Já se hrozně nerada hádám. Ale zase, když se do toho pustím, nevím, kdy (a hlavně jak), přestat. Je to opravdová protržená hráz. Je to těžké zastavit hádku v začátku, ale mnohem těžší zastavit sám sebe, když už je člověk "rozjetý". Musím na tom pracovat ... Někdy řeknu něco, co zabolí, a to se těžko vrací zpátky ...
Moji rodiče se před námi (dětmi) nikdy nehádali a tak, když teď slyším někoho se hádat, je mi z toho úzko. Samozřejmě, že se umím pohádat, ale tak nějak jsem poučená, že to nevytahuji na veřejnosti a nikdy jsem snad na nikoho vyloženě "neřvala". A když už má člověk čas si to promyslet, kolikrát zjistí, že to za hádku ani nestojí :-) Ale jako typická ženská, jakmile se rozjedu..."hráz je protržená" a těžko mě zastavit :-))) Ale tak si říkám, že by nás mělo zarazit hlavně pomyšlení na to, že kromě dotyčného, s kterým spor máme, nás slyší i Bůh a myslím, že zrovna tohle od nás určitě slyšet nechce...musím to mít na paměti, až to na mě přijde :-)
Jak snadno se to protrhne, jak rychle se to pak valí a co všechno to smete. A pak ty škody, které se odstraňují tak dlouho... a hlavně, umíme pak uklidit ve vlastní duši, ale v duši toho druhého ne. Jak nádherně to Kristus vždycky dokázal - nikdy se nehádal a přesto argumentoval, přesvědčoval, trval na svém. Co mě na něm jako na Bohu tak fascinuje, je, že se v jakékoli situaci dokázal soustředit na jedno jediné: jak mi může tato situace posloužit k tomu, abych tomu člověku pomohl k dobru a posunul ho blíže ke spasení? Kristus se na to dokázal soustředit i ve chvílích, kdy mu vyhrožovali, kdy se ho snažili nachytat, když se s ním opakovaně pouštěli do neplodných diskuzí, když ho zrazovali, když ho křižovali. A já to všechno vím, a nedokážu se na to zaměřit při první hrozbě hádky! Nedokážu v tu chvíli myslet na druhého, ale myslím na sebe, na svůj názor, na nutnost dokázat druhému, že se mýlí. Já sice nekřičím a možná ani nemluvím o tom běžném typu domácích hádek. To u nás doma moc nevedeme. Mluvím spíše o té vnitřní neústupnosti a o té naprosto hloupé a zbytečné setrvačnosti, s jakou trvám na trapných detailech, místo abych se usmála, abych nabídla něco hezkého, něco, co toho druhého potěší a smíří. Kazatel to hezky říká: Pošli svůj chléb po vodní hladině, neboť po mnohých dnech jej nalezneš. V tom je pokoj a dávání, je to o klidné hladině a o tom, že když sytíme pokojem druhé, sami z toho budeme živi. Tak mi držte palce, ať se to učím. Opravdu, ale konečně už opravdu a v opravdovém životě, ne jen teoreticky!!!
Ahoj, tady Taťána. Chtěla jsem napsat něco k těm článkům od Pavly o jejím tatínkovi, o umírání, o babičce. Opravdu jsem to četla jedním dechem. Je to to nejpevnější svědectví o skutečné hloubce života. O tom, že život je tak veliký a svatý. Jenom vlastní zkušenost dokáže promlouvat takhle opravdově. Tady se nedá nic zpochybňovat, tady by si nikdo neměl troufat k teoretickým námitkám. Když to tak hrozně moc bolí, když to bolí až na smrt, a přesto lidé nesáhnou po zkratce sebevraždy, ale jdou tou dlouhou namáhavou cestou bolesti, když nevidí žádné světlo a přesto vědí, že tam na konci určitě je, a když si zachovají důstojnost, lidství a dokonce i úsměv - to je svědectví o velikosti člověka a o tom, že jeho život náleží opravdu do vyšších rukou a do vyšší vůle. Moc za ty články děkuji. Sama jsem nic takového neprožila, ale vím, že hrdinové tady jsou a že v Božích očích jsou určitě krásní.
