... ne má vůle, ale tvá!

Před několika lety jsem četla knížku, ke které jsem se minulý týden znovu vrátila. Jmenuje se "Naia se smí narodit" a je to skutečný příběh.





Jedná o problému, o kterém by si možná hodně křesťanů myslelo, že by měli jasno hned, že by vůbec nebyl sebemenší důvod "přemýšlet". Taky si to o sobě myslím .... Ale - když je člověk přímo účasten určité tragické situaci - nedokáže nikdy dopředu říct, jak by se zachoval, jak by přemýšlel.

Věřím tomu od určité chvíle - a to od té, kdy jsem se o víkendech starala o Honzovu umírající mamku. Bylo to tak hrozně náročné - jak fyzicky, tak psychicky. Vidět člověk umírat, vědět, že má asi bolesti, které nepřizná, rozmlouvat s ním o smrti a o pohřbu, o jeho strachu ... Vzpomínám si na chvíli, kdy už se pomalu blížil babiččin konec, ona byla chvílema už někde "jinde", chvílema přítomna, já už několik hodin seděla u její postele a věděla jsem, že jinak pomoci nedokážu a nemůžu. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak jsem šmahem odsuzovala lidi, kteří pomýšlejí na eutanazii. Samozřejmě, vím, že je to hřích, vím, že Bůh něco takového zakázal, ale najednou jsem cítila, že lidem, kteří v Boha nevěří a starají se o umírajícího člověka, rozumím. Ta bezmoc a beznaděj je deptající. Jistě - můj postoj k eutanazii se vůbec nezměnil, ale změnil se můj postoj k lidem, kteří o ní přemýšlejí....

A stejně tak se změnil můj postoj k lidem, kteří zažívají něco podobného, jako hlavní hrdinové mé knížky. Co s vámi udělá věta: "Lékař manželům oznámil, že jejich nenarozené miminko má díru v srdci a zároveň vyjádřil obavu, že trpí Downovým syndromem"? Co by to se mnou udělalo, když se mě to netýká přímo, když to jenom čtu nebo o tom slyším? Přece je to jasné - čekají postižené miminko, to se jim narodí, oni se o něj postarají ... Přesně tak, jak Bůh chce....

Jenže pak se dostanete čtením knížky tomu mladému páru "pod kůži". Prožíváte s nimi obrovský šok, jejich deprese, zlobu, strach a hlavně - váhání. Jistě - oba jsou křesťané, oba vědí, že zabít člověka je hřích. Jenže ten jejich malý "člověk" je těžce postižený, možná bude po narození hodně trpět, bude nespočetněkrát operován, bude mít bolesti, bude zažívat posměch a trápení ....

Pro nás, kteří jsme takovou situaci nezažili, jasný doklad jejich slabé víry ... Nebo že by ne? Já myslím, že ne. Myslím, že většině z nás, křesťanů, by se takové věci honily hlavou. A já ty manžele obdivuji, že byli ochotni o tom svém váhání a tápání napsat knihu. Že to dokázali přiznat, že i jim, věřícím lidem, se takové myšlenky honí hlavou.


Nejhorší pro ten manželský pár byl nátlak rodiny a okolí. Silně věřící rodiče Grega byli zásadně proti interrupci a používali opravdu tíživý tlak na svědomí manželů. Zbytek rodiny byl zase zásadně pro interrupci a vykreslovali manželům, jaký tragický život a utrpení čeká jejich děťátko a nakonec i je. Nic příjemného ani z jedné strany. Ale rozhodnout se museli oni. A šli na to správně - mnohem víc začali studovat Bibli, navštěvovali rodiny se stejně postiženými dětmi, posilovali zároveň vztah i mezi sebou.


Jednoho dne se dostali při studiu Bible k veršům, kdy se Ježíš modlí v zahradě před svou smrtí. V jednom z veršů nalezl Greg úlevu - Ježíš taky přece prosil Boha, aby od něj odebral ten těžký kalich. Vždyť i on - Bůh -měl strach a chtěl z toho všeho utéci. Je tedy něco špatného chtít z tak těžkého břemene, jako je těžce nemocné dítě, utéct?

Ale Tierney manželovi verš dočetla .... "Ať však se nestane má vůle, ale Tvá!" (Marek 14:36). Ježíš pokorně přijal svůj úděl a na základě tohoto verše přijali svůj úděl i Greg s Tierney.

Často jim znělo hlavou - "ne má vůle, ale Tvá!", a to je posilovalo.


A nakonec ještě pár úryvků, které i nám mohou být nápomocny, když si nebudeme vědět rady, když se budeme rozhodovat v maličkostech nebo v neskutečně těžkých věcech:

"... oba měli v hlavě stejnou myšlenku: Budeme mít tohle dítě. Tohle vysoce rizikové dítě, ne takové, jaké jsme čekali, ne takové, jaké jsme sami chtěli, ale přesto milované dítě. Naše dítě. Nazvali to krokem víry...."

Tierny řekla: "Kdybych musela jít na potrat, nějak bych se s tím asi vyrovnala, ale rozhodnout se pro ukončení těhotenství jen ze strachu, že bych to v budoucnosti nezvládala, s tím bych, myslím, nemohla žít. Nebo my oba. Proč bych nedovolila Bohu, aby to těhotenství řídil podle svých záměrů? A jestli má mé dítě zemřít při operaci srdce, tak zemře při operaci srdce. Můj táta ať si klidně říká - Tierney, proč bys tím vším měla procházet a proč by vaše dítě mělo snášet tolik bolesti? - JÁ MUSÍM VĚŘÍT!"


I my musíme věřit a musíme nechat Boha, aby náš život šel podle jeho záměrů. Ale zároveň si musíme uvědomit, že když nezažijeme určitou zkoušku nebo situaci, nemůžeme druhého odsuzovat nebo pomýšlet na jeho slabou víru. Dost možná bychom se totiž divili, jak "silná" by v takové situaci byla naše víra ...

Mějte se krásně,

Pavla