neděle 21. února 2010
pátek 19. února 2010
Tiché kázání
Na internetu jsem našla tento převyprávěný příběh, který se mi moc líbil a chci se s vámi o něj podělit.
Člen jedné církve, který dříve navštěvoval Bohoslužby pravidelně, na ně najednou přestal chodit. Po několika týdnech se pastor rozhodl ho navštívit. Pastor našel muže doma samotného, sedícího před sálajícím ohněm v krbu. Muž tušil důvod pastorovy návštěvy, pozval ho dál, usadil ho do pohodlného křesla poblíž krbu a čekal. Pastor se uvelebil jako doma, ale nic neřekl. V hrobovém tichu pozoroval tančíci plameny okolo žhavých špalků.
Po několika minutách, vzal pastor kleště na uhlí, opatrně vybral jeden jasně zářící hořící uhlík a položil ho na jednu stranu v krbu, kde byl úplně osamocený. Pak si opět sedl do svého křesla a byl zticha. Muž to vše potichu sledoval. Jak se plamínek na samotném uhlíku chvěje a zmenšuje, a kde byla předtím prchavá záře, tam již nebyl žádný oheň. Brzo byl uhlík studený a bez “života”. Pastor se podíval na své hodinky a zjistil, že je čas odejít. Pomalu se zvedl, vzal studený “mrtvý” uhlík a položil ho zpět do prostředka ohně. Najednou uhlík začal znovu zářit světlem a teplem ostatních hořících uhlíků kolem sebe. Když pastor dorazil ke vchodovým dveřím, muž řekl se slzami na tvářích “Moc vám děkuji za návštěvu a hlavně za to ohnivé kázání. V neděli přijdu.”
A jak je to s vámi. Jste tím osamělým uhlíkem, který ztrácí plamínek? V Bibli je psáno, že bychom měli chodit na shromáždění. Bůh nechce, abychom byli sami. A když se podívám na tento příběh, ještě víc jsem vděčná, že mi v této zemi nikdo nebrání se scházet s ostatními křesťany, že se můžeme každou neděli setkávat a společně uctívat našeho Pána. A že spolu máme tak krásné společenství!
Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Židům 10:24-25
Člen jedné církve, který dříve navštěvoval Bohoslužby pravidelně, na ně najednou přestal chodit. Po několika týdnech se pastor rozhodl ho navštívit. Pastor našel muže doma samotného, sedícího před sálajícím ohněm v krbu. Muž tušil důvod pastorovy návštěvy, pozval ho dál, usadil ho do pohodlného křesla poblíž krbu a čekal. Pastor se uvelebil jako doma, ale nic neřekl. V hrobovém tichu pozoroval tančíci plameny okolo žhavých špalků.Po několika minutách, vzal pastor kleště na uhlí, opatrně vybral jeden jasně zářící hořící uhlík a položil ho na jednu stranu v krbu, kde byl úplně osamocený. Pak si opět sedl do svého křesla a byl zticha. Muž to vše potichu sledoval. Jak se plamínek na samotném uhlíku chvěje a zmenšuje, a kde byla předtím prchavá záře, tam již nebyl žádný oheň. Brzo byl uhlík studený a bez “života”. Pastor se podíval na své hodinky a zjistil, že je čas odejít. Pomalu se zvedl, vzal studený “mrtvý” uhlík a položil ho zpět do prostředka ohně. Najednou uhlík začal znovu zářit světlem a teplem ostatních hořících uhlíků kolem sebe. Když pastor dorazil ke vchodovým dveřím, muž řekl se slzami na tvářích “Moc vám děkuji za návštěvu a hlavně za to ohnivé kázání. V neděli přijdu.”
A jak je to s vámi. Jste tím osamělým uhlíkem, který ztrácí plamínek? V Bibli je psáno, že bychom měli chodit na shromáždění. Bůh nechce, abychom byli sami. A když se podívám na tento příběh, ještě víc jsem vděčná, že mi v této zemi nikdo nebrání se scházet s ostatními křesťany, že se můžeme každou neděli setkávat a společně uctívat našeho Pána. A že spolu máme tak krásné společenství!
Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Židům 10:24-25
neděle 14. února 2010
Od pondělí do pátku
V pátek se u nás doma konal babinec čili pěkně řečeno ženské biblické studium. Sešly jsme se nad tématem "práce a křesťan". A já bych tady ráda uvedla několik věcí, ke kterým jsme se dobraly a co jsme se dozvěděly. Tak hurá do toho :-)
Myslím si, že většina křesťanů slovo "práce" vůbec nezahrnuje do správného zbožného života. Je to svým způsobem nutnost - pracovat, ale jinak nic víc. Jenže - člověk přece v zaměstnání stráví valnou většinu času. Smutné je, že ani my - křesťané, toho o práci toho druhého moc nevíme. A tím nám také uniká hodně informací o někom, kdo by nám měl být hodně blízký. Neznáme jeho starosti, trápení, nevíme, jací jsou jeho kolegové, jak moc ho práce vyčerpává, jak moc mu bere času nebo jestli má třeba strach, že o svou práci může přijít.
Dost často je zvláštní i náš pohled na různé druhy zaměstání. I mně se stává, že nad některým zaměstnáním "ohrnuju" nos - zedník, ochranka v supermarketu - vyslovím to s jistou povýšeností. Ale co tesař? Taky je mi to málo? A přitom to bylo zaměstnání dostatečně na úrovni pro Božího syna ....
Musíme si uvědomit, že každá práce, kterou dobře odvádíme, je pro Boha dobrá.
Já osobně do práce nechodím už skoro 17 let a dost často, když se mě někdo zeptá co dělám, odpovím - ... "aaale, jsem v domácnosti" (cítíte ten nádech nedůležitosti?) ...
Jako reakci můžu použít ukázku z knížky "Od pondělí do pátku" od Marka Greena, který na tuhle typickou odpověď ženy v domácnosti sám reaguje takto - "Představte si tedy, že mluvíte s ředitelem IBM a zeptáte se ho, co dělá. Taky nemávne rukou a neřekne "Ále, jsem JENOM ředitelem IBM"....
Moc se mi to líbilo a začala jsem o tom přemýšlet jinak. Co mě vede k tomu, že když se starám o tři děti, manžela, nemohoucí babičku, dvě kočky, psa, dům, zahradu, že si myslím, že moje práce je mnohem míň hodnotnější než práce managera, ředitele, chirurga.....?
Myslím, že je to všeobecný tlak okolí. Všechno se přepočítává na peníze a já přece nedostávám ani halíř. To znamená, že moje práce nemá žádnou hodnotu ... Ale je to tak? Jsem přece uklízečka, kuchařka, pradlena, taxikářka, zahradnice, učitelka, zdravotní sestra, chovatelka a sociální pracovnice v jednom. A jenom proto, že nejsem placenou kuchařkou v Alcronu, zdravotní sestrou na soukromé klinice a uklízečkou v IBM, přece moje práce není méně hodnotná. Beru si z toho tedy poučení :-)
A teď se dostávám k Bibli. Nějak si také vůbec neuvědomujeme, že i většina biblických hrdinů měla svá zaměstnání. Všeobecně je bereme jako "duchovní velikány", ale na to, že to byli úplně obyčejní lidé jako my, úplně zapomínáme. I oni měli svá zaměstnání, i oni měli starosti a museli pracovat z plných sil.
V 1.Moj 41:41 se dozvídáme o Josefovi, který se stal správcem celé egyptské země (a jeho víra mu v tom nijak nebránila), stejně tak Daniel byl správcem (Daniel 2:48). Někdo byl lékařem, někdo obchodníkem, někdo výběrčím daní, někdo porodní bábou. A taky se dost často dozvídáme o tom, jak se snažili svoji práci dělat poctivě a dělat ji s tím, že ji dělají pro Boha.
Problémem je, když si myslíme, že naši hodnotu najdeme v práci. Pak se práce stává opravdu jenom honbou za větrem a pomíjivostí (Kazatel 2:10-11). Ale naše hodnota je ve vztahu se Stvořitelem, ne v naši práci. A proto, ať děláme jakékoliv zaměstání, musíme ho dělat nejlíp, jak umíme. Musíme ho prostě dělat pro Boha.
