NEBUDE ÚNIKU

Pavel píše v dopise Tesalonickým (1.Tesal 2-3):

2Sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci. ³Až lidé budou říkat: „Mír! Bezpečí!“ náhle je překvapí záhuba, jako když na těhotnou přijdou bolesti, a nebude úniku.

Tohle je opravdu dobré přirovnání.

Vzpomínám si, jakou jsem měla obavu z každého porodu. Poprvé - protože jsem nevěděla, co mě čeká, podruhé a potřetí - protože jsem věděla, co mě čeká :-)). Přišly bolesti a nebylo úniku. Najednou si žena přeje, aby bolesti přestaly, ale zároveň ví, že nějakým způsobem se její dítě bude muset dostat na svět. Prostě navždycky u ní v břiše zůstat nemůže ... Není úniku ... Porod nastane a musí ten proces pokračovat ... Ať žena chce nebo ne, nikdo se jí na svolení ptát nebude...

A stejně je to s tím, že jednou přijde Pánův den. V Bibli se říká, že přijde jako zloděj v noci. Člověk v noci spí a většinou si dopředu neplánuje, jak to bude probíhat, když náhodou přijde zloděj do jeho bytu. Stejně tak my nevíme, kdy Pánův den nastane.

V Mat 24 je psáno: ³⁷Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. ³⁸Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, ³⁹a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka.

Až přijde Ježíš, na Zemi to nebude nijak speciální den, bude tady probíhat úplně normální život. Budeme třeba surfovat na internetu, budeme na svatbě, poletíme na dovolenou, budeme hrát doma Člověče, nezlob se. Budeme ve škole, v práci, na hřišti, v kině ... Prostě běžný život. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že nastane změna. Bůh nám říká, že máme být připraveni. Pořád. Tím myslí, že se máme snažit žít podle toho, jak Bůh chce, podle toho, co je správné. Pak budeme připravení.

Možná se nedožijeme toho, kdy tenhle svět skončí, ale na každý pád jednou zemřeme. To je stejně nevyhnutelné jako porod. Stárneme a ten proces našeho postupného umírání pokračuje. Nemůžeme ho zastavit, nemůžeme si prodloužit věk, prostě jednou umřeme, ať chceme nebo ne.

Na závěr takové zamyšlení:

Baví se dva kamarádi - jeden v Boha a v posmrtný život věří, druhý ne.

Ten nevěřící říká: "Kamaráde, řekni mi, co z toho máš, že věříš v Boha? Nekouříš, nepiješ, za holkama nechodíš, v neděli musíš vstávat na Bohoslužbu, modlíš se ... Přemýšlel jsi nad tím, že jestli žádný posmrtný život není, tak to všechno děláš úplně zbytečně?"

A ten věřící odpovídá: "No jasně, tomu rozumím. Ale když nic nebude, nic se mi taky nestane. Ale co když to bude naopak? Co když se po smrti budeš dívat Bohu do očí? Opravdu to riskneš? To já bych se teda bál ..."

A co my - riskneme to?

Pěkný den,

Pavla