
pátek 24. prosince 2010
Vánoční přání

sobota 11. prosince 2010
Závist
Každá z nás má asi představu co to závist je. Určitě jsme se s ní všechny setkaly a popravdě, určitě jsme samy někdy někomu záviděly. Myslím, že je to lidská přirozenost jako jiné reakce na určité podněty. Něco nás rozesmutní, rozveselí, překvapí a něco holt i vyvolá určitou míru závisti.
"Copak nejste tělesní a nechodíte po lidských cestách, když mezi sebou máte závist a svár?" 1.Korintským 3:3
Však v samotné Bibli najdeme hodně takových příkladů. Je opravdu úžasné, jak vše s čím se v dnešní době musíme vypořádávat, je zapsáno už v tak staré knize. Jak Bůh myslel opravdu na všechno. Když se podíváme do knihy Genesis 4:38 na příběh Kaina a Ábela. Jak Kain tak záviděl svému bratru, jak mu nepřál Boží náklonnost. Další příběh najdeme jen o pár kapitol dále v Genesis 30:1. Zde Ráchel bojuje s neplodností a se závistí vůči těhotné sestře. Když se podíváme do 1.knihy Samuelovi 18:6-11, najdeme zde příběh Saula a Davida. I zde se vyskytuje závist. Závist panovníka na svého poddaného, který má větší slávu než on sám. Dochází to až tak daleko, že chce Saul Davida zabít. No a pokud chceme najít nějaký příběh z Nového Zákona, pak se můžeme podívat do Jana 11:45-48. Zde farizeové závidí Ježiši jeho vliv na lidi. Mnozí tehdy Ježíši uvěřili, když viděli jeho zázraky a farizeové se báli o svou moc. Všechny víme, jak tento příběh končí - i když pro nás vlastně začíná.
A teď se můžeme podívat kolem sebe a zamyslet se nad tím, jestli opravdu musíme ostatním závidět. Když vidíme, že si někdo něco pěkného pořídil, mohu si říkat "jé, to bych taky chtěla". Když se někomu daří v práci, může mě to motivovat k lepším výkonům. Nic z toho není špatné. Vždy si budeme uvědomovat rozdíly mezi námi a ostatními. Proto je svět tak různorodý. Každý člověk má svůj život a ten je jedinečný. Ať už okolnostmi, tak povahou toho samotného člověka. Není špatné si to uvědomovat. Není špatné to vidět a mít na to nějaký svůj názor. Čeho bychom se však měly vyvarovat je nepřejícný postoj vyvolaný právě pohledem na výhody někoho jiného.
Mít vlastní přání něčeho dosáhnout, něco vlastnit jako ostatní kolem nás - to není špatné - ale nesmí se to změnit v nepřejícnost, zlost či posedlou touhu. A na závěr verše od Boha:
"Žijme poctivě jako ve dne: ne v obžerství a opilství, ne zhýrale a nestydatě, ne ve sváech a závisti." Římanům 13:13
sobota 13. listopadu 2010
Bůh má své vlastní plány
Jenže Bůh má své vlastní plány a vlastní načasování.
Někdy je Jeho plánem nám tyto prosby splnit, někdy si dává načas, abychom něco zažili, uvědomili si a nebo i změnili. Někdy je Jeho plánem naše prosby nevyslyšet. Ať je to ale tak či onak, Jeho plány jsou správné. Neměli bychom o nich pochybovat a neměli bychom za to Boha odsuzovat. Kdo vlastně jsme, abychom toto činili......
Já sama jsem měla chvíle pochyb, když jsme se s manželem snažili o miminko. První rok byl jednoduchý, všude se dočtete, jak to chvilku trvá a pokud se v prvním roce nedaří, není to nic divného. Druhý rok už byl náročnější. S lékařem už jsme řešili nějaké drobné hormonální problémy a mé tělo na léky zrovna dobře nereagovalo. Pro mě šlo do tuhého. Už jsem byla netrpělivá a navíc kolem mě snad každý těhotněl. Prošli jsme si i dvěma centry asistované reprodukce, ale když nás začali přesvědčovat k umělému oplodnění, rozhodli jsme se ho nepodstoupit. Já už vnitřně cítila, že takhle tedy otěhotnět nechci. Toužila jsem otěhotnět přirozeně, bez asistence lékařů, sestřiček a medicínských pomůcek. Chtěla jsem otěhotnět jen s manželem, ne s celým personálem nemocnice.
A tady už nastupovaly stavy smutku, nepochopení, žárlivosti na ostatní těhotné, pochyb vůči Bohu, proč mi to vlastně dělá... Nikdo mi nemohl pomoci, jen Bůh. Každá snaha mého okolí byla sice moc milá a částečně i povzbuzující, ale ač jsem se snažila přes den vypadat statečně, stejně jsem některé večery probrečela a trápila se. A Honza se mnou. Byl mi velikou oporou a skutečně se mnou musel vydržet hodně. Zato jsem mu moc vděčná a děkuji Bohu, že mi takového manžela poslal do života!
Za tu dobu čekání jsme ale zvládli s Honzou hodně. Cestovali jsme (já poprvé letěla letadlem), zařizovali si byt, chodili do kina a za zábavou, začla jsem vyrábět přáníčka a prodávat je na Fleru... Rozhodla jsem se víc položit do studia Bible. Chodila jsem na pravidelná studia, na přednášky, samozřejmě na Bohoslužby. Převzala jsem nedělní biblická studia pro dva malé kluky. V létě jsme s Pavlou připravovaly dětská studia v Kamenici pro nejmenší. Založila jsem tento blog a moc děkuji Pavle, že se ke mně přidala a pomáhá mi s tím! Na již zmiňovaném Fleru jsem založila klub se stejným názvem, jako je tento blog, abychom si mohli společně číst v Bibli a diskutovat o verších. Společně jsme ve sboru začaly s dámským biblickým večerem. Je toho hodně a jak můžete vidět, hodně toho mělo společného s Bohem. A já si říkám, opravdu bych toto všechno začala i s dětmi doma? Opravdu bych se snažila Boha poznat tak jak jsem to dělala a dělám? S pokorou v srdci můžu říct, že asi ne.
Ale Bůh do našich srdcí vidí a také ví, co nám může prospět.
Když už to byl 4 rok našeho snažení, rozhodli jsme se pro adopci. Oba jsme věděli, že chceme mít doma děti a že toto je možná to, co po nás Bůh chce. Abychom dali šanci nějakému děťátku, které nemělo ten nejlepší start v životě. Prošli jsme si celým schvalovacím procesem (dohromady 9.měsíců) a v době, kdy jsme dostali úřední potvrzení, že jsme schválení žadatelé.....................jsem otěhotněla! Zcela přirozeně a naprosto nečekaně :-) Adopci jsme prozatím pozdrželi, ale myslím, že Bůh nás tím vším nechal projít také i pro to, abychom si v srdci našli místečko i pro tuto alternativu. I pro to, abychom mohli v budoucnu pomoci.

