Když jsem se s Honzou v roce 1989 seznámila, hned na prvním rande si se mnou začal povídat o víře. Chtěl to udělat, protože kdysi chodil s nějakou slečnou, a když se jí zmínil o Bohu, rezolutně ho zarazila, že s tím tedy nechce mít nic společného. A tak potřeboval vědět, jak jsem na tom já ...
Já jsem nevyrostla ve věřící rodině, ale od mých deseti let, kdy mi umřel děda, kterého jsem měla moc ráda, mě začaly zajímat věci mezi nebem a zemí. Svou dětskou hlavou jsem nebyla schopna pochopit, že bych dědu už nikdy neviděla, a tak jsem si vlastně "vysnila" Boha, který mi dědu opatruje. A pak se po letech objevil Honza. V té době chodil do katolické církve a já s ním začala tedy chodit do kostela.
To místo mě nadchlo - svým tichem, klidem a možností dokonale se soustředit na modlitbu. Potom mi postupně začaly některé věci vadit - kněží se svou nadřazenosti (vždyť všichni lidé jsou si rovni), zpovědi (vždyť jediným prostředníkem je Ježíš), klečení a modlení se k sochám představujícím Ježíše nebo Marii, nemožnost, aby se kněží oženili (když podle Bible naopak ženatí mají být). Prostě cítila jsem, že je mi sice v kostele hezky, ale NĚCO mi tam skřípe ... A i Honza to cítil podobně ...
Potom Honza potkal člověka, který nabízel, že učí POUZE Bibli. To bylo to, co Honzu zaujalo, to slovíčko POUZE. Nic navíc, prostě jen Bibli. A tak začal studovat a po nějaké době se stal křesťanem. Já jsem se dál o víru zajímala, ale měla jsem strach, že kdysi na začátku jsem vlastně do kostela začala chodit kvůli Honzovi, ne kvůli sobě, tak jsem teď chtěla, aby moje rozhodnutí bylo opravdu jenom MOJE. A tak jsem vyčkávala ....
V roce 1992 byla svatba a za rok poté se nám narodila naše Kačenka. Honza chodil dál na studia Bible a na Bohoslužby a já postupně poznávala lidi, s kterými se Honza scházel. Ale pořád jsem do církve nechodila. Studovala jsem si doma. A protože jsme už měli miminko, začal Honza chodit na Bohoslužbu i s Kačenkou. A já potom na ně čekala u metra, když se vraceli v neděli z Bohoslužby domů. Honza mě do ničeho nenutil, nechával mě přemýšlet. A to mi moc pomohlo ... Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem poprvé přišla do církve mezi ostatní křesťany, ale za to si pamatuji, že když jsem čekala svoje druhé miminko, tak jsem se nechala pokřtít, což bylo v roce 1996. Čtyři dlouhé roky jsem si vyšlapávala svojí cestičku k Bohu ...
A jsem ráda, že jsem si ji mohla "vyšlapávat" v klidu.
Teď uteklo dvacet let našeho manželství, procházíme těžkostmi a starostmi jako každý jiný. Ani nám se nevyhýbají problémy, i my se na sebe někdy mračíme a řekneme si věci, které toho druhého zabolí. Nejvíce se asi dohadujeme o výchově našich třech dětí. Ale .... My máme v našem manželství Boha, On nás doprovází, pomáhá nám, dost možná občas nad námi kroutí hlavou nebo se pousměje, cože jsme to zase vymysleli :))). Stojí ale při nás a my se snažíme k Němu přivádět i naše děti. Jak to dokážeme, ukáže až čas. Ale jaké máme manželství, můžeme vidět už teď. Jsem se svým mužem šťastná, je mi s ním moc hezky, vážím si ho a mám ho moc ráda.
Před pár dny jsme spolu podnikli dvoudenní výlet do Paříže, taková oslava našeho výročí. Byli jsme po dlouhých devatenácti letech spolu někde sami, bez našich dětí. A řeknu vám - bylo to skvělý! :) Taková druhá svatební cesta! Myslím, že z těchto dvou dnů budeme ještě dlouho čerpat. Když jsme se totiž hned druhý večer po návratu malinko poškorpili, vzpomněli jsme si, jak nám bylo v Paříži spolu krásně, a museli jsme se tomu dohadování nakonec zasmát.
Miluju svého muže i po dvaceti letech a budu se snažit udělat všechno pro to, aby to tak bylo až do smrti (..... a tak jsme začali zámečkem na pařížském mostě - klíčky jsme si totiž odvezli z Paříže do Prahy, tak tam asi "spolu" budeme viset navždycky :))).
Pavla
Žádné komentáře:
Okomentovat