Vždy jsem se tomu smála, ale letos došlo i na mně. Jako každý rok jsme se vydali na letní biblické studium do Kamenice nad Lipou a tam už je taková tradice, že se chodí s dětma do místní cukrárny na zmrzlinu. A tak se stalo, že jsem se vrátila z přednášky, která byla určená jen ženám a už u mně byl zmíněný kamarád a ptal se, zda mu odpustím, když mi řekne, že dal naší dceři ochutnat zmrzlinu..... Jelikož vím, že Honza (můj manžel) by to nedopustil, smála jsem se. Ale jen do chvíle, než mi Honza řekl, že na chvilku dcerka byla u někoho jiného, aby si i on mohl objednat nějakou tu dobrotu.
A ten náš kamarád se dožadoval odpovědi. "Odpustíš mi?" Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, ale žádné nebyly zrovna hezké. Představa, že někdo zná náš názor na věc a obejde ho mě neskutečně rozčilovala. Nemluvě o zdravotní stránce věci. Rozhodně jsem v hlavě neměla myšlenku na odpuštění. To tedy opravdu ne. Už totiž chápu, proč se říká, že se žena rve za své dítě jako lvice. Mě stačilo takhle málo a už jsem pomalu tasila "drápy" :-))
"Odpustíš mi? Bůh mi odpustí, co ty?" Stále se dožadoval mé odpovědi. A já cítila, že to nejde. Nemůžu mu odpustit. Ale co to se mnou je? To jsem správná křesťanka? To je biblické chování? Nemohla jsem pochopit, proč je to pro mně tak těžké. A pak mi to došlo...a mohla jsem odpovědět. "Já bych ti odpustila, ale musel bys to myslet vážně. Jenže na tobě vidím, že to vážně nemyslíš." ZÁSAH.
"Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: "je mi to líto", musíš mu odpustit."
Lukáš 17:3-4
No, nakonec jsem byla přesvědčena, že Terezka svou první zmrzlinu neochutnala - i když je to prý veliká škoda - protože něco takového by nám ten náš kamarád neudělal. Ale byl přesvědčivý, to tedy ano. A já už vím, že jen tak slepě někomu neodpustím. Bůh totiž po nás žádá odpuštění, ale jen pokud ten druhý té věci opravdu lituje.
Žádné komentáře:
Okomentovat