Okolí a já

Při přípravě článku "Být BUSY" jsem narazila na jednu skutečnost, která by si zasloužila vlastní kapitolu.  Pokud se chceme řadit mezi křesťanky měly bychom tak i žít. Jenže to mnohdy znamená, že se vám kolikrát podaří dostat do situace, kde budeme jak se říká "samy proti všem". Že budeme samy ve společnosti nevěřících, kteří navíc budou jednat tak, jak se to příčí křesťanským zásadám - hodnotám.

Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? 

Jaký může mít vztah světlo s temnotou? 

2.Korintským 6:14

- ale to přece nejde, nemůžeme se tomu vyhnout. Ať už kvůli tomu, kam bychom se schovaly. Ale také proto, že právě pro ty nevěřící můžeme být dobrým příkladem, který je může přesvědčit, že má cenu hledat cestu k Bohu. Myslím, že tím veršem je myšleno, abychom se nespolčovaly s nevěřícími pod jedno jho. Abychom se od nich nenechaly svést k běžným věcem dnešních dnů, které ale nejsou v pořádku podle kritérií stanovených Bohem.

zdroj obrázku

A tak se chci s vámi podělit o pár zážitků ze svého života, které se dotýkaly mé víry a toho, že chci žít správně a podle Boha.

Pamatuji se, že jsem byla postavena do situace, kdy má kamarádka vyloženě "zneužívala" firemní tiskárnu a kopírku ke kopírování ohromného množství soukromých věcí. Myslím, že v dnešní době je to poměrně běžný jev, dělat to bez nějakého pocitu zahanbení, protože koho to "bolí".... Firma má hodně peněz, tohle je zanedbatelné, to se ztratí.... Ani nevíte, jak těžké pro mně bylo, abych jí k tomu něco řekla. Mám to přejít? Mám se ozvat? Co mám říct? Jak? Ozvala jsem se a reakce byla přesně taková, jak už jsem popsala. Ale i tak bych to udělala znova. Už proto, že reakce Boha pak nebude stejná. On to vidí, on se zajímá a není mu to jedno.

V tom samém zaměstnání jsem měla jinou kolegyni, která navenek nedala nic znát, ale pak jsem se dozvěděla, že o mně mluví za zády a řeší, že jsem věřící. I to se stává a řekla bych, že to je to nejmenší, s čím se člověk může potýkat. Vypovídá to hlavně o tom druhém a není proč se tím trápit. Je to možná nepříjemné, ale snést se to dá. A tak jsem to nechala být, protože co, ano jsem věřící a nemám se za co stydět.

No a jednou jsem byla překvapena reakcí své bývalé spolužačky ze základní školy, se kterou jsem se po pár letech setkala. Bývaly jsme dobré kamarádky a tak jsme to naše přátelství zkoušely obnovit. Když se však dozvěděla o mé víře, oznámila mi dost rázným způsobem, že pokud budeme i nadále v kontaktu, tak mi to bude určitě vymlouvat. V tu chvíli jsem měla pocit, že snad špatně slyším. Jako bych jí oznámila, že se mi líbí špatná politická strana a musí mi pořádně otevřít oči, abych pochopila, že je to špatně. Co na to říct? Nejsme v kontaktu, takže mi nic vymlouvat nemusí.

Musím ale přiznat, že jinak mé okolí je opravdu velmi chápavé a nepociťuji nějakou diskriminaci či celkovou změnu v postojích ke mně.  Ale i kdyby to tak bylo. Měla bych něco změnit? Nemluvit o své víře, zavírat oči, když někdo dělá něco s čím nesouhlasím? Nebo se třeba účastnit akcí, o kterých se dopředu ví, jak skončí?  Tyto situace se budou opakovat, nebudeme toho ušetřeny a je potřeba v nás najít silu a postavit se tomu i když je to mnohdy těžké. Jedna věc je ta, že si takové jednání musíme srovnat vnitřně. Že si musíme uvědomit, že ubližujeme Bohu, ale také i sobě. Druhá věc, která tu hraje taky důležitou roli je, že naše jednání je viditelné pro ostatní a jsme takovou vizitkou naší víry. Ať už v tom dobrém, tak ale i ve věcech, které se nám nepovedly.

A tak si říkám, že když zvážíme, jak bychom reagovaly na křesťana, který se tak chová - zda by nás to jeho chování přivedlo k zájmu o Boha, zda by nás to inspirovalo ke změně života - může to být pro nás ukazatelem, kdy si dát pozor.

Toto je téma, které by se dalo ještě mnohem více prozkoumat a určitě se k nějakému pokračování dopracujeme, ale pro dnešek to už ukončím :-)

Takže, jak už jsem kolikrát zmiňovala ... nejlepším měřítkem je pro nás Bible, tak v ní hledejme a nalezneme :-D  (Matouš 6:33)

Pěkný den s Bohem.
Monika