Rozhovory

V neděli jsem s dětma na biblickém studiu probírala téma modlitby. Holkám je 16, 14 a 12 let a jsou tedy ve věku, kdy si už samy třídí veškeré informace o Bohu, kdy si samy chtějí přijít na to, co je dobře a co špatně. Už nepotřebují základní učení, ani nepotřebují dokonale znát všechny biblické příběhy, jako když byly malé. Nechtějí se zaobírat tím, jak se jmenují synové Mojžíše, ani vyjmenovávat Ježíšovy zázraky.

Najednou je zajímají už úplně jiné věci, teď bojují se vším, co příšluší jejich věku. Jsou to většinou samá "proč?" (že by návrat k době, kdy byly malinké a na všechno říkaly: "a ploč??" :-))).

Ta "proč?" se týkají oblékání, malování, kamarádů, kluků, diskoték ... A tak hodně diskutujeme ...

Jedno "proč?" mi bylo položeno tuhle neděli? "Proč jsou modlitby, které vede někdo dospělý, tak nudné?". Jak já jim rozumím! Já taky bojuju s modlitbou, která je vedena ve spisovné češtině, ve které se používají výrazy, kterým moc nerozumím! Jsem ženská, takže modlitba vedená ženou při našem biblickém studiu je pro mě balzámem. Ale snažila jsem se holkám vysvětlit rozdíl mezi mužem a ženou, co se týká emocí, veřejného projevu, zodpovědnosti ... Všechno má vliv, a proto "mužská" modlitba bude znít stoprocentně jinak, než ta ženská. A není proto ani o píď horší. Je prostě pouze JINÁ.


A my jsme se postupně přesunuly z veřejné modlitby na modlitbu naši, soukromou. Vím, že i samotné slovo "modlitba" je pro šestnáctiletá ušiska něčím staletým, historickým a tím pádem vzdáleným ... A tak jsem nabídla slovo jiné - "rozhovor". Bůh prostě chce, abychom s ním mluvili, abychom mu svěřovali svoje trápení, starosti, radosti ... Chce, abychom nezapomněli, že on je ten, který nám ze všech na světě nejvíc rozumí, ten, který pochopí každé naše klopýtnutí a doslova nám pofouká naše bolístky. Vím, že pro holky a ženy všeobecně je těžší, když s někým mluví a nevidí, jak ten druhý reaguje, nevidí jeho pokyvování hlavy, nevidí jeho mimiku, jak se tváří ... Myslím ale, že si můžeme třeba trošku pomoci tím, že si najdeme svoje oblíbené místo, kde se modlíme.


U nás doma, protože je nás hodně, je dost těžké najít chvíli a místo, kde člověk bude dostatečně dlouhou dobu sám. Proto se mým oblíbeným místem stala sauna (Honzík a Jája saunu nesnáší a Káťa na ni většinou nemá čas :-)) .... Tam si zalezu a mám dokonalé soukromí na svůj rozhovor s Bohem.

A proto se taky nerada modlím v restauracích. V naší zemi není personál zvyklý na to, že se někdo před jídlem modlí a tak se mnohokrát stalo, že nám během modlitby číšník nabízel pečivo nebo nám přišel oznámit, že tatarka došla. A tak se snažím najít takovou chvíli, o které předpokládám, že mi do ní nikdo "nevleze". Ale i potom ta moje modlitba je taková nijaká, odbytá, nesoustředěná. Není nad to, zalézt si, svěřit se Bohu, třeba si i pobrečet. Prostě si s ním pěkně "podrbat, zachatovat ... ", to abych použila slovník mládežníků :-))). Možná, když by se dal k rozhovoru s Bohem použít Facebook nebo ICQ, bylo by to pro naše děti jednodušší :-))).....


Přiznávám, že v mých modlitbách chybí vážná slova, že nepoužívám slova z Bible, že moje modlitba někdy začíná slovy: "Pane Bože, prosím Tě, promiň, já jsem tak pitomá, že jsem už zase .... ".

Ale taky obsahuje věty: "Pane Bože, mám Tě moc ráda", "... ještě, že Tě mám, Bože...", "... vůbec nevím, jak bych to bez Tebe zvládla ... ".


Zároveň se taky snažím, aby Bůh viděl, jak moc si ho vážím, jakou úctu k němu mám ... A proto si myslím, že právě z tohohle důvodů plno lidí při modlitbě volí ta spisovná a pro naše děti "vzdálená" slova. Nechtějí ztratit úctu k Bohu, chtějí mu ukázat svoji lásku tím, že k němu mluví tak, jako když si povídají s nějakým moudrým a pro ně vzácným člověkem. Myslím si proto, že každá modlitba je správná, že Bohu je to jedno, jaký způsob zvolíme. Myslím, že ho potěší každý rozhovor s námi, který je upřímný a opravdu hluboký.


Vždyť i to, že mi teď vedle klávesnice leží naše kočička Julinka, která hlasitě přede a slastně přivírá oči, mě donutilo ke krátkému poděkování Bohu za to, že pro nás takové "poklady" stvořil....

A proto rozmlouvejme s Bohem co nejčastěji, vždyť takové popovídání s kamarádkama - to máme rády všechny , a Bůh - ten byl měl být tím naším nejlepším přítelem!
Za každých okolností!
Já osobně vím, že v tom mám velké mezery. Vím, že často zapomínám, když je mi "tak akorát". S Bohem ráda mluvím, když jsem moc šťastná nebo mám naopak problémy. Ale situace "tak akorát" je nejhorší. To mě přepadá lenost a asi by se dalo říct, že i sobectví, protože to si stačím sama a Boha "nepotřebuju" ....


Ale snažím se na tom pracovat .....



Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte.

Matouš 6:6-8

A já vás nakonec ještě jednou zvu na přednášku, která je pod tímto článkem.

Mějte se krásně,

Pavla