Týkal se totiž její víry v Boha.
Dopis začíná těmito slovy: "Říká se, že v zákopu není nikdo ateista. Po svém zinscenovaném procesu a čtyřech a půl měsících strávených na cele jsem zjistila, že ateistou není nikdo ani ve vězení".
Věřím tomu, že být ve vězení musí být pro člověka kruté. Pro člověka, který není recidivistou a není tam tedy jako doma ... Občas si říkám, že stačí na silnici trochu nepozornosti a klidně se kdokoli z nás může dostat do vězení. A nemusíme vraždit, korumpovat, krást ... Vůbec si to nedovedu představit.
V neděli jsem na dětské biblické hodině tenhle článek použila a společně jsme ho rozebírali. Když si děti měly představit, že by se do vězení dostali třeba neprávem nebo opravdu ne ze špatného úmyslu, a potom by na cele byli sami, věděli by, že se dalších sedm let nedostanou na sluníčko, naopak jim ve dne v noci svítí světlem přímo do obličeje a k tomu je nepřetržitě nahrává kamera ... Nemohli by se vidět se svoji rodinou, neměli by si s kým popovídat ...
Myslím, že v takové situaci je úplně přirozené, že se člověk upne k Bohu, začne vyhledávat Jeho "společnost".
I v článku je to podobně popsáno, totiž - že když je člověk ve vězení a trpí a je sám : "..... stává se modlitba jediným intimním, důvěrným, konejšivým rozhovorem, který člověk může mít. Uvědomíte si, že Bůh je vašim jediným přítelem a jedinou dostupnou rodinou ..... neexistuje nikdo jiný, komu byste se mohli svěřit se svými obavami a nadějemi".
Najednou můžeme mít pocit, že téhle ženě až závidíme... Ptala jsem se dětí, proč si myslí, že my tolik necítíme Boží přítomnost, proč ho tak málo bereme za nejlepšího přítele. Odpověď byla jasná - máme kolem sebe plno lidí, kteří nás mají rádi, a taky si žijeme v dostatku, nám nic nechybí. Pak se na Boha jednoduše zapomene ... Potom ho prostě nepotřebujeme ...
Občas se mi stává, že mám pocit, že mi můj manžel málo naslouchá, že si se mnou nepovídá tolik, jak bych chtěla, mám pocit, že v tu chvíli si nejsme moc blízcí. Vždycky, když se takhle lituju, mi přijde na mysl: "A jak se cítí Bůh? Vždyť ty si s ním taky povídáš tak málo, taky je ti "cizí". Tak se teď nediv, aspoň vidíš, jaké to je". Také mě občas přepadne touha zlepšit svůj vztah k Bohu, chci se víc modlit, chci víc studovat Bibli, chci, abych si s Bohem opravdu byla blíž. Ale jak dlouho mi ta touha vydrží? Přijdou první starosti, první zaneprázdnění, a kde jsou moje předsevzetí, kde je moje snaha?
Julija Tymošenková ještě napsala: "V temnotě cely čerpám sílu a naději z faktu, že Bůh se mi tu zdá být nějakým způsobem velmi nablízku. Vždyť kde jinde by mohl Kristus přebývat než u těch, kdo trpí a jsou utiskováni?"
Já věřím, že Kristus je s námi pořád, i tehdy, když netrpíme, když je nám naopak moc fajn, jsme zdraví, šťastní, je nám krásně. Nebo i tehdy, když je nám tak akorát. Je s námi pořád. Jenom v těch chvílích bolesti, nemoci, trápení a útisku si to mnohem víc uvědomujeme, tehdy jsme vděční za Boží blízkost, za to, že nás dokáže utěšit, že nás má rád.
Tehdy si nejvíc vážíme jeho přátelství.
Měli bychom mít na mysli, že nikdo z lidí nás nedokáže milovat tolik jako Bůh. Ani naši manželé, naše děti, ani naše maminka s tatínkem. Bůh s námi bude vždycky a vždycky nás bude mít rád. On je totiž Láska.
Mějte se krásně
Pavla
Žádné komentáře:
Okomentovat