(obrázek je z těchto stránek)
neděle 7. listopadu 2010
pátek 8. října 2010
Pravidla pro čtení Božího Slova

5 jednoduchých pravidel pro čtení a učení Božího Slova od Charlese Swindolla:
CO - Nikdy nezapomínejte s čím zacházíte. Je to Slovo Boží, Boží kniha - Boží hlas. To bude udržovat vaši vnímavost.
KDO - Vždy si pamatujte, kdo má autoritu. Je to sám Pán. To bude udržovat vaši pokoru.
PROČ - Mějte na mysli, proč učíte. To bude udržovat vaši pečlivost. Proč studujeme...proč učíme? K zachycení původního významu a dnešní aplikaci Písma.
KDE - Myslete na to, kde jsou lidé. To udrží vaši pozornost.
KDY - Zaměřte se na to, kdy vaše studium končí. To udrží vaši praktičnost. Když je vaše studium nebo učení Bible za vámi, co se změnilo?
Vždy studujte kontext a tak zachováte význam.
pondělí 13. září 2010
Přísloví
Co takové běžné přísloví: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá"? Když se podíváme do Bible do Přísloví 26:27, tak tam ho najdeme. A ještě pokračuje: "... kdo valí balvan, toho zavalí".
A často užívané přísloví: "Pýcha předchází pád" najdeme v Př. 16:18. Také má pokračování, které není už tak známé: " ... a namyšlenost zkázu".
Na knize Přísloví mám moc ráda, že k jednotlivým otázkám nebo problémům najdu jasné a logické odpovědi a návody. Není v nich nic tajemného, nic, s čím bych si musela lámat hlavu. Jasně a jednoznačně verš z Přísloví uhodí hřebíček na hlavičku :-).
A tak i vy zkuste hledat "odpovědi" v knize Přísloví. Je to opravdu taková ta pravá "babičkovská" moudrost :-)).
A tady je pár mých oblíbených veršů, které si často musím připomínat:
1) "Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit".
(Př. 3:27)
Někdy se mi stane, že mám pocit, že je toho na mě už tolik, že ze sebe
radši udělám "hluchou-slepou", a pak mě to hodně dlouho mrzí a honí se mi
to hlavou, že jsem klidně mohla pomoci. Uvědomím si totiž, že Bůh nikomu
nenaloží tolik, aby to už nemohl unést. Škoda, že si na to vzpomenu pozdě
:-)))
2) Jdi za mravencem, pecivále, pozoruj ho a zmoudříš hned!" (Př 6:6)
Tohle ani snad nemusím komentovat ... S tím asi bojujeme občas každý ...
3) "Záplava slov se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě" (Př 10:19)
Tak tohle je pro mě velký boj. Ráda mluvím, hodně mluvím, občas nejsem
k zastavení a pokušení trochu si "podrbat" je na světě. Zato pro mého manžela
by tenhle verš asi vůbec nemusel existovat - záplava slov, co to je??? :-)))
4) "Někdo rozdává - a ještě bohatne, jiný škudlí až běda - k vlastní chudobě!" (Př 11:24)
Nemyslím, že bych snad měla problém rozdávat (aspoň doufám), ale někdy nedomýšlím, a tak lehce přehlédnu, když někdo pomoc potřebuje. I to je špatně.
5) "Přítel miluje za všech okolností, bratr se rodí pro chvíle trápení" (Př 17:17)
Opravdových přátel nemám moc, ale když už je mám, jsou pro mě přesně tím, co říká tenhle verš. A já jim? Snad, doufám ...
6) "Tupec dá průchod všem svým citům, moudrý se ale drží zpět" (Př 29:11) Něco podobného jako verš z bodu 3, ale tentokrát jde místo záplavy slov o záplavu citů. A v tom jsem taky dobrá ... Takže je opravdu na čem pracovat.
Tohle bylo opravdu jenom několik veršů, které mám moc ráda, a proto, že Přísloví má 31 kapitol, určitě se tam zase příště podívám :-)).
Mějte se krásně
Pavla
neděle 29. srpna 2010
čtvrtek 15. července 2010
Přednáška - Role žen v církvi
Téma je zajímavé a co přesně bude přednáška obsahovat? Slyšíme například, že ženy nemají kázat, nebo že žena nemá mít autoritu nad mužem. Často jsou ale příslušné biblické verše chybně vykládány, vznikají nedorozumění nebo se lidé přiklánějí k jednomu či druhému extrému. Seminář má za cíl zabývat se těmito otázkami na základě důkladného a nezaujatého studia Písma a touhy plnit Boží vůli.
Přednášejícím bude David Tarjan z Curychu (původem z Kanady), který se tímto tématem již dlouhou dobu zabývá, studuje ho a kázal a učil o něm mnohokrát v různých sborech ve Švýcarsku i Německu. Přednášet bude anglicky s překladem do češtiny.
Vstup na seminář je zdarma. Seminář začne cca. v 10 hodin a bude celodenní s přestávkami. Konkrétní místo a čas budou včas upřesněny. Pokud vás tato přednáška zaujala a chcete se dozvědět více, obraťte se přímo na Kristovu Obec Praha tím, že kliknete ZDE .
