Lepší je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování ...
Tyhle verše z Bible jsem během posledních čtrnácti dnů naplnila vrchovatě ... Nejdřív svatba, potom pohřeb ...
Dvakrát jsem za posledních čtrnáct dnů byla svědkem - nejprve na svatbě, pak jsem se stala svědkem při opouštění tohohle světa ...
Nezastírám, že mi na svatbě bylo líp. Moc jsem se tam těšila, užila jsem si ji, pobavila jsem se, byla jsem s lidma, které mám ráda ...
Dneska jsme měli pohřeb naší babičky. V noci jsem nemohla spát, byla jsem nervózní, bolelo mě břicho a těšila jsem se, až to bude za mnou ...
Jenže .....
Jenže ten verš má pokračování - neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.
Pravda je, že o tom, že taky jednou umřu, jsem na svatbě opravdu nepřemýšlela. Tam mi to nepřišlo na mysl ani na chvilku. Ale na pohřbu je to jinak. Myslím, že každý, kdo tam dnes seděl a díval se na babiččinu rakev, tak si musel uvědomit svoji smrtelnost, to, že tady taky jednou nebude ... Proto to Šalomoun napsal, ne proto, že by bylo špatné se bavit a mít radost, ale prostě proto, že na pohřbech máme čas přemýšlet a třeba nás to k něčemu může přivést.
Já jsem si to pravé "uvědomování" užila, když jsem seděla u babiččiny postele v nemocnici, kdy umírala. To byly hodiny a hodiny ticha, času na přemýšlení habaděj. Tam jsem dokonale viděla to smiřování a usmiřování, tam jsem viděla tu změnu, kdy člověk, který dřív o Bohu moc nemluvil, najednou celou svoji mysl Bohem naplnil. Babička už vlastně o ničem jiném nemluvila - než o Bohu, o umírání, o nebi, o setkání a o naději.
Moc toužila umřít, chtěla, abychom se spolu pomodlily, potom sama prosila Boha o odpuštění, a když se Bohu omluvila za všechno špatné, co kdy udělala, bylo vidět na její tváři, jak se jí ulevilo. Najednou byla její tvář jiná, úplně uvolněná. Když jsem tohle vyprávěla svým dětem, bylo znát, jak to na ně moc zapůsobilo.
Když babička zemřela a já jsem přivolala sestru, podívala se na babičku a řekla: "Je vidět, že byla smířená a usmířená. Proto je taková hezká a milá ...". Stává se jí prý, když jde obstarat člověka, který právě zemřel, a který byl zlý a protivný, a který vůbec nebyl vyrovnaný s tím, že umírá a nadával do poslední chvilky, tak že obličej takového mrtvého člověka až děsí. Vždycky je prý patrné na první pohled, jestli se člověk smířil a usmířil. Smířená se smrtí byla babička stoprocentně, protože už po ní moc toužila a prosila o ni. A usmířená? Myslím, že byla s Bohem usmířená, i když to rozhodnutí musíme nechat na Něm.
Všichni jednou zemřeme, i my, i když se nám tomu špatně věří ... Usmiřujme se s Bohem celý život, prosme za odpuštění a buďme vděčni za každou chvilku, kterou můžeme strávit v domě smutku - tady naše myšlenky opravdu nic neruší, tady můžeme upevnit svou víru, náš vztah s Bohem, tady si uvědomíme, kam směřujeme ...
Krásný den,
Pavla
Žádné komentáře:
Okomentovat