocích. Přeji hezké počtení a tobě Táňo, moc moc děkujeme!!!
***
Už staří Židé měli den, kdy si posílali dárky a pomáhali chudým (kniha Ester 9:20-23). Den, v němž se rozdávaly dárky, byl i v kalendáři antického Říma. Dnes jsou v západním světě svátkem, kdy se lidé nejhojněji obdarovávají, právě Vánoce. Na úvod je vhodné připomenout, že Vánoce, stejně jako „svátky dárků“ u Židů či Římanů, jsou dnem, který si ustanovili sami lidé, nikoli Bůh. Vánoce nejsou křesťanským svátkem, jehož zachovávání by odráželo Boží vůli. Bůh od svých následovníků nežádá, aby si připomínali Kristovo narození, ale naopak jeho smrt, která je vysvobozením a bránou k odpuštění pro každého člověka na světě (Jan 6:51). Kristovo narození bylo jistě zábleskem obrovské naděje. Teprve jeho smrt však byla naplněním této naděje pro všechny, kdo toužili a touží po vykoupení z hříchů a po usmíření s Bohem.
Vánoce však rozhodně odrážejí mnoho z křesťanského ducha a myšlení: jsou to svátky radosti, štědrosti, obdarovávání, požehnání,svátky nadějí a splněných přání. Je to čas, kdy si mnozí lidé vzpomínají, že dokáží být hodní, soucitní a ohleduplní. A je to především doba, kdy se v lidech probouzejí často hluboko zasutá slova Pána Ježíše: „Blaženější je dávat než brát“(Skutky 20:35).V předvánočních pohádkách lidé stavějí světla do oken jako signály pro pocestné a jako plamínky radosti pro ztracené, jako majáky pro všechny, kteří zabloudili v moři zbytečností a prázdnoty a chtějí najít směr k pevnině naplňující život smyslem. Jedině o tom by měly být naše Vánoce. (A celý život k tomu.) Nachystejme a nastrojme si tento čas tak, aby byl plný kouzla, aby světlo nezářilo jen z předvánoční výzdoby, ale přímo z nás, aby pohádka nebyla jen v knize nebo v televizi, ale abychom se v ní sami procházeli.
Zhluboka se nadechnout, nepatrně usmívat, vzít za kliku svátečnosti– a vstoupit. A jaké je to kouzelné slovo, kterým se pohádka otevírá? Je to staré dobré slovo, které známe už od dvou let: DĚKUJI. DĚKUJI. DĚKUJI!!! Je toho přece tolik, za co bychom mohli a měli děkovat. Naše dny by měly být jedním hlubokým a upřímným díkůvzdáním. Vzdáváním díků Bohu, který nás bez ustání obdarovává záplavou dobrých darů. Nasměrujme svou mysl i pocity na vděčnost. Vnímejme všechno, za co můžeme děkovat. Objevujme všechna ta požehnání, za která patří díky našemu Bohu, který nám říká: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Filipským 4:6-7). „A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni“ (Koloským 3:15). „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás“ (1.Tesalonickým 5:16-18). Kdyby se nám z Vánoc podařilo udělat jedny velké svátky díkůvzdání (a kdyby se nám to podařilo udělat z celého našeho života...),byli bychom nesmírně bohatí a nastokrát zahrnuti dary a naplněním.
A pak by se nám určitě mnohem lépe dařilo vidět, že i my sami můžeme být obdarováním. Ne naše peníze, ale my sami. Můžeme – a podle Boží vůle bychom i měli – být darem svým dětem, manželům a manželkám, svým rodičům a sourozencům, svým blízkým v rodině, v sousedství, v církvi. Darujme svůj osobní čas, darujme čas, který bychom třeba snadněji a pohodlněji trávili před televizí, někomu jinému, darujme svou pozornost, cit a laskavost, darujme to, že budeme pečlivě naslouchat a vhodně volit slova svých odpovědí nebo rad. Buďme tady pro druhé jako dar.
A kdo obdaruje nás? Už jsme přece všechno dostali: dostali jsme od Boha život a pak ještě odpuštění a spasení. Dostali jsme spoustu krásných lidí, kteří jsou součástí našeho života a kteří pro nás znamenají tolik pomoci, přízně a potěšení. Dostali jsme tolik nádherných dní, kouzelných slavností života, tolik svátků, v nichž si můžeme rozdávat dary. Dostali jsme všechno. Teď je čas, abychom děkovali a rozdávali.
Přeji nám všem, aby o tom byly naše Vánoce. Aby Vánoce byly opravdový, upřímný a čistý dar. A abychom je tak trochu slavili po celý rok.