pátek 9. července 2010
Máte nakrmená zvířátka?
Já osobně mám docela problém se soustředěností. V momentě, kdy bych se chtěla zklidnit, myslet jen na Boha, modlit se, mi často hlavou probíhají jiné běžné věci jako co nakoupit, co budeme dělat o víkendu, co se stalo v práci. Věci na které nechci zapomenout nebo naopak bych si přála, aby se nikdy nestaly... Mám v hlavě takový malý promítací sál a promítačka jede plnou rychlostí. A tak si tak sním o místě, kde bych se dokazála tak pořádně uvolnit, vypnout starosti běžného světa, ponořit se do rozhovorů s Bohem a nechat se jím vést. Jedna pisatelka s podobným problémem to chce řešit tak, že dítě nechá doma s manželem a sama vyrazí na kempovací víkend někam do hor, kde si bude číst v Bibli a modlit se. Představa je to moc pěkná, ale v mém případě dost nereálná. V našich končinách si nedovedu představit, kam bych se vrtla, abych na nikoho nenarazila a navíc, já strašpytel bych celou noc nezamhouřila oko...
Ale líbí se mi její chuť s tím bojovat. Její snaha o zlepšení svého života s Bohem. To, že takovou věc předem nevzdává a hledá řešení. A proto...i když sama na takový výlet nevyrazím, určitě se budu snažit hledat místa a chvíle, kdy se zastavím, vypustím z hlavy všechny ty starosti a nedůležité maličkosti, budu se kochat Božím stvořením a přitom s Ním budu promlouvat. Protože takové chvíle jsou mnohem důležitější, než nakrmená virtuální zvířátka :-)
nic mi neschází.
Na zelených loukách mi dává spočinout,
ke klidným vodám mě přivádí,
mou duši obnovuje,
po stezkách spravedlnosti vodí mě
pro jméno své.
Žalm 23:1-3
Ukaž mi, Hospodine, cestu svých zákonů,
abych je střežil jako svou odplatu.
Dej mi rozum, abych tvůj Zákon dodržel,
ať jsem mu celým srdcem poslušen.
Veď mě po stezce přikázaní svých,
tu jsem si přece oblíbil.
Nakloň mé srdce ke svým svědectvím
namísto lakomství.
Odvrať mé oči, ať nehledí k marnostem,
na své cestě prosím obživ mě!
Svému služebníku potvrď sliby své,
tak, aby lidé ctili tě.
Zbav mě potupy, z níž mám strach
–jak dobrá jsou nařízení tvá!
Jak toužím po tvých pravidlech
–svou spravedlností obživ mě!
Žalm 119:33-40
úterý 22. června 2010
Nenechat se proudem unášet...
Když jsem si dostatečně užila své vítězství sama nad sebou :-) začala jsem přemýšlet o tom, že bych to do té slečny vůbec neřekla. Vypadala na studentku vysoké školy a tak jsem si říkala, jestli je to četba do školy nebo její vlastní iniciativa. Od těchto myšlenek jsem ale přešla k jiné, k tomu, že já si dneska v Bibli nečetla! Že v poslední době vůbec málo čtu v Bibli. A pak se mi vynořilo v mysli nedělní kázání.
Proto se musíme tím pečlivěji držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se proudem unášet pryč. Židům 2:1
Mluvilo se o tom, jak zrádné může být, když se člověk nechá uchlácholit životem a nedává pozor na možné nástrahy. Jako rybáři, kteří se nechají pomalu unášet klidným proudem řeky zatímco vyčkávají, jestli něco chytí. Viděli jsme video, kde takoví rybáři byli překvapeni a zaskočeni náhlým prudkým proudem, který je nahnal na jez a oni s tím už nemohli nic udělat. A určitě víte, jak nebezpečné mohou jezy být.
Stejně tak i my můžeme proplouvat klidným životem, užívat si bezstarostnosti a najednou bum, jsme někde, kde bychom být nechtěli. Jsme daleko od Boha, od naší záchrany, od spasení. Představte si širý oceán a jeho proudy. Jste ve člunu a najednou uvidíte ostrov a snažíte se dopádlovat až k němu, už už tam musíte být a najednou vás spodní proud žene na opačnou stranu. Ani to nepocítíte a jste zase daleko. Ale vidíte to. Vidíte ten kousek pevniny, která se vám pomalu ale jistě vzdaluje. A teď si představte, že jste uprostřed oceánu a nikde ani náznak pevné země. Tady nemáte vůbec žádnou možnost zjistit, jakým směrem plujete. Jaké proudy vás nesou a kam. A stejně tak je to v našich životech. Vezměte si Boha jako tu pevnou zemi. Jako ten pevný základ, který potřebujete. Protože pak uvidíte, jestli se vzdalujete nebo naopak přibližujete.

