O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete.
Filipským 4:6
Řidičák jsem si udělala ve svých čerstvých 18ti a pak jsem leta letoucí neřídila. Až můj manžel měl dostatek trpělivosti a klidu, aby mně přinutil s tím znovu začít. Říkám si, že pokud má KIKA nábytek na svých parkovištích kamery, tak se noční hlídač musel dost pobavit. Nicméně se podařilo a já začala jezdit. Žádné velké trasy, ale na drobné popojíždění to stačí. Jsem ráda, že nejsem závislá jen na městské dopravě a když je vyloženě deštivo, tak je příjemné se dopravit k doktorům autem než zmoknout při cestě na zastávku autobusu. Já bych doběhla, ale s dvouletou dcerkou je ta cesta hoooodně dlouhá :-)
Ale abych tu nebyla za profíka, tak se musím přiznat, že mám problém věřit ostatním řidičům. Už jednou se nám stalo na dálnici (to jsme měli ještě starou škodovku), že při předjíždění kamionu se řidič obrovského kolosu rozhodl změnit pruh a nás neviděl....no, naštěstí si nás na poslední chvilku všiml a vrátil se do svého pruhu, ale já to pak dost dlouho rozdýchávala. Mé pokusy o řízení to trošku zbrzdilo, ale jak už jsem psala, tak jsem se rozjezdila a popojíždění po Praze mi nečinilo problémy. No a pak naprosto stejná situace...jedu za kamarádkou přes Prahu a najednou se do mého pruhu cpe kamion, který vůbec netuší, že tam jedu...co vám mám povídat....nemohla jsem si vzpomenout, jak zmáčknout klakson a jen jsem pevně sevřela volant a doufala, že řidič ucítí náraz a uhne dřív než mně smete ze silnice. Myslela jsem na Terezku, kterou jsem měla v autě a neskutečně se bála....
Jelikož toto píšu, tak je jasné, že jsme s Terezkou vyvázly. Řidič nás uviděl asi 3 vteřiny před nárazem a uhnul dřív, než se něco stalo. Byla jsem z toho tak vyklepaná, že právě teď jsem ve fázy, kdy se mi řídit moc nechce. Navíc jsem těhotná, takže se přece jenom více bojím. Jen moc doufám, že se mi povede znovu se přemoci a zase řídit, i když na dálnici si asi nikdy netroufnu. Prostě nemám důvěru v ostatní řidiče a bojím se jich. Jo takhle kdyby byla dálnice prázdná, to bych se vyjezdila...
A teď je tu ten výše zmíněný verš. O nic nemějte starost.........za vše se modlete..... A co teď? Pokaždé, když si sednu za volant, modlím se. Terezka už mi pomáhá s "amen" na závěr. Věřím, že díky Bohu se nám vyhnuly karamboly a já vždy dojela v pořádku. Jen mám trošku problém se vyvarovat starostem. Přepadnou člověka a těžko se jim odolává. A tak jsem se rozhodla, že se budu modlit i za to, aby ty starosti neměly takovou sílu a já je dokázala přemoci. Abych si je dokázala odehnat od těla a pustila Boha do svého srdce.
Protože to je to, co Bůh chce. Chce se o nás postarat a opatrovat nás. Miluje nás, tak jako my milujeme své děti. A když si uvědomím, jak moc miluji svou dceru, chápu, co Bůh cítí k nám!
A co vy, co vám dělá starosti?
Pěkný den s Bohem!
Monika
Žádné komentáře:
Okomentovat