4 komentáře:
Já se hrozně nerada hádám. Ale zase, když se do toho pustím, nevím, kdy (a hlavně jak), přestat. Je to opravdová protržená hráz. Je to těžké zastavit hádku v začátku, ale mnohem těžší zastavit sám sebe, když už je člověk "rozjetý". Musím na tom pracovat ... Někdy řeknu něco, co zabolí, a to se těžko vrací zpátky ...
Moji rodiče se před námi (dětmi) nikdy nehádali a tak, když teď slyším někoho se hádat, je mi z toho úzko. Samozřejmě, že se umím pohádat, ale tak nějak jsem poučená, že to nevytahuji na veřejnosti a nikdy jsem snad na nikoho vyloženě "neřvala". A když už má člověk čas si to promyslet, kolikrát zjistí, že to za hádku ani nestojí :-) Ale jako typická ženská, jakmile se rozjedu..."hráz je protržená" a těžko mě zastavit :-))) Ale tak si říkám, že by nás mělo zarazit hlavně pomyšlení na to, že kromě dotyčného, s kterým spor máme, nás slyší i Bůh a myslím, že zrovna tohle od nás určitě slyšet nechce...musím to mít na paměti, až to na mě přijde :-)
Jak snadno se to protrhne, jak rychle se to pak valí a co všechno to smete.
A pak ty škody, které se odstraňují tak dlouho... a hlavně, umíme pak uklidit ve vlastní duši, ale v duši toho druhého ne.
Jak nádherně to Kristus vždycky dokázal - nikdy se nehádal a přesto argumentoval, přesvědčoval, trval na svém. Co mě na něm jako na Bohu tak fascinuje, je, že se v jakékoli situaci dokázal soustředit na jedno jediné: jak mi může tato situace posloužit k tomu, abych tomu člověku pomohl k dobru a posunul ho blíže ke spasení? Kristus se na to dokázal soustředit i ve chvílích, kdy mu vyhrožovali, kdy se ho snažili nachytat, když se s ním opakovaně pouštěli do neplodných diskuzí, když ho zrazovali, když ho křižovali.
A já to všechno vím, a nedokážu se na to zaměřit při první hrozbě hádky! Nedokážu v tu chvíli myslet na druhého, ale myslím na sebe, na svůj názor, na nutnost dokázat druhému, že se mýlí.
Já sice nekřičím a možná ani nemluvím o tom běžném typu domácích hádek. To u nás doma moc nevedeme.
Mluvím spíše o té vnitřní neústupnosti a o té naprosto hloupé a zbytečné setrvačnosti, s jakou trvám na trapných detailech, místo abych se usmála, abych nabídla něco hezkého, něco, co toho druhého potěší a smíří.
Kazatel to hezky říká: Pošli svůj chléb po vodní hladině, neboť po mnohých dnech jej nalezneš.
V tom je pokoj a dávání, je to o klidné hladině a o tom, že když sytíme pokojem druhé, sami z toho budeme živi.
Tak mi držte palce, ať se to učím. Opravdu, ale konečně už opravdu a v opravdovém životě, ne jen teoreticky!!!
Ahoj, tady Taťána.
Chtěla jsem napsat něco k těm článkům od Pavly o jejím tatínkovi, o umírání, o babičce. Opravdu jsem to četla jedním dechem. Je to to nejpevnější svědectví o skutečné hloubce života. O tom, že život je tak veliký a svatý. Jenom vlastní zkušenost dokáže promlouvat takhle opravdově. Tady se nedá nic zpochybňovat, tady by si nikdo neměl troufat k teoretickým námitkám.
Když to tak hrozně moc bolí, když to bolí až na smrt, a přesto lidé nesáhnou po zkratce sebevraždy, ale jdou tou dlouhou namáhavou cestou bolesti, když nevidí žádné světlo a přesto vědí, že tam na konci určitě je, a když si zachovají důstojnost, lidství a dokonce i úsměv - to je svědectví o velikosti člověka a o tom, že jeho život náleží opravdu do vyšších rukou a do vyšší vůle.
Moc za ty články děkuji. Sama jsem nic takového neprožila, ale vím, že hrdinové tady jsou a že v Božích očích jsou určitě krásní.
Okomentovat