Nechci být sama na širém moři, nevědět kam pluji a co mě čeká. A v posledních dnech můj život trošku to moře připomínal. Mohla bych vám dát spoustu dobrých vysvětlení, proč nemám čas, proč musím dělat zrovna něco jiného, být někde jinde, ale výsledek je stejný. Odsunula jsem Boha na vedlejší kolej a On se mi začal vzdalovat. Chytil mně spodní proud a ten mně začal pomaličku, skoro neznatelně táhnout jinam. Ale ještě stále vidím ten ostrůvek a chci se k němu přiblížit, chci být na něm. Tak pryč s tou letargií a zpátky do "práce" :-) protože Bůh nás tak miluje, že nám dává šance, abychom se k němu přiblížili. Jako bychom do ruky dostali mapu a kompas a zbytek už je jen na nás...

středa 26. května 2010
Nenechávejme si Boha jen pro sebe...

Co se mi na tom celém líbí je ta "škola", kterou mi to dává. Taková malá "vysoká" škola :-)) Na začátku jsem se pořád musela ptát manžela, jak na tuhle věc odpovědět, kde najít správné verše, která slova použít, aby to bylo zcela jasné a výstižné.... A teď, postupem času, zjišťuji, že si už některé věci umím obhájit sama, že buď přímo vím nebo umím najít verše, které potřebuji. Manžel mi nedávno řekl, že je strašně fajn, že si takhle můžu procvičovat reakce na různé argumenty. Ono je určitě dobře, když mluvíte i s lidmi, kteří s vámi nesouhlasí. Když budu obklopená jen těmi, kteří mi na všechno kývnou, kde v sobě najdu motivaci se zlepšovat, víc studovat Bibli a hledat Boží pravdu. Stále bojuji s uceleností, aby můj výklad vyzněl tak jak potřebuji, ale ten základ už v sobě mám. I když jsem stále ještě na začátku, už se cítím pevnější v "kramflecích" a mám z toho velikou radost.
Co tím vším chci říct? :-)) Hlavně to, abyste se nevzdávali, když něco nejde podle vašich představ. Když máte pocit, že vám nikdo nerozumí, že jsou proti vám. Nevzdávejte to a mluvte o Bohu, mluvte o jeho veliké lásce a hlavně o jeho úžasné milosti. Nenechávejme si Boha jen pro sebe :-) Bude hodně lidí, kteří nad tím mávnou rukou, kteří nebudou souhlasit. Ale i tak mluvte. Protože tohle všechno vás bude posilovat, motivovat a určitě i naplňovat. Bůh k nám promlouvá skrze Bibli a v ní najdeme vše co potřebujeme. Tak ji teď otevřete a pusťte se do toho.....
čtvrtek 13. května 2010
Kazatelova pomoc

Proč se špatné věci dějí právě nám a proč zrovna teď? To jsou časté otázky, které nás napadají při různých malých či větších katastrofách běžných dnů. Někdy se stane, že můj den začne jednou malou katastrofou za druhou a já se pomalu bojím vyjít ze dveří bytu, abych si nějak neublížila a abych to všechno přečkala. To se bouchnu tady, tuhle se o něco škrábnu, pak se mi vysypou drobky na podlahu, poleju si knížku, něco rozbiju, zapomenu mobil doma....jsou to drobnosti, ale když se jich sejde víc najednou, je to frustrující...a Honza už mě zná, v tu ránu začnu brblat a mračit se a těšit se na nový den, který začne znovu a líp :-)) Ale líbí se mi ten verš 11, že vše se děje podle Božího načasování a jen my svou lidskostí nejsme schopni vystihnout celé to Boží dílo. Takže se nechme překvapit, co pro nás Bůh přichystal a v pravou chvíli se to dozvíme... Smiřme se s tím, že se občas něco nepovede. Že nás někdo rozlobí, rozesmutní nebo zklame. Vše má svůj čas a nic na zemi netrvá věčně. Po smutku zase přichází radost...

středa 5. května 2010
Kristus 21 - nový blog
"Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází."
To je hlavní poselství, které bude provázet celý její blog. A toto poselství bychom si měli všichni vzít k srdci. Jsme jen lidé, kteří hřeší a hledají berličky, jak si tento svět na zemi užít do sytosti. Ale ne všechny cesty vedou správným směrem a my bychom měli být opatrní, aby nás někdo nebo něco nesvedlo z té správné cesty.
Proto přijměte pozvání a začtěte se do krásných slov, které najdete na blogu Kristus 21 (neboli Křesťanství a mýty).

