Před víc jak týdnem se po parných dnech přihnala taková bouřka, jakou jsem už dlouho nezažila. Ačkoliv nemáme chalupu na břehu žádné řeky či rybníka, moc nám to nepomohlo. Nad námi je totiž pole, které bylo tak vysušené, že nezadrželo vůbec žádnou vodu a dá se říct, že se nám prohnalo přes celý dvorek. Voda a bahno si našlo cestu i do chalupy a navíc nám zbořilo kamenou zeď na mlátku, přilehlému k chalupě. Takže práce bylo dost - vyndat zabahněné věci z mlátku, vynést kameny ze zbořené zdi, vytáhnout mokré uhlí, vysušit a odbahnit i část chalupy (odnesl to jeden pokoj a chodbička u venkovních dveří). Do toho nám pár dní nešla elektřina a cesta z vesnice byla neprůjezdná díky popadaným stromům.
Ani se nedivím mému taťkovi, když se přijel podívat na tu spoušť, že byl dojatý. Vidět tu paseku, kterou bouřka natropila byl opravdu zážitek. Navíc popadalo tolik stromů, že se úplně změnil ráz krajiny. Tam, kam jsem se poslední rána tak strašně ráda při snídaní dívala do hustých korun stromů, jsou jen pozůstatky. Je vidět skrz... Už se nejede přes hustý les, ale přes vyloženě trosky lesa, který se bude ještě dlouho vzpamatovávat. A člověku je z toho smutno.
Mám respekt před přírodou, co všechno jsou přírodní živly schopné udělat. A obrovský respekt mám i před Bohem. On totiž umí udělat mnohem víc. S Terezkou jsme teď hodně probíraly příběh o Noemovi a když si představím, jaká bouře byla na zemi seslána pro nepravost lidí, je mi úzko. Mně stačila hodinová bouřka, abych se začala bát. A i když Bůh slíbil, že již takovou potopu na zemi neuvrhne, říkám si, zda někdy nemá chuť si stejnou věc znovu zopakovat. Jen by mně zajímalo, jak by to dopadlo....kolik novodobých arch by mohlo být postaveno, kolik lidí by se zachránilo a jak by svět poté vypadal. Ale jsem ráda, že tohle už Bůh nemá ve svém plánu....
Monika
Žádné komentáře:
Okomentovat