Začala jsem tedy studovat jednotlivá trápení a "jejich" verše. Ráda bych vám dnes napsala toto pohotovostní číslo :) :
"Když Vám Bůh připadá daleko, zavolejte do Žalmu 139".
A tam se Vám ozve:
"Ty mě, Hospodine, zkoumáš, ty mě znáš.
Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas,
už zdálky rozumíš mým myšlenkám!
Sleduješ, jak chodím i jak uléhám,
všemi mými cestami se zabýváš.
Ještě než přijde slovo na jazyk,
ty už to, Hospodine, všechno víš!
Zezadu i zepředu jsi mě obklopil,
svou dlaň jsi na mě položil.
Takové poznání je nad mé chápání -
- je příliš hluboké, na to nestačím!"
A "hlas" na druhé straně telefonu pokračuje tím, jak nás znal už dávno před naším narozením.
"Mé nitro zformovals ty sám,
v lůně mé matky jsi mě tkal.
Chválím tě za tvá díla ohromná,
za to, jak podivuhodně jsem udělán
a že mou duši tak dobře znáš!
Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta,
když jsem byl hněten v zemských hlubinách!
Můj zárodek tvé oči viděly,
všechno jsi zapsal do knihy -
- dny, jež mi byly určeny,
než začal první z nich".
Nádhera! Musím říct, že jsem si tyhle verše četla několikrát dokola. A cítila jsem vděčnost, že Bůh je se mnou opravdu úplně od začátku, že je se mnou pořád, že Ho mám pořád vedle sebe, že na tohle se můžu opravdu spolehnout. Vím, že mě zná nejlíp, líp, než se znám sama. Protože já o sobě sice dost často smýšlím kriticky, ale někdy nad sebou dokážu parádně přimhouřit oko. To Bůh na mě kouká očima otevřenýma, ale zároveň opravdu spravedlivě.
A tak, když budete mít pocit, že Bůh je moc daleko, zavolejte si do Žalmů 139 a vzpomeňte na to, že Bůh byl při tom, když jste byli milimetr velcí a je s vámi i teď, když děláte chyby. Bůh by nás ale nikdy neopustil, to je naše jistota ...
Pavla