Kliknutím na obrázek se přesunete na blog...
Monika
pondělí 3. května 2010
neděle 25. dubna 2010
pondělí 12. dubna 2010
Svoboda
Je to pravda? Jsme méně svobodní?
S tímhle názorem jsem se také už několikrát setkala.
"Jé, vy musíte každou neděli na Bohoslužbu? A to i když je venku hezky?!"
"Vy to máte blbý, vy se nemůžete rozvádět, co?"
"No jo, vy vlastně nemůžete mluvit sprostě, že jo?"
Ne, nemůžeme se rozvádět, máme chodit v neděli na Bohoslužbu a neměli bychom mluvit sprostě ...
Malinká část z věcí, které bychom měli nebo naopak neměli dělat.
Jsem tím ale méně svobodná? Omezuje mě to tolik?
Opravdu mi tak ubližuje, že v neděli dopoledne nejdu na procházku nebo na koupaliště? Je to ode mě taková oběť - věnovat Bohu svých pár nedělních hodin? Vždyť on je se mnou pořád, chrání mě, myslí na mě a má mě rád. A moc dobře věděl, proč je pro nás dobré setkávat se s jinými křesťany pravidelně. Cítím to dobře, když mám po sobě nemocné všechny děti a několik týdnů se do církve nedostanu. Je mi po všech smutno, ale zároveň cítím, jak se vzdaluju. Jak mě ovlivňuje každodenní život a svět kolem mě. Všichni jsme stejní a nevěřím, že je z lidí někdo tak dostatečně pevný, že všechno zvládne sám. A že dokonce jeho víra o samotě bude sílit! Nemůže to tak být. Bůh nás zná nejlíp a proto jsou v Bibli tyto verše:
"Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle".
A tak jdu v neděli na Bohoslužbu, ať padá sníh, který svádí ke koulovačce, nebo je 30 nad nulou . Jdu tam hlavně kvůli Bohu, ale taky kvůli sobě. Moje svoboda neutrpí sebemenší šrám ...
A jak moc omezuje moji svobodu to, že se nemohu se svým mužem rozvést? Vdávám se snad proto, abych při prvním problému vzala do zaječích? To pro mě není svoboda, to je zbabělost. "Vezmu si tě za manžela, ale pokud to nebude klapat, odcházím....". Dneska zcela běžná záležitost. Netvrdím, že moje manželství je zcela ideální, že se od rána do večera na sebe usmíváme nebo že jsme se nikdy nepohádali. Asi to ani nejde ... Ale snažíme se ... Nemluvím tady o nevěře partnera, protože v tu chvíli i nám, křesťanům, Bůh dovoluje takový svazek opustit. Mluvím tady o častých nedorozuměních a problémech, které se řešit dají, ale člověku se prostě a jednoduše nechce. A proto je tolik rozvodů. Lidem se prostě NECHCE. A tak jdou svou cestou. To je opravdová zbabělost, ne svoboda.
A to že se snažím nemluvit sprostě, nebrat jméno Boží nadarmo, vyhýbat se dvojsmyslným pořadům, neubližovat lidem, nejezdit v metru načerno, nedělat podvody na daních - tak to je jenom moje a zase moje rozhodnutí. Já si to svobodně zvolila.
Bůh mě vede, ale nechává to na mě. Čeká, jak se rozhodnu ... "Milá Pavlo, když budeš chtít, utrhni to ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, proto ho tady nechávám. Ale radím Ti, není to správné! Ale ruku Ti nepovedu, rozhodni se sama ..." . Tohle je pro mě svoboda. A té mám opravdu habaděj :-). A jsem za ní Bohu moc vděčná....-
Pavla
pondělí 5. dubna 2010
úterý 23. března 2010
Světlo a sůl


sobota 20. března 2010
neděle 7. března 2010
Je to tak?
Tito lidé tedy jsou ....
... méně svobodní ...
... méně elegantní ...
... izolovanější ...
... méně sexuálně uspokojení ...
... nudnější ...
... po psychické stránce slabší ...
... mají méně zájmů ...
... jsou méně realističtí ...
... jsou méně zapojeni do dění skutečného světa ...
... jsou méně šťastní ...
... méně přátelští ...
Takže celkový obraz křesťana pro mladého nevěřícího člověka je prý takovýto:
"Je s nimi nuda. Nepijí, netančí, nemluví sprostě. Dělají, jako kdyby sexuálně nežili. Neumějí se bavit, a tak se snaží zkazit zábavu všem kolem sebe. Rozdávají peníze a v neděli chodí do kostela, jako kdyby to byl nějaký společenský klub. Víra je pro ně zkrátka taková berlička. Ti lidé jsou hloupí a naivní a horší je, že se nám to neustále snaží vtloukat do hlavy. Jsou to buď fanatici a nebo jsou sladcí jako cukrkandl. Jsou bezpáteřní, jsou to prostě podivíni ..... "
Nemůžu říct, že by mě závěr výzkumu nějak potěšil, ale na druhou stranu mě vůbec nepřekvapil. Vím, že kdysi na mě věřící lidé také tak působili. Ráda bych si vybrala jednu věc ze seznamu a trošku ji rozebrala. Příště se třeba vrhneme na další :-))
Vzpomínám, že když jsem kdysi chodila do jednoho společenství věřících, hodně mě odrazovalo, že většina mladých holek, které společenství pravidelně navštěvovaly, byly neupravené, šedivé myšky, čím hůře oblečené, tím lépe.
Verše v 1.Petrovi 3:3 ženám říkají: "Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech - v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech - ale ve vašem srdci. ....."
Ale já si nemyslím, že by nám tím Bůh říkal, že máme na svůj vzhled úplně rezignovat. Určitě se nám strojení a zdobení nemá stát modlou, nemáme strávit hodiny před zrcadlem s otázkou, jestli už jsme opravdu dokonalé. Ale znamená to, že nemůžu být moderně oblečená? Že se mi nemůže zalíbit tričko, že nemůžu mít radost z nových botiček?
Jak je vidět z výsledků výzkumu, od věřících žen se to tak nějak očekává - že budou méně elegantní, nezajímavé, na pohled k nerozeznání od mužů ... Nemyslím, že moderně oblečená žena rovná se vyzývavá a provokativní žena. I moderní oblečení může být slušné. Jenom najít tu správnou míru ....
Stejně tak na druhou stranu neobvykle zahalená žena může přitáhnout mnohem více pozornosti, než by chtěla. Tohle se mi potvrdilo na dovolené v Egyptě. K bazénu přišla muslimka oblečená do speciálních nejmodernějších plavek muslimského světa - byla oblečena do jakéhosi neoprenu - přikryté vlasy, ruce, tělo, celé nohy. Přes gumový oděv měla ještě nějakou volnější sukni. U bazénu se nenašel jediný muž (ani jediná žena), který by si tuto ženu neprohlížel od hlavy až k patě. Stala se středem pozornosti a její muž z toho byl tak nervozní, že za chvíli zavelel k odchodu.

