pondělí 14. února 2011

Největší zbraň

V pátek u nás proběhl tzv. "biblický babinec", kde jsme se my, holky, zaměřily na téma pro nás velmi důležité - používání jazyka, řeči, pomluvy .... Prostě všechno, s čím často bojujeme. A tak si, prosím, nalistujte Starý zákon, protože valná většina veršů pochází z Přísloví :-)).

Prvním problémem některých žen je MNOHOMLUVNOST. V Přísloví 10:19 je řečeno: "Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý."
a v Př 17:27 "Kdo se krotí v řeči, má správné poznání, kdo je klidného ducha, je rozumný člověk".

Mnohomluvnost je i mým problémem. Tedy - jak kdy. Když jsem ve společnosti, kterou dobře znám a jsme si blízcí (blízké :-)), můj jazyk je dokonale rozvázán a já nejsem k zastavení. Trochu jiná situace je, když jsem mezi lidmi neznámými, tam většinou mlčím. Ale když jsem mezi "svými", povídám, povídám a povídám. A jak Bůh říká, nezůstávám bez přestoupení. Vypustím kolikrát z pusy něco, co by v ní radši mělo zůstat.

Taková mnohomluvnost může přejít v obyčejné TLACHÁNÍ. A to tlachání může druhému hodně ublížit. Př 12:18 - "Někdo tlachá, jako by probodával mečem, kdežto jazyk moudrých hojí."

Při tlachání si ani neuvědomujeme, komu ty informace dáváme a jestli je to vhodné, o nich před tímto člověkem mluvit. Uvedu příklad z doby, kdy mi bylo asi dvanáct let. Byla jsem s rodiči, se ségrou, s babičkou a s tetou v létě na horách na dovolené. Seděli jsme u večeře a povídali si. Mojí ségře bylo v té době asi čtrtnáct, takže u nás počínala puberta. Což obnášelo, že jsme se smáli všemu, i tomu, čemu by se nikdo normální nesmál :-)). Se sestrou jsme si vyprávěly nějaké vtipy o slepci a hrozně jsme se tomu hlasitě hihňaly, gestikulovaly a předváděly, jak jsme slepé a šátraly rukama před sebou. Náš táta najednou zavelel: "Okamžitě jděte od stolu". Bylo mi, jako by mě polil ledovou vodou, strašně jsem se styděla, ale nevěděla jsem, co jsme provedly. Šly jsme na pokoj a táta za náma přišel a řekl nám, že se za nás stydí, že jsme tak nevychované. Až potom jsme si uvědomily, že teta, která s náma seděla u stolu, má syna, který je skoro slepý. Když byl malý, ve škole mu kamarád vypíchl jedno oko pravítkem, a druhé měl sám o sobě nemocné, takže na něj viděl hodně špatně. Nosil silné brýle a jeho zrak se pořád zhoršoval. Dodnes nevím, jestli se to tety dotklo, jestli si vůbec všimla, o čem se ségrou vtipkujeme, ale bylo to pro mě obrovské ponaučení. Od té doby si snažím dopředu promyslet, které téma můžu použít a co není vhodné.

Jak se asi bude cítit žena, která nemůže mít děti, když před ní s někým dalším budu sáhodlouze probírat těhotenství, porody nebo výchovu dětí...?
Jak bude ženě, která nemá manžela (a chtěla by mít :-)) , když před ní budu probírat, jak je to bezvadné být vdaná, jak svého muže miluju, jak je na mě hodný, co pro mě všechno dělá atd....?
Jak bude člověku, který je na vozíku, když se před ním budu nakrucovat v nových krásných botičkách a budu mu ukazovat, jak pěkně klapou? .....

Naší povinností je být empatický, myslet na ostatní, protože i my bychom nechtěli být součástí hovoru, který by nám ubližoval. A jsme zpátky u mého oblíbeného verše Mt 7:12 - "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi ...... ".

Příště se dostanu k ukvapenosti v řeči, k pomluvám a zrádnému jazyku, taky k hádavosti, k umění naslouchat a na závěr k tomu, jaká nás čeká odplata, když budeme jazyk používat špatně nebo správně.

Mějte se hezky,
Pavla