***
Už staří Židé měli den, kdy si posílali dárky a pomáhali chudým (kniha Ester 9:20-23). Den, v němž se rozdávaly dárky, byl i v kalendáři antického Říma. Dnes jsou v západním světě svátkem, kdy se lidé nejhojněji obdarovávají, právě Vánoce. Na úvod je vhodné připomenout, že Vánoce, stejně jako „svátky dárků“ u Židů či Římanů, jsou dnem, který si ustanovili sami lidé, nikoli Bůh. Vánoce nejsou křesťanským svátkem, jehož zachovávání by odráželo Boží vůli. Bůh od svých následovníků nežádá, aby si připomínali Kristovo narození, ale naopak jeho smrt, která je vysvobozením a bránou k odpuštění pro každého člověka na světě (Jan 6:51). Kristovo narození bylo jistě zábleskem obrovské naděje. Teprve jeho smrt však byla naplněním této naděje pro všechny, kdo toužili a touží po vykoupení z hříchů a po usmíření s Bohem.
Vánoce však rozhodně odrážejí mnoho z křesťanského ducha a myšlení: jsou to svátky radosti, štědrosti, obdarovávání, požehnání,svátky nadějí a splněných přání. Je to čas, kdy si mnozí lidé vzpomínají, že dokáží být hodní, soucitní a ohleduplní. A je to především doba, kdy se v lidech probouzejí často hluboko zasutá slova Pána Ježíše: „Blaženější je dávat než brát“(Skutky 20:35).V předvánočních pohádkách lidé stavějí světla do oken jako signály pro pocestné a jako plamínky radosti pro ztracené, jako majáky pro všechny, kteří zabloudili v moři zbytečností a prázdnoty a chtějí najít směr k pevnině naplňující život smyslem. Jedině o tom by měly být naše Vánoce. (A celý život k tomu.) Nachystejme a nastrojme si tento čas tak, aby byl plný kouzla, aby světlo nezářilo jen z předvánoční výzdoby, ale přímo z nás, aby pohádka nebyla jen v knize nebo v televizi, ale abychom se v ní sami procházeli.
Zhluboka se nadechnout, nepatrně usmívat, vzít za kliku svátečnosti– a vstoupit. A jaké je to kouzelné slovo, kterým se pohádka otevírá? Je to staré dobré slovo, které známe už od dvou let: DĚKUJI. DĚKUJI. DĚKUJI!!! Je toho přece tolik, za co bychom mohli a měli děkovat. Naše dny by měly být jedním hlubokým a upřímným díkůvzdáním. Vzdáváním díků Bohu, který nás bez ustání obdarovává záplavou dobrých darů. Nasměrujme svou mysl i pocity na vděčnost. Vnímejme všechno, za co můžeme děkovat. Objevujme všechna ta požehnání, za která patří díky našemu Bohu, který nám říká: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Filipským 4:6-7). „A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni“ (Koloským 3:15). „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás“ (1.Tesalonickým 5:16-18). Kdyby se nám z Vánoc podařilo udělat jedny velké svátky díkůvzdání (a kdyby se nám to podařilo udělat z celého našeho života...),byli bychom nesmírně bohatí a nastokrát zahrnuti dary a naplněním.
A pak by se nám určitě mnohem lépe dařilo vidět, že i my sami můžeme být obdarováním. Ne naše peníze, ale my sami. Můžeme – a podle Boží vůle bychom i měli – být darem svým dětem, manželům a manželkám, svým rodičům a sourozencům, svým blízkým v rodině, v sousedství, v církvi. Darujme svůj osobní čas, darujme čas, který bychom třeba snadněji a pohodlněji trávili před televizí, někomu jinému, darujme svou pozornost, cit a laskavost, darujme to, že budeme pečlivě naslouchat a vhodně volit slova svých odpovědí nebo rad. Buďme tady pro druhé jako dar.
A kdo obdaruje nás? Už jsme přece všechno dostali: dostali jsme od Boha život a pak ještě odpuštění a spasení. Dostali jsme spoustu krásných lidí, kteří jsou součástí našeho života a kteří pro nás znamenají tolik pomoci, přízně a potěšení. Dostali jsme tolik nádherných dní, kouzelných slavností života, tolik svátků, v nichž si můžeme rozdávat dary. Dostali jsme všechno. Teď je čas, abychom děkovali a rozdávali.
Přeji nám všem, aby o tom byly naše Vánoce. Aby Vánoce byly opravdový, upřímný a čistý dar. A abychom je tak trochu slavili po celý rok.
Taťána
1 komentář:
Ano, je čas, abychom děkovali.... Takže: Moc děkuju, Táňo, za krásně napsaný příspěvek! Mám Tě moc ráda! A taky děkuju Bohu, že mám kolem sebe tolik hodných a zlatých lidí, jako je Táňa, Monika .... Vůbec si to nezasloužím...
Krásné Vánoce a hodně Božího požehnání vám všem!
Pavla
Okomentovat