Každý extrém je škodlivý. Když budu chtít působit moderně, můžu to lehce přehnat a stejně tak, když budu neupravená, neladící, neforemná - může se stát, že už nebudu stát za pohled ani svému muži ... Ještě na jednu věc vzpomínám, může to být tak 15 let zpátky. Oblékla jsem se slušně, cudně, mikina až ke krku, dlouhé kalhoty, nic vyzývavého, zároveň nic nemoderního. Jenže jsem zkombinovala nekombinovatelné - měla jsem červenou mikinu, červené lakové lodičky a k tomu zelené džíny. Přišlo mi to celkem roztomilé (!). Ovšem do té doby, než jsem si všimla pohledů ostatních. Tehdy by díky mně studenti z Newcastlu připojili ještě jednu poznámku, jak vypadá správný křesťan: .... nemá vkus a obléká se jako šašek z cirkusu ....
Nedržela jsem se totiž verše z 1.Timotea 2:9, který nám říká: "Pokud jde o ženy, ať se zdobí upraveným oděvem, cudně a rozumně, ne nápadnými účesy, zlatem, perlami nebo drahými róbami..."
Tady je nám řečeno, že se můžeme zdobit, ale náš oděv má být cudný a rozumný. Dnes už se mi kombinace zářivě zelené a červené rozumná moc nezdá :-) .....
Proto si myslím, že je moc důležité, jak vypadáme. Jak na ostatní lidi působíme. Dost často můžeme svým vzhledem ostatním zavřít pusu k nějaké důležité otázce. Proč, když mládež ve věku mých dětí potká třicetileté ženy, oblečené a učesané jako šedesátnice, tak proč řeknou: to byly určitě jehovistky? Ženy od Svědků Jehovových jsou vždycky hrozně příjemné a milé, ale svým vzhledem odradí většinu mladých lidí - prostě nepůsobí jako z masa a kostí. A to se věřícím ženám často stává, že svůj vzhled považují za zcela nedůležitý. Z výzkumu mezi mládeží to jednoznačně vyplývá. Působíme na mladé nevěřící lidi jako podivínky. A takovým lidem se dost často ostatní vyhýbají.
Není to prostě jednoduché - nepřekročit hranici ani k jednomu extrému. Znám to velice dobře ...
Mějte se krásně,
Pavla
Bůh a utrpení (z přednášky "Haiti - a co na to Bůh")

neděle 21. února 2010
pátek 19. února 2010
Tiché kázání

Po několika minutách, vzal pastor kleště na uhlí, opatrně vybral jeden jasně zářící hořící uhlík a položil ho na jednu stranu v krbu, kde byl úplně osamocený. Pak si opět sedl do svého křesla a byl zticha. Muž to vše potichu sledoval. Jak se plamínek na samotném uhlíku chvěje a zmenšuje, a kde byla předtím prchavá záře, tam již nebyl žádný oheň. Brzo byl uhlík studený a bez “života”. Pastor se podíval na své hodinky a zjistil, že je čas odejít. Pomalu se zvedl, vzal studený “mrtvý” uhlík a položil ho zpět do prostředka ohně. Najednou uhlík začal znovu zářit světlem a teplem ostatních hořících uhlíků kolem sebe. Když pastor dorazil ke vchodovým dveřím, muž řekl se slzami na tvářích “Moc vám děkuji za návštěvu a hlavně za to ohnivé kázání. V neděli přijdu.”
A jak je to s vámi. Jste tím osamělým uhlíkem, který ztrácí plamínek? V Bibli je psáno, že bychom měli chodit na shromáždění. Bůh nechce, abychom byli sami. A když se podívám na tento příběh, ještě víc jsem vděčná, že mi v této zemi nikdo nebrání se scházet s ostatními křesťany, že se můžeme každou neděli setkávat a společně uctívat našeho Pána. A že spolu máme tak krásné společenství!
Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Židům 10:24-25
neděle 14. února 2010
Od pondělí do pátku
Myslím si, že většina křesťanů slovo "práce" vůbec nezahrnuje do správného zbožného života. Je to svým způsobem nutnost - pracovat, ale jinak nic víc. Jenže - člověk přece v zaměstnání stráví valnou většinu času. Smutné je, že ani my - křesťané, toho o práci toho druhého moc nevíme. A tím nám také uniká hodně informací o někom, kdo by nám měl být hodně blízký. Neznáme jeho starosti, trápení, nevíme, jací jsou jeho kolegové, jak moc ho práce vyčerpává, jak moc mu bere času nebo jestli má třeba strach, že o svou práci může přijít.
Dost často je zvláštní i náš pohled na různé druhy zaměstání. I mně se stává, že nad některým zaměstnáním "ohrnuju" nos - zedník, ochranka v supermarketu - vyslovím to s jistou povýšeností. Ale co tesař? Taky je mi to málo? A přitom to bylo zaměstnání dostatečně na úrovni pro Božího syna ....
Musíme si uvědomit, že každá práce, kterou dobře odvádíme, je pro Boha dobrá.
Já osobně do práce nechodím už skoro 17 let a dost často, když se mě někdo zeptá co dělám, odpovím - ... "aaale, jsem v domácnosti" (cítíte ten nádech nedůležitosti?) ...
Jako reakci můžu použít ukázku z knížky "Od pondělí do pátku" od Marka Greena, který na tuhle typickou odpověď ženy v domácnosti sám reaguje takto - "Představte si tedy, že mluvíte s ředitelem IBM a zeptáte se ho, co dělá. Taky nemávne rukou a neřekne "Ále, jsem JENOM ředitelem IBM"....
Moc se mi to líbilo a začala jsem o tom přemýšlet jinak. Co mě vede k tomu, že když se starám o tři děti, manžela, nemohoucí babičku, dvě kočky, psa, dům, zahradu, že si myslím, že moje práce je mnohem míň hodnotnější než práce managera, ředitele, chirurga.....?
Myslím, že je to všeobecný tlak okolí. Všechno se přepočítává na peníze a já přece nedostávám ani halíř. To znamená, že moje práce nemá žádnou hodnotu ... Ale je to tak? Jsem přece uklízečka, kuchařka, pradlena, taxikářka, zahradnice, učitelka, zdravotní sestra, chovatelka a sociální pracovnice v jednom. A jenom proto, že nejsem placenou kuchařkou v Alcronu, zdravotní sestrou na soukromé klinice a uklízečkou v IBM, přece moje práce není méně hodnotná. Beru si z toho tedy poučení :-)
A teď se dostávám k Bibli. Nějak si také vůbec neuvědomujeme, že i většina biblických hrdinů měla svá zaměstnání. Všeobecně je bereme jako "duchovní velikány", ale na to, že to byli úplně obyčejní lidé jako my, úplně zapomínáme. I oni měli svá zaměstnání, i oni měli starosti a museli pracovat z plných sil.
V 1.Moj 41:41 se dozvídáme o Josefovi, který se stal správcem celé egyptské země (a jeho víra mu v tom nijak nebránila), stejně tak Daniel byl správcem (Daniel 2:48). Někdo byl lékařem, někdo obchodníkem, někdo výběrčím daní, někdo porodní bábou. A taky se dost často dozvídáme o tom, jak se snažili svoji práci dělat poctivě a dělat ji s tím, že ji dělají pro Boha.
Problémem je, když si myslíme, že naši hodnotu najdeme v práci. Pak se práce stává opravdu jenom honbou za větrem a pomíjivostí (Kazatel 2:10-11). Ale naše hodnota je ve vztahu se Stvořitelem, ne v naši práci. A proto, ať děláme jakékoliv zaměstání, musíme ho dělat nejlíp, jak umíme. Musíme ho prostě dělat pro Boha.
Mějte se krásně,
Pavla
pátek 29. ledna 2010
pátek 15. ledna 2010
... ne má vůle, ale tvá!

