Nenechat se proudem unášet...

Dneska cestou autobusem mně zaujala jedna slečna. Byla podobná sestřenici mého manžela, kterou už jsem nějakou dobu neviděla a tak jsem si slečnu chtěla pořádně prohlédnout, abych případně nezazdila příležitost sestřenku pozdravit. Nakonec se ukázalo, že to není sestřenka, ale zároveň mě upoutala kniha, kterou četla. Měla na ní takový černý, pevný obal na zip a já si říkala, že jeden přesně takový mám také - na Bibli. Tak mi to nedalo a šmírovala jsem dál a při otáčení stránek jsem si všimla, že je text ve dvou sloupcích a tak bych řekla, že to byla ekumenická Bible. Zásah, sama se sebou jsem se tak nějak vsadila, jestli to bude Bible a byla :-))

Když jsem si dostatečně užila své vítězství sama nad sebou :-) začala jsem přemýšlet o tom, že bych to do té slečny vůbec neřekla. Vypadala na studentku vysoké školy a tak jsem si říkala, jestli je to četba do školy nebo její vlastní iniciativa. Od těchto myšlenek jsem ale přešla k jiné, k tomu, že já si dneska v Bibli nečetla! Že v poslední době vůbec málo čtu v Bibli. A pak se mi vynořilo v mysli nedělní kázání.

Proto se musíme tím pečlivěji držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se proudem unášet pryč. Židům 2:1

Mluvilo se o tom, jak zrádné může být, když se člověk nechá uchlácholit životem a nedává pozor na možné nástrahy. Jako rybáři, kteří se nechají pomalu unášet klidným proudem řeky zatímco vyčkávají, jestli něco chytí. Viděli jsme video, kde takoví rybáři byli překvapeni a zaskočeni náhlým prudkým proudem, který je nahnal na jez a oni s tím už nemohli nic udělat. A určitě víte, jak nebezpečné mohou jezy být.

Stejně tak i my můžeme proplouvat klidným životem, užívat si bezstarostnosti a najednou bum, jsme někde, kde bychom být nechtěli. Jsme daleko od Boha, od naší záchrany, od spasení. Představte si širý oceán a jeho proudy. Jste ve člunu a najednou uvidíte ostrov a snažíte se dopádlovat až k němu, už už tam musíte být a najednou vás spodní proud žene na opačnou stranu. Ani to nepocítíte a jste zase daleko. Ale vidíte to. Vidíte ten kousek pevniny, která se vám pomalu ale jistě vzdaluje. A teď si představte, že jste uprostřed oceánu a nikde ani náznak pevné země. Tady nemáte vůbec žádnou možnost zjistit, jakým směrem plujete. Jaké proudy vás nesou a kam. A stejně tak je to v našich životech. Vezměte si Boha jako tu pevnou zemi. Jako ten pevný základ, který potřebujete. Protože pak uvidíte, jestli se vzdalujete nebo naopak přibližujete.



Nechci být sama na širém moři, nevědět kam pluji a co mě čeká. A v posledních dnech můj život trošku to moře připomínal. Mohla bych vám dát spoustu dobrých vysvětlení, proč nemám čas, proč musím dělat zrovna něco jiného, být někde jinde, ale výsledek je stejný. Odsunula jsem Boha na vedlejší kolej a On se mi začal vzdalovat. Chytil mně spodní proud a ten mně začal pomaličku, skoro neznatelně táhnout jinam. Ale ještě stále vidím ten ostrůvek a chci se k němu přiblížit, chci být na něm. Tak pryč s tou letargií a zpátky do "práce" :-) protože Bůh nás tak miluje, že nám dává šance, abychom se k němu přiblížili. Jako bychom do ruky dostali mapu a kompas a zbytek už je jen na nás...