Talenty

Asi to na každého z nás někdy padne, že přemýšlí, proč jsme tady. Proč zrovna nám Bůh dal, abychom se narodili?

Mám starší sestru a než jsem se já narodila, dvakrát moje mamka o miminko přišla. I se mnou to bylo nahnuté - mamka hodně krvácela, a tak jela do nemocnice s tím, že ji musí ošetřit, protože znovu o miminko přišla. Ejhle - jaké bylo překvapení, když doktor zjistil, že srdíčko pořád bije! Rvala jsem se o život a vybojovala jsem si ho, ačkoliv tomu asi nikdo nevěřil ...


Proto jsem si dost často kladla otázku - Proč já a ne moji dva sourozenci přede mnou? A vždycky jsem došla k závěru, že mám nějaký úkol, že je nějaký důvod, proč jsem tady.

Ale jak přijít na to, co to je ...

Vím o sobě, že mi chybí dostatek sebevědomí, a tak jsem nepředpokládala, že "pohnu" dějinama. Jistě nevymyslím něco podobného jako je žárovka nebo lék na rakovinu. Ani se necítím být skvělou kuchařkou, abych lidem dělala radost výborným jídlem. Taky asi nezaložím a nepovedu nadaci nebo charitativní organizaci. A už vůbec nepředpokládám, že dokážu nějakou matematickou rovnicí existenci Boha.

Takže nic velkého, nic bombastického ... Člověk má představy, sny, a dost často je jeho úkol tak blízko ...

Je to asi dva roky zpátky, kdy mi konečně svitlo! Jednou jsem, když děti odešly do školy a Honza do práce, přemýšlela, jestli je opravdu mým úkolem a naplněním být dopoledne sama doma - uklidit, uvařit, vyprat, podrbat kočky za ušima, a pak zase posbírat děti a dělat s nima úkoly, večeři atd. Ano, vím a věřím, že Bůh chce, abych dobře vychovala svoje děti, abych byla dobrou manželkou svému muži, abych pomohla já jemu a on mně dostat se do nebe. Ale ....

Ale ještě něco mi tam prostě pořád chybělo.

Stačilo pár týdnů a Bůh mi ukázal, co to je.

Z ničeho nic onemocněla Honzova mamka, ulehla a bylo potřeba se o ní starat 24 hodin denně. Vzhledem k tomu, že bydlela 160 km daleko od nás, přes týden se o ní staraly moje švagrové a od pátku do neděle to byla moje práce. Ta práce byla strašně těžká, a kdo se někdy staral o nemohoucího a umírajícího člověka, ví, co jsem cítíla, jak strašně jsem byla vyčerpaná a unavená. Ale mě to naplňovalo, mně to dělalo dobře. Mně vůbec nevadilo vzbudit se ve tři ráno a s nemocnou babičkou si povídat. Mně ani potom už nedělalo problém povídat si s ní o tom, jak to bude vypadat, až umře, co bude mít na sobě, jaký chce pohřeb. A i když to zní divně, byla jsem moc ráda, že celý její poslední týden života jsem mohla strávit s ní a držet jí za ruku u toho, když tenhle svět opouštěla.


Tehdy mi začalo docházet, že tohle asi bude moje parketa. Honzova mamka umřela a za půl roku ulehla moje babička. A tak dopoledne trávím u ní, pomůžu jí s hygienou, dám jí najíst, popovídáme si o politice a o tom, co jí baví. Na rovinu přiznávám, že jsou dny, kdy jsem unavená, kdy se mi k ní nechce (promiň, babi!), ale hned si uvědomím, že tam je moje místo. Že to je moje práce. Že tohle je to moje "pohnutí" dějinama. A i když za něj určitě nikdy nedostanu Nobelovku, není nad to, když mi babička řekne: "Co bych si bez Tebe a bez mamky počala ... ".¨

Každému z nás dal Bůh nějaký talent, každý z nás umí něco víc a líp, než ten druhý. A i když nám ten náš talent může připadat úplně obyčejný, není to tak. Pro Boha může mít tisíckrát větší hodnotu, než cokoli jiného. Jenom tu svou práci dělat nejlíp, jak člověk dokáže ...

"Podle milosti, jíž se nám dostalo, máme rozdílné dary: kdo má proroctví, ať je užívá v souladu s vírou, kdo má službu, ať slouží, kdo je učitel, ať učí, kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje, kdo rozdává, ať je štědrý, kdo pečuje, ať je pilný, kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí." (Římanům 12:6-8).

Mějte se hezky,

Pavla