Jedná o problému, o kterém by si možná hodně křesťanů myslelo, že by měli jasno hned, že by vůbec nebyl sebemenší důvod "přemýšlet". Taky si to o sobě myslím .... Ale - když je člověk přímo účasten určité tragické situaci - nedokáže nikdy dopředu říct, jak by se zachoval, jak by přemýšlel.
Věřím tomu od určité chvíle - a to od té, kdy jsem se o víkendech starala o Honzovu umírající mamku. Bylo to tak hrozně náročné - jak fyzicky, tak psychicky. Vidět člověk umírat, vědět, že má asi bolesti, které nepřizná, rozmlouvat s ním o smrti a o pohřbu, o jeho strachu ... Vzpomínám si na chvíli, kdy už se pomalu blížil babiččin konec, ona byla chvílema už někde "jinde", chvílema přítomna, já už několik hodin seděla u její postele a věděla jsem, že jinak pomoci nedokážu a nemůžu. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak jsem šmahem odsuzovala lidi, kteří pomýšlejí na eutanazii. Samozřejmě, vím, že je to hřích, vím, že Bůh něco takového zakázal, ale najednou jsem cítila, že lidem, kteří v Boha nevěří a starají se o umírajícího člověka, rozumím. Ta bezmoc a beznaděj je deptající. Jistě - můj postoj k eutanazii se vůbec nezměnil, ale změnil se můj postoj k lidem, kteří o ní přemýšlejí....
A stejně tak se změnil můj postoj k lidem, kteří zažívají něco podobného, jako hlavní hrdinové mé knížky. Co s vámi udělá věta: "Lékař manželům oznámil, že jejich nenarozené miminko má díru v srdci a zároveň vyjádřil obavu, že trpí Downovým syndromem"? Co by to se mnou udělalo, když se mě to netýká přímo, když to jenom čtu nebo o tom slyším? Přece je to jasné - čekají postižené miminko, to se jim narodí, oni se o něj postarají ... Přesně tak, jak Bůh chce....
Jenže pak se dostanete čtením knížky tomu mladému páru "pod kůži". Prožíváte s nimi obrovský šok, jejich deprese, zlobu, strach a hlavně - váhání. Jistě - oba jsou křesťané, oba vědí, že zabít člověka je hřích. Jenže ten jejich malý "člověk" je těžce postižený, možná bude po narození hodně trpět, bude nespočetněkrát operován, bude mít bolesti, bude zažívat posměch a trápení ....
Pro nás, kteří jsme takovou situaci nezažili, jasný doklad jejich slabé víry ... Nebo že by ne? Já myslím, že ne. Myslím, že většině z nás, křesťanů, by se takové věci honily hlavou. A já ty manžele obdivuji, že byli ochotni o tom svém váhání a tápání napsat knihu. Že to dokázali přiznat, že i jim, věřícím lidem, se takové myšlenky honí hlavou.
Nejhorší pro ten manželský pár byl nátlak rodiny a okolí. Silně věřící rodiče Grega byli zásadně proti interrupci a používali opravdu tíživý tlak na svědomí manželů. Zbytek rodiny byl zase zásadně pro interrupci a vykreslovali manželům, jaký tragický život a utrpení čeká jejich děťátko a nakonec i je. Nic příjemného ani z jedné strany. Ale rozhodnout se museli oni. A šli na to správně - mnohem víc začali studovat Bibli, navštěvovali rodiny se stejně postiženými dětmi, posilovali zároveň vztah i mezi sebou.
Jednoho dne se dostali při studiu Bible k veršům, kdy se Ježíš modlí v zahradě před svou smrtí. V jednom z veršů nalezl Greg úlevu - Ježíš taky přece prosil Boha, aby od něj odebral ten těžký kalich. Vždyť i on - Bůh -měl strach a chtěl z toho všeho utéci. Je tedy něco špatného chtít z tak těžkého břemene, jako je těžce nemocné dítě, utéct?
Ale Tierney manželovi verš dočetla .... "Ať však se nestane má vůle, ale Tvá!" (Marek 14:36). Ježíš pokorně přijal svůj úděl a na základě tohoto verše přijali svůj úděl i Greg s Tierney.
Často jim znělo hlavou - "ne má vůle, ale Tvá!", a to je posilovalo.
A nakonec ještě pár úryvků, které i nám mohou být nápomocny, když si nebudeme vědět rady, když se budeme rozhodovat v maličkostech nebo v neskutečně těžkých věcech:
"... oba měli v hlavě stejnou myšlenku: Budeme mít tohle dítě. Tohle vysoce rizikové dítě, ne takové, jaké jsme čekali, ne takové, jaké jsme sami chtěli, ale přesto milované dítě. Naše dítě. Nazvali to krokem víry...."
Tierny řekla: "Kdybych musela jít na potrat, nějak bych se s tím asi vyrovnala, ale rozhodnout se pro ukončení těhotenství jen ze strachu, že bych to v budoucnosti nezvládala, s tím bych, myslím, nemohla žít. Nebo my oba. Proč bych nedovolila Bohu, aby to těhotenství řídil podle svých záměrů? A jestli má mé dítě zemřít při operaci srdce, tak zemře při operaci srdce. Můj táta ať si klidně říká - Tierney, proč bys tím vším měla procházet a proč by vaše dítě mělo snášet tolik bolesti? - JÁ MUSÍM VĚŘÍT!"
I my musíme věřit a musíme nechat Boha, aby náš život šel podle jeho záměrů. Ale zároveň si musíme uvědomit, že když nezažijeme určitou zkoušku nebo situaci, nemůžeme druhého odsuzovat nebo pomýšlet na jeho slabou víru. Dost možná bychom se totiž divili, jak "silná" by v takové situaci byla naše víra ...
Mějte se krásně,
Pavla
čtvrtek 14. ledna 2010
Jsem služebnicí

