Mít rád bližního svého

Marek 12:28-34
"Přistoupil k němu jeden ze zákoníku, který slyšel jejich rozhovor (pozn: saduceů a Ježíše) a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: "Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán, miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!" Druhé je toto: "Miluj svého bližního jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není." I řekl mu ten zákoník: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho, a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet bohu oběti a dary." Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." ...

Milovat Boha a bližního svého - to se postupně prolíná celým Novým zákonem. To je to, co po nás Bůh chce. A jedno bez druhého pořádně nejde.

Nebo můžu milovat Boha, ale zároveň "kašlat" na lidi? Můžu cítít, že moje láska k Bohu je úplná, když budu nadávat na lidi okolo, když je budu pomlouvat, když se s nima budu hádat, když na ně budu protivná?

Miluju Boha, když mi bude úplně jedno, jestli můj bližní potřebuje pomoc, když je mi úplně jedno, jestli má nějaká trápení a starosti? Když budu prostě myslet jenom sama na sebe?
Ne, potom moje láska k Bohu vlastně neexistuje. Svým chováním popírám, že mám Boha ráda. A takové nás Bůh nechce. Proto v Bibli často tyto dvě lásky spojuje - jsou pro něj jedno.

1.Janův 4:20,21
Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Největším projevem lásky by asi bylo to, když by pro nás někdo umřel. Kvůli nám, za nás, místo nás. Takovou lásku nám ukázal Bůh. On nás miluje tak, jak nás nedokáže milovat nikdo jiný na světě. On nám poslal Ježíše a ten kvůli nám zemřel. Já mám někdy pocit, že si nedokážu dost vážit Ježíšovy oběti. Poděkuju za ní, ale cítím dostatečnou lítost a vděčnost , že kvůli MNĚ musel Ježíš umřít? Ne kvůli sousedovi, kvůli bratrovi, ale kvůli MNĚ?! Jak bych prožívala to, když by kvůli mně, abych byla zachráněná, umřel třeba můj manžel?

Bůh mě miluje, má mě rád, tak jako nikdo. Obětoval se za mě. Dokázala bych se já obětovat za svého bližního? Teď nemyslím fyzickou oběť, ale něco, co mě v mém životě omezí, bude mě třeba obtěžovat a otravovat, ukrojí to z mého pohodlí. Někdy stačí natáhnout ruku nebo udělat pár kroků, nebo taky jenom sedět a vyslechnout si druhého, co ho trápí. A i to nás někdy obtěžuje. Nechce se nám, myslíme si, že máme svých problémů až nad hlavu, a tak ty kolem sebe vypustíme z hlavy. Myslíme si, že nám to nikdo nemůže zazlívat. Může. Bůh nám to zazlívá. Přeje si, abychom milovali bližního svého. Abychom nebyli sobci ...

Pavla