Mějte se krásně,
Pavla
Myslím si, že většina křesťanů slovo "práce" vůbec nezahrnuje do správného zbožného života. Je to svým způsobem nutnost - pracovat, ale jinak nic víc. Jenže - člověk přece v zaměstnání stráví valnou většinu času. Smutné je, že ani my - křesťané, toho o práci toho druhého moc nevíme. A tím nám také uniká hodně informací o někom, kdo by nám měl být hodně blízký. Neznáme jeho starosti, trápení, nevíme, jací jsou jeho kolegové, jak moc ho práce vyčerpává, jak moc mu bere času nebo jestli má třeba strach, že o svou práci může přijít.
Dost často je zvláštní i náš pohled na různé druhy zaměstání. I mně se stává, že nad některým zaměstnáním "ohrnuju" nos - zedník, ochranka v supermarketu - vyslovím to s jistou povýšeností. Ale co tesař? Taky je mi to málo? A přitom to bylo zaměstnání dostatečně na úrovni pro Božího syna ....
Musíme si uvědomit, že každá práce, kterou dobře odvádíme, je pro Boha dobrá.
Já osobně do práce nechodím už skoro 17 let a dost často, když se mě někdo zeptá co dělám, odpovím - ... "aaale, jsem v domácnosti" (cítíte ten nádech nedůležitosti?) ...
Jako reakci můžu použít ukázku z knížky "Od pondělí do pátku" od Marka Greena, který na tuhle typickou odpověď ženy v domácnosti sám reaguje takto - "Představte si tedy, že mluvíte s ředitelem IBM a zeptáte se ho, co dělá. Taky nemávne rukou a neřekne "Ále, jsem JENOM ředitelem IBM"....
Moc se mi to líbilo a začala jsem o tom přemýšlet jinak. Co mě vede k tomu, že když se starám o tři děti, manžela, nemohoucí babičku, dvě kočky, psa, dům, zahradu, že si myslím, že moje práce je mnohem míň hodnotnější než práce managera, ředitele, chirurga.....?
Myslím, že je to všeobecný tlak okolí. Všechno se přepočítává na peníze a já přece nedostávám ani halíř. To znamená, že moje práce nemá žádnou hodnotu ... Ale je to tak? Jsem přece uklízečka, kuchařka, pradlena, taxikářka, zahradnice, učitelka, zdravotní sestra, chovatelka a sociální pracovnice v jednom. A jenom proto, že nejsem placenou kuchařkou v Alcronu, zdravotní sestrou na soukromé klinice a uklízečkou v IBM, přece moje práce není méně hodnotná. Beru si z toho tedy poučení :-)
A teď se dostávám k Bibli. Nějak si také vůbec neuvědomujeme, že i většina biblických hrdinů měla svá zaměstnání. Všeobecně je bereme jako "duchovní velikány", ale na to, že to byli úplně obyčejní lidé jako my, úplně zapomínáme. I oni měli svá zaměstnání, i oni měli starosti a museli pracovat z plných sil.
V 1.Moj 41:41 se dozvídáme o Josefovi, který se stal správcem celé egyptské země (a jeho víra mu v tom nijak nebránila), stejně tak Daniel byl správcem (Daniel 2:48). Někdo byl lékařem, někdo obchodníkem, někdo výběrčím daní, někdo porodní bábou. A taky se dost často dozvídáme o tom, jak se snažili svoji práci dělat poctivě a dělat ji s tím, že ji dělají pro Boha.
Problémem je, když si myslíme, že naši hodnotu najdeme v práci. Pak se práce stává opravdu jenom honbou za větrem a pomíjivostí (Kazatel 2:10-11). Ale naše hodnota je ve vztahu se Stvořitelem, ne v naši práci. A proto, ať děláme jakékoliv zaměstání, musíme ho dělat nejlíp, jak umíme. Musíme ho prostě dělat pro Boha.
Mějte se krásně,
Pavla
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)