Jsem služebnicí

Možná, protože nerozumím své roli. Jsem služebník - On je Pán. Já jsem hlína - On je hrnčíř. Nemohu dělat nic bez něj. Jako služebnice musím čekat na instrukce od Boha, jak Mu sloužit. Jako když mám něco, co vím, že musím udělat, ale nemám prostředky na splnění úkolu. Každý sluha v domácnosti ví, že má být jídlo na stole 3krát denně. Ale pokud mu pán nedá peníze, aby mohl nakoupit potraviny, pak nemůže splnit úkol. Nemá vlastní zdroje. On je zcela závislý na svém pánovi - dokonce i být sluhou.
A stejně je to v našem vztahu s Bohem. Jsem zcela závislá na Bohu, který mi dává schopnost mu sloužit. Nemohu být efektivní jen sama o sobě. Nemohu úspěšně vést dívčí biblické studium bez příspěvku od Pána. On mi musí dát moudrost, trpělivost, milost, porozumění, soucit, lásku a výdrž, abych mu věrně sloužila.
A hádejte co. On to dělá. Pokud budeme čekat na Pána, naplní nás vším, co potřebujeme, abychom Mu sloužili po všechny dny našich životů. Jediná věc, kterou vyžaduje z naší strany je vědění, že jsme slabí, nedostateční a zcela závislí na Kristu. Jen se dívejme k Němu ...On přijde.
Jako služebníci k svým pánům vzhlížejí, jako služebnice vzhlíží ke své paní, tak my k Hospodinu, našemu Bohu, vzhlížíme: Kéž už se nad námi smiluje! Žalm 123:2
Lauren
sobota 9. ledna 2010
Předsevzetí
Vlastně hned tři body ze šesti v mém seznamu se týkají Boha. Rozhodně chci mít víc času na Boha. Loňský rok to bylo jako na horské dráze. Takže letos hodlám vše podřídit Bohu. To On je na prvním místě, ne já. Chci víc číst Bibli, chci víc studovat, chci se víc modlit. Chci víc psát o Bohu a chci o něm říct hodně lidem. Tak doufám, že se vám tu líbí a naše články rádi / rády čtete, protože jich bude víc, aspoň to mám v plánu a s Boží pomocí to určitě půjde :-) A třetí bod je zatím tajný, přece jenom je to zatím sen, ale myslím, že se v letošním roce odhodlám a pustím se do jeho plnění. A nebojte, dozvíte se o něm včas :-)))
A jaká předsevzetí máte vy?
Ať už jsou jakákoliv, mějte jedno na mysli:
"Nuže - ať už jíte nebo pijete, ať už děláte cokoli, všechno to dělejte k Boží slávě."
1.Korintským 10:31
Monika
středa 6. ledna 2010
Prostě nemám čas...
Ráno ještě skoro v polospánku s Honzou čteme knihu 1.Samuela a já u toho nepatřičně zívám. V práci se k nějaké vzpomínce na Boha ani nedostanu. Při obědě si jen rychle vzpomenu a zašeptám modlitbu. Večer jsem tak unavená, že místo čtení před spaním rovnou usnu. A přitom .........
"Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout." Matouš 11:28
Tak kdepak asi dělám chybu. Honím se, abych stihla vše, co chci a přitom nestíhám nic. Myslím si, že mám svou hlavu a vše bude podle mě, ale Bůh mi ukazuje, že tudy cesta nevede. Akorát se pachtím a večer únavou padám. Neříkám tím, že bych se měla vykašlat na práci a zůstat doma. Nic nedělat, odpočinout si a začít nanovo. Ale Bůh mi sám radí, že se mám obracet na něj. Že to On mi může pomoci a pokud bude chtít, určitě to udělá. Jen se na něj musím obrátit a to ve svém uspěchaném rozvrhu nestíhám. Musím se naučit, udělat si chvilku jen pro něj. Zastavit se v uspěchaném dni, srovnat dech, vyčistit si hlavu od čísel a účtů a mluvit k Němu. Prosit ho, děkovat mu, mluvit s Ním. Je toho tolik co říct....takže mě omluvte, musím končit, mám zrovna důležitý rozhovor.