Žalm 104:24

Svoboda

Nedávno jsem ve svém příspěvku rozebírala jednu charakteristiku, kterou mládež v Anglii přisoudila křesťanům. Dalším z bodů bylo i to, že si o křesťanech myslí, že jsou méně svobodní.

Je to pravda? Jsme méně svobodní?

S tímhle názorem jsem se také už několikrát setkala.

"Jé, vy musíte každou neděli na Bohoslužbu? A to i když je venku hezky?!"
"Vy to máte blbý, vy se nemůžete rozvádět, co?"
"No jo, vy vlastně nemůžete mluvit sprostě, že jo?"

Ne, nemůžeme se rozvádět, máme chodit v neděli na Bohoslužbu a neměli bychom mluvit sprostě ...

Malinká část z věcí, které bychom měli nebo naopak neměli dělat.


Jsem tím ale méně svobodná? Omezuje mě to tolik?

Opravdu mi tak ubližuje, že v neděli dopoledne nejdu na procházku nebo na koupaliště? Je to ode mě taková oběť - věnovat Bohu svých pár nedělních hodin? Vždyť on je se mnou pořád, chrání mě, myslí na mě a má mě rád. A moc dobře věděl, proč je pro nás dobré setkávat se s jinými křesťany pravidelně. Cítím to dobře, když mám po sobě nemocné všechny děti a několik týdnů se do církve nedostanu. Je mi po všech smutno, ale zároveň cítím, jak se vzdaluju. Jak mě ovlivňuje každodenní život a svět kolem mě. Všichni jsme stejní a nevěřím, že je z lidí někdo tak dostatečně pevný, že všechno zvládne sám. A že dokonce jeho víra o samotě bude sílit! Nemůže to tak být. Bůh nás zná nejlíp a proto jsou v Bibli tyto verše:

"Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle".

A tak jdu v neděli na Bohoslužbu, ať padá sníh, který svádí ke koulovačce, nebo je 30 nad nulou . Jdu tam hlavně kvůli Bohu, ale taky kvůli sobě. Moje svoboda neutrpí sebemenší šrám ...

A jak moc omezuje moji svobodu to, že se nemohu se svým mužem rozvést? Vdávám se snad proto, abych při prvním problému vzala do zaječích? To pro mě není svoboda, to je zbabělost. "Vezmu si tě za manžela, ale pokud to nebude klapat, odcházím....". Dneska zcela běžná záležitost. Netvrdím, že moje manželství je zcela ideální, že se od rána do večera na sebe usmíváme nebo že jsme se nikdy nepohádali. Asi to ani nejde ... Ale snažíme se ... Nemluvím tady o nevěře partnera, protože v tu chvíli i nám, křesťanům, Bůh dovoluje takový svazek opustit. Mluvím tady o častých nedorozuměních a problémech, které se řešit dají, ale člověku se prostě a jednoduše nechce. A proto je tolik rozvodů. Lidem se prostě NECHCE. A tak jdou svou cestou. To je opravdová zbabělost, ne svoboda.

A to že se snažím nemluvit sprostě, nebrat jméno Boží nadarmo, vyhýbat se dvojsmyslným pořadům, neubližovat lidem, nejezdit v metru načerno, nedělat podvody na daních - tak to je jenom moje a zase moje rozhodnutí. Já si to svobodně zvolila.

Bůh mě vede, ale nechává to na mě. Čeká, jak se rozhodnu ... "Milá Pavlo, když budeš chtít, utrhni to ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, proto ho tady nechávám. Ale radím Ti, není to správné! Ale ruku Ti nepovedu, rozhodni se sama ..." . Tohle je pro mě svoboda. A té mám opravdu habaděj :-). A jsem za ní Bohu moc vděčná....-

Pavla

Velikonoční zamyšlení