středa 8. června 2016

KDYKOLI BOJÍM SE



Často se bojím. Nemám ale strach ze zlodějů (i když mě záhadně houkající alarm uprostřed noci dokáže srdce dostatečně rozbušit).

Nejvíc se bojím o své děti.  Dokud byly děti malé, mohla jsem je ochránit, vzít je do náruče, schovat je pod peřinu, pofoukat jim odřené koleno. Teď už jsou dcery dospělé (a syn velký) a já poznala úplně jiné strachy. Už u nich nemusím sedět, když mají horečku, nemusím jim číst v noci Káju Maříka, když nemůžou spát ... Ten strach je mnohem intenzivnější. Bojím se o jejich vztahy, štěstí, víru, lásky ... A vím, že už musím stát stranou (což tedy moc neumím :D ).

 Jsou chvíle, které mi dokážou trhat srdce na tisíc kousků. Pak mi stačí dceřin úsměv a navrácená radost a klid a moje srdce je v tu chvíli zase celé. Život s dospívajícími dětmi je jako na houpačce. Jsou dny krásné a pohodové, pak jsou dny opravdu těžké a bolavé. A já bych pořád u nich chtěla stát, ochraňovat je a "nedat je za nic na světě". Ale už nemůžu, pokud samy nechtějí. A někdy to prostě už ani nejde. Ale nemusím jen tak nečinně koukat a říkat si, že s tím nic nenadělám, že je holt musím nechat být, že mi zbývá už jen ten strach...

Můžu něco dělat - můžu se za ně modlit. Dělám to vlastně při každé modlitbě. A myslím, že to budu dělat, dokud budu žít. I když budou moje děti šťastné, i když budou nešťastné, i když se budou mít krásně, i když budou procházet trápením...

A tak nám Bůh, díky modlitbě, může pomoci všem - mým dětem, aby je ochránil, a mně, abych o ně neměla takový strach .......

 "Kdykoli bojím se, v tobě mám naději" (Žalmy 56:4).

Mějte se pěkně,
Pavla