Nadhled

Ještě jednou se vrátím k našemu pobytu na Loučeni. Já vám nevím, ale při tom pohledu na zdejší přírodu, na krásně udržovaný park za svitu sluníčka a zpěvu ptáků jsem měla víckrát pocit Boží blízkosti. Člověka přepadaly myšlenky na jeho stvoření a na jeho dary, které nám tím dal.

A při procházkách mnohých bludišť či labyrintů jsem se zamyslela i nad tím, kam vedou naše cesty zde na zemi. Jak se občas ztrácíme v uličkách našich životů, jak mnohdy hledáme správnou cestu a vidíme jen kousek před sebe. Přesně tak jako v těch zdejších bludištích. A přitom stačilo se podívat z větší výšky a správná cesta se před námi otevřela jak na otevřené dlani.

Říkám si, že my lidé nemáme ten správný nadhled a tak se nemůžeme podívat z větší výšky na naše cesty životem. Ale Bůh ten nadhled má. Může to udělat a on to samozřejmě dělá. On přesně zná ty naše cestičky a připravil pro nás tu správnou cestu. Teď je jen na nás, zda mu budeme důvěřovat a necháme se jím vést nebo zda budeme tvrdohlavě lpět na našem vlastním rozumu a budeme si klestit cestu bludištěm úplně sami.

Já dávám přednost doprovodu. Myslím, že Bůh je ten správný společník na takovou cestu a já mu v tom chci plně důvěřovat. A co vy?

Krásný den s Bohem,
Monika